V.A.M.P - Kapitola 10. Konečná změna

George O'mourn se zvedl. „Je mi to líto, ale nepomůžu vám...“ řekl zarmouceně. „Musím se starat o bratra a toho má teď u sebe Walter. Leonu budete muset zachránit sami...“ dodal a všem okamžitě došlo co to znamená... přesto to Omnir vyslovil: „Až se setkáme příště, budeme každý bojovat na jiné straně barikády.“ George se díval do tváře jim a oni jemu. „Dávejte na sebe pozor.“ zamumlal a chystal se odejít. Scott ho zastavil. „Jak se chceš dostat na základnu? Ani nevíš kam jít.“

„Hodím tě do West-Soronu...“ dodal poté, když na něj George tázavě pohlédl. Omnir se zvedl. „Mohl by je navigovat sem!“ zvolal náhle. Andřej pohlédl na něj a pak na George. „No a? Tady v USA a v Kanadě jsem si zařídil dohromady šest takovýchto doupat. Tohle jedno klidně omrzím.“ George se mu podíval do očí. Starý učitel v nich již neviděl strach, jen vděk.

„Je rozhodnuto. Než se pustíte do porady, odveze mne Scott pryč. Nejsem si jist, zda-li bych pod nátlakem něco nevyzradil.“ řekl nakonec George. Rozloučil se se všemi a odešel dveřmi ven. Scott šel hned za ním. Venku se zastavili. „Nikdo ti nic nevyčítá.“ řekl Scott. „Jenom já sám si to vyčítám. Rád bych zachránil Leonu, ale musím se starat o bráchu, jsem jediný, koho má. Navíc, můj mozek to nebere... Atlantida a tak... Vždyť to přece není možné!“ „Taky si myslím.“ zamumlal Scott. „Chtěl bych najít nějaké racionálnější řešení, ale... žádné nevidím. Celé je to šílené...“ dokončil a začal si mrmlat jen tak sám pro sebe.

Let jim trval asi dvě hodiny. Mlčeli, protože nebylo co říci. Když se dostali do West Soronu, všimli si člověka, svírajícího ostřelovací pušku, který ležel na zemi. Okamžitě jim došlo, o koho jde. Fred, jejich ostřelovač, byl mrtvý. Poté co vylezli z autokoptéry, zjistili, že má v čelní části lebky díru neurčitého tvaru s pěti centimetry v průměru. Ať už byla zbraň, z níž se střílelo, číkoli, musela mít šílenou ráži. Po náboji nebylo ani stopy a tělo bylo již chladné.

„Je možné, že má Thomas... tedy Omnir... pravdu a za tímhle stojí Walter?“ zeptal se zdrceně Scott. „Možné to je. Vlez si do autokoptéry, Scotte, a leť pryč.“ řekl George a tasil pistoli s výbušnými projektily. „Ale to...“ protestoval Scott. „Odteď to je můj problém.“ odporoval George se vztekem v hlase. Scott raději poslechl.

Hlavou našeho hlavního hrdiny se hnaly otázky... Kdo je za to zodpovědný? Proč to udělal? Co to, sakra, bylo za zbraň? Pak ho napadla aktuálnější otázka. Je ta věc, nebo ten člověk, co, je za tohle zodpovědný, ještě tady? Soustředil se na okolní zvuky, přejížděl zrakem po domech a uličkách mezi nimi. Nic nenapovídalo tomu, že by tu někdo byl. Pomalu vyrazil do sídla A.S.M.P., jednoho z mnoha sídel, jak si připomínal. V ruce měl jen pistoli. Zkontroloval zásobník, byl na pět nábojů, tři již vyplítval v motelu na upíry, takže mu zbývaly dva.

Slyšel jak se autokoptéra zvedá k nebesům. Slunce se pomalu dotýkalo horizntu. Zapadalo. Hleděl na ten západ a poprvé po dlouhé době mu došlo, jak moc si připadá sám. Má jenom bratra a přátele – Leonu, Iana a Scotta, byl nucen opustit. Walter... ten chlápek vypadal tak sympaticky. Mohl by to být skutečně... Autokoptéra prolétla těsně nad ním. Usmál se. „Najdu vás, přátelé, jen co si dojdu pro bratra.“ zašeptal do vzduchu. Neběžel, potřeboval nabrat energii, dobře si uvědomoval, že od snídaně nejedl. Bylo mu jasné, že nelže-li Thomas, Omnir, nebo kdo byl ten šílenec žvanící cosi o Atlantidě, dojde nejspíše na boj.

„Jdeš za mnou, že ano Georgi?“ ozval se náhle známý hlas odněkud zleva. Tázaný zareagoval nesmírnou rychlostí a jeho zbraň zamířila na hlavu, která se vedle něj zjevila. „Co tu děláš Johne?“ zeptal se George a sklonil zbraň. Mladík před ním byl bezpochyby jeho bratr... nebo tak alespoň vypadal. „Zdrhl jsem. Čichal jsem nějaký malér... a tak jsem pláchl, brácho.“ George zpozorněl. „Pamatuješ brácho, když mi bylo sedmnáct, jak jsi zdrhl z baráku, já tě chytil a povídali jsme si o důvěře?“ zeptal se Johna. Jeho bratr okamžitě odvětil. „Jistě, no a?“ zeptal se. „Vzhledem k tomu, že se to nikdy nestalo...“ promluvil George a namířil člověku, který sice vypadal jako jeho bratr, ale o němž si byl nyní jist, že to není jeho bratr, pistoli opět na hlavu „...jsi, ať už jsi kdokoli, mou důvěru právě ztratil.“

Stáli tam proti sobě. „Rozkoukáváš se opravdu rychle. Dle výsledků na akademii sice patříš mezi inteligentnější lidi, ale nečekal bych, že jsi tak dobrý. Tvé IQ je jen 123, mýlím se snad?“ pravil člověk, který se nyní před Georgovýma očima proměnil na Waltera. „Takže nelhal.“ řekl krátce. „Omnir? Jistěže ne, proč by měl.“ odvětil Walter klidně. „Teď zemřeš, hybride!“ oznámil George a prst se mu cukal na poušti. Walter se rozesmál. „Za prvé, málokterá zbraň mi dokáže významěji ublížit. Přežil jsem setkání s TSTčkem, ostatně byl jsi u toho, takže mě tahle pistolka nemůže ublížit. Za druhé, i kdybys nějakým zázrakem uspěl, tak zemřu-li já, zemře i tvůj bratr, kapišto?“ sejmul George Walter. Znovu se zakřenil. A pak mu úsměv zmrzl na rtech. Pohlédl totiž na nebe, kde se vznášela autokoptéra.

„Zabil jsi Freda, bastarde.“ ozvalo se z vnějších reproduktorů autokoptéry, v níž seděl Scott a v ruce držel flašku Jacka Danielse. „Teď ho pomstím!“ Dodal ještě a pak se spustil kulomet, umístěný ve stroji. Walter srazil George k zemi a odskočil dost daleko od něj. Dopadl na čtyři. A pak jednu ruku zvedl. Už to ale nebyla normální ruka, z dlaně trčela roura a z ní byl do vzduchu vymršťován štěrk a prach ohromnou rychlostí. Na krátkou vteřinu se vytvořila clona. Z ní poté prorazil ven obrovský orel. Byl větší než byl původně Walter, George se podíval do rozestupujícího se štěrku... „Do prdele.“ zaklel a pak sledoval Scotta v autokoptéře. „Neuletíš mi, kreténe!“ ozvalo se z repráků autokoptéry a pak se spustila palba.

To co ale Scott neviděl, bylo to, že Walter, sice pouze s jednou rukou, ale přesto zůstal v štěrkovém mraku. To co si myslel, že je proti nebi stoupající Walter-orel byl ve skutečnosti vržený tvarovaný asfalt, obalený trochou peří a kůže. Kulky tomu nemohly nijak výrazně ublížit. Pak dospěl falešný orel do vrchního bodu své trajektorie a začal padat zpět k zemi. Přesněji směrem k autokoptéře. Scott pokračoval ve svém kulometném šílenství, které však bylo jen o málo víc než neúčinné.

Orel o autokoptéru jenom zlehka zavadil, nebo alespoň tak se to zdálo. Nicméně stejně muselo dojít k škodám a vychýlení motorů způsobilo rotaci celého vozu, který udělal ve vzduchu ještě několik otoček, než se zřítil. Zdálo se, že to scott nemohl přežít. Ale to byl omyl. Vylezl ven, v jedné ruce Jacka Danielse a v druhé kolt magnum. „Tak, teď jsi mě už opravdu dosral, Waltere. Můžeš zlikvidovat všechny mé kámoše a já se naštvu, to jo, ale nikdy, opakuji, nikdy nenič moji autokoptéru!“ vykřikl a s šílenstvím v očích namířil na siluetu v prachu, jenž se vznášel po dopadu. Prach se rozestoupil a Scott zjistil, že míří na sochu z asfaltu. Za ním se ozval hlas. „Nebo co, Scotte, nebo co?“ Scott se otočil a zamířil na hlavu Walterovi. „Prosímtě, typická americká neupravená zbraň. Neurážej mě, tohle mne ani...“ promluvil. To co mu ta zbraň ani se však už ani Scott ani George nedověděli, protože Scott zmáčkl spoušť.

Ve Walterově hlavě to neudělalo díru. Místo toho celá hlava explodovala, jako by ji zasáhla protitanková střela. V obalu magnumu totiž byla zabalena malá plasmová zbraň. Walter se celý doslova rozpustil, zbyla po něm jen malá kaluž na zemi, opravdu miniaturní, ani čajová lžička. „To bychom měli.“ zamumlal Scott a otočil se. To něměl dělat. Kaňka se vymrštila do vzduchu a skončila na Scottovu nohavici. A pak zmizela. To, k čemu došlo poté, nebyl nikdy George schopen nikomu jinému popsat. Pokaždé, když ho o to někdo později požádal, nevypravil ze sebe ani slovo a tak se ho naučili neptat. Scott se totiž zřítil na zem, začal si strhávat kůži z obličeje, vytrhávat vlasy dokonce si i vybodl svými prsty oči. Celých patnáct minut se tam svíjel v křečích za nesmírného křiku, George ho mohl jen pozorovat, nic jiného nedokázal udělat, vůbec nic. Nechtěl to vidět, ale cítil povinost, že musí, neb Scott byl jeho přítel. Pak, po těch patnácti minutách, se zhroutil Scott v obrovskou kaluž, která poté začínala nabírat humanoidní tvary. A pak z té kapaliny povstal Walter.

„Georgi.“ oslovil zneschopněného muže hlasem klidným, jako by právě vstal od obyčejné partičky hry Dáma. „Pokud budete spolupracovat, dám vám možnost jednou za měsíc vidět bratra. Pokud ne, udělám si z vašeho bratra novou schránku, rozumíte?“ řekl naprosto bez emocí. „Až se osvobodím z tvého vlivu, Waltere, budu tě za tohle muset zabít, víš o tom?“ pravil George a plivnul jmenovanému k nohám. „Jistě, ale také vím, že toho nebudeš schopen. Přejdeš ke druhé fázi experimentu. Budu na tobě testovat nové látky proti Vampyrismu. Účinost se pohybuje jen tak okolo deseti procent, a vedlejší účinky jsou hrozné, ale... možná i díky tobě budu jednou schopen všechny upíry, a to v jakémkoli stádiu, vyléčit. Necítíš se poctěn vznešeností toho cíle, Georgi?“ odvětil Walter a rozesmál se jako šílenec.

„Ne, to necítím, Waltere, ne to necítím. Mohu hádat, ti upíři ve West Soronu... to byla tvoje práce, co?“ střelil George od boku aby zaměstnal Waltera, zatímco si vše rovnal v hlavě... „Tak trochu... pláchli mi, bastardi, ale to s Leonou... za to nenesu odpovědnost já!“ řekl Walter neklidně. George nyní napadlo, zdali ty emoce jenom hraje, nebo zdali je natolik biologický, že je vážně prožívá. „A kdo to má tedy na svědomí?“ získával George další čas. „Aldar Geonis, můj úhlavní nepřítel, šílenec, kvůli kterému mě Thomas stvořil. Aldarovi jde o ovládnutí tohoto světa a díky upířímu viru se mu to skoro podařilo, sakra... ale na mne si nepříjde, já jsem příliš dokonalý...“ „Aldar... to mi něco říká...“ „Thomas, Omnir, či jak si ten bastard teď říká se o něm jistě zmiňoval. On Aldara nenávidí k smrti.“ pravil Walter klidně a teprve nyní se probral a začal si na George dávat pozor. „A teď mne doprovodíš za svým bratrem, abys věděl, co je v sázce.“ dodal již cela vrácený do reality.

„Brácho, jak se vede?“ tázal se George. John vypadal hrozně. Jeho hlava postrádal většinu vlasů a jeho oči byly zakalené vyčerpáním. „Mizerně, Georgi, mizerně. A tobě se nevede o moc líp, jak vidím.“ odvětil John poukazujíce na Georgovu zachmuřenou tvář. Walter se usmál. „Vysvětlíme si to. Tvůj bratr se pokusil o jakousi rebélii, ale nyní už nic takového neudělá, když ví, co je v sázce. Že Georgi?“ pravil a pak se ďábelsky rozesmál. „Vidíš brácho, říkal jsem ti to. Státní instituce jsou kurevsky prohnaný, upíšeš se jim a je s tebou amen. Bylo by ti daleko líp, kdybys na tu smlouvu, ať už jde kurňa o cokoliv, nepřistoupil, a mne nechal umřít. Ostatně můžu si za to sám.“ řekl John a usmál se. „Brácho,“ řekl poté a George spozorněl, John si toto oslovení ponechával pro opravdu zlé případy „... je konec. Nedopustím, abys kvůli pár dnům života, který prožiju někde v podzemí bez pohybu, bez svobody a bez dobrýho jídla ty věčně otročil státnímu aparátu. Žij svobodně!“ pravil a tasil skalpel, který zřejmě někde ukradl. „Ne, kurník, brácho!“ vykřikl George, ale skalpel se již zahryzl do krku a udělal v něm díru. „Ničeho nelituji, jen toho, že jsem to neudělal dřív! Ta bolest... už se to nedá snést.“ zachrčel ještě John. Řez šel moc hluboko. Tak hluboko, že s tím ani lidi z ASMPu nemohli nic dělat. George se zhroutil. Nebránil se, když ho odváželi k nedaleké hoře, ani když ho zavřeli do jakési jeskyně, ani když mu bodli jakousi injekci, nebránil se a vůbec to nevnímal. Byl totiž zcela zničen smrtí svého bratra Johna. A pak, asi po dvou dnech naprosté netečnosti vstal. Rozhlédl se, byl zavřený v místnosti s jediným vstupem, olověnými dveřmi. Na zemi byla kaluž zelené vody, buhví co v ní plavalo a výstražné cedule visely na stěnách – Pozor, bývalý uranový důl, nižší radiace.

George se opět usadil a rozesmál se. Už to nebyl lidský smích. „Za tohle mi zaplatíš, Waltere. Za tohle... a za všechny ostatní.“ Vykřikl a jeho šílený smích pokračoval snad půl hodiny. Vědci, kteří ho skrze kamery pozorovali jen nechápavě kroutili hlavami.