Oči mlčenlivých X.

Kapitola desátá: Barenson

Ten den se mi vryl do paměti tak pevně, jako dláto do kamene z mnoha důvodů. Pokud opomeneme základní fakta, jako že jsem poprvé viděla tak úchvatný školní komplex, jako byl Barenson, se spoustou dlážděných silnic obklopující stromy, květiny a keře, s parky s fontánami a dřevěnými lavičkami, a překrásné roubené domky a velké kamenné školní budovy, s nádhernými pastvami s přístřešky, takže nehrozilo to odporné zavírání do boxů, byl tu ještě jeden důvod, proč na můj první den v Barensonu nikdy nezapomenu.

A tím byl mladý muž trénující chlapce na cvičišti boj s holý. Jeho klidný a vyrovnaný pohled, tmavě hnědé až černé na krátko ostříhané vlasy, které se jemně pohupovali ve větru, svaly jemně se rýsující pod nedbale rozepnutou košilí. Jeho vzhled mě zaujal hned na první pohled. Už se mi to párkrát stalo, když jsem byla ještě člověk, ale nikdy s takovou intenzitou.

Zastavili jsme se na okraji cvičiště a čekali. Nevěděla jsem na co, ale chtěla jsem co nejrychleji vypadnout. Mé neposlušné oči, jenž neustále klouzali k tomu muži mě nesmírně znervózňovali a mé pocity ještě víc. Ale musela jsem tu stát vedle Gesara a pokud možno na sebe neupozorňovat. Vždyť jsem byla kůň. Nic s říše lidí se mě netýkalo ale přesto, když se jeho pohled stočil k nám a já spatřila ty oči, tmavé a modré jak nejhlubší vody oceánu, srdce se mi rozbušilo jak splašené a stát na jednom místě bylo najednou nepředstavitelně těžké.

K mému zděšení se jeho úzké a přísné, přesto laskavé rty zvlnili v mírný úsměv, promluvil tiše k dětem, které ihned přestali s bojováním. Řekl pouze dvě slova: „Omluvte mě.“ Jeho hlas byl hluboký a melodický, jak když se voda líně valí v korytě široké řeky. V tom okamžiku jsem věděla že je mým nepřítelem a člověkem, kterému se musím za každou cenu vyhýbat.

Když došel k nám tou ladnou chůzí, která mi lezla neskutečně na nervy tím jak přitahovala mou pozornost a svou dokonalostí, zjistila jsem, že není zdaleka tak vysoký jako Gesar. Měřil tak okolo sto osmdesáti centimetrů, což i tak nebylo málo, ale alespoň jsem si vedle něj nepřipadala jako poník. Což je… pomyslela jsem si. …taky špatně. Byla jsem kůň, byla jsem nic, tyhle pocity u mě neměli co dělat.
„Ahoj, Degu!“ zvolal Gesar. Pustil mé otěže, neboť si byl jistý, že jsem hodný koník a natáhl ruku k mému budoucímu objektu nenávisti.
„Gesare.“ ještě že jsem měla čtyři nohy, ten hlas by mě dokázal jinak sejmout na kolena. Uchopil ho za předloktí, přistoupil k němu, druhou rukou mu položil na týl a jemně se dotkli čelem. Stála jsem jak přimražená. Nevěřila jsem tomu jakou smůlu mám. Oni byli bratři! To se mu bude asi těžké vyhnout. A jsem v háji!

Byla jsem ztracena ve svých úvahách a obavách. Což byl dost namáhavý výkon, neboť od něj odvrátit pozornost bylo těžké, a nevnímala jsem jejich rozhovor do doby než se podíval přímo na mě. To už se mé myšlenkové pochody přetrhali a já nevěděla o čem jsem to vlastně vůbec přemýšlela. Jediné na co jsem dokázala myslet byli ty jeho nádherné oči a hlas.
„Tak ti otec pořídil nového koně? Myslel jsem si, že už ti v životě žádného nepořídí, po té co jsi udělal s tím předešlým.“ zasmál se a mé srdce se rozbušilo.
„No, koupil. Ale na trhu s dovozem.“ zahanbeně sklopil hlavu. „Byla v hrozném stavu, když jsme ji kupovali.“ Degan si mě upřeně prohlížel. Měla bych husí kůži, kdybych mohla. Obešel mě. Přejel mi rukou po zádech. Cítila jsem každý kousek jeho dlaně. Nohy se mi najednou zdáli být z gumové. Přejel mi rukou po vnitřní straně nohy. Prudce jsem jí škubla k sobě, abych se vyhnula jeho doteku.

Lekl se. Bál se že bych ho kopla. Což nebyl vůbec špatný nápad. Potřebovala jsem ho dostat od sebe. Vykopla jsem. Byl rychlí a očekával to. Minula jsem, ale dosáhla jsem svého. Odstoupil.
„Týsho!“ křikl Gesar a praštil mě do krku. Lekla jsem se a ucukla hlavou nahoru. Týscha, tak se asi jmenuju. Nikdy jsem moc nevěnovala pozornost tomu jak mě oslovují. Stačil mi oční kontakt a věděla jsem, že mluví na mě. Docela se mi to jméno líbilo. „Promiň, ještě nikdy po nikom nevykopla. Je naopak strašně hodná. Asi je rozrušená z toho nového prostředí, nebo co.“ mému pánovi se trochu klepal nervozitou hlas.
„Asi se jí nelíbím,co?“ zasmál se a poklepal mě po zadku. „Je pěkná. Vypadá, že patřila nějakému vysoce postavenému nicařovi z Yugy. Slyšel jsem, že si tvoří takové okrasní koně z otroků.“ trochu jsem sebou škubla. Trefil se totiž přímo do černého.
„Jako z lidí?“ Gesar znejistěl. „A myslíš že nám tedy rozumí?“ asi to musí být šok, když si někomu vyléváte srdíčko v domnění, že vám nerozumí a pak najednou zjistíte, že ví přesně co mu říkáte.
„Ne, jakmile někoho proměníš, tak celkem rychle ztratí všechno své lidství a stane se z něj zvíře v které se stal.“ i když bych to nikdy nepřiznala, tak mě píchlo u srdce. Byla jsem sice kůň ale připadala jsem si jako člověk. Tím víc to bolelo, když to řekl někdo kdo se mi líbí. Zasraná přitažlivost. „Otec mi psal, že přijedeš. Jsme na tebe všichni hrdí.“ znělo to opravdu upřímně, až bych mu to i já věřila.
„To určitě.“ ušklíbl se Gesar. „Rodičům se jedině ulevilo, že jsem neskončil jako údržbář.“ Degan se nadechl k protestu, ale z jeho úst nevyšla ani hláska. V jeho očích se zračil soucit. Upřímnost se cení.
„Mám pro tebe jednu dobrou zprávu!“ najednou zvolal Degan po nepříjemné chvíli ticha. Gesarovi prsty na mé hřívě, kterou zamyšleně pročesávali, strnula.
„Jakou?“ zeptal se obezřetně.
„Budu tě mít na hodiny jezdectví.“ vítězně se usmál. Mě zatrnulo. No jistě, co jiného jsem taky mohla čekat, se svým štěstím? Podrážděně jsem si odfrkla.
„Týsho!“ Gesar se znechuceně otřel ruku, kterou jsem mu nedopatřením poprskala. Sorry, já nechtěla.
„Slyšel jsem, že jsi se o dost zlepšil. Tak jsem na tebe zvědav.“ přátelsky Gesara uhodil do ramene. Na to že byl o hlavu menší, měl ale asi dost velkou sílu, neboť můj pán se zakymácel jak tráva ve větru. Gesar se s úlevou usmál. Jak by ne, když za něj celou hodinu oddřu já. Najednou Deganův úsměv povadl a očima se zahleděl do země. „Mám pro tebe ale i špatnou zprávu.“ nejistě se podíval svému mladšímu bratrovi do očí. „Máš některé hodiny spojené s vojenskou školou mezi nimi i jezdectví.“ Gesar nechápavě svraštil obočí. „Meham byl povolán na vojenskou.“ vysvětlil. Nikdy bych si nepomyslela, že je možné aby někdo tak hodně zbledl. Hledala jsem náznaky modré v Gesarových tvářích. Očividně totiž přestal dýchat.
„To není možné! Jediný důvod proč jsem se těšil na střední bylo, že jsem doufal, že se ho zbavím.“ zaskučel.
„Já vím, ale není snad už načase aby jste si to mezi sebou vyřídili? Jsi výše postavený než on a zejména teď když se z tebe stane nicař. Jsi mimo dění mezi společenskými kastami. Od té doby co tě vyvolili pro toto povolání zpovídáš se jen vládnoucímu rodu Moragů“ Degan se usmál jen pravým koutkem úst a ztišil hlas. „Pokud tedy Moragany nepřeválcujeme. Děda začíná mít čím dál větší ohlas v radě lidu. Válka je na spadnutí a Moraganové jsou obchodníci, o válčení neví vůbec nic. Rodu Hamarů svítá na lepší časy, Gesi.“
„Pokud nás nepřeválcuje zas Mehamův otec a vlády se neujmou Zeerenové. Jsou mnohem bohatší než mi.“ ušklíbl se můj pán. „Jediné co nás chrání před pádem je, že je lid nenávidí za to jak oškubává své poddané.“
„Rada lidu už zdaleka není lid a přesto zůstáváme nad nimi. I když si nemyslím nic chvályhodného o radních, tak si nemyslím, že by byli hloupí. Zeerenové by rozprodali naši zem kousek po kousku a to ani oni nehodlají dopustit.“
„No, trochu jsi mě uklidnil. Asi bych měl jít zapsat ke studiu, než mi zavřou na studijním oddělení.“ povzdechl si Gesar. Degan přikývl a popřál mu hodně úspěchu.

***

Školní komplex byl tak velký a protkán různými uličkami, že jsem se každou chvíli museli ptát na cestu a trvalo nám ještě půl hodiny, než jsme dorazili ke kamenné budově s chrliči, které znázorňovali různá zvířata o kterých jsem v životě neslyšela, natož abych je viděla. Na masivních dřevěných dveřích byla mosazná tabulka na které stálo: „Studijní oddělení Ničeho“. Připadalo mi to jako celkem vtipný název. Učit se nic, kdo by to nechtěl? Hlavně že máte status studenta a nemusíte platit sociální a zdravotní pojištění ne? Sice jsem pochybovala, že to tady funguje stejně jako u nás na Zemi a stejně tak asi nic není to samé jako Nic. Představa to však byla hezká.

Gesar byl vevnitř snad hodinu, ani mi to moc nevadilo. Je zvláštní jak se člověk naučí trpělivosti, když neustále na někoho čeká. Jen mi trochu vadilo to sluníčko. Byla jsem si jista, že by si na mě někdo mohl uvařit vajíčka. Motala se mi z toho trochu hlava. Mohli tu udělat nějaký přístřešek.

Když můj jezdec vyšel, zaradovala jsem se. Moje radost nevydržela dlouho. Vlastně hned ustala a nahradili ho obavy. Gesar měl totiž nos zarytý plánku. Je hezké, že nám dali mapu univerzity, ale tak trochu jsem pochybovala o Tesařových schopnostech, podle soustředěného výrazu který měl. Odvázal mě a četl si přímo přede mnou. Tak jsem krásně do ní viděla. Nebylo to zas tak složité. Paní nebo někdo na studijním mu i nakreslili nejkratší cestu ke koleji. Pro jistotu jsem si plánek zapamatovala. Měla jsem k tomu dostatek času.

Gesar nasedl a samozřejmě že nás okamžitě chtěl vést na druhou stranu. Byla jsem unavená a měla jsem žízeň. Nehodlala jsem si hrát na hodného koníka co poslouchá svého pána a vydala se správnou cestou.
„Ne! Tudy ne! Musíme na druhou stranu.“ vztekal se můj jezdec. Odfrkla jsem si. Zaryj zas ten svůj frňák do mapy a nekecej mi do toho. Pomyslela jsem si. Jako kdyby mě slyšel se opravdu podíval ještě jednou do mapy. „Ne tak ne. Jedeme dobře.“ zamumlal. Dál už nás vedl celkem dobře. Měli jsme sice ještě jednu nebo dvě roztržky ale dostat se ke kolejím nám trvalo vcelku krátkou dobu.

Koleje asi správně nevystihovalo ubytování pro studenty, kterému měli. Alespoň ne pro mého pána. Nejprve jsem si myslela, že bude sám bydlet v celém jednom z těch roubených domků, pak jsem si všimla, že před vchodem na uvazišti stál ještě jeden kůň. Jakmile nás uviděl tak se mu roztáhli nozdry a začal frkat. Chvíli jsem byla zmatená z jeho chování. Pak mi to došlo. Byl to hřebec a já zrovna byla v říji. To nebyla ani zdaleka dobrá kombinace. Hřebec začal trhat hlavou.
„Argo!“ ze dveří vyšel chlapec podobného věku jako Gesar, možná trochu starší. Měl tmavě zrzavé vlnité vlasy a tělo samí sval. Trošku mi připomínal orangutána. „Jo aha. Máš kobylu co? Je v říji?“ zeptal se přátelsky mého pána. Gesar sesedl. Byl nervózní. Věřím, že měl ze setkání se svým spolubydlícím noční můry. Nemá rád nové lidi.
„Asi jo. Určitě by to vysvětlovalo proč dneska je na zabití.“ to se mě trochu dotklo. Dovedla jsem nás přeci domů! Dobrá, to že jsem vykopla po jeho bráchovy zas tak nevinné nebylo a že jsem se cestou zasekla na vojtěšce. To musí pochopit. Měla jsem hlad a kdyby šel kolem steaku tak by taky neodolal.

Zrzek k nám došel a podal mému pánu ruku „Borkius z rodu Neroweů, pro přátele Borky“. Přátelsky si stiskly ruce „Gesar z rodu Hamarů“.
„Asi by sis tu kobylu měl dá do stáje. Tedy, pokud nechceš hříbátko.“ zasmál se Borky. „Tady, Argo je trochu divoch. Kvůli klisně by se dokázal zabít.“ podívali se na toho šíleného koně, co se právě snažil vyrvat celé uvaziště.
„Jo asi to bude moudřejší.“

***

Stáj se nacházela přímo v domě, pravděpodobně vedle obývacího pokoje. Sice bych dala přednost rozlehlím loukám, kde bych se mohla v klidu pást celý den, ale ani toto nebylo špatné. Box byl velký a vzdušný s výhledem do ulice, tak jsem mohla alespoň pozorovat co se děje venku a poslouchat i co si povídají v obýváku. Příliš jsem se tedy nenudila.

Například jsem věděla, že náš školní rok začíná už zítra a kvůli vedru jsou jezdecké hodiny vždy v ráno v sedm dvakrát týdně. Což je dobré. Ráno je přijatelná teplota a hlavně nejsou ty strašné mouchy, které se vám nalepí kolem očí a hovadí vás štípou do slabin. To je jedna z věcí, kterou na své nové existenci nenávidím.

Další den, v půl šesté, přišel Gesar. Vzbudil mě z polospánku a začal mě sedlat. Ani mě nečistil. Ne že by mi to vadilo, to šťourání v kopytech nebo kovové hřibílko, když se snaží neúspěšně vydrhnout zaschlé bahno ze srsti. Nasedlal mě a nauzdil a rovnou jsme vyjeli. Sice jsem měla dojem, že můj jezdec ještě napůl spí, ale dojeli jsme na velkou pískovou jízdárnu. Tak trochu jsem doufala, že naše první hodina bude na jízdárně a budeme dělat nějaké jízdárenské cviky. Těch už máme za sebou tolik, že je znám všechny nazpaměť.

Za jízdárnou byla louka. Pomalu už se tam shromažďovali všichni koně s jezdci. I já jsem se k nim přidala a mohla jsem si dát dobrou čerstvou trávu a ne seno. Ne že by mi nechutnalo, ale čerstvá travička je prostě lepší.
„Ale ale, podívejme se kdo právě vstal z postele. Není to Gesar ze slavného rodu Hamarů?“ tato posměšná poznámka přišla od chlapce co seděl na mohutném tmavém hnědákovy. Naproti tomu koni vypadal opravdu malý, byl hubený tak jako můj pán, jen neměl přes dva metry. Měl světle hnědé dokonale upravené vlasy a zelenomodré oči. Mohla jsem jen hádat, že je to Meham. Cítila jsem jak pod jeho slovy můj jezdec tuhne a otěže svírá křečovitěji než by měl. „Copak? Hamerové nemusejí už ani zdravit? A co to máš za herku? Má pěknou fasádu, ale jaká je její životnost? Tři měsíce, jako ti minulý?“ tentokrát se ozval smích i od pár ostatních lidí. Gesar nereagoval, ale trochu jsem se bála o jeho nervy. Nejraději bych mu řekla pár slov na uklidnění, že se nemusí bát, že jim ukážeme zač je toho loket. Strašně mě to štvalo, ale našla jsem si alespoň svůj vlastní možný způsob komunikace. Otočila jsem se k řečníkovi zadkem, zvedla ocas a vykonala svou potřebu. Jedna z výhod být koněm. Sice nemůžete mluvit ale vše můžete názorně ukázat.
„Prej na tebe sere.“ právě přišel Borky a jeho zvučný hlas jsme s Gesarem přivítali s otevřenou náručí. „A neměl bys tak závidět vojáčku, děláš ze sebe akorát tak blbce.“ Borky přijel k nám. Samozřejmě úplně zapomněl, že má pod sebou hřebce. Než jsem se stihla nadát tak jsem měla jeho nozdry u zadku. Než jsem se stihla zapřemýšlet, tak jsem vykopla a zasáhla ho pěkným kopancem přímo do hrudi. Nevím kdo nejvíc byl v šoku a v údivu. Zda Gesar, Borky a nebo Argo. Ale typovala bych to na hřebce. Neboť zděšeně ucuknul a dal mi pokoj. „Ta si umí zjednat pořádek, co?“ zasmál se trochu nejistě Borky.
„Říkám, že je poslední dobou na zabití.“ Gesar, který mi seděl na kohoutku se vyškrábal zbátky do sedla. „Promiň je nějaká podrážděná. Asi to nové prostředí ji nedělá dobře.“
„V pohodě. Argo, i když se to nezdá, je cíťa. Takhle jí alespoň dá pokoj.“
„Díky za to, že jsi mi pomohl s Mehamem.“ zašeptal po chvíli ticha Gesar.
„Nemáš zač. Neměl bys nechat se sebou takhle vytírat podlahu. Vždyť jsi Hamer! Takovéhle vyskakování by mu nemělo procházet. Měl bys mu dát jasně najevo kde je jeho místo.“
„Já vím.“ povzdychl si. „Ale nevím jak to udělat. Jsem budižkničemu.“ zasmál se trpce.
„To určitě nejsi a jestli chceš tak ti s tím pomůžu. Mohla by to být legrace! Mohli bychom mu třeba ukradnout koně a nebo až se naučíme pracovat s Ničím tak ho přeměnit v ropuchu.“ Borkovy se rozsvítili oči. Líbil se mi. Byl to rebel, přesně takový typ, který Gesar k sobě potřebuje. Můj pán se alespoň trochu uvolní a jeho kamarád se trochu zklidní. Jestli se budou ovlivňovat tak, jak jsem si to představovala.

Degan, opravu nevím proč na mě tak působil. Ale jakmile jsem uslyšela jeho hlas tak mi srdce vylétlo až do krku a krev v žilách mi proudila tak zběsile až to bylo pomalu bolestivé. Nenáviděla jsem ten pocit a nenáviděla jsem i jeho, že by mi toto způsoboval.
„Tak panstvo, uklidníme se!“ stál uprostřed jízdárny a čekal až mu budeme všichni věnovat pozornost. Gesar mě vzal na otěž abych nemohla už žrát. Klidně bych se začátkem hodiny ještě počkala a dala si trochu do nosu. „Seřaďte se uprostřed jízdárny.“ všichni jsme poslušně vykročili. Tedy skoro všichni. Někteří moji spolutrpitelé se nechali hodně přemlouvat, než byli ochotni odloučit se od krásné zeleně.

Byli jsme jedni z nejrychlejších. Neboť já jsem hodlala co nejvíce spolupracovat. Zaprvé proto abych udělala Gesarovi radost a zadruhé abych to už měla všechno co nejrychleji za sebou. Argo se za mnou držel jak ocásek a tak jsme byli nastoupení jako první uprostřed jízdárny před naším novým trenérem.

Z mé druhé strany se vedle mě postavil ten mohutný hnědák s Mehamem, nebo jak se ten prevít jmenoval. Vypadala jsem si vedle toho koně, co měl v kohoutku snad dva metry jako nějaký zakrslí poník. Mohla jsem si teď v klidu všimnout chladných a arogantních očí jeho majitele a šporen na patách. A nebyli to žádné malé a jemné šporny, ale pořádné s ozubeným kolečkem. Jako z našich westernových filmů. Kdyby mohla tak by mi z něj naskočila husí kůže.
„Vítám vás na naší první jezdecké hodině. Já jsem Dega z rodu Hamerů a budu váš učitel, nemohu vám slíbit, že vás budu učit celý rok. Válka je na spadnutí a já budu pravděpodobně nucen vás za pár měsíců opustit. Ale i tak věřím, že spolu zažijeme spoustu legrace. Dnes se budeme věnovat jen nějaké jízdárenské práci, trochu drezůry a když nám zbude čas, tak i nějaké skoky abych si o každém z vás, o vašich schopnostech a schopnostech vašich koní, mohl udělat přesnější obrázek.“ každého jezdce si pečlivě prohlédl i jejich koně. Kromě mě a Gesara. Nás už znal. „Myslím že těch úvodních keců už bylo víc než dost a můžeme začít.“ s tím nás propustil abychom krokovali, trochu se protáhli a připravili se na práci. Nejvíc to potřeboval asi můj jezdec, neboť byl ztuhlí a nepoddajný. Jak kdybych na zádech měla kamenný sloup.

Šla jsem vyrovnaným klidným tempem. Neházela jsem hlavou a ni nekopala po mouchách co mě šimrali na břiše ani jsem se nerozhlížela jak ostatní koně. Snažila jsem se jakkoliv dát Gesarovi najevo, že mi může důvěřovat a vše bude v pohodě. Po pár minutách jsem cítila jak se pomalu uklidňuje.

Degan stál uprostřed a jako zaseklí gramofon téměř každému opakoval: „Ramena dozadu, ruce nad kohoutkem koně, palce směřují vzhůru! Nedržte ty otěže jako řidítka. Paty prošlápnout, špičky ke koni. Pobízejte toho koně, nebo vám za chvíli umře.“ Ani nás neminula drobná kritika, ale za tu jsem já nemohla. Chodila jsem ukázkově, v tomhle si musel můj jezdec pomoci sám.

Když byl jakžtakž náš trenér spokojen s tím jak se naši jezdci plácají na našich hřbetech, přišel příkaz sebrat si otěže a naklusat. Měla jsem klus ráda, uměla jsem klusat rychle, ale věděla jsem, že to se na jízdárně nečeká a hlavně dělal můj klus potíže Gesarovi. Byla jsem hodně uzoučká a ohebná. Věděla jsem, že nejsem žádný extra pohodlný gauč jako například Mahamův kůň, jenž byl čtyřikrát tak široký jak já a proto jsem klusala hezky pomalu a pravidelně. Aby se můj pán mohl v klidu soustředit na svůj sed a nemusel řešit otěže.

Pak přišla těžší pasáž. Bylo nás tu zhruba deset koní. Byl to sice velký plac na kterém jsme trénovali, ale i tak nás tam bylo víc než dost a začali jsme dělat základní cviky: diagonálou změnit směr, vlnovky, půlkou jízdárny změnit směr, od stěny ke stěně atd. Největší problémy byli s malým a velkým kruhem. Měli jsme mít mezery mezi sebou akorát aby se tam vešel jeden kůň. Při malém kruhu jsme měli udělat kruh na dlouhé stěně na střed, nechat proběhnout jednoho koně a zařadit se za něj. Velký kruh se za dělal na krátký stěně a to jsme měli zařadit za třetího koně za nás, podle toho jak nám to vyšlo. Bohužel se často stávalo, že to nevyšlo vůbec a stala se dopravní nehoda. Někteří koně byli fakt tak blbý, že do sebe opravdu narazili.

Degan na mě udělal dojem, opravdu si dokázal udržet klidný hlas a dělat to s námi znovu a znovu. Jen jednou se neudržel a musím říct, že v tu chvíli z něj měl každý dvounožec i čtyřnožec opravdu strach. Bylo to když Meham do nás málem narazil a já abych se vyhnula tomu jeho tanku jsem byla nucena nás přitisknout na stěnu jízdárny. Bála jsem se abych Mehamovi neudělala nic s nohou a tak jsem se pořádně nenamáčkla na zeď a zastavila se. Což byla asi chyba. Topas, tak se jmenoval Mehamův kůň, se řídil výhradně pokyny jezdce a ten neměl ani nejmenší zájem se nám vyhnout. Nepočítal ale ani se svou nohou. Mehamova a Tesařova noha do sebe narazili. Gesar přeletěl ohradu jízdárny a Meham se skulil do vnitřku velkého kruhu. Oba naříkali bolestí. Ale můj jezdec na tom byl hůř. Meham si narazil jen koleno, ale Gesar měl naražené ty vazy za kolenem. Nešťastně jsem na něj koukala zpoza ohrazení jak tam ležel a držel se za nohu. Degan k němu ihned přiskočil.

Meham, když viděl že mu nikdo nevěnuje pozornost, bez potíží vstal a začal remcat. Zejména jsem sledovala dění kolem Gesara. Kdyby se mu něco stalo tak bych si to jen tak neodpustila. Ale i tak jsem nemohla přeslechnout co ten moula vypráví. Jak jsme prý zpomalili abychom se střetli a i když se snažil se všech sil vyhnout se nám, tak už neměl dost času něco udělat. Nejhorší bylo, že mu to většina chlapců i věřila, neboť byla tak zaneprázdněna svým zápasením v sedlech, že ani nevěděli co se stalo.

Samozřejmě, náš trenér s Borkym, nebyli hluchý a slyšeli to. Nejdřív zbrunátněla Borkyho tvář a vypadalo to že každou chvíli vyskočí na nohy a jednu Mehamovi vrazí. Degan ho však zarazil. Položil mu ruku na rameno.
„Odveď ho na ošetřovnu.“ řekl a i když se mi jeho tvář zdála být klidná, jeho hlas byl ostrý a chladný jak led. Pomalu se zvedl. V klidu podlezl hrazení a přišel k Mehamovi. Ten ztichnul ale v očích mu dál hráli škodolibé ohníčky a na rtech mu zdechla nezmizel úšklebek. „A vy jste v pořádku?“ zeptal se Degan a zblízka se mu díval do očí. Jestli v něm necítil, Meham, toho hada strnulého těsně před útokem, tak byl idiot.
„Jistě! Zeereny jen tak nikdo neskolí.“ jednu bych mu vrazila už jen za ten arogantní tón. Ani jsem se nedivila, když náš trenér bez varování a rychle jako blesk vpálil svou pěst do jeho bránice a jakmile se Meham vylekaně s vyraženým dechem předklonil, vrazil mu i jednu přímo do tváře. Teď jsem mohla vidět sílu těch svalnatých paží. Sprovodili Mehama k zemi ve třech vteřinách s lehkostí, kterou kde kdo by mohl závidět.
„Opravdu? Myslím, že by jste měl ošetřovnu přece jen navštívit.“ pravil a otočil se k němu zády. Jeden kluk k němu kleknul a snažil se mu pomoct vstát. Z nosu se mu řinula krev jak z protržené hráze. „Dovolil vám někdo pomáhat tomu chlapci? Je to voják a Zeeren, jeho nějaké krvácení z nosu nezabije. Dojít na ošetřovnu zvládne sám. Raději chytněte ty tři koně a přivažte je. Pokračujeme v hodině. Tak dělejte!“ ta tvrdost v jeho hlasu byla lepší než bič. Nikdo ani na vteřinku nezauvažoval o protestu.

Za nějakou dobu, kupodivu přímo na konec hodiny, přišel Borky. Neřekl nic na to, že se pravděpodobně flákal celou hodinu. Jen se zeptal jak je Gesarovi a kde se fláká Meham. Nešlo to zrovna jako po másle, ale Borky dokázal mě i Arga odvést domů. Ten chlap měl sílu jako býk. Argo se opravdu nechoval jako hodný valášek.

Argo zas mohl na pastvu a já byla zavřená v boxe. Alespoň, že mi donesl trochu sena, ale i tak tu byla strašná nuda. Chtěla jsem aby se už Gesar vrátil a já se mohla přesvědčit, že je v pořádku. Prý měl natržené vazy, ale nicaři ho dají za chvíli dohromady. Podle mého ta chvíle byla nějaká dlouhá. Byl tam už několik hodin. Nejhorší bylo, že ani na ulicích se nic nedělo. Všichni byli na vyučování a já tu tvrdla a koukala do země.