Ryren - 3.kapitola

"Víš, proč jsem si tě zavolal?" Flaenerius seděl za stolem své pracovny pohodlně rozvalený v křesle s rukama sepnutýma na břiše.
"Mám takové tušení…" opověděla jsem. Chtěl po mně nějakou prácičku, to bylo jasné. Něco mi ale říkalo, že to bude souviset s údajným Lorcsulským vyhlášením války.
"Možná jsi slyšela, že Lorcsulská rada nám oficiálně vyhlásila válku. Náš osvícený král to sice ještě nezveřejnil, ale to neznamená, že už se to neví po celém Dalanu, nemám pravdu?" Měl pravdu. "Lorcsulané chtějí, aby jin bylo navráceno území kolem delty řeky Imbek. Blázni... Imbek nám patří už několik desítek let, myslet si, že se naší nejúrodnější země vzdáme jen tak bez boje, to je víc než lehkomyslné. I když nám vyhrožují válkou, my neustoupíme."
Vlastně to bylo takhle: Území, kde se Imbek vlévala do moře, dobyl otec našeho nejvýsostnějšího a nejosvícenějšího krále asi před šedesáti lety. Zatu dobu se tamní Lorcsulští obyvatele promíchali s Islwynskými, ale stále ještě žijí stařešinové, kteří pamatují onu krvavou bitvu o jedno z nejúrodnějších území v celém známém světě. Lorcsuská rada tenkrát nesla prohru těžce a jednou musel přijít okamžik vyúčtování, ale naši se nebudou chtít vzdát. Islwyn je hornatá neúrodná země, která tamní farmáře potřebuje.
"Chcete abych šla vybít celý Lorcsul?"
Flaenerius se pobaveně usmál, ne snad, že by si mnou chtěl vyměňovat narážky černého humoru...spíš měl nějakou pro něj zábavnou představu. "Ne, to by bylo neekonomické. Ale máme tip, že tady v Dalanu se vyskytuje Lorcsulký špeh. Vlastně ten tip je trochu neurčitý a podle něj jsme určili dvě možné osoby."
"Takže mám zabít někoho, o kom nevíte, jestli je špeh, nebo ne?"
"Ano. Škodná se musí zlikvidovat hned na začátku. Je to buď a nebo a my nemůžeme riskovat." Samozřejmě, že to nebylo správné. Byla to vysoká hra politiky, jejíž jsem byla nástrojem. Nevzdorovala jsem, moje názory nebyly důležité. Takových rozhovorů jsem zažila víc, než by mi bylo milé. Ale byla to má práce a nesuďte mě, tak jsem mohla být užitečná, i když tím nejzvrácenějším možným způsobem."
"Dobrá,řekněte mi o koho jde a kde je najdu."

Přicházela noc. Velmi pomalu se snášela na Dalan, moře bylo až hrozivě hlidné a za hradbami se černaly borovice. Mezi kamennými domy se rozpínalo šedé ticho. Démon byl opět na lovu. Soumrak je nejlepší doba pro špatné skutky. Stíny jsou nejasné, hvězdy ještě nevyšly na oblohu a lidské oko zatím nepřivyklo šeru.
První špeh měl být z vyšších vrstev, jednalo se o kupce z východních doků, který obchodoval s látkami a kořením. V kamenném městě nebylo těžké se pohybovat. Všichni měšťané už se dávno zavřeli ve svých pohodlných domovech, hlídky chodily jen zřídka a jediní živí tvorové, které jsem měla šanci potkat, byly toulavé kočky.
Dům nebylo těžké najít, byl mezi ostatními jako cizinec. Cizokrajné motivy na kovaných dveřích a okenice z tmavého exotického dřeva vypadaly opravdu nádherně… majitel si to mohl dovolit. Teď ale nebyl čas na obdivování architektury, teď jsem musela splnit úkol. S podivem jsem zjistila, že dům není nijak zvláštně zabezpečen a dovnitř jsem se dostala bez větší námahy sklepním oknem. V přízemí byla tma, ale z pokojů jsem slyšela těžkopádné kroky. Tam byl můj cíl. Vyběhla jsem po chodech do matně osvětleného pokoje. Má oběť stála u postele. Než se kupec stačil vzpamatovat, ležel na posteli s proříznutým hrdlem a jeho krev se vsakovala do peřin. Zběžně jsem očistila dýku a snažila se co nejrychleji dostat pryč.
Čistá jemná práce bez jakéhokoliv zvuku. Venku už byla tma a já měla před sebou cestu přes celé město a přes hradby. Za necelou hodinu budou hlídky kontrolovat hradby, takže jsem si musela pospíšit, jestli jsem se do chudinské čtvrti chtěla dostat včas. Právě tam se totiž měl nacházet můj druhý cíl. Hnala jsem se městem jako stín, lehce vyšplhala po hradbách naučenou cestou a s ostražitostí šelmy jsem se plížila k chatrči jednoho z rybářů. Byl klid, jen zevnitř jsem slyšela tiché šramocení. Blížilo se, rybář se chystal vyjít ven. To byla má příležitost.
Teď by stačil jediný rychlý pohyb a měla bych ho. S něčím jsem ale nepočítala: byl ozbrojený. Čepel jsem zahlédla až příliš pozdě. Rybář se skácel mrtvý k zemi s přeříznutou tepnou… a já vytáhla z boku zakrvácený rybářský nůž. Ale tentokrát to byla má krev, která skapávala z čepele.
S hrůzou jsem prohmatala ránu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, a když jsem cítila, jak látka vlhne a nasakuje krví, začala jsem panikařit. Takhle se nemůžu vrátit. Nedostanu se přes hradby. Nemůžu zanechávat krvavou stopu po celém městě, musela jsem se schovat. Schovat, pokusit se ovázat ránu, abych nevykrvácela a to hodně rychle.
Chtěla jsem se rozeběhnout směrem k lesu, ale okamžitě jsem se svalila na zem. Celý bok mi ochabl, svaly nechtěly poslouchat a kvůli bolesti jsem nemohla pohnout nohou. Ale musela jsem pryč. Rychle jsem se snažila odplazit do bezpečí, ale čím víc jsem se namáhala, tím víc jsem krvácela. Zkusila jsem použít dýku jako cepín. Zabodávala jsem ji do země a přitahovala se. Bylo to příliš pomalé. A příliš namáhavé.
Pak jsem zaslechla kroky a vzápětí mě oslepilo světlo pochodně. Ztuhla jsem a zakrývala obličej, i když jsem měla kápi. Byl to reflex. Byl to vysoký muž v těžkých botách. Vzhlédla jsem a vedle hlavy se mi zavlnil lem kabátu.
"Vrahu…" řekl s takovým odporem, až mě zamrazilo. Natáhl se po kápi, a přestože jsem se bránila, lehce mi ji strhl z hlavy. Byla jsem už příliš slabá a veškerá síla mě opustila. Strčil do mě a povalil mě na záda. "Ale já tě znám!" zvolal, a mávl nade mnou pochodní, aby si mě prohlédl. Jako by vůbec nevěnoval pozornost šupinám na čele nebo ocasu. Posvítil mi do tváře a já zahlédla dlouhé tmavé vlasy zapletené do tlustých pramenů. Byl to Yaron. Včera v roli mého zachránce, dnes v roli kata. Zabije mě. Má spoustu důvodů, proč mě zabít, a ani jeden, proč ne. Zrak se mi začínal rozostřovat a já cítila, jak ztrácím sama sebe. Možná zemřu dřív, než mě stihne zabít on. Ani pomsta bratra mu nebude dopřána.
Cítila jsem tmu. Přicházela a vábila mě. Chtěla jsem vklouznout do jejího láskyplného náručí a odevzdat své strasti osudu. Vykročila jsem na cestu do nicoty...


Pokračování příště...