Ilomorna - 2.kapitola

Vzdorovitě se zadíval starci do očí. Stařec mladíkovi neřekl nic, ale velmi dobře jej chápal. Odhodil své zbraně k nohám a oplatil mu pohled. „Jsem Javerick. Zastupuji zde starostu Jilmové čtvrti. Přál bych si mluvit s Paní.“
Mladík chvíli neodpovídal. Protože kdyby jenom na vteřinku otevřel ústa, musel by začít vztekle křičet.
Dovedl mu zahýbat žlučí jako nikdo jiný. Takový stařec a klidně na něj vytáhne zbraň! „Budiž pozdraven.“ Procedil pozdrav skrz zuby, ale nedalo se nic dělat. Musel dodržet tradiční obřad. „Jsem strážcem Diamantového paláce a věrným poddaným Paní. Odlož, prosím, všechny své zbraně a předměty, které by mohly být jako zbraň použity. Po odchodu z Diamantového paláce a za hranicemi našeho území ti budou všechny vráceny.“
Stařec pohlédl ke svým nohám a v koutcích úst mu zacukalo. „Své zbraně jsem již odložil, strážce. Doufám, že můj opasek jako zbraň chápán nebude.“
Mladík vztekle stiskl rty a pouhým nezdvořilým pohybem ruky vyzval starce, aby vešel prostou dřevěnou branou. Okamžitě je obklopil dobrý tucet vojáků se skrytými tvářemi. Nijak se nesnažili zatajit, že jsou ozbrojeni.
„Tento muž si přeje být předveden před Paní.“ Oznámil suše mladík. „Své zbraně odevzdal dobrovolně.“
Velitel vojáků přikývl. Jako jediný měl odhalenou tvář a přišel teprve před krátkou chvílí. „Dobrá. Dovedeme jej do paláce.“
Mladík si ulehčeně oddechl. Nespokojeně pohlédl na starce a vrátil se zpět na své stanoviště.
Velitel vojáků počkal, dokud mladík neodešel a pak se usmál. „Javericku. Příteli. Doufal jsem, že se potkáme ještě před Morghou, ale ani na okamžik jsem se neodvážil věřit, že tak brzy. Co tě přivádí před trůn naší Paní?“
Stařec pokrčil rameny. „Nesu své Paní špatné zprávy. Lid světla se snaží obnovit staré síly a vědomosti.“
Velitel vojáků se zachmuřil. „Věru, příteli. Nyní jsi poslem velmi špatných zpráv ve špatném čase.“
Javerick si povzdechl. „Jsme Prokletým národem. Dlouho jsem se zdráhal uvěřit, ale když vidím, jaké utrpení na nás Nejvyšší uvalil …“
Velitel pokrčil rameny. „Nechal nás žít v temnotě a beznaději, ale dal nám dobrou Paní. Díky ní máme vůli žít. Dal nám Mudrce, kteří dovedli vytvořit malá slunce, takže máme co jíst. Daroval nám podzemní jeskyně do kterých se vlévají řeky ze světa Slunce. Myslím, že i přes Kletbu k nám byl milostivý a jsem mu za to vděčný.“
Javerick potřásl hlavou. „Jsi ještě příliš mladý.“
Velitel se proti své vůli pousmál. Tak tohle by měl jeho syn slyšet!

Prošli vydlážděnou uličkou, která rozhodně pamatovala hřejivý dotyk slunce a chladivé pohlazení měsíce. Dva kanálky vyčítavě hleděly k obloze, ze které už přes patnáct let nespadla ani sebemenší kapka vláhy.
Rychlým krokem minuli zakryté sochy dávných králů – už nepatřili k tomuto městu, přesto se obyvatelé Morny neodhodlali je zničit ze strachu, aby je i ta malá trocha dobra nadobro neopustila.
Proplétali se bludištěm chodeb a chodbiček ve kterých by se samotný poutník ztratil sotva by udělal pár kroků.
Nakonec stanuli na nádvoří osvětleném zvláštními kotouči. Jejich světlo pulzovalo a vydávalo tak jemné světlo, které se odráželo od důmyslně umístěných a mistrně vybroušených krystalů zpět na nádvoří. Výsledným dojmem se stala velice zdařilá napodobenina dne.
Javerick okouzleně vydechl. „Závidím ti příteli. Toto je to nejkrásnější, co jsem za posledních patnáct let viděl.“
Velitel přikývl. „Já sám jsem nikdy nebeská světla nespatřil, ale na tomto místě – mám pocit, jako by tomu tak nebylo.“
Přistoupil ke dveřím vykládaných kameny zářivých barev a zazvonil na zvonec. Nádvořím se rozezněl sladký zpěvavý zvuk. O krok ustoupil a počkal, dokud se velká brána neodsunula a na nádvoří nevyšla Královská garda.
Všichni z gardy byli oblečeni do uniforem ze všech odstínů modré a šedé. Na přilbicích měli stříbrné chocholy.
Javerick se hluboce uklonil muži, který měl místo stříbrného zlatý chochol. „Můj pane, jsem zde jako vyslanec starosty Jilmové čtvrti. Nesu důležité zprávy pro mou Paní.“
Muž na něj chvíli shlížel, pak se otočil a vešel zpět za bránu. Nic neřekl, ale zbylí členové gardy jej nenásledovali. Javerick se zmateně postavil. Velitel vojáků do něj zezadu šťouchl. „Jdi.“
Stařec na něj bázlivě pohlédl, ale pak s krátkým přikývnutím poslechl a vešel do Paláce. Veden gardou procházel místem pohrouženým do ticha, které bylo rušeno jenom občasnou tesknou písní.
Nakonec stanuli v prostorné dvoraně pohroužené do tmy.
Stařec se kolem sebe zmateně rozhlédl a zjistil, že zůstal sám. Po zádech mu přeběhl mráz a mimoděk se roztřásl strachy.
„Vítej.“ Dvoranou se rozezněl jasný a čistý hlas.
Padl na kolena s tichými prosbami.
„Nemusíš se bát.“
„Odpusťte má Paní.“ Pomalu vzhlédl. Pohledem přejel po mramorových schodech, které se táhly daleko a vysoko, výš, než mohl pohlédnout a dál, než mohl dohlédnout. Nakonec se pohledem zastavil u ženy tak krásné, že opět padl na kolena.
Oděná bílá v zářivě bílý šat bez ozdob, temně zlaté vlasy jí volně splývaly kolem bledého obličeje a podtrhovaly pronikavost šedomodrých očí.
„Vstaň. Prosím.“ Promluvila a pokynula mu rukou. „Já nejsem ta, před kterou by jsi měl padat.“
Teprve nyní si všiml, že Paní nesedí v křesle na vrcholu schodů, nýbrž pouze na jednom ze širších schodů. Daleko za ní byl postaven skromný trůn – a ano, byl si tím jist – místo, ze kterého vycházela záře osvětlující celou velkou dvoranu, bylo nejhonosnějším trůnem. Trůnem pro toho, kdo nesmí být zobrazován.
„Já jsem pouhá smrtelnice, Javericku. Daleko nade mnou stojí smrt a nad smrtí stojí Nejvyšší. Pro mne je pouze tento trůn.
Ty jsi za mnou však přišel kvůli jiné záležitosti. Mluv tedy. Jakou zprávu mi máš předat?“
Stařec na ni pohlédl. Náhle si připadal jako němý.
Vyčkávavě na něj pohlédla. Vypadala jako by věděla, jaké zprávy jí donesl!
Sklopil hlavu a zajíkavým hlasem začal vyprávět.