Záhada Modrého knoflíku

Vražda, když je měsíc v úplňku

„Ano, jistě, ovšem, spolehni se.“ Ta to slova byla jedině slyšet z rozhovoru. Položil sluchátko. Mirkovi řekl ať zde počká, prý za chvíli vrátí. Vedoucí odešel. Chlapci se, ale zdálo, že mu neřekl vše. Konkrétně ohledu posledních slov z vyprávění. Než se Trakař vrátil, hoch mezitím usnul na pohovce. Hodiny v tu chvíli odbíjely devět hodin večer. Přešel místnost ke starobylé malované skříni a vyndal s ní proužkovanou deku, kterou ho přikryl. Pak se odebral také ke spánku do vedlejšího pokoje. Celý Modrý knoflík spal.
Jandovi se zdal sen ve kterém se stal hlavním hrdinou, vždycky si přál být jím, a ne hlavním podezřelým, jak se mu často stávávalo. V tom nejlepším okamžiku ho proudil podivní šramot. Ospale se rozhlídnul a zaposlouchal.Ticho jak v hrobě a nikdo nikde. Jen oknem se linulo měsíční světlo. Vstal. Zamířil k němu. Podíval se nahoru. Na obloze svítil měsíc v úplněku. Když pohlédl na pole, uviděl plížící se osobu v kápli, černější než ta nejčernější barva.
Jakoby zpozorovala sledování chlapcových očích. Během chvíle tajemná postava zmizela jak pára nad hrncem . Jandu napadlo, že je to někdo kdo nechce být poznán ani vidět ( i když je maskován), a také jedno rčení: chodil po slídě. Další otázky:,, Co dělala. Co je zač. Má postava dobré nebo špatné umysli.“
Z úvah ho vyrušil neznámí výkřik, který se někdo snažil úpěnlivě umlčet. Hoch vyšel z místnosti na chodbu.Nikdo na ní nebyl. Je možné, aby ho slyšel jen on sám? Zřejmě to bylo tím že v této chodbě měl pracovnu pouze vedoucí. A hluk nebyl až tak hlasití aby se dostal do okolních chodeb Modrého knoflíku. Pak ho opět uslyšel.Vydal se po sluch za zvukem. Ozýval se stále častěji. Až byl zaveden ke dveřím na konci chodby vpravo. Neslyšně je otevřel. Spatřil dva muže spolu debatující. První vypadal dosti vyplašeně, při mluvení se zajíkával:,, Já nic neřeknu. Opravdu.“ Druhý se chladně zasmál a promluvil hlasem člověka, kterého právě vyndali z ledu:,, Znám tě Jirko, až příliš dobře. Vím co jsi zač.“
,,Já…..ale-“
„ už jsem řekl!“
„ A co Václav?“
„ co by sním mělo být?!“
„ Kde je?“
„ Pod drnem, stejně jako budeš ty!“
„To….to….. bys mi přece Stando, neudělal! To nemyslíš přece vážně?.“
„Myslíš….?!“
V tom okamžiku probodla zdobená dýka Jirkovo srdce. Mirek viděl jak bezvládné tělo
Klesá k zemi. Standa se začal pomalu otáčet. Janda usoudil, že by bylo nejlepší co nejrychleji zmizet z dohledu. Rychle a opatrně zavřel dveře. Vypravil co nejrychleji k svému pokoji. Nemínil se sním setkat ani s nikým jiným! Naštěstí se mu to podařilo. Lehl si a uvažoval o událostech jenž právě viděl a vyslechl. Ten pan Jirka se mu zdál být povědomí ( stál totiž k němu tváří, ale chlapce neviděl). Měli ti dva něco společného stou postavou, kterou viděl předtím? Tři tajemné postavy, tři záhady.
Najednou ho napadlo jestli sem nepřijede policie, to by byl konec. Přijeli by a zavřeli do polepšovny a do té nechtěl jít ani zanic. Vždyť nic nikdy neudělal, ale vysvětlovat jím že nic neudělal, je stejně pomatené jako snažit vysvětlit Američanum, švihání pomlázkou žen je naše tradice, nikoliv příležitost pro muže hromadně stírat svoje manželky a jiné ženy.
Podíval se na hodiny na stěně ukazovaly půl dvanácté. Opět vstal a procházel se po pokoji. Nemohl vůbec usnouti. Byl až příliv (slabé slovo) rozrušen. Měsíční světlo házelo prapodivné stíny. Když dosáhlo do jednoho setmělých rohů, odhalilo ptačí klec, ve které hlubokém spánku spal papoušek Ara hijacintový.
Mirek si ho zaujatě prohlédl, hned poznal že je to samec. Přál jsi vlastnit také, ale kvůli místu kde bydleli ho nemohl mít. Napadla jej myšlenka, která se měla stát skutečností. Od stěhují se do továrny, budou to bydlet a založí si chov papoušků.
Po chvíli Jandu přemohl spánek a on usnul hlubokým spánkem.