Podivný román - Kapitola II.

Jen tak bezděčně se velmi pomalým krokem vlekla chodbou. Výraz jejího obličeje byl neurčitý a vcelku strnulý. Cítila nezadržitelnou chuť se smát, jako vždy, když se dostala do naprosto absurdní situace. Co také mohla dělat? Vrátit se nemohla, protože by to byla zbytečná ztráta času. Odbočit, nebo vstoupit do některých dveří, které byly podél všech chodeb by jí také mohlo stát život. Nikdy nemůžeme tušit, co se za kterými dveřmi skrývá. To se ovšem naučila již během základního kursu. Jediné co jí zbývalo bylo tedy jít a jít a doufat, že zas někoho potká. Navenek sice vypadala nehybně a klidně, ale uvnitř jí kmitaly myšlenky. Neustále přemýšlela nad tím, proč ji stín poslal na konec Západní chodby. Každý přeci ví, že ta chodba prostě konec nemá. Je snad možné, že je ve zcela jiné chodbě? Nebo snad byl onen stín jeden z těch... Ale ne. To ne. "Bože můj to doufám, že ne!" Trochu jí projela hrůza. Západní chodba stejně jako většina zdejších oblastí má svou historii. Když dokončovala základní kurs, pracovala na seminární práci na téma Události jež změnily zítřek. Hledala tenkrát v historickém archivu a našla tam několik zmínek právě o Západní chodbě. Od nepaměti se vyprávělo, že každý, kdo se touto chodbou vydal, se nikdy nevrátil. Tehdy ale nebyl čas se tímto jevem zabývat. Až teprve na počátku Sunuelského století (aby bylo jasno tak Sunuelské století má přesnou dobu trvání tisíc let, zahrnuje v sobě deset století, přičemž je nazýváme první Sunuelské století, zkráceně 1Ss, 2Ss atd., každý takový cyklus dostává jméno podle Nejvyššího, který v té době vládl, např teď máme třicátý sedmý rok čtvrtého Ardonského století, tedy 374As) bylo na tento problém upozorněno a z této iniciativy byla sestavena dvaceti členná skupina dobrovolníků, kteří se rozhodli zjistit, kam se všichni ti nešťastníci ztratili. Po mnoha měsících čekání, se ze Západní chodby vrátilo jen pět členů. Byli vyhladovělí a dehydrovaní. Na otázku, kde jsou ostatní členové, odpověděli jen, že se rozdělili. Patnáct členů se rozhodlo vrátit, ale oni chtěli jít hlouběji. Tvrdili, že nevědí, jakým způsobem se dostali ven z chodby, prostě šli a z ničeho nic se před nimi objevil východ. Zřejmě měli štěstí. Záhadou bylo, proč se nevrátilo těch patnáct, ale pět. Nakonec se našlo jednoduché řešení. Z té dlouhé cesty a faktu, že chodba z obou směrů vypadá stějně, nejspíš došlo k dezorientaci, a tak se ti, co se chtěli vrátit, vydali dále dochodby namísto pěti šťastně zachráněných. Byli taktéž dotázáni, zda tam někoho našli. Odpovědí bylo hned několik. Každý bouřlivě mluvil o svých vlastních zážitcích, ale všichni se shodli na tom, že je jich tam plno. Jsou ale prý jiní. Ne takoví, jací tam odcházeli, ale jiní. Blíže nedokázali definovat. Zbytek výpravy se již nikdy nevrátil. Popravdě se ani nepředpokládalo, že by se měli někdy vrátit. Od té doby bylo doporučováno se touto chodbou nevydávat příliš daleko. Jinak žádná jiná opatření. Záchranné akce nařízeny nebyly, takže pokud někdo neuposlechl a ztratil se, měl smůlu. To vše jí strašilo v hlavě. Nehledě na to, že jí znepokojoval už samotný fakt, že se tu dnes děje něco zvláštního, začínala se zároveň bát, že už je moc hluboko v chodbě. Na mysl jí vyplulo hned několik myšlenek. Jak daleko asi došla expedice, než se setkali se "ztracenými"? Co se vlastně stalo s patnácti členy vyslané skupiny? Co byl zač onen stín? Byl on už jeden z nich? "Dost už!" zavelela svým myšlenkám a snažila se zaměřit na otázku řešení. Když půjde dál, patrně ke konci chodby nikdy nedojde a kdo ví, co by tam čekalo. Vrátí-li se zpět, nikdy se k Nejvyššímu nedostane. Nakonec došla k jednoznačnému závěru. "Nechci se setkat se "ztracenými". To v žádném případě. Bude nejlepší, když se vrátím. Nejvyšší sice bude zuřit a nejspíš si tím zadělám na veliký problém..." Rychle se podívala na hodinky. Za minutu tři. "...Uff malá úleva, ale jak je to možné? Ne, teď to nebudu řešit. Hlavně že ještě není pozdě." Tím skončily také veškeré její úvahy, jak o Západní chodbě, tak i o otázce kudy dál. Otočila se a vykročila na zpáteční cestu.