Záhada Modrýho knoflíku

Tajemná postava v Modrém knoflíku

Ráno se vzbudil, aniž by věděl co se stane následujícího dne. Vlastně jej probudilo zaklepání na dveře. Začal den jako každý jiní, ačkoliv pro Mirka jiný než na jaké byl zvyklí .Od trakače dostal povolení procházet se tu jak je jen libo. Bylo právě devět hodin. Potulovat se po chodbách továrny sem a tam. Cestou míjel zaměstnance závod, zdravil je uctivým ,,Dobrý den“,a ptal se jich jak se mají.
Za šel si také do místní knihovny, Kde si přečetl dějiny Modrého knoflíku. To co si předčetl se přibližně shodovalo s vyprávěním pana vedoucího i když jeho řeč byla dosti strohá , ale i přes holou skutečnost, bylo vyprávění velmi dlouhé. Pak si vyšel na procházku po schodech na půdu. Ocital se v půli, když v tom se dole mihla postava silného muže oděného do dlouhého pláště zdobícího zlatou nití, majíce na hlavě vysoký černý cylindr . Očividně měl na spěch a dával velice bedlivý pozor, aby ho nikdo neviděl. Bohužel pro něj zas tak dobře pozorný nebyl, jelikož ho chlapec zpozoroval. Dlouho se za ním díval, až mu muž zmizel z očí. Přemýšlel za jakým účelem chodí zde tímto způsobem takhle oblečený.Všichni se zde znali, nebylo třeba býti nějak zvláště oblečený . Pak si vyšel na půdu a sedl si na starou tmavě modrou s kosatcovým vzorem pohovku. Mirek se ponořil plně do svých úvah a myšlenek týkající se předcházejících dvou dní. Náhle se rozpomněl na Lánu. Co asi teď dělá?
Lána, která zůstala uvázaná u stromu. Dlouho a trpělivě čekala. Potom štěkala , když jí to přestalo bavit, začala silně a prudce trhat vodítkem. Po dlouhém a namáhavém zápase s ním, zvítězila. Vodítko bylo už staré, ale přece ještě dalo mnoho práce. Chvíli odpočívala než se vydala jít po pachových stopách svého pána. Po pár metrech rozptýlilo její pozornost nový pach a tak tedy šla za ním. Původce pachu nalezla na malém paloučku. Na něm stál statný srnec s bukovým listím jako druhé parohy na hlavě. Zašel si sem se napást. Chvíli jej strnule pozorovala, patrně ji přestal zajímat. Jelikož se otočila, aby znovu našla stopu svého pána. Šla s nosem stále u země a jen chvílemi zvedala hlavu, aby se přesvědčila nehrozí-li nějaké nebezpečí.
Náhle zůstala stát jako zkamenělá. Zachytila pro ni sérii neznámých vůní. Bylo to aroma lidí a jejich dětí, co zde žili. K Láně teď utíkali malé asi pětileté děti. Nevěděla co má dělat. Zda-li vrčet a štěkat nebo se přátelsky mazlit. Něco jí našeptávalo, že ta druhá možnost je správnější. A už tu jsou. Začaly ji hladit po hlavě a drbat za ušima. Jedna asi pětiletá holčička se zeptala:,, Nevíte, náhodou čí je to pejsek?“ Nikdo ji neodpověděl. Hlouček dětských hlav přilákal dospělé. K nim došlo asi deset dospělých. Pán se zelenou buřinkou nahlas zamyšleně pronesl:,, Vypadá jako kříženec dvou různých plemen vlčáků. Zdá se, že má od nich jen to nejlepší.“ Někteří bručeli na znamení souhlasu, jiní zarytě mlčeli.
V půl jedenácté bylo chlapci podivné, že se po něm nikdo neptá , tak tedy sešel dolů a začal bloumat po chodbách.V chodbě vedoucí k hudebnímu studiu potkal pana Doubravského.Mirek se ho zeptal:,,Pane Doubravský, nevíte kde jsou všichni?“ Odpovědi se mu dostalo vzápětí:,,Venku. Je tam nějaký mohutný pes, nevíme komu patří.“ Chlapec poděkoval a šel ven. Lána náhle zpozorněla.Zachytila tak velice pro ní známý pach svého majitele.
Hoch se davem prodral až k ní. Fena chtěla na něj radostí skočit, ale zachytila pánův pohled, který říkal: ,,ne“. Neznamenalo to, že ji nevidí rád, ale nebylo mu příjemné zpytovat své svědomí před tolika lidmi ani jejich výčitky. Jelikož by se jej ptali: ,,Proč nepřišel s tebou? Jak jsi jí tam mohl nechat přivázanou…“
Janda v zástupu vyhledal pan Lubějskýho, odvedl jej stranou a pověděl: „Lána, je moje“. „Dobře, zařídím to.“ On sám věděl jaký má chlapec pocit, už něco takového zažil. Teď se nořil do svých vzpomínek. Bylo mu asi tak kolem deseti, stojí uprostřed obrovského zástupu a vedle něho je pes. Několik lidí něco rozzlobeně křičí. V očích slzy a ten vyčítavý pohled němé tváře. Tenkrát Erika málem zabili. Hlava mu třeští! Ne musí se vrátit zpět nebo se zblázní! Procitl. Hochovi se zrcadlil divný výraz ve tváři. Ale neptal se a pan Franta mu byl zato neskonale vděční. Po půl hodině se dav začal rozcházet.
Když všichni odešli, šli za vedoucím. Mirek čekal venku. Přesto věděl co si říkají: ,,Hned jsem věděl komu patří. Víš, to já jsem dal Lánu Mirkovi, než jsem odešel.“ Je slyšet přecházení po místnosti. Zavrzají židle ( pravděpodobně si oba muži sedají ke stolu).
„ Byl tenkrát ještě malý chlapec.“
„ Vím, Josefe, byl jsem u toho. Julie se starostí o jeho budoucnost div nezbláznila.“
Na chvíli zavládlo ticho. Pak náhle promluvil Pan Franta: „ Viděl jsem tu se toulat starýho známého Gustava Hrakače. Tvého bratra.“
Kdyby věděli kdo je poslouchá za dveřmi. V Mirkovi by se krve nedořezali, tak jej tato zpráva šokovala. „Proč se ani jeden nediví to mu, co říká ten druhý? Jak někdo může mluvit s lhostejností v hlase o tom, že se mu potuluje jeho vlastní bratr po Závodě, jako by se nechumelilo?,“ zněly ve chvíli chlapci hlavou otázky. Hoch nepatřil mezi ty, kteří poslouchají za dveřmi s uchem přitisknutím na dřevo a hltají každé slovo. Ne to, ne opravdu. Jen že Janda naslouchá jejim hlasům. Pravdou bylo- rozhovor je až příliš hlasitý.
„Gustu?, nepovídej, co ten tu chce?, že by zas útek z vězení a žádal po mně pomoc?“
„ Nevím, nemám zdání, ale možné to je,“ odpověděl druhý přítomní muž. Nastala krátká chvilka ticha. Slyšet jejich povídání bylo zajímavější než sledovat zábavný pořad v televizi. Znova zavrzaly židle a ozvaly se kroky. Chlapec si uvědomil jednu věc, je načase vyklidit pole. Hrozilo totiž nebezpečí spatření. Neslyšně přešel k velké tabuli visící na zdi za ním, na které stálo: Pondělí- mexický guláš
Úterý - mad´arské papriky plněné sýrem
Středa - japonská slepice
Čtvrtek - francouzské kuře
Pátek - chleba se vším možným
Sobota - ovoce
Neděle - zelenina
Janda do četl. Otočil se a v tom samém okamžiku se otevřely dveře, z niž vyšli oba dva pánové. Mirek Janda se jich zeptal:,, Můžete mi říct, kdo sestavuje tenhle jídelní lístek?“ Trakař si pomyslel: ,, Chytrý hoch, abych nevěděl, že nás odposlouchával, ptá se na téma obědy.I když jsme mluvili asi moc nahlas.“ Znal přísloví jablko nepadá daleko od stromu a dalo se předpokládat jednu jasnou věc: Mirek bude se snažit zachytit slova z rozhovoru. Odpověděl mu na jeho otázku:,, Naši kuchaři. Jsou to labužníci. Jenom pátek a přes víkend si dávají pauzu.“
Všichni tři se šli najíst, jelikož měli hlad a také dnes byla středa a vedoucí má tuze rád orientální slepice. V jídelně se skvěle najedli. Jenom pan Josef byl trochu naštvaný, protože se kuchaři rozhodli dát si přestávku. Měli proto za hlavní jídlo dnes chleba s rajčaty.
Do večeře se nic zajímavého nestalo. Den skončil západem slunce v devět hodin večer.