Záhada Modrého knoflíku

Pod hvězdnou oblohou

Byla půlnoc, když se Mirek Janda probudil. Oknem do místnosti dopadalo světlo z hvězd a ze srpku měsíce, který právě vyšel. Ozvalo se zaklepání na dveře. A za malou chvíli vešel dovnitř pan vedoucí. Podíval se na něho. Pohybem ruky hocha vyzval, aby jej následoval a pak vyšel ze dveří. Chlapec se pár vteřin rozmýšlel, pak se oblékl a šel za ním. Trakač jej vedl do lesa. Šli asi tak dvacet minut. Někde musí být nablízko Otavský potok. Jelikož bylo slyšet šumění vody. Brzy na to Mirek spatřil obrovskou klec a v ní podivný párek opeřenců. Vypadali jako kříženci labutě, páva a dudka. Hlava byla dudkova, krk:kovově šedý, tělo labutí s modrým nádechem a tyrkysovými křidly, ocas paví.
,,Xjijové“, řekl Trakač při pohledu na hochův údiv. Mirek se na ně několik minut upřímně díval, než se odvážil jej zeptat jak k ni vlastně přišel: „ Pane vedoucí , kde tito ptáci žijí? A odkud je máte? Nepamatuji se, že by jsme se o nich vůbec ve škole učili.“
Odpovědi se mu dostalo vzápětí:,, Mirku, prosim tě nevykej mi a neoslovuj mě pane, vždyť jsem tvůj otec!“ chlapec nesměle řekl: „ Promiň tati.“
„To už je mnohem lepší,“ pochvaloval si jeho otec. „No… víš Mirku, můj bratranec Eduard si trochu hrál z geny těchto ptáků a spojil je dohromady.“
Chlapec nic neříkal a jen se díval na ta záhadná stvoření, která byla jako vystřižena z nějakýho scifi románu. Velice jej zajímala myšlenka, co by na Xjiji asi říkali pracovníci Životního prostředí. Muž promluvil: „Pozval jsem tě sem, abys viděl jejich námluvy. Oni se totiž páří jen za srpečné noci před úplňkem a za úplňku se klubají mláďata.“
Náhle se jeden ze Xjiju, pravděpodobně samec, protože měl krvavě rudé peří v na křídlech, se obrátil na bidle vzhůru nohama. Začal se posunovat k velice nervózní a mladé samici. Když byl u ní otočil se, křídlem ji pohladil po hlavě a popolétl na jinou tyč. Jeho potenciální partnerka si křídly ovinula hlavu. Ptačí nápadník se snesl k podlaze klece a uštípl blankytně modrou růži, která tam rostla. Pak znovu letěl k zemi pro voskově růžový tulipán. Na potřetí pro sněhobílý leknín. Byl tam také umístěn malý rybníček.
Brzy celé divadlo vyústilo v nádherní konec. Asi pět minut odpočívali, pak oba hojně hledali stébla trávy ostřice a oves, aby mohli postavit si hnízdo. To vše snášeli na prkénko z překližky mezi bidly. Dopoledne pokračoval soud. Pan Jenský začal dávat panu Richardovi otázky:,, Kde jste byl včera večer okolo šesté!“
„Doma, kde jinde asi.“
„Může to někdo dokázat?“
„Moje stará.“
„Ale ta je patnáct let přece po smrti,“ rázně namítl Jenský. Jan se upřímně podivil: „Vážně?, že mě to nikdo neřekl.“
„Co pak vy nic nevíte?“
„Bohužel, ne.“ Petr se na něco rozpomněl: „Neříkal jste náhodou: Mám sto procentní alibi?“ Chvíli bylo ticho. Mirek Janda se rozhlédl. Všude okolo něj panovalo posvátné ticho. Nikdo se nepovážil rušit tento klid.
V Modrém knoflíku se hrálo mnoho her. Zaměstnanci měli nejraději soud. Pan Jan Richard zde byl na lavici obžalovaného po páté a vždy dokázal obecenstvo pobavit i překvapit zároveň. Byl to známý šprýmař. Měl paměť děravější než ten nejděravější cedník. Proto dělal v továrně práci baviče. Chodil po podniku a každého bavil svými kousky.
Obžalovaný a obžalovatel pokračovali v řečích: „ Ne, vážně?
„Ano.“
„Hm hm, to víte skleróza.“
Petr Jenský si pod vousy huhlal tak hlasitě, že to slyšela celá soudní síň: „To je idiot. Nevím o úmrtí své ženy. Zajímalo by mě, jestli jej znepokojovala její dlouhá nepřítomnost. Kdyby ho někdo zabil, nepřekvapovalo by mě, kdyby chodil po ulici s nožem v hlavě.“ Jan Richard se ohradil: „ Toho nože by jsem si všiml, milej pane , jelikož by mě bolela hlava.“ Pan Jenský konstatoval: „A že vám trvalo téměř půl roku než jste se stačil ráčit zjistit ve vašich zádech pivní vývrtku, zdroj vaší bolest byl od ní, ne od kříže, který jak jste si mylně domníval, vás chytal.“
„Jak vy to můžete vědět?!“
„ Řekla mi to vaše sousedka.“
„Která?“
„Paní Kyvadlová.“ Obžalovaní co si náhle začal hledat po kapsách. Po chvíli hledání vytáhl arch bílého papíru a začal si jej číst. Potom promluvil k panu Jenskýmu: „Hm…, zvláštní. Tady v tomto dopise se mi přiznává, že jste s ní prý spal.“ Dotyčný opáčit: „to jsem nebyl já, ale můj mladší syn.“ Manžel mu odpověděl: A co mi má co spát váš syn s mojí manželkou!“ Otec vinného syn už otevíral ústa, ale soudce jej předběhl: „Mohli byste laskavě pokračovat v soudním jednáním a ne řešit osobní vztahy.!“ Dobře vytušil schylující se bouři. Ale nikomu se nechtělo pokračovat, tak chtíc nechtíc musel se soud zas odročit.
Tahle hra čím tím méně připomínala soud i ještě hru samotnou. Vypadalo to, že se pravidla tvoří při hraní, nejsou pevně dána. Na začátku to bylo zajímavé a napínavé, pak hra ztrácela smysl. Mirek se zeptal je-lib nějaký řád a jestli by je nemohl vytvořit. Odpověd zněla ne, ano. Dal se tedy do díla. Po půl hodině vypadal návod asi takto:

Pravidla hry soud

1) Hráče určí skupina lidí pomocí losování. Počet je libovolní, dle potřeby.
2) Soudce se buď losuje nebo se na něm domluví.
3) Soudce přiřkne vybráním osobám jejich funkce.
4) Své scénáře si hráči rovněž losováním, ty mohou doplňovat vlastními slovy.
5) Hráči si nesmí při řešit osobní vztahy
6) Hra by neměla vyústit v hádku berte to laskavě na vědomí
7) Soudce se neuráží a neponižuje
8) Hráči mají stejné pravomoci jako při skutečném soudu, kromě trestu.
9) Porotou jsou všichni zbylí
10) Hra končí rozhodnutím vinný a nevinný.

„Dobrýýý, Mirkuuu,“ ozvalo se mu nad hlavou.Zvedl oči. Nad ním se skláněl muž přezdívaní „ Dlouhá koncovka“ jinak Vlastimil Paroužík a četl mu přes rameno text.
Než stačil říci něco tak už Paroužík pokračoval: „ Nevímmm jestliii tooo mááá smyslll, jelikožžž zdeee pravidlaaa neplatííí moccc dlouhooo. Aniii tahleee fabrikaaa nemááá provoznííí řádddd.“ Vlastimil nepatřil mezi ty lidi se, kterými byste chtěli strávit večer.
Také má ve zvyku mluvit, když to nikdo nečeká. Je podsaditější postavy a špinavě blonďatých vlasů. Chlapec se otázal: „ A proč zde neplatí?“ Dlouhá koncovka na to : „ Protožeee siiii tuuu každýýý dělááá cooo chceee, jeee zázrakkk, žeee ještěěě stojímeee na místěěě. Vypadátooo tuuu jakooo mateřskééé školceee prooo dospělééé.“
Janda se tady někdy nudil. O zábavu nebyla nouze, ale brzy se vyčerpají nápady. Strávil zde už tři měsíce. Některé věci se táhly moc dlouho. Optimista by se unudil.
Dělníci a jejich nadřízený mají k sobě o hodně blíž než v jiných podnicích. Pro hocha bylo po řád záhadou na jakém principu vlastně Modrý knoflík pracuje. I když viděl všechny přístroje. Jednalo se snad o nejsložitější továrnu na světě, nebo alespoň na území našeho státu. Přesto jste ale neviděli se kolem míhat postavy v bílých pláštích a přísné dodržování předpisů. Nic takového. I když zde nevidíte se prohánět hloučky kluku, nemá co to dělat ze zákony. Důvod je ten, že místní mládež továrna už dávno přestala zajímat, vždyť u ní vyrůstají. Pro Mirka to bylo ale nové, ačkoliv tady pobývá dlouho, neviděl úplně celý podnik.
Modrý knoflík si byl fabrikou a městečkem zároveň. Najdete tu plynovod, vodovod, eletrické a telefonní vedení i zaručení vývoz odpadku, který se vozí až za les. Obyvatelé si museli zvyknout na nesnášenlivost okolních měst a vesnic, tím pádem i na izolaci, na přerušení styku s okolím. Lidem to nevadí. Zvykli si.
Byl večer a tím pádem čas jít spát.