SVĚT BEZ KONCE-Prolog

3219

Ires se zachumlala do pláště, venku začínalo znovu sněžit a při poryvech větru jí skoro zhasínala pochodeň.Vysoká vrstva sněhu jí křupala pod nohama a jak stoupala výš a vítr sílil, vločky se jí zabodávali do tváří.

„Jdeš pozdě!“ obořil se na ní Aden.

„Na tuto schůzi je už tak pozdě, že moje zpoždění nehraje roli!“

Aden Ires probodl pohledem. „Jsi mladší a žena. Tvůj názor tu nikoho nezajímá.“

„To se ještě uvidí.“ Ires zabodla pochodeň do sněhu a vešla do kamenné budovy, přičemž Adena hrubě strčila ramenem, že musel dva kroky ustoupit.

„Omlouvám se, ve vlčím průsmyku byla hlídka.“

„Není za co se omlouvat.“ Řekl nezaujatě Calder s pohledem upřeným na stůl.

Ires pokynula všem přítomným, sundala si plášť, oklepala z něj sníh a pověsila ho vedle dveří, do kterých právě naštvaně vstoupil Aden.

„Všichni víme proč jsme tady, tak to nebudeme nijak rozmazávat.“ Začal potichu Calder a pomalu zvedl unavené oči.

Ires se posadila vedle něj hodila na něj soucitný výraz a položila mu ruku na rameno a Calder se na ni slabě usmál.

„Zašli už příliš daleko!“ praštil do stolu Athor a vyskočil na nohy.

„Athore, uklidni se!“ chytla ho za ruku Aira.

„Není čas na to být klidný, vypalují naše vesnice po desítkách, začaly nás nazývat barbary a beztrestně zabili krále i s celou jeho rodinou, mluví o tom jak je jejich bůh milostivý a nedělá jim problémy zabíjet tříleté děti. A my jsme podle nich barbaři!“

Dav souhlasně zamumlal.

„Athore…prosím, já vím, ale na hněv bude čas později, teď si musíme vyčistit hlavy.“ Aira ho chytla pevněji a táhla ho dolů do židle.

Athor se naštvaně posadil.

Ires se postavila a stále držela Caledera za rameno. „Nicméně, Athor má pravdu, nesmíme to jen tak nechat.“

Athor znovu vstal. „Jsou to bastardi! Zavrhli staré bohy, a když jim král dovolil uctívat toho jejich Otce země, začaly se roztahovat a nakonec si dovolují vraždit nás starověrné?!“

„ATHORE!...uklidni se, my víme co se děje a tím, že tu řveš ničemu nepomáháš!“ pokusila se ho znovu uklidnit Aira.

„Nech mě být…!“

„Oba se uklidněte!“ vstal pomalu Caledr „Poslední co teď potřebujeme je hádat se mezi sebou.“

Všichni v budově na něj upřeli zrak, byly to uprchlíci z všech krajů království, byly tu statní muži ze severu obaleni v kožešinách, snědě ženy z jihu se klepaly zimou, mladé dívky z západu s rozcuchanými světlými vlasy a mladíci z východu s tmavými. Všichni unavení, zranění, děti měli zlámané kosti, ženy byly znásilněny…všichni byli zlomeni.

„Měl jsem rodinu, tady na severu, krásnou tmavovlasou ženu Brynu, sedmiletého syna Orrina a roční dceru Liu, jednou jsem přišel domů…můj dům byl vypálen, moje žena měla podřízlé hrdlo a mého syna oběsili na stromě na mé vlastní zahradě, co se stalo s Liou nevím, hledal jsem jí bez přestání, bez spánku čtyři dny dokud jsem nepadl k zemi vyčerpáním… každý tady má stejně, ne-li smutnější příběh, tohle jsou naše domovy, naše životy a ať věří na staré bohy, na Otce nebo na modrou labuť, která letí vesmírem, ale nikdo nemá právo takhle s lidmi zacházet.“

Dav souhlasně zamumlal.

„Zničme je jednou pro vždy, spojme se, vypalme jejich vesnice, znásilněme jejich ženy a zabijme jejich děti…vyžeňme Otce z kontinentu.“ Vykřikl Aden, který stále stál u dveří.

Několik mužů vstalo a zajásalo.

„Ne!“ řekl rázně Caledr.

„Proč ne?“ prorazil si k němu cestu Aden. „Oko za oko!“

Několik lidí znovu zajásalo.

„Oko za oko a brzy bude svět slepý, o co budeme lepší než oni, když se budeme chovat stejně? Já vím, že mnozí z vás tím nebudou nadšeni, ale o sever se nikdo nezajímá, můžeme tu žít v klidu, vyhlásíme nezávislost na Patriarchátu a budeme žít v míru.“

„To je slabošství…zaútočme!“

„A s kým chceš útočit, jsme slabí, potřebujeme nabrat síli.“

„Bohové budou stát při nás!“

„Bohové se do bojů nemíchají to sám dobře víš.“

„Jsi slaboch, nic jiného!“

Ires prudce vstala „Adene…sklapni!“

„Ty mi nemáš co poroučet, ženská!“

„Adene!“ vstala Aira. „Překračuješ meze.“ Aira byla sice mladší než on, ale měla vyšší postavení.

Aden zatnul zuby a přikývl.

Athor znovu vstal a hodil na stůl čtyři prosté diadémy. „Oheň, voda, vítr, země. Čtyři síly které hýbou zemí, tyto diadémy jsem zachránil z královi pokladnice, Otcovi poskoci by v nich neviděli nic jiného než kousek zlata na roztavení, nám můžou dát ochranu. Diadém si určí svého nositele, svého pána a zároveň sluhu, kdo bude zvolen, nesmí mít děti nesmí mít ženu či muže, protože diadémy nesmí být dědictví, musí to být výsada.“

V místnosti bylo ticho.

„Kdo má odvahu vyzkoušet si to, může…pokud si vás ale diadém vybere není cesty zpět.“

V místnosti bylo ticho.

„Ohni a Vodě mohou vládnout pouze muži a Vzduchu a Zemi pouze ženy.“ Pak pomalu rozložil diadémy na stůl jeden vedle druhého. „Můžete přijít, každý, ale můžete zkusit pouze jeden, vybírejte moudře.“

Jako první se zvedl Aden a okamžitě chňapl po Ohnivém, nejmocnějším z elementů. Diadém si, ale jen trochu „zakašlal“.

„Je mi líto Adene.“ Řekla Ires „Máš moc ohně, ale někdo v této místnosti má větší“

„Ty sklapni!“

Jen málo lidí mělo odvahu diadém vyzkoušet, pánem ohnivého se stal Athor, vzdušného, kdo jiný než Aira a vodního Calder, zemský diadém si nikoho ještě nevybral, u pár lidí z něj vyšlehlo pár maličkých kořínků, ale bylo to velmi slabé.

„Někoho tu diadém chce víc, zkoušely to již všechny zeny či dívky?“

Ires ostýchavě vstala, všichni v místnosti se na ní se zájmem otočili a Calder se na ní usmál aby jí trochu uklidnil.

Ires opatrně chytila diadém a z něj okamžitě vystřelili kořínky a úponky psího vína a omotali se jí kolem paže. Jakmile diadém položila zpět na stůl, stáhly se zpět.

„Vyhlašuji nezávislost Lesního národa, a vás za naše ochránce, za Velkou Arkádu.“ Povstal starý muž uprostřed davu.

Pak se zvedla mladá žena s nemluvnětem v náručí a s plavými vlasy, které jí někdo hrubě opižlal. „Vyhlašuji nezávislost Lesního národa, a vás za naše ochránce, za Velkou Arkádu.“

„Vyhlašuji nezávislost Lesního národa, a vás za naše ochránce, za Velkou Arkádu.“ Vstal mladík z jihu s dlouhou jizvou přes pravé oko.

„Vyhlašuji nezávislost Lesního národa, a vás za naše ochránce, za Velkou Arkádu.“ Vzaly postupně všichni v místnosti.

Malé děvčátko s světlými vlásky, modrýma očima a kulatým obličejem, obalená v těžké kožešině předstoupila neohrabaným krokem před Ires vzal ze stolu diadém s jasně zeleným kamenem stoupla si na špičky a snažila se Ires dosáhnout na hlavu.

Ires před děvčátko poklekla a nechala jí ji položit korunu na hlavu z té znovu vyšlehlo psí víno, které jí začalo kolem koruny kroutit její krátké vlnité měděné vlasy, až vytvořili tak složitý účes, který by se Ires samotné nikdy nepodařilo udělat, vypadalo to jakoby byla s korunou srostlá.

Děvčátko se na Ires zeširoka usmálo, v puse jí již chybělo několik zubů i přesto to byl ten nejkrásnější úsměv, který kdy Ires viděla.

„Jak se jmenuješ?“

„Keria Zvířecí jazyk“

„A co ostatní Keri?“

Keria popadla další diadém s modrým kamenem.

Calder před ní poklekl.

Jakmile mu Keria položila diadém do hnědých vlasů, začala z něj téct voda, která mu ale nezmáčela šaty ani vlasy, jen se s nimi vlnila jako by byla jejich součástí a na jejich konci mizela v prázdnu.

Calder nevstával, naopak Ires si klekla vedle něj.

Po jeho druhém boku si na zem klekla Aira.

Keria popadla diadém s průzračným kamenem a položila jí ho do černých vlasů, ty s sebou začaly mlátit jako v silném větru, ale nic jiného se ani nehnulo.

Nakonec před Kerii poklekl Athor.

Diadém s rudým kamenem ihned po dotyku jeho hlavy vzplanul a Keria uskočila.

Athor se na ní mile usmál: "Neboj se, tenhle nepálí."

Keria do něj pomalu ponořila prsty a pak celou ruku, hlasitě se zasmála a odběhla zpět k matce.

Velká Arkáda povstala.

Dav začal jásat a provolávat jejich jména, tohle byl ale jen začátek.