Joddarova Pomsta - Kapitola I.

Kapitola I.

Posadil jsem se a promnul si oči. Už po několikáté se mi zdál ten divný sen, sen, ve kterém jsem seděl ve starobylém chrámu na neznámé planetě spolu s dalšími lidmi, a poslouchal jakýsi nezřetelný proslov jakéhosi muže, kterého jsem poznával. Na konci proslovu řekl tato slova: „Není Vášně, je pouze klid, není neznalosti, je pouze vědění, není emocí, je pouze mír, není smrti, je pouze Síla.“ Toho muže jsem poznal. Byl to Luke Skywalker, mistr Jedi. Co tu ale dělám já, přemýšlel jsem. Já a rytíř jedi, to je absurdní. Letmo jsem se podíval na chronometr. Bylo 5:30 lodního času. Mám ještě skoro hodinu, než půjdu do hangáru, abych se připravil na odlet na Jemnu 3. .Jemna 3, drsná, nehostinná planeta, na jejíž severní polokouli žily pouze malé skupinky domorodců. Byla na ní malá zapomenutá imperiální tréninková základna. Základna, kam se dostali jen ti nejlepší z nejlepších. Já byl jedním z nich – jedním z těch několika šťastných, kterým přálo štěstí a byli přijati na zdejší akademii. Říkalo se, že tuto akademii absolvuje pouze jeden z deseti. Něco ve mně mne stále ujišťovalo a byl jsem skálopevně přesvědčen, že na to mám. Pokud vím, trénoval tam i můj děd. Ponořil jsem se do myšlenek a na chvíli usnul. Probudilo mne až zapípání u dveří mé kabiny. Celý rozespalý jsem si promnul oči a se zívnutím řekl: „Vstupte!“ Do kabiny vstoupil stormtrooper. Jeho bílá naleštěná uniforma zářila. „Jodare Derrale, oblečte se a pojďte se mnou, raketoplán na vás již čeká.“ Přikývl jsem. Vstal jsem z postele a natáhl se pro svou uniformu. Po pěti minutách pracného oblékání a hledání věcí, které se jakoby zázrakem nějak poschovávaly, jsem vyšel před kabinu, kde na mne již čekal starý známý stormtrooper. „Pojďte, už takhle máme zpoždění.“ S tímto si přehodil svou E11 přes rameno a odcházel směrem k hangáru. I když byl voják navlečený v brnění, měl jsem problémy s ním udržet krok. Když jsme procházeli přes křižovatku, voják se najednou zastavil a ztuhl, jakoby viděl ducha. Zpočátku jsem nepochopil, proč se zastavil, když na mě čekají, jak mě voják už několikrát upozorňoval. Pak jsem se podíval před vojáka do chodby a strnul jsem. Přímo naproti nám procházel Velkoadmirál Uthala. Zasalutoval jsem, voják rovněž, Velkoadmirál nám jen pokývl a šel dál. Když zmizel za rohem , dali jsme se oba dva do pochodu - směr hangár. Šli jsme dlouhou chodbou tak dlouho, až se mi zdálo, že přecházíme po lodi sem tam. Došli jsme k výtahu, na kterém bylo zřejmé, že je používán jen opravárenskými droidy a údržbáři. Nedalo mi to a zeptal jsem se, proč jdeme tudy. Stormtrooper jenom líně otočil hlavu a odpověděl, že kvůli bezpečnosti Velkoadmirála Uthala. „Aha, tak to potom jo,“ řekl jsem a vlezl do servisního výtahu. Cestou do hangáru jsme museli nejméně čtyřikrát měnit výtahy, protože ani jeden nevedl přes celou loď. Kvůli tomu nám cesta zabrala skoro deset minut. Konečně jsem byl v hangáru. Rozhlédl jsem se po té majestátní místnosti a při pohledu na stíhačky a bombardéry TIE se mi tajil dech. Už už jsem si představoval, jak v jedné z nich sedím a pomáhám ostatním pilotům při náletech na základny Rebelů. Spatřil jsem svou loď, která mě doveze na Jemnu 3, mé nové bydliště. Kapitán byl typický Trupian. Obdivoval jsem jeho fialové fasetové oči a šupiny připomínající výrůstky na jeho čele. Ze zkušenosti jsem věděl, že trupianští piloti jsou nápomocní bývalému Impériu a z celé duše nenávidí rebelské kontroly, neboť se sem tam na jejich lodích našlo „trochu zakázaného zboží“. Trupianský kapitán se rozpovídal do svého automatického překladače. Ještě, že tak, pomyslil jsem si , bez něj bychom si asi těžko rozuměli. Asi po deseti minutách klábosení s kapitánem Veselé Banthy, tak se totiž jeho přepravní loď jmenovala, mne vysvobodil velící důstojník, který nám šel podepsat povolení k odletu. Zasalutoval jsem, vešel do Veselé Banthy a zamířil rovnou do své přidělené kajuty. Cestou jsem prošel přes společnou jídelnu. Spatřil jsem tam nádherné ženy, ať už lidské nebo Twil´ekské. Dorazil jsem před svou kajutu a chystal se vstoupit, když tu náhle se ozval poplach. „POPLACH! Poplach! Všichni piloti ať se přihlásí u poručíka Letteye. Až do odvolání, se starty ruší - bez výjimky.“ Teď jsem se fakticky hodně naštval. Zrovna, když mám odletět, tak se něco přihodí. Sbalil jsem si svůj cestovní vak a odešel se nahlásit Letteyovi.
„Jodar Derral - dle všeobecného rozkazu, poručíku.“ „Derrale, neměl jste náhodou být teďka na cestě na akademii???“ „Ano, pane. Ale díky mimořádnému stavu jsou všechny lety až do odvolání zrušeny.“ „Ano, máme rozkaz letět na Konto, protože zpravodajská služba zjistila výskyt utajených rafinerií na Tibanium.“ „Ale proč se s tím tak spěchá, mohu-li se zeptat??? Vždyť tam jsou jen nádrže s plynem.“ „Zeptat se můžete, ale já vám nejsem povinen odpovědět. Rozhovor je u konce, odchod.“ S tím ukázal na dveře. Utrousil jsem poznámku vyjadřující můj postoj k vedení a s povzdychem jsem odešel do své kabiny.