Ilomorna - Cesta začíná II. část

„Tiaro. Přeješ si něco?“
„Má Princezno.“ Tiara poklekla a sklonila hlavu. Dělávala to tak vždycky, ale až teď se cítila podivně. Myšlenky v hlavě jí poletovaly jako tisíce pestrobarevných vzorů, jež nedávaly smysl – protože nebyla schopna určit ten základní. Základní vzor, jež by byl klíčem ke všemu, na co si její mysl vzpomněla.
Klečela před tou, jež byla jediným potomkem Paní. Klečela a přesto podvědomě tušila, že by to mělo být naopak.
Mátlo ji to.
Tolik vzpomínek! Bylo to jako sledovat desítky filmů, jež byly promítány na jedno jediné plátno desetkrát rychleji. Neuvěřitelné množství emocí. Láska splývala s nenávistí, dobro se míchalo se zlem, poctivost se ziskuchtivostí. Nepopsatelně mnoho informací o jejích pravých předcích – o jejich vývoji k tomu, čím se stali teď – lidmi, kteří jsou hodni úcty. Jako jediní.
Prsty jí mravenčily a brněly jako by chtěli něco tvořit – něco, co už dělaly dávno. Tvořit věci – věci, které byly nádherné, skoro až děsivě nádherné a dokonalé. Třásly se touhou tvořit smysluplnost, pomníky znalostem a dovednostem, konečně chtěli dát poznat ostatním, že vše, co dělají, dělají s láskou a radostí.
Na okamžik zavřela oči – a zaplavilo ji slastné teplo. Tolik! Tolik toho může vykonat!
Vzápětí je však opět otevřela. Teplo jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizelo. A kolik – kolik dobrých věcí mohla už udělat? Desítky – možná stovky!
Přes rty jí přeběhl bolestný úsměv. Kolik lidských životů kvůli jejímu uvěznění zde mohlo být zmařeno? Tisíce, desetitisíce! Děti, dospělí i starci mohli být vražděni jenom proto, že nekonala to, co mohla.
„Tiaro?“
Prudce vzhlédla. Jak dlouho ji mohla princezna volat? „Omlouvám se.“
Princezna se shovívavě usmála. „Nevadí. Matka nyní hovoří se zástupci starosty Jilmové čtvrti. Smrt jeho vyslance zkomplikovala mnoho věcí.“
„Starostův vyslanec zemřel?“ zeptala se Tiara zmateně.
„Oh – Javerick byl stařec, mnoho jeho úsudků jsem shledávala zmatenými a zastaralými. Nechápu, jak si mohl myslet, že nemůžeme válčit s Lidem světla.“ Pokrčila rameny princezna – alespoň to tak vypadalo. Těžká, přepychová róba dovolovala pouze dohady. „Jsme silnější a mnoho z naší technologie je převyšuje.“
„Jak je může převyšovat? Nevíme, jak dalece ve svých vědeckých pokusech postoupili.“ Namítla Tiara a vzhlédla. Jedna z těch neodbytných myšlenek se drala na povrch, ale násilím ji potlačila. Bohužel už měla tušení, co princezna řekne.
„No – i když jsem ho neměla ráda, Javerick byl vynikající vědec a technik. Všechno, co je zde – tedy technologické – vytvořil on. Nebo členové Chrámu – Mudrci – podle jeho nákresů.“
Tiara přikývla jako znamení že pochopila.
Teď to dávalo smysl – vše, co jí ten duch – nebo co to bylo – řekl. Myslí jí probíhaly desítky myšlenek, ale jedna přímo křičela v její mysli. Kolik jich může ještě v tomto prokletém městě být? Kdo z těch několika stovek patří k ní?
Princezna vstala a přešla k přezdobenému stolku s nádobami ze vzácných kovů. Uchopila pohár a džbán a začala si nalévat víno, náhle se však otočila a podezíravě se zeptala. „Co jsi vůbec po matce chtěla? Myslela jsem, že tě neměli z vězení pustit dokud Ona nebude chtít.“
„Chtěla jsem Paní oznámit, že jsem se rozhodla pomoci Mudrcům v jejich práci.“
Princezna si dolila pohár a pohybem ruky si přivolala služebnou, která celou dobu stála v jednom z výklenků zahalené šerou tmou.
„Govena tě dovede zpátky do tvé cely. Promluvím si s Matkou sama.“ Princezna pokynula rukou na znamení, že její čas věnovaný Tiaře právě skončil.
Sotva však Tiara došla ke dveřím služebná ji dlaní zastavila. Pomalu se zastavila a střetla se ostrým pohledem Princezny.
„Jak bys jim mohla pomoci?“
„Mohla bych jim pomoci s některými texty – mnoho symbolů už znám – nebo alespoň tuším jejich význam.“
„Opravdu?“ usmála se Princezna.
Tiaře z toho přeběhl po zádech mráz. Cokoliv bude mít v plánu, měla by se snažit uskutečnit to co nejdříve. Javerickova smrt nemohla být pouhou náhodou.
Někdo si přál, aby zemřel.