Pilotka-přihláška

"Rozhodla jsem se správně?" ptám se sama sebe, když vycházím ze školy. Dnes jsem si dala přihlášku na střední vojenskou školu s oborem pilot. Rozum mě nabádal, abych poslechla rodiče a přihlásila se na gymnázium, ale srdce zas toužilo létat v oblacích a ve vesmíru poznávat pro mě neznámé planety. Věděla jsem že budou rodiče zuřit. Měla jsem strach jít domů, ale neměla jsem na vybranou.
S hlavou skloněnou jsem šla městem k autobusové zastávce. Nevnímala jsem lidi kolem sebe, ani auta co mi létali několik desítek metrů nad hlavou. Jediné co jsem vnímala, byl osten viny v mém srdci.
Došla jsem na zastávku zrovna když přilétal autobus. Nastoupila jsem a usadila se v jeho zadní části. Až na dvě stařeny byl autobus prázdný. Dveře se zavřely a já cítila známe šimrání v břiše. Vyhlédla jsem z okna a dívala jsem se na zmenšující se město,jak autobus stoupal a připojil se ke koloně aut odjíždějících z města, dvacet metrů nad střechami budov.
Než jsem si stačila let náležitě vychutnat, už jsme zas klesaly k vesničce jménem Mekeo. Neochotně jsem vystoupila a vydala se k našemu domu, který se nacházel kousek za vesnicí. Šla jsem pomalu a nervozita ve mě stoupala. U branky do naší zahrady jsem myslela že už se zhroutím. Do šla jsem k domovním dveřím a hledala klíče v tašce. Nemohla jsem je najít, pak jsem si vzpomněla že leží v mém pokoji na stole. Můj plám, přijít domu nepozorovaně a tak oddálit nevyhnutelné byl zmařen. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a třesoucími prsty jsem stiskla zvonek. Za dveřmi se ozvali kroky. Zhluboka jsem se nadechla. Otevřela mi máma. Snad ta nejhorší osoba, aby se dozvěděla jako první o přihlášce na vojenskou školu, měla totiž nemocné srdce. Chtěla jsem kolem ní projít, ale chytla mě za ruku a zamračila se na mě.
"Co pak je? Zdáš se mi nějaká nervózní" nuceně jsem se na ni usmála a řekla jsem jak nejklidněji jsem dovedla.
"Jen mě trochu bolí hlava." podezíravě přimhouřila oči.
"Ukaž mi žákovskou knížku a potvrzení o odevzdání přihlášky." vyštěkla na mě. Podala jsem jí žákovskou a snažila jsem se, aby se mi netřásli ruce. Prohlédla mi známky. Dnes jsem dostala jedničku z matiky. Což mámu překvapilo, spokojeně se usmála a vrátila mi ji.
"Teď to potvrzení." napadlo mě že bych jí zalhala a řekla a řekla že jsem přihlášku zapomněla odevzdat. Zaváhala jsem, ale dřív než jsem stačila cokoliv říct, sebrala mi máma kabelku a potvrzení si vyndala. Skoro jsem nedýchala když ho četla. Viděla jsem jak ji tuhnou rysi.Zlostně na mě pohlédla. Mimoděk jsem o krok ucouvla. Matka potvrzení zmuchlala a hodila ho na zem.
"To snad nemyslíš vážně. Tolik let jsme se s tvým otcem snažily, aby z tebe něco vyrostlo a ty si teď podáš přihlášku na nějakého pitomého pilota? Aby tě sestřelili v první bitvě, jako tvého strýce? Nebo aby ses ztratila ve vesmíru jako tvůj děda? To chceš? Ve škole máš samé jedničky, mohla bys dělat cokoliv!" bylá rudá vztekem až jsem se začala bát o její zdraví. "Ty přijímačky dělat nebudeš a na druhé kolo pošlu na gymnázium přihlášku já." táta který uslyšel řev vstoupil na chodbu a sebral ze zemně zmuchlané potvrzení. Mezitím co čet, se máma uklidnila a odešla. Obrátila jsem se na otce. Nedočkala jsem se žádného křiku, ani nadávek. Pohrdavě se mi pohlédl do očí a vrazil mi takovou facku, až jsem se musela chytnout dveří, abych neupadla. Do očí mi vyhrkli slzy. Když i otec odešel, utekla jsem do koupelny. Tam jsem se sesunula pod umyvadlo a tiše se rozplakala. Nevím co jsem čekala. Bylo hned jasné že to musí takhle skončit. Čeho jsem tím dosáhla? Jen rozhněvaných rodičů. Utřela jsem si slzy a podívala jsem se do zrcadla. Dívala se z něj na mě patnáctiletá, nešťastná dívka, s dlouhými, rozcuchanými vlasy a zarudlýma očima. Opláchla jsem si obličej a šla do svého pokoje, kde jsem se zamkla a jelikož jsem byla z nervového vypětí vyčerpaná, upadla jsem do milosrdného spánku.