Pilotka-vyhazov

Neměla jsem tušení v kolik teta Andrea přijde, ale myslela jsem že asi někdy večer a pro to mě překvapilo, když jsem přišla ze školy a tetino auto bylo už zaparkované před naším domem. Z domu se ozval řev.
"Nenechám tě abys zničila život mé dcery!" ihned jsem poznala mámin rozhněvaný hlas. Bylo mi jasné že je zle.
"Já že ti ničím život dcery? Ty jí děláš ze života peklo! Moc dobře víš že skoro každý z naší rodiny šel do letectva. Vím že jsi chtěla také lítat, ale tvůj zdravotních stav ti to nedovolil. Byla jsi nešťastná, jako teď Sára. Nechceš aby létala jen pro to že ty jsi nemohla!" čekala jsem že se máma ohradí že nechce jen abych měla stejný osud jako děda a strejda. Máma však mlčela. S každou další vteřinou ticha jsem byla zmatenější. Máma že chtěla být pilotkou? To bych nikdy nečekala. Začala mě zaplavovat vlna vzteku. Nechtělo se mi věřit že máma byla tak sobecká.
"Ona pilotkou nebude! Je to příliš nebezpečná práce." poslední větu neřekla moc přesvědčivě. To jsem již nevydržela dál nečině stát pod oknem a vlítla jsem do vnitř. Všichni se na mě překvapeně otočili.
"Chceš abych jsem měla stejný osud jako ty? Aby se mi nikdy nesplnil můj životní sen a nemohla mít zaměstnání které mě baví?" po tváři mi sjela slza.
"Dělám to jen pro..." nestihla větu dokončit větu.
"Pro moje dobro?" skočila jsem jí do řeči. Spodní ret se mi chvěl vzteky. "To ti už nevěřím."
"Za všechno můžeš ty!" rozkřičela se máma na tetu.
"Už jsem se nemohla dívat na to jak ji ničíš."
"Vypadni z tohohle domu a už se sem nikdy nevracej. Sáro ty jdi do svého pokoje a jsi dnes bez večeře. Dokud jsi pod mou střechou, tak mě budeš poslouchat!"
"V tom případě si balím." otočila jsem se na podpatku a třískla za sebou dveřmi. Máma za mnou něco zařvala, ale já ji nerozuměla a bylo mi to jedno. V pokoji jsme vyndala ze skříně tašku a začala do ní házet oblečení. Až teď mi docházelo co jsem se chystala udělat. Do pokoje vstoupila teta Andrea. Otočila jsem se na ni.
"Nedopadlo to zrovna podle našich představ." řekla.
"To ne." uznala jsem. Začala mi pomáhat z balením. Zastavila jsem se zírala na ni. Usmála se na mě.
"Kam bys asi tak chtěla jít? Můžeš bydlet nějakou dobu u mě, jestli chceš." řešit kam bych šla mě nenapadlo.
"To budu moc ráda. Děkuji." mávla ledabyle rukou. Když jsem měla sbaleno, pomohla mi s taškou do auta.
"Rozhádala jsi nás a teď mi ještě kradeš dceru?" chytla nás máma na schodech. Teta se na ni ušklíbla.
"Ne, jen nechci aby tvá dcera dnes v noci spala na ulici." máma na mě nevraživě pohlédla.
"Nikam nepůjdeš, pokud překročíš práh tohoto domu, tak to bude navždy." oznámila chladně. Pohrdavě jsem na ni pohlédla a pokračovala v cestě k východu. Teta Andrea zaváhala. její ohled jako by říkal. "opravdu to chceš udělat?" pevně jsem jí pohlédla do očí. Přikývla a vydala se za mnou. Máma ještě na mě a na tetu zavolala pár nadávek a pak zabouchla dveře od domu. Mlčky jsme naložily věci do kufru a nastoupili do auta.
"Jsi si jistá že jsi udělala správně?" zeptala se mě teta Andrea s obavami v hlase. Smutně jsem se usmála.
"Nestojím o matku které záleží jen na sobě. Doufám že ti nebude vadit když budu u tebe bydlet do začátku školního roku." zeptala jsem se nejistě. Zasmála se.
"Kde pak, budu se o tebe starat. Pojedeme do Herkilu, to je na planetě Ger. Mám tam dům. Víš že jsem byla vdaná?" překvapeně jsem pozvedla obočí. "Ale bohužel před pěti lety zemřel při autohavárii. Máš však bratrance, Erika. Jemu sedmnáct a je také pilot."
"To budeme ale rodinka." zasmáli jsme se.