Ilomorna - Cesta začíná III. část

Cesta začíná – III. Část

Let Fénixe

„Tak jak se cítíš?“ zeptal se Sebastien a přátelsky jí šťouchl do ramene.
„Abych pravdu řekla – nevím.“ Pokrčila rameny Tiara a v očích se jí radostně zablesklo. „Nemůžu říct – nemůžu popsat to co se se mnou děje. Dívám se na něco, co jsem vytvořila spolu s vámi a přitom vím, že tohle je jenom špička ledovce toho, co bych mohla dokázat.“
„Fénix.“ Ozval se za nimi jemný, ale přesto hluboký hlas. „Co já vím, tak to byl bájný pták, který se ve smrti proměnil v oheň, aby se vzápětí ze svého popela znovu povstal.“
Tiara se radostně otočila. „Angie!“
Mladá míšenka se na ni vesele usmála a sestersky ji objala. „Jo. Jsem to já.“
„Nemůžu tomu uvěřit!“ smála se Tiara. „Myslela jsem, že s námi nechceš!“
Angela sklopila zrak. „Některé věci se změnily.“
„Můj bože.“ Hlesla Tiara. „To je mi líto.“

O dva měsíce dříve:

Tiara přecházela pokojem jako lev v kleci. Nevěděla, zda Paní její prosbě vyhoví. Vlastně se sebe sama ptala, co to do ní vjelo. Od onoho setkání s Princeznou neměla žádné vize ani návaly nečekaných emocí.
Několikrát se jí sice zdálo, že je mnoho způsobů na otevření dveří, že je mnoho způsobů, jak by mohla své vězení opustit – ale vždycky podobné myšlenky zavrhla.
Opět se posadila na krvavě červené křeslo a znepokojeně pozorovala dveře. Otevřete se! prosila je v duchu.
A náhle, jako by to byla odpověď se ozvalo ostré zaklepání.
„Dále!“
Vstoupila postava zahalená do několika vrstev závojů – šly jí vidět jenom zahnuté špičky bot a jantarové oči.
Tiara postavu ostražitě pozorovala. Nevěděla proč, ale zrovna bezpečně se s ní necítila.
„Můžeš být v klidu.“ Promluvila náhle zahalená dívka. „Kdybych ti chtěla ublížit, už bych to udělala.“
Tiara se zmohla jenom na křečovitý úsměv a tiché. „Fajn.“
„Musíš utéct – dříve, než ti Paní povolí spolupracovat s Mudrci.“
„Proč?“ vyjekla Tiara. „To nedává smysl. Pokud se chceš někdy z tohohle města dostat, Překlady jsou tvou jedinou nadějí.“
„Překlady nesmí být nikdy dokončeny – alespoň ne v tomto světě.“
„Aha. Jasně.“ Rozhodila Tiara rukama a vstala. „Předpokládám, že dokončeny by měly být v jiném světě, že?“ pohrdavě si postavu měřila.
„Ne.“ Zazněla úsečná odpověď. O chvíli později si dívka začala sundávat závoje. Tiara ohromeně pozorovala exotickou krásku, která se skrývala pod desítkami vrstev závojů.
Oválné tváři s aristokratickými rysi jasně zářily jantarové oči u koutků lehce zešikmené, lehce nazlátlou pleť lemovaly temně hnědé lesklé vlasy a v bohatých vlnách spadaly až k dívčině pasu.
Nikdy dříve nikoho jí podobného ve Městě neviděla. Zničehonic jí po zádech přejel mráz.
„Jak můžeš vidět, já nepocházím z tohoto světa. Stejně jako ty.“ Promluvila po chvíli ticha dívka. „A můžu tě ujistit, že ani svitky, které se snažíš přeložit, nepochází odsud. Dovezla je sem tvá matka v touze uchránit je před jistou zkázou.“
„Kever´liah?“ pronesla nejistě Tiara.
Dívka přikývla. „Poslední Bitva.“
„Na Saloomě.“
„Ano.“ Usmála se dívka. „Tak se jmenovala domovská planeta tvé matky.“
Tiara na okamžik zavřela oči. Měla pocit, jakoby na Sallomě někdy byla. Cítila vlahý vítr, jemný písek pod nohama a bezbřehý oceán, který pokrýval téměř celou planetu. Slyšela křik ptáků i sladkou hudbu linoucí se z nádherného ocelového města, které se blýskalo ve světle tří měsíců.
„Nikdy na ni nesvítilo slunce.“ Hlesla tiše.
„Na lidmi osídlenou stranu ne.“ Přikývla dívka. „Bylo to jediné město, kde došlo k Evoluci dříve – snad proto jej ostatní národy chtěly zničit.“
„Ale město zmizelo. Dříve, než byla na planetu provedena invaze.“
„A protože jej nemohli najít, zničili alespoň planetu.“
„Proč? Co se stalo s těmi, kteří přežili?“ Tiara se opět posadila. Zmítaly jí bolestné vzpomínky, které jí nepatřily – a přesto jako by kdysi žila stovkami životů.
Dívka se usmála. „Evoluce, Tiaro – to byla jejich volba.“
Na chodbě se ozvaly hlasy. „Pojď!“ uchopila Tiaru za ruku . „Musíme jít.“

Procházely starými katakombami. Všude byl prach a pavučiny, ale ve světle pochodní se jim odkrýval pohled na nádherné nástěnné malby.
Tiara se na okamžik zastavila. „Tohle písmo poznávám.“
Dívka se na ni otočila. „Je to písmo Vyhnanců – těch, kteří Evoluci odmítli do doby, než nadejde jejich čas.“
„Jejich čas?“ zopakovala Tiara nechápavě a rukou přejížděla po mistrně vyvedených symbolech.
„Čas, kdy stanou na prahu života a smrti.“ Vysvětlila dívka netrpělivě. „Musíme jít. Nebude trvat dlouho a začnou nás pronásledovat.“
Tiara na ni zmateně pohlédla. „Pronásledovat? Já sama jsem o těchto katakombách nevěděla – a to jsem viděla plány celého paláce!“
„Ne každý v tomto městě je jiný než my! Paní je jedna z nás, její Odkaz je sice velmi slabý, ale stačí na to, aby se o těchto katakombách dozvěděla!“
Tiara pomalu vzhlédla. Přejela po zobrazení hořícího ptáka a zastavila se na jediném prázdném místě na zdi. „Už o nich ví. I o nás!“ vyděšeně se na dívku podívala.
„Rychle!“
„Kam chceš jít?“ vykřikovala Tiara zoufale. „Sleduje nás! Slyší nás!“
Dívka potřásla hlavou. „Jenom se ti snaží vnutit, že nás poslouchá. Její moc taková není.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Vím. Stejně jako ty.“
Tiara si náhle uvědomila teplý pocit, který by ji jakoby vycházel z hrudi. Na okamžik na sebe pohlédla a vyjekla. „Bože! Já svítím!“
„To jsou mikroskopické části z odumřelých hub. V minulosti je používali, aby se tady vidělo. Teplo totiž poškozuje strukturu maleb.“
„Jo! To je všechno moc pěkné, ale já svítím modře!“
Dívka se na okamžik zastavila a s lehkým nádechem jízlivosti jí řekla: „Zkus použít tu věc, které říkáš mozek!“
„Přestaň být takový pedant Angelo!“ prudce vydechla. „Jakto – jaktože … Já tě znám?!“
„Samozřejmě. Doufala jsem, že ti Javerick alespoň něco vysvětlil.“ Angela se na okamžik zastavila na místě, kde se protínalo šest tunelů. Nerozhodně si je měřila, ale nakonec se rozhodla jít vlevo.
Tiara ji na poslední okamžik zastavila. „Vojáci!“ sykla a postrčila Angelu do správné chodby.
Angela vypadala trochu zaskočeně. „Jak to můžeš vědět?“
„Používám tu věc, které říkám mozek!“ odsekla Tiara. „A navíc – jak jsi řekla, Paní je jednou z nás, takže když ona může naslouchat našim myšlenkám, proč by jsme nemohly dělat to samé?“
„To mě nenapadlo.“ Přiznala Angela.
„Odkázala bych tě na tvé vlastní myšlenky, ale na dlouhé řeči nemáme čas.“ Zadrmolila Tiara. „Používá Javerickovy přístroje, aby nás našla. Takže,“ zastavila se a probodla Angelu pohledem. „Můžeš mi vysvětlit, proč nás hledá? Vlastně tebe, protože já jsem uprchlý vězeň.“
„Kdybys pocházela – vlastně ty pocházíš,“ povzdechla si Angela. „Z jiné rasy, bavilo by tě to mezi lidmi, kteří nejsou na dostatečné úrovni?“
„Aha.“ Přikývla Tiara. „Takže chce vzít kramle z planety, na které se jí nelíbí?“
„Ne. Ne tak docela.“ Přiznala Angela. „Ve skutečnosti se chce dostat na Sallomu, kde by si mohla upravit DNA a přejít rovnou k Evoluci.“
Tiara na ni na chvíli zírala, ale pak se usmála. „Takže my jsme tím chybějícím článkem, že? Malé postavičky ve velké hře – ale postavičky, které hrají klíčovou roli, neboť jenom ony mají dostatečnou inteligenci na to, aby přeložily texty.“
Angela na vteřinu vypadala zaskočeně, ale pak váhavě přikývla. „Vlastně – jo, tak to je.“
„Takže jí musíme utéct, aby nemohla provést svůj ďábelský plán?“
Angela přikývla.
„Tak na co čekáme?“ zavýskla Tiara zvesela a rozběhla se.
„Hej! Počkej na mě! Ani nevíš kam chci jít!“ křičela za ní Angela. „Nebo víš?“ zamumlala, když pozorovala jak Tiara sklouzává po slizu chodbou, která vedla mírně z kopce.
Pak pokrčila rameny. „Ono je to vlastně jedno.“
Poslední souvislá myšlenka však byla. Do háje! Ono to klouže rychle!