Pilotka-přílet

Plížila jsem se skrčená podél aut k muži s pistolí.
"Vystup si!" zařval muž na tetu Andreu. Teta pomalu vylezla z auta. Přitiskl jí pistol k zádům.
"Běžte k tam těm dveřím u schodů." ukázal na dveře které byli kousek od tetiny auta. Teta váhavě vykročila. Muž jí netrpělivě dloubl pistolí do zad.
"Pohni sebou! Nechci tu strávit celí den." teta poslušně přidala do kroku. Následovala jsem je, vždy s bezpečným odstupem. Teta na pokyn neznámého muže otevřela dveře. Když je zavíral, věnoval pozornost pouze tetě Anetě. Vycítila jsem svou příležitost. Rozeběhla jsem se proti ještě nezavřeným dveřím. S prudkým náraze jsem dopadla na dveře. Rukou mi projela ostrá bolest. Všechno se semlelo tak rychle, že jsem se nezmohla na nic jiného než ležení na studené podlaze. Když dveře uhodili neznámého do hlavy, upustil pistoli a ztratil rovnováhu, čehož teta Andrea ihned využila a pěstí ho udeřila do spánku. Muž se v bezvědomí skácel na zem, kousek ode mě. Vyškrábala jsem se s tetinou pomocí na nohy a bolavou ruku jsem si tiskla k tělu.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně. I přes bolest v ruce jsem přikývla, doufajíc že to bude jen naražený.
"Určitě? To bylo statečné co jsi udělala. Ještě že jsi tu byla. Díky" usmála jsem se na ni, pyšná sama na sebe. Ukázala jsem na neznámého muže. Teď jsem si ho mohla lépe prohlédnou. Odhadovala jsem že mu mohlo být kolem čtyřiceti pěti. Byl vysoký, s blond vlasy na ježka střižený. Byl obléknutý do černých kalhot a trička. Vůbec nevypadal jako nějaký vandal.
"Kdo to mohl být?" zeptala jsem se tety.
"Nevím, ale nemyslím že by to byl nějaký lupič. Hádala bych, že mi někdo jde po krku." řekla zamyšleně.
"Proč by tě někdo chtěl zabít?" zeptala jsem se překvapeně. Nevesele se na mě usmála.
"Nejspíš se někomu nelíbí že generálem je žena, nebo..." nedokončila větu a zatvářila se ustaraně.
"Nebo co, teto?" naléhala jsem na ni. Neodpověděla.
"Měli bychom zjistit kdo ten muž je." vyhnula se odpovědi a sehnula se k muži, aby mu prohledala kapsy u kalhot. Neměl však u sebe žádné doklady. Nejspíš se na palubu lodi propašoval. Teta si povzdechla.
"Co s ním uděláme." zeptala jsem se. Teta zaváhala.
"Necháme ho tady." rozhodla. Tázavě jsem zvedla obočí, ale nic jsem neřekla i když bych spíš souhlasila s tím kdybychom ho odvedli na policii. Teta ho svázala provazem který jsem v místnosti našli a vrátili se k autu. Nikdo nic neřekl. Obě jsme byli ponořený do svých myšlenek. Bylo mi jasné že mi teta něco tají. Někdo jí chtěl zabít. Ale kdo a proč? To bylo záhadou. Konečně jsme dorazili na místo. Všechna auta začali vyjíždět. Teta se vynořila ze svých myšlenek a nastartovala, i já jsem se vrátila do reality. Najednou se mi zdálo, jako by se nic nestalo a byl to jen zlí sen. Bohužel jsem si byla vědoma palčivé bolesti v rameně a to se ze snů nestává. Vyjeli jsme do ostrých slunečních paprsků které mě po hodině letu oslepilo.
Letiště nebylo jiné než na Pergu. Zas jsme museli čekat frontu na výtah. Očekávala jsem že planeta Ket bude stejná jako Perg, ale hluboce jsem se mýlila. Všude bylo spoustu rostlin a zvířat.
"Tohle je hlavní město planety Ket." oznámila mi teta.
Bylo to pár domů obklopených lesem. Připadalo to tu spíš malou vesničku uprostřed deštného pralesa. Teta se jen zasmála mému udivenému výrazu a šlápla na plyn.