Pilotka-Eleanor

Dům tety Andrei byl nádherný. Celí byl postaven z bílého mramoru a až ke střeše se pnul břečťan. Dům měl dvě patra a balkón. Na zahradě byl bazén a spousta kytek o které se tam staral robot, kterého jsem zahlédla jak zastřihuje živí plot. Přistály jsem před domem. Vystoupily jsem a vzaly moje věci z kufru. Vešly jsem do domu. Teta Andrea mě odvedla po schodech nahoru do mého, nového pokoje. Nebyl nějak extra velký, ale za to útulný. Odložila jsem svou tašku na zem.
"Tak tohle je tvůj pokoj. Williem tu není teď není. Pravděpodobně šel někam ven se svými kamarády. Zapomněla jsem mu oznámit že přijedeme. Už mám docela hlad a ty?" zeptala se teta. Přikývla jsem.
"Dobrá, zavolám na tebe až bude večeře hotová." jakmile odešla, začala jsem vybalovat. Měla jsem teď víc věcí než když jsem odcházela od rodičů. Když jsem měla vybaleno, podívala jsem se z okna, abych viděla i to co je za domem. Dlouhou dobu jsem s otevřenou pusou zůstala ohromeně zírat ven. Ne dokonale posekaném trávníků stála "malá" vesmírná loď. Byla přibližně devět metrů dlouhá a čtyři metry vysoká. Stříbrně se leskla. Bylo vidět že je o ní dobře pečováno. Na boku měla zlatým písmem napsáno, Eleanor. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Ze zdola se ozvala teta Andrea, volajíc mě na večeři. Neochotně jsem od ní trhla oči a šla dolů na večeři. V myšlenkách jsem však byla ještě u Eleanor. V kuchyni už teta Andrea seděla u stolu. Měli jsem špagety. Posadila jsem se ke svému jídlu.
"Teto, ta vesmírná loď je tvoje." zeptala jsem se neschopna přemýšlet o ničem jiném. Pyšně se usmála.
"Ano, koupila jsem ji před dvěma lety. Líbí se ti?"
"Je nádherná, takovou jsem ještě neviděla."
"Je jich jen málo. Byli drahé a tak si ji jen tak někdo nemohl dovolit a ten co mohl, si obvykle koupil vetší." uznale jsem pokývala hlavou.
"Musela tě stát hromadu peněz." teta Andrea souhlasila.
"Ještě teď ji doplácím. Chtěla by ses proletět?" zeptala se. Nadšeně jsem souhlasila.
"Dobrá, poletíme ještě dnes. Tady je tma až v deset hodin. Teď je půl sedmé. Tak v sedm vyrazíme, ať nám trochu to jídlo vytráví." dojedli jsme a robot který stál v rohu kuchyně, ihned nádobí uklidil. Byl to jeden z těch nejnovějších robotů kteří dělají všechno co jim nařídíte. Usmála jsem se na tetu.
"Ty si ale umíš žít, ne jako moje máma."
"Mám ráda drahé věc. Tvoje máma zas škudlí každou korunu, i když nemusí." tak to byla pravda. Cítila jsem jak mě zaplavuje únava a šla jsem do svého pokoje. Byla jsem schopna odpočívat jen dvacet minut, pak už vyhrávala nedočkavost nad únavou. Počítala jsem každou minutu, která zbývala do sedmi hodin. Konečně ručička na budíku poskočila na sedmičku. Vyskočila jsem z postelea seběhl a po schodech dolů ke dveřím, kde na mě už čekala teta Andrea.
Jakmile jsem stála před Eleanor, zdála se být věší a ještě krásnější. Teta otevřela dveře pomocí ovládače který měla připnutý na ruce. Následovala jsem tetu do lodi a fascinovaně jsem si prohlížela místnost kde jsem se nacházeli. Byli tu křesla s barem a televizí. My jsme však měli namířeno do pilotní kabiny. Teta si sedla na místo pilota a chopila řízení. Sedla jsem si vedle ní a připoutala se. Letadlo začalo mírně vibrovat a my jsme začali pomalu stoupat. Jakmile jsme byli výš než plot, teta prudce vyrazila vpřed. Ta rychlost mě přimáčkla do sedadla. Neletěli jsme příliš vysoko a tak jsem si mohla prohlédnout okolní krajinu. Všude byli deštné pralesy a hory. Letěli jsme těsně nad řekou a pozorovaly západ slunce. Před námi se tyčil vodopád. Byli jsme už blízko, ale teta nevypadala že by měla v úmyslu loď zvednou a místo toho se kochala výhledem z bočního okénka. Přibližovali jsme se rychle, začínala jsme být nervózní. Nevěděla jsem zda mě teta zkouší.
"Vidíš tamhle ty ptáky? Už jsou dost ohrožené." řekla klidně. Byli jsme už doopravdy kousíček od vodopádu. Skoro jsme už byli v něm.
"Teto!" neudržela jsem výkřik a hned po té jsme vletěli pod vodopád. Teta, jako by nic, prudce zvedla loď o devadesát stupňů. Letěli jsme proti tekoucí vodě. Křečovitě jsem se držela opěradel. Vylétli jsme z vodopádu a já jsem si uvědomila že jsem po celou dobu zadržovala dech. Zalapala jsem po dechu.
"To byla jízda, co?" smála se teta. "Vydržela jsi déle než Will." musela jsem se také zasmát. Dost to uvolňovalo nervi. Klidně jsme letěli a pomalu se vraceli. Náhle se před námi objevila jiná loď. Teta jí o chlup minula. Zamračila se a podívala se znovu na radar. Žádná loď tam nebyla vidět. Něco naší lodí otřáslo. Vyplašeně jsem se podívala na tetu, doufajíc že to nebylo to co si myslím.
"Střílejí po nás!" potvrdila mi při dalším otřesu.