Pilotka-útok

Teta Andrea spustila obraný štít. Nárazy se ihned ztlumily, z nejhoršího jsme byli venku.
"Štít by měl vydržet, nemají dost silné střely. Poletíme domů, tam mám dobré zabezpečení, které nás ochrání." snažila se mě uklidnit teta.
"Teto, co znamenají ty rychle klesající čísla, tady na tom počítači? Není to náhodou kolik dokážeme uletět kilometrů" ukázala jsem chvějícím se prstem na obrazovku palubního počítače.Teta Andrea už nedokázala skrývat své obavy a křečovitě sevřela řídící páku.
"Bohužel máš pravdu. Asi nám prostřelili nádrž." odpověděla chvějícím hlasem.
"Co budeme dělat? Můžu něco udělat?" teta se usmála.
"Jediné co můžeš udělat, je modlit se aby jsme doletěli domů." s obavami jsem pozorovala rychle klesající čísla na monitoru. Loď za námi už zanechala své palby a jen čekala až nám dojde palivo. Už jsem ztrácela naději, když les nad kterým jsme letěly náhle skončil a pod něj se táhla dlouhá skalní stěna. V dáli jsem viděla i tetin dům. Zaplavila mě nová vlna neděje, která ihned pohasla, když se pilotní kabinou rozezněl pisklaví zvuk oznamující že došlo palivo. Loď sebou párkrát škubla a znatelně jsme zpomalili. Pomalu, ale jistě jsme začali klesat. Děkovala jsem za každý další metr co jsme uletěli k tetinu domu. Nebyl už daleko.
"Sakra, to musíme zvládnout." zasténala teta Andrea.
Dopadli jsme na zem těsně za plotem. Při dopadu se porouchal motor a začalo se z něj valit kouř. Z domu ihned vyběhl hasící robot a začal ho hasit.
"Není ti nic?" zeptala se teta po "přistání".
"Jo, až na pár pohmožděnin." přikývla jsem. Vylezli jsme z lodi. Nad námi proletěla loď která nás sledovala a zkusmo jednou vystřelila na dům, ale ten byl chráněn silovým polem a střelu zlikvidovalo. Z domu vyběhl nějaký mladík. První věc která mě napadla, byla že je to nějaký vetřelec, který chce tetu zabít.
"Klid, to je William." řekla teta, když jsem se už chystala utíkat. Oddychla jsem si.
"Mami, není ti nic?" zeptal se William, když k nám doběhl. Pořádně jsem si ho prohlédla. Byl celkem vysoký, měl vypracované tělo, hnědé vlasy s blond melírky a zelené oči. Musela jsme uznat že byl fešák.
"Jsme v pořádku." odpověděla teta a vydali se k domu, šla jsem kousek za nimi. William si oddych.
"Kdo je ta holka?" ukázal prstem za sebe, mým směrem.
"Ta holka je tvá nejmladší sestřenice Sára." řekla teta káravě. Překvapeně se na mě otočil, ušklíbla jsem se na něho.
"Já myslel že se s tetou nebavíš."
"Nikdo tě nepřesvědčuje o opaku. Sára se, se svou matkou trochu nepohodla, bude u nás teď bydlet." oznámila mu.
"Hm a kvůli čemu, jestli se mohu zeptat?"
"Sára chce na pilotní školu, což se její matce nelíbí."
"A udělala jsi vůbec přijímačky?" zeptal se jako by nevěřil že bych něco takového mohla dokázat.
"Myslíš že bych odcházela od rodičů jen pro to, abych zjistil že se na tu školu nedostanu?" zeptala jsem se kousavě. Nevypadal že má z mého příjezdu radost.
"Co se to stalo s naší vesmírnou lodí?" zeptal se.
"Někdo na nás zaútočil. Měli jsme už pár problémů sem. Sáro, měla bys sis jít lehnout, už jsi jistě unavená. Taky si půjdu lehnout. Promluvíme si až ráno Williame." Poslušně jsem za tetou kráčela po schodech k pokojům.