Upírka-úvod

Už tu sedím dlouho. V tom to tmavém, vlhkém vězení do kterého mě dal můj vlastní bratr! Netuším kolik let tu jsem. Můžu to hádat jen podle věku strážného. Když mě sem přivedli, nebylo mu víc než dvacet. Nikdy mě nehlídal nikdo jiný než on a ještě jeden strážník který byl starší a už asi před deseti lety zemřel. Podívala jsem se za mříže malého okénka ve dveřích. Vedle dveří mé celi seděl shrbený stařík, s býlími vlasy a vousy. Jakmile uviděl že jsem vykoukla uhnul pohledem, aby se mi náhodou nepodíval do očí. Byl jediný kdo o mě věděl, kromě mého bratra. Tušila jsem že brzo umře, bylo na něm vidět jek slábne.
"Tak jak pak se daří mému milému bratrovi?"
"Vy to nevíte? Před týdnem zemřel." zalétl pohledem k mým očím, ale dřív než bych se mohla o něco pokusit rychle odvrátil pohlet. Nevěděla zda se mám radovat, nebo brečet. Je pravda že mě zde uvěznil asi na šedesát let, ale byl to můj bratr.
"Zestárl jsi, kdo pak tě asi nahradí? Nebo mě tu necháte zavřenou a budete doufat že tahle budova vydrží do skonání světa, nebo že si nenajdu cestičku ven?"
"Já nic nevím, jediná moje povinnost je vás tu hlídat."
"Vzdal jste se svých deseti let svobody a rozhodl jste se tu zůstat se mnou a to vše jen pro to abych se jednou zas dostala na svobodu." strážník si smutně povzdechl.
"Nejspíš o vás budu muset říct spolku a ten vás zabije."
"Neslíbil jste náhodou mému bratrovi že o mě nikomu neřeknete?" usmála jsem se vychytrale. Podíval se na mě a zadíval se mi někam na ramena aby se mi nemohl podívat do očí.
"Jste pořád tak krásná, možná krásnější, jestli mě mé staré oči nešálí. Vlhko a samota vám ještě nezahalila rozum, jste stále velice chytrá, spolek je vaším dlužníkem, rád bych vás pustil, ale jste upírka." s těmi to slovy se rozkašlal. Ztěžka se nadechl a já jsem o něj začínala mít strach. Vyškrábal se na nohy a odbelhal se po schodech ven. Byla jsem po šedesáti letech poprvé nehlídaná a úplně sama. Což znamenalo jediné, umíral a tak o mě šel říct spolku. Zanedlouho dobu, alespoň pro mě přišel nějaký mladík. Do očí se mi nepodíval, tak že byl varován.
"Ty jsi sestra Ondry Verkera, největšího z naších vůdců v historii spolku?" neradostně jsem se zasmála.
"Můj starší bratříček se stal vaším největším vůdcem, jo? Jen díky mě zlikvidoval skoro všechny vlkodlaky. A co jsem z toho měla? Asi šedesát let vězení a vědomí že díky mě zničil většinu upírů." viditelně byl v rozpacích.
"O tom jsem nikdy v životě neslyšel." přiznal se.
"Dokonala tu ututlal a ti co si na to pamatovali jsou mrtví." ušklíbla jsem se. Posadil se na židli kde sedával můj asi už bývalí strážný.
"Mohla bys mi o tom vyprávět?" zeptal se nejistě.
"Až mi dáš oběd." nejistě se na židli zavrtěl.
"Oběd? Chceš mě vysát?" zalekl se. Usmála jsem se.
"To bys asi ten příběh pak neslyšel. V té skříní naproti dveřím jsou pytlíky s krví."
"A kde je ten strážný sehnal?" zakoulela jsme očima.
"Kde asi? Myslíš že kvůli mě zabíjel lidi a pak jim krev odebíral? To by nebyl o nic lepší než já. Kradl je v nemocnici." popadl jeden pytlík a s hlavou skloněnou si klekl a podal mi ho pode dveřmi. Posadila jsem se na zem a s chutí si dopřávala zas po týdnu krev, i když nebyla tak dobrá jak ta čerstvá a teplá, ale to už jsem zapomněla pomalu jak chutná. Schválně abych ho znervóznila, jsem nahlas mlaskala. Podle skřípání žídle, jak se na ni vrtěl, jsem poznala že se mi to povedlo. Prázdný pytlík jsem mu hodila za mřížovaným oknem a začala vyprávět.