Upírka-část druhá

Cesta domů se mi zdála nekonečně dlouhá. Byla jsem omámená a na pokraji sil. Musela jsem se soustředit na každý svůj krok a vynaložit na něj všechnu sílu která mi ještě zbyla. Sandra tušila že už dlouho nevydržím.
"Už tam budeme." chlácholila mě. Cítila jsem jak na mě přicházejí mdloby. Už se my podlamovaly kolena.
"Támhle je váš dům." ukázala Sandra někam před sebe. Toužebně jsem se zahleděla na náš dům. Z nejhlubší skryté rezervy sil jsem překonala vzdálenost která mě dělila od domova. Nikdy v životě jsem se ještě netoužila více lehnout si do postele a probudit se zítra ráno jen se vzpomínkou na noční můru. Bolest v celém těle mě ale ujišťovala že to není sen. Opřela jsem se o zeď a nechala Sandru aby mi prohrabala kapsy. Když našla klíče, odemkla dveře a odvlekla mě ke gauči. Vděčně jsem se na něj svalila. Sandra zatím šla do kuchyně. Když se vrátila o něco později s pomerančovým džusem, již jsem tvrdě spala.

* * *

Probudila jsem se až dalšího dne. Bolelo mě celé tělo od toho jak jsem byla celou noc skrčená na gauči. Odhrnula jsem peřinu, kterou mě musela během noci Sandra přikrýt. Ztěžka jsem se posadila. Přede mnou byl nachystaný chleba se šunkou a čaj který byl už studený. Vedle talíře s chlebem byl i lísteček. Stálo v něm:

Vrátím se kolem jedné, potřebuji si něco zařídit. Sandra

Podívala jsem se na hodiny na videu. Bylo tři čtvrtě na jednu. Nemohla se zbavit dojmu že vidí všechno mnohem ostřeji. I sluch se mi zdál mnohem jemnější. Slyšela i tikot hodin v jídelně. Vzpomněla jsem si na včerejší noc. Žaludek se mi stáhl úzkostí. Tušila jsem co se semnou děje, ale nechtěla jsem si to přiznat. Nemohla to být pravda. To se stává jen ve filmech a taky by to znamenalo že Sandra je také upírka, což nepřicházelo v úvahu. Upíři na světle z hoří, sice měla brýle, ale mrtvá určitě není. I přes tyto nepopiratelný fakta, bylo část mé já přesvědčeno o tom že upírkou jsem. Zahnala jsem tyto myšlenky a zakousla jsem se do chlebu.
Zrovna jsem dojedla, když se otevřeli dveře a vešla Sandra. Smutně se na mě usmála a přisedla si ke mě.
"Jak ti je?" zeptala se starostlivě.
"Už je mi lépe." zadívala jsem se ji upřeně do očí. "A jak ty to zvládáš?" Sandra se zadívala směrem k zataženým roletám na okně a smutně si povzdechla.
"Ve čtvrtek jsem z toho byla dost rozhozená, taky pro to jsem nešla do školy. Ale ani teď mi to připadá neskutečné, jako z nějakého hororu." objala jsem ji kolem ramen. Vděčně se o mě opřela. "Do té party co tě přepadla v lese patří totiž i Marek. Výš ten kluk s kterým jsem chtěla chodit, jak jsem ti o něm vyprávěla." přikývla jsem že si vzpomínám. "No a ve středu večer jsme měli první rande a tam se to stalo. Dost mi pomáhají, ukazují mi čeho jsem teď schopna."
Podívala se mi do očí. "Víš že můžeme čarovat?" nevěřícně jsem se zasmála. "Fakt, nelžu. Koukej." začala se soustředit na talíř před sebou. Ten se jemně zatřásl, trochu se nadzvedl a pak s ohlušující ránou spadl, naštěstí se nerozbil. Nevěřícně jsem si zatřepala hlavou "Ještě to pořádně neumím, ale prý se to časem poddá." usmála se na mě.