Západ slunce 1. díl

CRRRRRRRR!!!!
Konečně zvoní, poslední hodina v pátek je snad ta nejhorší, co může být. A aby toho nebylo málo, ještě k tomu čeština. „Nezapomeňte si v pátek přinést vaše eseje na téma : V jaké době bych chtěl žít. A učte se, čeká nás písemná práce. Nashledanou.“

Vymotám se davem ze třídy a mířím rovnou do jídelny, i když vlastně ani nevím, proč se tomu tak říká. To co tam vaří rozhodně moc jídlo nepřipomíná, i když zase bych jim křivdila, někdy to docela ujde. Postavím se do fronty a čekám na oběd. Hmm, dneska je řízek, to jde. Sednu si ke stolu a rychle to do sebe naházím. Není nikdo ,kdo by mě zdržoval. S nikým se nebavím, nebo se spíš nikdo nebaví se mnou. Mám jednoho kámoše, ale ten je zrovna teď marod. No nic, musím jít.
Dorazím domů těsně po čtvrté, táta už netrpělivě čeká: „No kde jsi? Honem, už tu na tebe čekám, jedeme na chatu.“ „ No jo už jdu,“zamumlám a jdu si balit věci. Kdyby máma nebyla na služební cestě, nikdy bych se nemusela tak honit. No jo, co se dá dělat.

„Tak nasedat,“zvolá táta, viditelně nadšen představou krásně stráveného víkendu na chatě. Teď to zrovna na krásný víkend nevypadá. Obloha je zatažená, sem tam pluje nějaký ten černý mrak. Vypadá to, že bude pršet.

„Tak co ve škole El?“zeptá se. „ Jako vždycky tati, všechno v pohodě,“ to samozřejmě stačí, nic víc nikdy neříkám, stejně ho to moc nezajímá. Hlavu už má plnou sbírání hub a ježdění na kole. Ach jo. Začnu přemýšlet. Nic jiného se tady dělat vlastně ani nedá. Jako obvykle se začnu zabývat otázkou, proč se vlastně jmenuju tak jak se jmenuju? To si určitě říká hodně lidí, ale mě to stejně nejde do hlavy. Je takových jmen, a oni mě pojmenují Eleonor, El je zkratka. Ještě k tomu se mi všichni posmívají, že to zní jak z Pravé blondýnky. To už je vrchol, neříkám, že ten film je vyloženě špatný, ale nechtěla bych se rovnat té blondýnce. Já jsem sice také blondýna, ale aspoň, že špinavá. Chci jít také na práva. Za chvíli mě čeká maturita, a pak možná Karlova univerzita. No kdo ví, jak to dopadne. Kapky začnou bubnovat o kapotu auta, vždyť jsem říkala, že to nevypadá nijak růžově. V dáli zazní hrom. Samozřejmě,pomyslím si, bouřka, to je ještě lepší.

Ze zamyšlení mě vytrhne až skřípění brzd. Ať se táta snaží sebevíc, volantem nejde pohnout. Auto se řítilo do protisměru. Už jsem jen zaslechla tátův hlas. ,, Drž se Eleonoro!!!!“ Víc už si nepamatuji.