Země Zoltanu: Probuzení

1.

Na primitivním lůžku ze sena a listí překrytém několika kožešinami leží tělo mladé dívky. Oční víčka se jí neklidně pohybují, děvče sebou čas od času trhne. Něco se jí zdá. Najednou začne ze spánku vykřikovat: „Ne prosím!...Já ne, nemůžu za to….Prosím nechte mě….Ne prosím, prosím psy ne!“ mezi výkřiky rychle oddechuje, také frekvence pohybů se zrychlila. Natáhnou se k ní dvě podivně prodloužené, šedivé ruce, uchopí ji za ramena
a jemně s ní zatřesou. Nepomohlo to, spíš naopak, dívka kolem sebe kope a mlátí rukama, vypadá to jako by se snažila utéct. Opět s ní někdo zatřese, tentokrát silněji,
a do snu jí pronikne neznámý melodický hlas: „Comma! Comma! Na´i´a feska, comma!“ Konečně se probouzí
a pomalu otevírá oči, když vidí stěnu, s úlevou si oddechne, byl to jen sen. Otočí hlavu a uvidí popelavě šedou tvář s jantarově žlutýma očima, které jistojistě nepatří člověku, snad nějaké šelmě… Začne se bránit, kope, škrábe, křičí… Najednou ji někdo pevně stiskne ruce a celou vahou svého těla jí znemožní pohyb.„Tak už se konečně uklidni, tady se ti nemůže nic stát, slyšíš mě?“ zase neznámý hlas. Mírný, ale pevný. Dívka se přestane hýbat, ale oči nechá zavřené. Něčí ruka jí odhrne zlatohnědé vlasy z opálené tváře a tatáž ruka ji jemně pohladí po narůžovělé líci. Oční víčka s hustými a dlouhými černými řasami se pomalu zvednou a velké zelenohnědé oči zaostří se strachem pohled na obličej před sebou. Když dívka uvidí světlou, vrásčitou tvář staré ženy, jež se nad ní sklání, pocítí všechno jen ne ten strach. Ona tvář je jí povědomá, ale nemůže si vzpomenout odkud ji zná. Pohled se jí na okamžik zamlží a ona v duchu vidí malou holčičku, jak běží k silné, staré ženě a volá na ni: „Chůvo Resi, chůvo, chyť mě!“ a ta stará žena se jen směje svým zářivým úsměvem, který k její tváři neodmyslitelně patří…Ta holčička byla ona, musela být. A Resi, jistě, ta se o ni přeci starala od doby co její rodiče zemřeli. Dívka se snaží vzpomenout na víc podrobností, ale nic ji nenapadá. Znovu se tedy zadívá na ženu nad sebou. Je té chůvě hodně podobné, dokonce i sněhobílé vlasy má stejně vyčesané. Najednou si uvědomila, že žena na ni mluví. O ničem už nepřemýšlela a zeptala se: „Kdo jste? A co tu vlastně dělám? A kde je to “tady“?“ Žena se zarazila a povzdechla si, pak dívku opět pohladila po tváři. „Ale holčičko, vždyť ti to říkám, jsi v osadě Na´Ma´reiů…“