Země Zoltanu: Vědma

2.

„Našli?! Ale jak? Kde? A kdo jsou ty Na, Na…“ „ Na´ Ma´reiové“ „ …jo, oni. A kdo jste vlastně vy?“ Dívka byla čím dál tím zmatenější, nervóznější a docházela í trpělivost. Žena se usmála: „ Máš příliš mnoho otázek najednou, děvče. Na kterou ti mám odpovědět?“ „ Na kterou?! No přece na všechny! Chci vědět, CO SE STALO!!!“ „Tak to tě asi zklamu…Tedy alespoň částečně. Nemám tušení co jsi vyváděla, než jsme tě našli, ale můžu ti říct, co vím…“ zatvářila se tajemně. „No, to byste byla moc hodná!“ odseklo jí děvče.
„Tak, v první řadě bys asi měla vědět s kým tu sedíš – abys ve mně získala trochu důvěry, že“ žena se odmlčela a dívka jen němě přikývla. „ Říkají mi Sanarika. Bydlím tady v lese, ale moc lidí z města o mně neví, jen občas mě někdo vyhledá, když rady a pomoc lékařů nestačí… Vyznám se v bylinách, zaklínadlech,věštění a dalších podobných věcech, o kterých zatím nebudeme mluvit. Často splupracuju s Na´Ma´reji. Můj dům nenajde nikdo, koho neočekávám. Vždycky poznám, když se mě snaží někdo najít, zjistím jaké k tomu má důvody a pak, pokud je to dobrý člověk, ukážu mu cestu“ Dívka si pomyslela, že ta žena má o sobě dost velké mínění a že určitě přehání, ale když na ni znovu pohlédla nedovolila si ani sebemenší úšklebek nebo jiný náznak toho, že jí nevěří. Nebála se jí, ale cítila obrovskou sílu a autoritu, které ze Sanariky vyzařovaly. To jí bránilo, aby ženě vzdorovala. Na hradě jí sice říkali, že má pěkně prořízlou pusu, ale tady…tady je jiná. Moment, na hradě? Co jsem tam dělala? Jestli jsem tam žila, proč jsem teda tady? Shání se po mně vůbec někdo? Snad mi to tahle bylinkářka vysvětlí aspoň trochu…Zrovna, když končila svou úvahu, začala Sanarika znovu mluvit.
„Není toho moc, co ti jinak můžu říct – spíš jsem doufala, že mi řekneš něco TY, ale vypadá to že si nic nepamatuješ…No, snad to časem přejde a rozpomeneš se. Zatím tu budeš muset nějakou dobu zůstat, abys nabrala síly – jsi hrozně zesláblá. Tak, k tomu co tě zajímá. Před třemi dny vyrazila skupina Na´Ma´reiů na obhlídku pastí a v jedné z nich, tady uprostřed lesa našli tebe“ zabodla prst dívce do hrudníku „ Mysleli, že jsi mrtvá, ale nechtěli tě nechat napospas šelmám a donesli tě sem do osady. Jejich kareo se se mnou spojila a požádala, abych se na tebe přišla podívat. Byla jsi úplně zničená a na pokraji smrti. Pořád jsi mumlala něco o tom, že tak to není, že je to omyl a že psy ne. Měla jsi – a z velké části ještě máš – spoustu škrábanců a modřin. Rány jsem ti omyla vývarem z devíti rostlin a potřela mastí ze zelarenu, pak se nám podařilo dostat do tebe trochu nektaru z lesních rostlin, abys měla aspoň nějaké živiny a abys nebyla dehydratovaná a teď jsme tě konečně vzbudili. Doufám, že jsi odpočatá, a teď by ses snad i mohla najíst.“ Tázavě zvedla obočí a evidentně čekala odpověď. „Ano, je mi rozhodně mnohem lépe a teprve teď mi došlo, že mám docela hlad“,usmála se a pokračovala: „…ale prosím, mohla byste mi říct, KDO jsou vlastně ti Na´Ma´reiové a KDE je to “tady“? Zatím si opravdu nevzpomínám, co se stalo. Pamatuju si jen, že jsem byla na hradě – myslím, že jsem tam žila a pracovala – a pak na nějakou ženu, která se o mně starala, protože rodiče zemřeli, pak ten strašný sen a nakonec jsem se probudila tady…“
„Prosím, nevykej mi. Všichni mi říkají Sanariko nebo Vědmo. Je to vážně škoda, že si nepamatuješ, jak jsi se dostala do té pasti, ale je to celkem pochopitelné.“ Vstala a došla na opačný konec místnosti, kde něco chystala u stolu. Dívka se zatím posadila. Netrvalo dlouho a Sanarika seděla naproti ní a podávala jí misku s něčím naprosto odporným, zelenohnědým, zapáchajícím, patrně horkýma tekutým. „ To by tě mělo postavit na nohy“, usmála se a dívka si pomyslela, že ji to spíš položí do hrobu, ale nahlas se opět neodvážila nic říct. Váhavě nabrala trochu toho něčehona dřevěnou lžíci a s přivřenýma očima to ochutnala. K jejímu vlatnímu údivu to nebylo tak strašné.
Vědma souhlasně přikývla a opět promluvila: „K tvé otázce. Tady, znamená v osadě Na´Ma´reiů, přibližně uprostřed hlubokých Dravých lesů, což je poměrně daleko od hradu Norda, na kterém jsi patrně žila. Na´Ma´reiové byl v dávných dobách kmen velmi uznávaný pro svoje neobyčejné znalosti a dovednosti. Svou houževnatostí, vytrvalostí, ale také moudrostí si získal vůdčí postavení v téhle zemi, ale pak přišly kruté boje s jiným také velmi silným kmenem a jeho vazalskými rody. Ten druhý kmen byl zákeřný a odněkud dovezl nás – lidi. První lidé byli divocí, rusovlasí a krvelační. Chovali se spíš jako zvířata. Xarové, tak se ten druhý kmen jmenoval, je tak taky využívali. Přivezli je kvůli boji a díky nim taky po roce zvítězili a donutili Na´Ma´reie, aby se stáhli. Xarové se ujali vlády a dál lidi využívali, dováželi sem dokonce další. Lidé byli ale učenliví a brzy se změnili. Když si uvědomili, jaké mají postavení, vzbouřili se a jelikož byli cvičení především k boji, podařilo se jim Xary více-méně vyhladit. Naštěstí byli tak moudří, že nezačali bezhlavě pálit vše, co po Xarech zůstalo a raději si jejich svitky prostudovali a schovali. Tím přišli k mnoha znalostem a přeskočili tak mnohaletý vývoj. Podrobili si ostatní a teď už to bude700 let, co vládnou. Ale povahově se nezměnili – mají stále stejné chyby jako dřív, jen je vyrovnávají tím, co se naučili a skrývají je.“ Sanarika pokývala hlavou a ponořila se do myšlenek zatím, co dívka přemítala, jak je od Vědmy zvláštní slyšet kritiku vlastní rasy. Nezazlívala jí to a pomyslela si, že ta žena má určitě v mnohém pravdu. Zrovna, když jí to chtěla říct, Vědma opět promluvila: „ Své dovednosti a obřady ale Na´Ma´reiové nezapomněli, právě naopak, předávali si je z generace na generaci, přidávali další a teď jsou silnější než kdy dřív. Po moci však netouží, což je možná škoda, a tak je jen dál rozvíjejí…Jak vypadají, to už víš. Uznávám, že první setkání s nimi může být trochu nepříjemné, ale to už máš ostatně za sebou a teď budeš poznávat jejich dobré stránky, pokud tě budou zajímat.“ Při slovech o prvním setkání se dívka zarazila – na nic si nepamatuje, ale když ta ženská říká, že už se nemám čeho bát, asi to bude pravda… „No a jestli se už na to cítíš, mohly bychom se tu trochu projít a porozhlédnout, co říkáš?“ Nabídla jí Sanarika. „Ano, to bych rozhodně moc ráda, jsem na to všechno hrozně zvědavá“ okamžitě nadšeně souhlasila.