Země Zoltanu: Dívka

3.

„ Tak do toho, nejdřív si to projdi tady, ať víš, kde jsi vlastně spala a kde nejspíš ještě nějakou dobu spát budeš…“ vybídla ji Vědma. Dívka spustila nohy z postele a postavila se, trošku zavrávorala a myslela, že spadne zpátky do postele, ale brzy získala rovnováhu a pomaličku udělala pár prvních kroků. Dřív než jí to stařena stačila poradit, zamířila ke zdi, aby se měla čeho přidržet. Kdyby nebyla otočená zády, všimla by si, jak ji Sanarika sleduje s mírným úsměvem. Prošla kolem jediné stěny před kterou nic nestálo a pokračovala kolem stolu se třemi židlemi z vyschlého a rozpraskaného dřeva až k primitivnímu krbu, kde se musela zastavit, aby se trochu vydýchala.
Sanarika využila okamžiku odpočinku a zeptala se: „ Nenapadlo tě, jak jsi se mohla dostat takhle daleko do lesa?“ „ Ne, je mi líto, nemám zdání. Vím, že se Dravým lesům hodně lidí vyhýbá – říká se, že tu straší a že se tu ztrácejí lidé…“ pousmála se a mluvila dál: „ …já jsem tomu ale nikdy nevěřila a do lesa jsem často chodila, myslím, že i mnohem hlouběji než těch pár odvážlivců, kteří do něj vůbec kdy zavítali, ale asi jsem nikdy nedošla opravdu daleko. Les na mě působila zvláštně, cítila jsem takovou podivnou atmosféru, jako by byl začarovaný, ale neděsilo mě to, spíš naopak, vždycky jsem se tady uklidnila a měla tu pocit bezpečí. Ale jak říkám, nevím jak jsem se mohla dostat až sem a kde jsem přišla k tolika ranám a škrábancům.“ „Ale jestli jsi z hradu Norda, jak jsi mohla často chodit do lesa?“ „ Já nejsem z hradu Norda…“ zavrtěla dívka hlavou odmítavě a pokračovala: „ Asi jsem to špatně řekla… já vlastně nejsem z hradu, ale z hradu podřízeného panství Nascalo – náš pán má velké sídlo a všichni mu říkají hrad, i když k hradu to má daleko – děláme si z toho spíš srandu, pán s paní mají tři děti a málo služebnictva, ale zakládají si na tom, aby měli velký dům… většina pokojů je normálně nepoužívaná a několik jich zůstává neobsazených i při příležitostech jako jsou plesy, hony, slavnosti a podobně.“ dovysvětlila nedorozumění a od krbu pokračovala k vysokým regálům a policím s lahvičkami, miskami a spoustou dalších věcí, které ani nedokázala poznat neboť je pokrývala notná vrstva prachu. Sanarika při zmínce o velikosti a nevyužití “hradu“ zavrtěla hlavou, pak se krátce zamyslela a poznamenala: „Znám to panství – tedy vím kde je a i tak to musíš mít do lesa daleko…“ „ Ano je to trošku dál – já…jezdím až na okraj lesa na koni a pak jdu pěšky. Lestar – můj kůň – se tam vždycky napase a pak už mě čeká…“ „ To jsem nevěděla, že služebnictvo má vlastní koně.“ Děvče došlo zpět k posteli a usmálo se: „ Nemá, Lestar byl kůň pánovy druhé dcery, ale ta fiflena neumí koně ani podržet za uzdu, umí jen vybírat šaty, líčit se a česat se. Navíc se koní bojí a nemá je ráda, no a Lestar to vycítila a shodil ji hned jak na něj vylezla….teda, hned jak ji tam asi po třičtvrtě hodině vysadila polovina služebnictva.“ Při té vzpomínce se rozesmála a stařena s ní. Když se obě uklidnily, pokračovala: „ Paní se moc rozčílila a chtěla koně utratit nebo aspoň prodat. Náš pán je ale moc hodný a rozumný člověk, koním rozumí a vyzná se v nich, jenže jeho žena je děsná semetrika a on se s ní nechtěl hádat,musel ustoupit. Já se o Lestara starala od jeho narození a mám ho moc ráda, a když jsem zjistila co, se chystá, šla jsem za pánem a zeptala se ho, jestli bych mi nemoh´ Lestara dát…A von že ne, pak se ale zamyslel a že by ho byla škoda a jestli chci, můžu si ho odpracovat a on mi bude strhávat nějakou část platu a musim prej zařídit, aby se už nikdy nepřiblížil k jeho dceři a ženě. Tak jsem souhlasila a od tý doby je Lestar můj.“, usmála se vítězně. „ Vidíš jak se ti začaly vracet vzpomínky.“, nadhodila Vědma. „ No, to jo, ale tohle mi moc nepomůže.“ Zaznělo v odpověď.
Ještě jednou se rozhlédla po místnosti a zrekapitulovala si její zařízení – několik lůžek, stejných jako bylo její, stůl se třemi židlemi, krb, police a spousta lahviček a nějakého haraburdí, o které se dívka nezajímala. Něco jí tu nesedělo, těkala očima ode zdi ke zdi, letmo pohlédla na strop s podlouhlým hranatým otvorem a samozřejmě na dveře. Moment! Tady přece dveře nejsou! Uvědomila si najednou, ale to snad není možné…Není tu ani okno! Prolétlo jí hlavou, zatímco nevědomky civěla na plné zdi. Sanarika se potutelně a tajnůstkářsky usmívala. Když si toho děvče všimlo, rozčílilo se: „ Jo, máte pravdu – hledám nějaký dveře nebo okno nebo cokoli, čím by se odsaď dalo vylízt.“ Vědma se ještě jednou usmála a klidně promluvila: „ Pojď za mnou a dávej pozor - příště už půjdeš sama.“ „to sem teda zvědavá.“ utrousila kousavě v odpověď dívka. Žena již bez dalších poznámek zamířila k jediné holé zdi v místnosti. Teď teprve ta zeď dívku upoutala, protože ani před ní nic nestálo, což bylo divné, protože před třemi ostatními vždy něco bylo. Sanarika se zastavila až těsně před zdí, lehce poklepala na její prostředek a promluvila: „ I na Sanarika late a´ra mei!“ Chatrč náhle zalilo světlo, které obě přítomné oslnilo, když opět otevřely oči, stály venku. Byly vzdálené pár metrů od něčeho, co se dalo nazvat vesnicí. Dívka tomu nemohla uvěřit – vesnice uprostřed Dravých lesů – to snad ani není pravda. Ohlédla se. Stála před obrovským šedočerným něčím, co patrně zcela ucpávalo vstup do chatrče, která se za tím něčím rýsovala.
„ Co, co…jak jste to…jak jsme se…co děláme venku? A co je ke všem ďáblům tohle?“ Děvče bylo očividně velmi zmatené, avšak Sanarika se zjevně dobře bavila. „ To je zvíře ochočené Na´Ma´rei. Tady, v téhle osadě, jich mají celkem pět. Říká se jim Galvové. Je to docela ohrožený druh, dřív jich bylo hodně, ale vzhledem ke své naivitě a “inteligenci“, která se více-méně rovná nule, byli loveni a využíváni ve strašlivých podmínkách, což mělo za následek jejich téměř naprosté vyhubení. Jsou moc hodní, ale nepopovídáš si s nimi. Jak jsem řekla, tady jich je pět – tři hlídají a dva odpočívají. Ti tři vždycky hlídají tuhle budovu, starol nejstaršího a kanaristu, však je ještě poznáš. Teď pojď.“, mávla už za chůze žena rukou směrem k osadě.