Laura- 2. kapitola

'Co se to děje' ptal se sám sebe čtrnáctiletý Adrien, který byl dokonale zmatený. Nebylo se taky čemu divit. Před dvěma dny, když šel se svým kamarádem Olim do lesa stínů (což bylo zakázané, ale nikdo nevěděl proč, snad jen rada sedmi moudrých), ho chytili Curalové, což jsou tvorové, kteří žili v podzemí a jen velmi málo chodili na světlo.Jejich šupinatá kůže je pokryta jedovatými ostny,dlouhé ruce jsou zakončeny ostrými drápy a na nohách mají dlouhé pařáty. Nejpodivnější a nejodpornější na nich však je jejich hlava.Nemají vlasy a proto nosí všichni na hlavě černý šátek, který je zároven´ symbolem a zdrojem jejich vražedné síly a moci. Kdo se jim podívá do očí, do těch kalně zelených očí, pronásledují ho na několik týdnů ničivé noční můry, které vás můžou i zabít. Zkrátka- jsou to ty nejodpornější bytosti, jaké kdy viděl svět.

Adrien sledoval asi třináctiletou dívku, kterou Curalové táhli ke kleci, kde věznili své zajatce. Klec byla zářivě modrá, což bylo velice zvláštní, poněvadž Curalové nesnášeli jakýkoliv jas. Ve stejné kleci byl i Adrien a ten si zvědavě prohlížel Lauru. Zdála se mu velice zvláštní.Tím, jak vypadala ona, ale i jejím oblečením.'Co to má na sobě za šaty, takové modré kalhoty jsem ještě neviděl ani takovou růžovou halenku jakou má ona.' Ještě chvíli se na ni díval, ale pak si jen povzdechl'Vždyt´je to jedno, stejně se odsud nedostanu ani já, ani ona.'

Zdálo se jí, že leží v kleci v nějaké noře.Lauře se zdál tento sen až příliš neskutečný i nato, že je to jenom sen. Pro jistotu se ale štípla do ruky. Pekelně to zabolelo. Ale to ted´ bylo vedlejší. Laura najednou pochopila že se jí nezdál sen, ale že je to skutečnost!Posadila se a pozorněji se rozhlédla kolem sebe. Nacházela se ve špinavé, jak to nazvat noře? (později se dověděla že se příbytek Curalů jmenuje achyloteum). A ona seděla v kleci, někým určitě zajatá- nebo něčím?-a co bylo přímo nepochopitelné, nebyla vůbec mokrá. Nic nedávala smysl. Potom někoho uslyšela "Ahoj.Já jsem Adrien. Proč jsi šla sama do lesa stínů?"

Laura se na Adriena dívala jako by byl duch. Potom mu řekla"Já jsem do žádného lesa stínů nešla. Něco odporně slizkého a odporného mě stáhlo do řeky a Teprve tet´ jsem se probudila."Odmlčela se, ale když Adrien nic neříkal, pokračovala "Mohl bys mi říct, kde to vlastně jsme?Tohle je únos nebo jen připitomělá dětská hra? Vždyt´ to není vůbec vtipné!" Zjejích posledních slov vyzařovala značná dávka pobouření. to byla celá Laura- Místo aby se bála tak se jenom naštve!Adrien jí odpověděl otázkou"Jak se vlastně jmenuješ" A po odpovědi Laura pokračoval"Lauro, ty asi neznáš povídky o Curalech. Jsme v achyloteu Curalů. Nikdo už nás nezachrání. Obětují nás démonům nebo si nás dají k obědu." Laura by mu nejradši připoměla, že patří d blázince, ale k odpovědi se už nedostala, protože se ozvala dunivá rána a místnost se zaplnila kouřem.
Cítila, jak ji někdo vzal kolem pasu, pom ucítila, jak kolem ní proudí vzduch a cítila, že je volná!