Kronika Keronie 38. kapitola

Tato kapitola je velmi „ukecaná“ a bez akce – varování předem ;).

Asi to není to, co byste čekali po tolika měsících výpadku, ale aspoň něco, ne? :)

Přeji pěkné počtení.

 

 

V jídelně zůstala sedět asi ještě hodinu.

Jen tam tak tupě zírala do ohně a na jídlo, které zůstalo na stole, už ani jednou nepohlédla. Ztratila na něj chuť a pochybovala, že by víno v jejím žaludku další společnost uvítalo.

Neměla na nic náladu, jen se rozvalovala v křesle a doufala, že její opilost za chvíli vyprchá.

Netoužila po tom, aby ji ovládly depresivní myšlenky, protože když byla opilá – buď byla většinou extrémně veselá, nebo smutná.

Momentálně nechtěla ani jedno z toho.

V pokoji se zešeřilo a za pár minut uslyšela na okno dopadat první kapky deště. Přesunula se k němu a usedla na široký zděný parapet.

Sledovala kupící se tmavé mraky a provazce vody, které z nich vytékaly.

Opřela se čelem o studenou okenní tabuli a zavřela oči.

Pociťovala, že opilost ji pomalu ale jistě opouští. Přesto se cítila smutná a bez energie. Navíc jí bylo i trapně, jak si vzpomněla na své nevhodné chování k Richardovi.

Co mě to proboha napadlo na něj šahat? Jak teď musím před ním vypadat?

Neradostné myšlenky se jí hromadily v mysli a ona je nedokázala odehnat pryč.

Utrápeně si povzdechla, protože si uvědomila, že na jízdu na koni může dneska zapomenout - kvůli dešti by nebylo kde cvičit. Richard jí sice neřekl, že by jezdili už dnes, ale mohla v to aspoň naivně doufat.

Znenadání do místnosti vstoupil Artur a ukončil tak její neveselé rozjímání nad nynější situací.

Seskočila z parapetu a šla si sednout ke krbu, kam ji Mág také následoval.

Jen co se pohodlně usadili, Veronika spustila.

„Děkuji, že jsi přišel. Nechtěla jsem o tom mluvit před Anabel, protože bych se bála její případné reakce na má slova. Nechci, aby ze mne měla strach.“

Odtrhla oči od ohně, na který se celou dobu dívala, když hovořila a pohlédla na Mága.

Seděl vzpřímeně v křesle, lokty měl položeny na opěradlech a hřbety rukou si podepíral bradu. Své bystré oči měl upřeny na ni a bedlivě ji pozoroval.

Začala opět sledovat plameny v krbu.

Mírně se jí zadrhl hlas, když pokračovala.

„Poté, co jsem před časem dotykem odhodila Sebastiana a Richarda, nebylo to mé poslední kouzlení. Opakovalo se ještě třikrát, naposledy dnes dopoledne.“

Nejistě na něj znovu pohlédla a shledala, že se pod svým plnovousem mírně usmíval – jakoby ho tato informace vůbec nepřekvapila.

„Tys to tušil, že ano?“ řekla dotčeně.

„Ano, má paní. Předpokládal jsem, že jakmile zde pobudeš delší dobu, tvé kouzlení se projeví samo,“ odvětil klidně.

„Takže jsem na to opět měla přijít sama? Co kdybych nechtěně zbořila celou Melhoku? Nebo někomu ublížila?“ Sarkasmus v jejích slovech nešel přeslechnout.

„Už jednou jsem ti řekl, že nejlépe se poučíš ze svých vlastních chyb. Přišla jsi již na to, jak své síly ovládnout? A také na to, co je vyvolá?“ pronesl učitelským tónem a prohrábl si prsty plnovous.

Jeho poslední otázka ji zarazila, protože nad tím, co její kouzlení vyvolává, ještě prakticky neuvažovala a musela se zpětně v paměti vrátit do dne, kdy ji Richard zranil mečem.

Když tehdy byla v tom divném bezvědomí, kdy vnímala okolí, ale nijak nereagovala, viděla kolem Artura a Anabel pás barev a věděla, co ty barvy znamenaly.

Tehdy si myslela, že blouznila, teď už ovšem ne.

Připsala by to celkovému oslabení organismu – únavě a ztrátě krve. Pak včerejší kousek, kdy si myslela, že vyhodí celou Melhoku do vzduchu, jak se v ní hromadilo napětí.

Tohle zase způsobil její hněv na Malcolma.

A dnešní dopolední vznášení bylo důsledkem jejího strachu z opuštění Melhoky a hledání skříňky.

Jak si to tak v hlavě poskládala, vyjmenovala Arturovi ony případy a poté odpověděla i na jeho dvě otázky.

„Ve třech případech za to mohly silné emoce – hněv a strach, a v tom posledním zřejmě oslabení organismu, kdy padly nějaké mé vnitřní zábrany a byla jsem schopna vidět ty barvy.“

„Napadá mě vlastně ještě jeden případ,“ řekla vzápětí. „Když jsem byla naposledy s Richardem na louce v údolí, stala se mi tam divná věc. Upadla jsem do takového zvláštního transu, kdy jsem měla pocit, že jsem zaživa pohřbená a kolem mě je jen samá hlína a nade mnou kořeny trav a stromů. Jakmile jsem se pak probrala, uvědomila jsem si, že o tomto místě je i jedna kapitola ve svazku Zvěsti a zkazky z doby dávno minulé, kde se popisovala poprava krále Isidora.“

„Shrňme si to – ovládáš telekinezi a levitaci, vidíš auru a máš věštecké schopnosti.“

Mágovi se v očích divoce zablýsklo a Veronika se trochu vyděsila. Vzpomněla si totiž na jeho nedávný výbuch magie – to se mu taky blýskalo v očích.

„Je to špatně?“ řekla nejistým hlasem a mírně se v křesle přikrčila, jakoby se chtěla stát neviditelnou.

„Vůbec ne, má paní. Naopak, je to dobrá zpráva, ne-li přímo báječná.“

Sršel energií, když odpovídal a Veronika by dala kdoví co za to, aby mohla slyšet jeho myšlenky.

„A odpověď na mou druhou otázku znáš?“

„Nejsem si jistá, ale většinou mi pomohlo to, že jsem zpomalila dech a nějak se vnitřně uklidnila,“ pokrčila nerozhodně rameny.

„Tvůj nynější problém je ten, že kouzlíš instinktivně a dá se tedy špatně určit, kdy se ti to přihodí příště. Škoda, že musíš tak brzo opustit Melhoku. Doufal jsem, že bych tě v ovládání magie osobně proškolil. Nedá se však nic dělat, bude na Richardovi, aby ti tyto taje osvětlil.“

„Richard? Co ten s tím má společného?“ divila se.

„Měl jsem předpokládat, že ti o sobě nic neřekl,“ povzdechl si a pokračoval. „Jediné, co ti mohu říci, je to, že má v sobě část magických schopností. Jistě víš, že se sám nazývá Richardem z Primu. Toto město bylo už od pradávna rodištěm všech významných Mágů. Jen tak pro zajímavost – Morcant Veles se tam narodil také.“

Pomalu vstřebávala pozoruhodné novinky a vůbec ji nepřekvapilo, co slyšela.

Mělo mi to dojít už tehdy, když měřil své síly s Malcolmem - ten večer, kdy jsem se na Melhoce objevila poprvé.

„Takže je také Mág? A dokáže kouzlit?“

„Ne tak docela, má paní. Mágem není, možná až mu bude tolik co teď mě, pak by se jím stal. Richard je ale především bojovník a tvůj Ochránce. Ostatně on sám kouzla používá nerad. Dokáže ti však hodně věcí vysvětlit, protože v mládí magii studoval.“

„Poradíš mi tedy aspoň v tom, jak se mám zachovat, když budu napříště opět kouzlit?“ požádala Artura prosebným hlasem Veronika.

„Je dobře, že ses snažila zklidnit, protože jak jsi už správně řekla – pudovou magii vyvolávají silné emoce, ale nemusí se projevit pokaždé, když jsi rozzlobená nebo vystrašená. Základem je tedy uklidnit se a potlačit v sobě narůstající magii.“

„Měla jsem přesně takový pocit, jakoby ve mně rostl nějaký tlak,“ přitakala zamyšleně.

„To je ono. Někdy se to projeví i jinak, například jiskřičkami, tlakovou vlnou, vánkem a podobně.“

„Jak moc je takové uvolnění magie nebezpečné?“

„Pokud ji nedokážeš v sobě spoutat a potlačit, můžeš způsobit i velkou katastrofu. Nechci tě zbytečně lekat, ale tvé schopnosti nejsou zrovna slabé. Máš obrovský magický potenciál, kterým oplývají prakticky jen nejvyšší z Mágů.“

Jeho slova na ni působila do té míry, že začínala trochu panikařit.

Já a mocná čarodějka? To si dělá srandu?

„Myslíš to vážně?“

„Ano, má paní,“ řekl chmurným hlasem a chytil její mírně se třesoucí dlaně do svých.

„Máš v sobě nesmírnou sílu, která ti pomůže zvítězit nad Goranem a poté vést náš lid. Možná se to teď tak nezdá, ale jednoho dne svou mocí překonáš všechny Mágy, kteří kdy žili. Musíš se to jen naučit ovládat a to chce bohužel čas. Ale ničeho se neboj, Richard ti se vším pomůže.“

Povzbudivě na ni mrkl a stiskl její ruce, než je pustil.

Veronika seděla sklíčeně v křesle a objímala se pažemi. Sice byla blízko krbu, pociťovala však narůstající chlad, jež se jí šířil z nitra do celého těla.

Pocit zodpovědnosti a budoucího vůdcovství ji na srdci tížil jako balvan. Měla problém se i klidně nadechnout.

Třesoucími se rty nervózně odpověděla: „Myslím, že to asi nezvládnu. Nejsem vůdce a neumím si představit, že bych vám všem měla vládnout. Vždyť nic neumím, ani ten hloupý šerm.“

Měla slzy na krajíčku, když to říkala. Párkrát se škytavě nadechla a pak se naplno rozbrečela. Zakryla si tvář dlaněmi a celá se v křesle schoulila do klubíčka. Čelo si opřela o kolena a srdceryvně plakala.

Mág se ji snažil uklidnit povzbuzujícími slůvky, poplácával ji po zádech a po pažích, jenže ona nebyla k utišení.

Její duši zaplavilo tak velké zoufalství, až si myslela, že celá pukne.

Najednou však začala vnímat i něco jiného – bylo jí až moc teplo.

Pomalu zdvihla hlavu a podívala se směrem ke krbu, kde plápolaly obrovské ohnivé jazyky.

Útrpně si povzdechla a znovu zavřela oči. Tentokrát se ovšem snažila uklidnit své rozbouřené emoce a nastolit ve svém nitru klid.

V mysli si představila krb s velkými plameny, které v něm hořely, a snažila se je myšlenkou zmenšit.

Zhluboka pomalu dýchala a pořád myslela na oheň.

Za pár chvil otevřela už suché oči a shledala, že plameny mají opět svou normální výšku.

„Výborně, má paní,“ pochválil ji Artur. „Toto byla přímo ukázková situace instinktivní magie a její následné zkrocení. Povedlo se ti to dobře.“

„Nechtěla jsem kouzlit, ono se to stalo nějak samo od sebe. Pokaždé to tak je,“ řekla unaveným hlasem a rukou si osušila zbytek slz, které jí ulpěly na tvářích a bradě.

„Těch změn bylo v poslední době na mě asi příliš. Zvlášť ten můj uspěchaný odjezd. Myslela jsem si, že tady strávím přinejmenším několik měsíců a ne tři týdny. Vždyť jsem ani nestihla přečíst svazky pojednávající o vaší společnosti, vašem vědění, floře a fauně, o kultuře. Prostě o ničem. Jen jsem luštila ty spisy, které nemám prakticky ani pořádně přečtené.“

V jejím hlase byla znát počínající panika a tak opět zavřela oči a snažila se uklidnit.

Poté už klidnějším hlasem promluvila.

„Jak si tedy představujete to mé pátrání? Jak mám najít něco, co je podle vás jen legenda – jak mi neopomněl Malcolm ráno připomenout?“

„Jestli by ti to nevadilo, rád bych se na tvůj překlad podíval.“

„Překlad?“ zeptala se poněkud zmateně.

„Jistě. Před pár dny jsi mi sama sdělila, že jsi možná objevila pár vodítek, která by ti pomohla. Rád bych také něčím přispěl k pátrání, pokud mi to dovolíš.“

Jeho nabídka nešla odmítnout. Navíc byla ráda, že to může s někým probrat a trochu se na své pátrání připravit.

Hbitě vyskočila z křesla, zamířila do svého pokoje a za pár vteřin byla zpátky, držíc v ruce ruličku pergamenů.

Posadila se na kraj křesla a trošku nerozhodně podala svitky Mágovi. Ten je s úklonou převzal a začal je pomalu rozmotávat a číst.

Veronika se cítila trochu divně – napůl v očekávání, co na ně Artur řekne, a napůl nejistě, jakoby měla za svůj překladatelský výkon dostat známku jako ve škole.

Zběžně si prohlédl první dva listy – legendu o Prokleté louce a příběh o Adrianě a Weylinovi, a vzhlédl.

„Musím říci, že jsi odvedla kus práce. Jsou to jistě zajímavé mýty a já bych je jako báchorky rozhodně nenazval. Ale - “

„Ale jsou mi k ničemu, že?“ skočila mu do řeči.

„To zrovna ne, ale přijde mi zvláštní, že se o nich dovídáme zrovna od Morcanta Velese.“

„Víš, co mě napadlo? Jestli to nebyl náhodou špion, a když ho viděli mluvit s Gudrunem, třeba vyzvídal nějaké jeho plány, a proto se tvářil jako jeho stoupence. Ale proč to neřekl před tím, než ho Bratrstvo odsoudilo k smrti, to nechápu.“

„Jeho úlohu už asi nikdy neobjasníme, ale nejspíš budeš mít pravdu.“

„Měli bychom si ty pergameny rozdělit a každý přečíst svou část. Pak budeme diskutovat o tom, co by mi nejvíce pomohlo v hledání, co říkáš?“ prolomila Veronika ticho, které nastalo poté, jak si každý v myšlenkách procházel postřehy, k nimž dospěli.

„Ano, to bude nejlepší.“

Oddělil přibližně deset pergamenů a podal je Veronice.

Ta se v křesle pohodlně usadila a pustila se do čtení - doufajíc, že nalezne aspoň nějaké vodítko. Měla nejasné tušení, že při překladu něco takového objevila, ale neměla tehdy čas to hlouběji zkoumat.

Pokojem se na několik příštích minut neslo jen šustění pergamenů a praskot dřeva v krbu, jenž stravoval oheň. Za okny stále hustě pršelo a vítr, který se venku proháněl, lomcoval s okenními tabulemi, až se Veronika obávala, jestli je nějak nevyrazí.

Četla příběhy o bájných zvířatech, která znala i z pozemské mytologie – gryfovi, mantichoře, fénixovi, satyrovi, dokonce i o bytosti podobné golemovi, a o udatných válečnících – rytíři Dewainovi, drakobijci Orinovi, princi Kavanovi a dalších.

Vždy šlo o to, že někoho něco ohrožovalo a někdo přispěchal, aby pomohl. Někdy ten dotyčný ani nepřežil, o to víc se na něj pak pěla chvála.

Co měly všechny pergameny společné, bylo to, že se odehrávaly ještě v době panování rodu Ramei a že je našel a sepsal Morcant Veles.

Jak se tak pomalu blížila k nejspodnějšímu listu, začínala lehce propadávat panice, protože to, o čem četla, jí ani v nejmenším nemohlo pomoci najít skříňku.

Když se podívala na poslední pergamen, který jí zbyl v ruce, překvapeně se nadechla a na chvíli se jí zastavilo srdce, než se opět rozběhlo, tentokrát však zběsilou rychlostí, až měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.

To, co držela v ruce, bylo to, co hledala. Byla si tím naprosto jistá.

Přiblížila si pergamen blíže ke svým široce rozevřeným očím a jala se ho číst.

 



 

Hlasitě zavýskla, vyskočila z křesla jako kamzík a začala nadšeně poskakovat po místnosti. Vesele si pro sebe mumlala pořád dokola jen dvě slova: „Mám to!“

Artur se při jejím náhlém pohybu troch vyděsil, ale když si povšiml jejího radostného výrazu ve tváři, oddychl si.

„Našla jsi něco?“

Chvíli trvalo, než se uklidnila natolik, aby si znovu sedla a ukázala pergamen Mágovi.

Ten si ho pečlivě přečetl a chápal, proč se Veronika tak rozzářila.

Byl jediný, snad kromě Prokleté louky, který popisoval jinou věc, než příběh nějakého udatného reka. Ovšem vzápětí byl jeho optimismus pryč.

„Má to háček, má paní,“ začal opatrně. „Píše se tady, že ji ukryli ,na místě, které bylo srdcem jejich milované Keronie‘. Já však netuším, kde by to mohlo být.“

„Netušíš? Ale jak to?“ zeptala se zoufale.

Nechtěla se totiž vzdát představy, že by Mág nevěděl, kde ji hledat.

„Mohu se jen dohadovat, jak je to myšleno. Pokud tím ,srdcem Keronie‘ má být pomyslný střed království – tak ten by se našel lehce. Ale pokud to má být nějaké místo, které Mágové uctívali a považovali je za ,srdce‘, těžko ho dnes nalezneme.“

Ramena Veronice poklesla neúspěchem a únavou.

„Takže jsme se opět nic nedověděli. Našel jsi aspoň něco ty?“ ptala se pochybovačně, protože už nevěřila, že by tam bylo něco k nalezení.

„Ne, má paní.“

„Tak to tedy opravdu netuším, kam se vydáme, až opustíme Melhoku,“ utrápeně si povzdechla a celou její mysl zaplnily jen negativní myšlenky.

Artur, netušíc co povědět, vstal z křesla, ráznými kroky přešel k oknu a sledoval průtrž mračen za ním.

Mezitím, co se probírali překladem, se úplně setmělo a tak jediným zdrojem světla v pokoji zůstával krb.

Mračil se na svůj odraz v okně a horečně přemýšlel.

„Kdybychom měli aspoň nějaké další instrukce, kde hledat. Nějakou další knihu…“ zmlkl a ještě více se zamračil, když nepřicházel na žádné jiné řešení.

Veronika myslela, že jí asi co nevidět pukne hlava, jak ji opět zaplavilo vzrušení. Srdce jí bušilo o překot tak rychle, až si položila na svou hruď dlaň, aby ho pomyslně zklidnila.

Nemohla uvěřit, že na něj zapomněla.

Pokradmu se podívala na Artura, jestli si nevšiml její divné reakce na jeho slova, ale ten byl stále otočen čelem k oknu.

Byla však nerozhodná v tom, zda má ten čtvrtý svazek Mágovi ukázat, nebo si ho má nechat pro sebe a tajně ho přeložit.

Rozhodování jí ulehčil sám stařec. Odvrátil se od okna a řekl smutným hlasem: „Nezbývá ti nic jiného, než se nechat vést svou intuicí. Ona by ti ve spolupráci s magií mohla značně pomoci. Nesmíš také zapomínat na své magické nadání, hlavně na věštění. Třeba budeš mít sen, kde se ti zjeví ta správná cesta.“

„V Keronii je možné vše,“ dodal, když viděl její nejistý pohled.

„Nechám tě teď o samotě, jistě máš o čem přemýšlet a nerad bych tě rušil, má paní.“

Poklonil se jí a odešel z pokoje, zanechávajíc za sebou rozpačitou Veroniku.

Neměla totiž moc dobrý pocit z toho, že mu o tom svazku neřekla, ale uklidnila se tím, že mu to může povědět i zítra.

Posbírala si pergameny a odešla do svého pokoje.

Jakmile se v něm ocitla, zastrčila na dveřích závoru a od ohně v krbu rozžehla všechny svíce. Pak z truhly vyhrabala onen tajuplný svazek, ke kterému se teď upíraly všechny její naděje, a začala ho v rychlosti luštit.

Uvidíme, jaká tajemství skrýváš, pomyslela si, než se pustila do první stránky.

 

Děkuji ti Anne Leyyd za to, že sis našla chvilku a opravila ty mé stále se opakující chyby a slovíčko „teda“ (opravdu ti to nedělám schválně a vždy se zděsím, když ho tam pak najdu opravené s tvým pěkným komentářem u něj :D, holt zřejmě budu muset navštívit oční, ať mi zvýší dioptrie :D).