Kronika Keronie 39. kapitola

Přeji pěkné čtení ;). Další kapitola se objeví přesně na Vánoce.

∞∞∞

Prvotní zápal pro překlad se po dvou stránkách celkem nudného textu skoro vytratil.

Jindy by se na to vykašlala a nepokračovala v něm, leč potřebovala vědět, jestli se tam neskrývá nějaká stopa. Proto dál vytrvale luštila nahuštěné runy a doufala v zázrak.

Ten se nalézal na páté stránce v podobě popisu cesty na jakési pradávné rituální místo.

Aby se tam poutník dostal, musel projít přes tři tajemná města a v každém z nich najít jeden z předmětů a vzdát mu hold. Pak mu bylo dovoleno spatřit ono tajuplné místo. Celé putování se nazývalo Srdeční cesta.

Když si toto vše přečetla, úlevou zavřela oči a rty se jí roztáhly do velmi radostného úsměvu. Už nepotřebovala skotačit po pokoji, ani nahlas nic vykřikovat, jen v duchu zdvihla zatnutou pěst na znamení vítězství.

Poté, co se nabažila triumfálního pocitu, otevřela oči a znovu si celý text, naškrábaný na listu pergamenu svým rukopisem, důkladně přečetla.

Existují tedy tři bájná města, každé má nějakou vzácnou věc, jíž se stačí poklonit a bude nám umožněno pokračovat až ke konci cesty, kde bychom měli najít předmět, který připomíná onu ztracenou nádobu života neboli skříňku, uvažovala Veronika opřekot. Myšlenky se v její hlavě objevovaly jedna za druhou a začínaly se doslova kupit na sebe, jak ji neustále napadaly další a další.

Po chvíli měla pocit, že jí lebka praskne od přemíry napětí a začala si konečky prstů třít spánky ve snaze bolest odehnat.

Musela si loknout vína, které zde zůstalo od snídaně. Nakonec však vypila na jeden zátah půlku poháru, jakou dostala žízeň.

Pokud jsou mé domněnky správné, přišla jsem na to, kde hledat tu zatracenou skříňku! Kdo by řekl, že se mi to podaří jen díky několika stránkám starého textu?

Jenže jak jim vysvětlím, že vím, kde máme začít, aniž bych řekla, odkud jsem se to dozvěděla? Malcolma jistě ihned napadne, z čeho jsem tuto jistotu získala. Jenže on sám četl jen ten jeden svazek, o tom dalším nemá ani ponětí. Měla bych mu pouze říct, že se nechávám vést svým instinktem.

Ihned jí však v mysli vytanul obraz toho, jak se bude Malcolm nad jejím prohlášením bavit a vůbec ji nebude brát vážně.

Mé slovo stejně nebude mít žádnou váhu, ať bych mu řekla cokoliv. Nechám ho v nevědomosti.

Ďábelsky se pousmála nad představou, že ho obelstí a bude jej ignorovat.

Je jasné, komu sdělím, kam pojedeme. Je jediný, kterému z Rady věřím. Snad mou důvěru nezklame.

Už jen z principu přeložila i zbytek stránek. Všude se popisovala různá místa a cesty vedoucí k nim.

Vše však bylo psáno velmi archaicky a některé věci jí nedávaly vůbec žádný smysl. Například z popisu jedné trasy nabyla dojmu, že vede skrz jezero. Takovéto nesmysly se zde hojně opakovaly.

Když Anabel zaklepala s tím, že nese večeři, Veronika ji přes zavřené dveře co nejmileji odbyla a vrátila se k překladu.

Už od rána sice do žaludku skoro nic nedostala a ten se již začínal bránit bolestivými stahy, neměla však na jídlo ani pomyšlení. Všechny její myšlenky se upínaly pouze k tomu malému deníku – k její jediné naději na úspěch.

Poté, co skončila s překladem, se nad ním znovu zamyslela.

Vím, že mám jít do tří měst, ale neznám jejích jména. Jak je jen zjistím?

Možná už v historii sehrály nějakou významnou roli a bylo o nich někde psáno. Ovšem to by znamenalo pročíst snad každý svazek a listinu v knihovně a na to teď nemám čas. Jak to tedy co nejrychleji vypátrám?

Namáhala si mozek, jak jen to šlo.

Dala se do pochodování po pokoji v touze přijít na nějaký kloudný nápad. Na nic však nepřicházela, a do knihovny rozhodně odmítala jít samotná.

Současně s tím o svých plánech nechtěla s nikým mluvit. Pokud by někoho požádala, aby ji tam zavedl a dozvěděl se přitom, že chce vidět mapy Keronie, jistě by se jí ptal, proč je v tak pozdní dobu potřebuje. To nemohla riskovat.

Padla na ni únava, proto přešla k oknu a otevřela ho.

Jen co ji na kůži zašimral chladný noční vzduch, trochu ji to probralo. Vyklonila se z okna a sledovala řeku Mravu, třpytící se v v záři hvězd a dorůstajícího měsíce.

Bylo slyšet šumění větru v korunách stromů v údolí a také některé noční živočichy.

Dokonce kousek od sebe zaslechla třepot křídel, jí dosud neznámého, nočního ptáka. Až vzdálený tlumený zvuk děsivého skřeku ji donutil okno opět zavřít. Vzpomněla si na Nočního běsa a nechtěla, aby si místo zvěře vybral pro svůj jídelníček právě ji.

Posadila se na postel a znovu se dala do čtení malého svazku. Tupě zírala na stránky a přemáhala se, aby nechala oči otevřené. Uvědomovala si, že se jí krátil čas a nechtěla jít spát.

Věděla, že když si lehne na lůžko, bude hrozit, že skutečně usne. Záda ji však bolela docela pořádně a proto jim chtěla poskytnout aspoň trochu úlevy.

Ani nestačila přečíst další dvě věty a už spala hlubokým spánkem.

V prstech stále držela svazek, který teď ležel na její hrudi a pomalu se zvedal a klesal současně s tím, jak klidně oddychovala.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Něco se dotklo jejích prstů a to ji donutilo probudit se.

Mžourala na osobu sedící vedle ní a jen s námahou zaháněla otupělost, kterou jí navodil nepříliš dlouhý spánek.

Nadzvedla se na loktech a zírala na Sariela, jak si v poklidu prohlíží kousky pergamenu s překladem, které byly vloženy mezi stránkami starého svazku a jí si kupodivu vůbec nevšímal.

Přijala tuto změnu s úlevou. Bylo to přece jen klidnější probuzení, než to minulé. Jakmile si na něj teď vzpomněla, cítila, že se jí líčka zalévají červení.

Odvrátila od něj hlavu a posadila se. Zároveň se snažila urovnat a uhladit si oblečení, které se jí během spánku trochu pokrčilo a zasunout vystrčenou košili zpátky do kalhot.

Šel mi vidět pás kůže a on toho nevyužil. Není nemocný?

Když vedle něj seděla, měla velmi divný pocit. Bylo to vůbec poprvé, kdy jí nevěnoval žádnou pozornost i přesto, že byli na posteli celkem blízko sebe.

Až nyní si povšimla toho, že na přikrývce vedle něj leží pergameny s jejím dřívějším překladem. Znamenalo to, že se jí hrabal ve věcech.

Pocítila osten hněvu, který ji vytrhl z malátnosti.

Počkala, až si dočetl poslední stránku a konečně se na ni podíval.

Nečekaje na nic, vytrhla mu svazek z rukou a ochranitelsky ho přitiskla na svou hruď.

„Osobní vlastnictví ti asi nic neříká, že?“

„Mělo by?“

Místo odpovědi jen převrátila oči v sloup a seskočila z postele, protože si teď, když se přestal věnovat čtení, připadala více ohrožená jeho přítomností, než před chvilkou.

Přešla ke zdi u okna a zády se o ni opřela, stále k sobě tisknouce malý svazek.

Věděla, že se chovala dětinsky, ale nemohla si pomoci. Pokládala ten sešitek za svůj, zvlášť pak překlad, který považovala doslova za tajný. Teď jeho znění znal i Sariel, a to se ho snažila přede všemi zatajit. Její dřívější překlad znal pouze Malcolm a Artur a oba jej měli za pouhé legendy. Jen ona věřila, že je pravdivý.

Sariel stále seděl na posteli a sledoval ji ostřížím zrakem.

Byla zmatená z toho, jak moc jí jeho nynější chování připomínalo Richarda. Když přestal s tou svou neovladatelnou touhou dotýkat se jí a líbat ji, zdál se být snesitelný.

„Proč jsi přišel? A neříkej mi, že proto, abys mě chránil. Dveře mám zajištěné závorou, takže se sem nikdo nedostane.“

Vstal z postele a Veronika se mírně napjala, protože si myslela, že se rozejde k ní, ale on jen přešel ke krbu a oběma dlaněmi se opřel o jeho římsu.

Mohla vidět, jak se mu na předloktí, která nebyla krytá oblečením, rýsují provazce svalů od napětí, jenž pociťoval.

Mlčela a čekala, jestli dostane nějakou odpověď.

Když nakonec promluvil, jeho hlas byl tichý a úsečný.

„Jistě, závora tě může ochránit před bratry, ale neochrání tě před sebou samotnou,“ odmlčel se a po chvilce pokračoval. „Byl bych rád, kdybys mi sdělila plán cesty za skříňkou.“

Otočil se jejím směrem a upřel na ni svůj šedostříbrný pohled.

Veronika jeho první větu tak docela nepochopila a při druhé se mírně zamračila.

„Proč bych to měla říkat zrovna tobě? Nevidím k tomu žádný důvod,“ nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Možná proto, že chci vědět, kam bude naše cesta směřovat,“ odsekl nedůtklivě.

„Jak to myslíš ,naše‘?“ vyhrkla překvapeně.

Domnívala se, že s ní pojede pouze Richard.

„Tak jak jsem to řekl.“

Sariel se otočil zpátky k ohni a nevšímal si jejího udiveného obličeje.

„Ty pojedeš s námi? A ví o tom Richard?“

Byla si jistá, že o jeho připojení k jejich malé skupince nic nevěděl.

Jen se na ni po očku podíval, z čehož jí vyplynulo následující: Richard o něm nic neví a ona bude celou dobu stát mezi nimi jako kůl v plotě.

Škoda že tu nemají nějakou příručku, jak se chovat ke dvěma kohoutům na jednom hnojišti, povzdechla si v duchu frustrovaně a její mysl jí ihned nabídla několik děsivých scénářů toho, jak bude jejich společná cesta probíhat.

„Četl jsi překlad, jistě ti došlo, kam půjdeme,“ prohlásila rezignovaně, přesto byla v jejím hlase znát nelibost, kterou cítila.

Zamyšleně si ji prohlížel a rukou si prohraboval své delší světlé vlasy, jakoby nevěděl, co má říci, aby ji nerozzlobil.

Otočil hlavu zpátky ke krbu a sledoval plameny, když promluvil.

„Nebudu ti vykládat o tom, že pověsti a legendy jsou založeny na kousku pravdy, a že to vše kolem je jen výmysl, aby více vyhovoval buď prostředí, ve kterém se to mělo odehrávat, nebo tomu, kdo měl z toho větší prospěch. To jistě všechno víš. Také zde nebudu rozebírat Morcanta Velese a jeho podezřelé chování. Co mi dělá starost je to, že tomu všemu plně věříš. Zrovna ty, která bys měla být z nás nejvíce podezřívavá. Navíc, nezabývala ses náhodou ve svém světě studiem historických faktů a jejích oddělováním od pověstí či nepravd?“

V němém úžasu ho sledovala a nemohla uvěřit, že uměl vyplodit tak dlouhý proslov. Vždy mluvil úsečně v krátkých větách nebo vůbec. Až poté ji napadlo, jak mohl vědět, jaký obor studovala.

„Jak to všechno sakra víš?“ pronesla rozzlobeně, jen co se vzmohla na to, aby něco řekla.

Podíval se na ni a zář plamenů mu osvětlovala pouze jednu stranu obličeje, ta druhá zůstávala v temnotě, protože v pokoji svítil už jen jeden svícen, jehož světlo však až ke krbu nedopadalo.

„Jak myslíš?“ mírný sarkasmus v jeho hlase nešel přeslechnout.

Zaskřípala zuby nad jeho stylem odpovědi, který vyloženě nesnášela.

„Můžu pouze hádat – Malcolm nebo Artur?“

Ať je to Malcolm, prosím. Nesnesla bych, kdyby se Artur o mě za mými zády bavil se Sarielem a nic by mi o tom neřekl.

 „Jistě, že velectěný Představený Rady starších a Bratrstva pravdy.“ Ironie byla cítit v každém jeho slově.

Veronika úlevou vydechla.

„Víš aspoň, kde ta místa leží?“ ptala se dál.

„O jednom ano,“ prozradil neochotně a v obličeji se mu objevil trochu stísněný výraz.

„Které to je?“ vyhrkla ihned, nedbaje toho, že pro něj to místo asi moc šťastnými vzpomínkami neoplývalo.

„To první - město Murias.“

Na chvilku se odmlčel a poté pronesl mírně zdráhajícím se hlasem: „Nachází se přibližně tři dny jízdy směrem na západ od Skrytého údolí.“

Dlaní si promnul obličej, jakoby se snažil zbavit něčeho špatného nebo bolestivého. Když se pak na ni podíval, jeho oči postrádaly jakýkoliv cit.

Ať už před pár vteřinami cítil cokoliv, bylo to pryč. Opět jí připomněl Richarda.

Nezabránila tomu, aby se znepokojeně nezavrtěla.

Nedokázala snést jeho prázdný pohled, proto sklopila hlavu a ještě těsněji se pažemi objala kolem hrudníku, protože jí začínala být zima z toho, jak stála opřená o studenou zeď, navíc od okna nepříjemně profukovalo.

„Takže ta čtyři místa existují? Měla jsem pravdu?“ musela se ho na to zeptat.

Navíc už nesnesla napjaté ticho, které se mezi nimi rozprostřelo.

Váhavě zvedla při otázce hlavu a shledala, že Sariel už opět vypadal tak jako vždy.

Ovšem stále měla pocit, že tato debata je pro něj, z nějakého jí dosud neznámého důvodu, velmi nepříjemná. Jakoby chtěl úplně zapomenout, že měl o těchto místech nějaké znalosti.

„Opět nejdřív mluvíš, než uvažuješ,“ pronesl sice sarkasticky, ale měl v očích zase ten pohled zlobivého kluka, takže mu jeho malou urážku prominula.

„A ty jsi opět velmi chytrý, nemám pravdu? Doslova se vyžíváš v tom, že mi nechceš nic říct. Myslíš si, že jakmile mi to sdělíš, odjedu ještě dnes v noci a pokusím se vše najít sama? Musím tě zklamat, ale tak hloupá opravdu nejsem.“

Snažila se mluvit odlehčeným tonem, aby ho případně nenaštvala. Pamatovala si, co jí udělal posledně, když si z něj utahovala.

Na poslední chvíli zabránila tomu, aby si rukou přejela po krku, tak ji jen zmáčkla v pěst a oplácela Sarielovi jeho upřený pohled.

„Zřejmě hádám správně, když se domnívám, že své putování zakládáš na tom, co ses dočetla v tom svazku,“ přejel očima po její hrudi, „a také na tom, co se psalo ve Ztracené nádobě života.“

Zabloudil očima k posteli a pak se k ní pohledem zase vrátil.

Rozešel se jejím směrem a ze hry světla a stínů na jeho obličeji měla pocit, že se mu zablesklo v očích. Pomalu došel až k ní a zastavil se sotva stopu od místa, kde stála.

Sklonil se k její hlavě a zašeptal jí do ucha: „Jsi jediná, kdo to ví? Nebo ses běžela pochlubit Radě? Nebo jen Richardovi?“

Jméno doslova zavrčel.

Jeho dech ji hřál na ušním lalůčku a vytvářel po celém těle mravenčení. Vnímala svůj zběsilý tep srdce a také Sarielovu kořeněnou vůni, podle které by ho poznala snad všude.

Omámeně zavřela oči a absolutně nepřemítala nad obsahem jeho slov.

Měla pocit, že jí na kůži tancují jiskřičky nabité elektřinou, jak se jí najednou začalo chvět celé tělo.

Když se příjemné brnění proměnilo v krátkou ostrou bolest, otevřela polekaně oči.

Sariel se od ní vzdálil na několik kroků a levou rukou si třel pravou dlaň. Vypadal vyveden z míry, ne však naštvaně a proto se trochu uklidnila.

„Co se stalo?“

„Tvá magie. Jakmile jsem se tě dotkl, dala mi ránu,“ řekl stále mírně překvapeně.

Veronika se necítila o mnoho jinak.

„A proč to bolelo i mě? To se mi ještě nikdy nestalo,“ pronesla zamyšleně a její myšlenky už nebyly plné Sariela, ale toho, co se jí nyní přihodilo.

Vrhl po ní nečitelný pohled, jehož smysl jí unikal, protože mohl znamenat cokoliv.

„Co se děje?“ řekla ustaraným hlasem, jelikož jeho výraz dával tušit, že něco tajil. Něco, co s ní nějak souviselo a zřejmě to nebylo ani moc dobré.

Narovnala se v ramenou, ruce svěsila podél boků, drže v jedné z nich onen sešitek a upřeně se mu zadívala do tváře. Musela v sobě sebrat veškerou odvahu, kterou dokázala najít. Potřebovala to vědět i přesto, že by jí opět něco provedl.

Získávání vědomostí si žádá oběti.

Zamračil se, odvrátil se od ní a začal přecházet po pokoji.

Její snaha dopátrat se pravdy vyšla naprázdno. Nebyla takový blázen, aby trvala na jeho okamžité odpovědi. Věděla jistě, že když ho bude dráždit svými neustálými otázkami, může přijít opět k úrazu.

Odvaha, kterou v sobě před chvílí měla, se zcela vypařila, až se cítila jako splasklý gumový balonek.

Rezignovaně si povzdechla a vypustila svou divnou magii z mysli. Momentálně pro ni bylo důležitější zjistit, kam mají přesně namířeno.

Sariel ustal v pochodování, jakoby ho napadlo to samé.

Otočil se k ní a normálním hlasem, ovšem bez špetky jakéhokoliv citu, jí řekl: „Potřebujeme mapy.“

Ani nestihla odpovědět a on už otevíral dveře, z kterých následně vyšel ven, nezapomínaje je za sebou tiše zavřít.

Překvapená jeho nečekanou reakcí, nebyla schopná cokoliv říct. Jen pár sekund zírala na zavřené dveře a pak zatřepala hlavou, chtíc si ji tak pročistit. Potřebovala se soustředit a Sarielovo chování jí v tom moc nepomáhalo. Byl jedno velké tajemství.

Já mám však tajemství ráda, pomyslela si a šibalsky se pousmála.

Sariel a stejně tak i Richard představovali výzvy, a ona nikdy před žádnou necouvla a neměla to v plánu ani teď.

Jen co se Sariel vrátil zpátky, v náručí držíc několik svinutých pergamenů, byla Veronika připravená s ním probírat detaily jejich nadcházející cesty. V mysli měla myšlenky jen na budoucí putování a ty nechtěné zahnala do kouta.

Mapy Keronie a přilehlých oblastí po rozložení zakrývaly velkou část podlahy. Pečlivě je očima studovala ve světle svícnů, které rozžehli kvůli dobré viditelnosti.

Poprvé tak měla možnost spatřit celé území, jehož měla být královnou.

Bedlivě naslouchala Sarielovi, jak popisoval cestu vedoucí k městu Murias. Na jedné z map vypadalo jako malé zrnko písku.

S tím se dověděla i to, že jsou to dnes ruiny, v nichž už nikdo nežije. Přitom ještě za panování rodu Ramei zde pár rodin přebývalo.

Sice jí neprozradil, odkud to místo zná a jak ví, jak vypadá, ale z jeho řeči pochopila, že tam nějakou dobu žil nebo v tom místě aspoň pár dnů tábořil.

Jejich cesta z Melhoky do města Murias povede mezi horami, bude přetínat řeku Mravu, procházet několika lesy a údolími, až skončí u jednoho z přítoků, který ústí do řeky Onysy – nazývající se Sol.

Studovala i další části Keronie - viděla hlavní město, řeky, jezera, pohoří. Prostě vše, co by na mapě očekávala. Přesto zde bylo něco, co jí tam chybělo – lidské osídlení. Kromě hlavního města a pár dalších, z nichž znala jen Prim, se zde více sídel nenacházelo. Byla z toho zmatená.

„Proč je zde tak málo měst?“

Kupodivu jí odpověděl ihned, ovšem stále tím svým bezbarvým hlasem.

„Malé osady a menší městečka zde zakreslená nejsou,“ ukázal na mapu, kterou si prohlížela a na níž byla zobrazena Keronie a okolní země.

„Tady,“ podal jí jinou, „jsou znázorněna všechna města a vesnice. Je to pozůstatek z dob staré říše. Pergamen je očarován tak, aby se na něm objevovaly současné změny.“

Dívala se na to přibližně se stejným výrazem, jako když poprvé uviděla Melhoku. S obavami se ho dotkla rukou a přiblížila jej k očím, aby na něj lépe viděla.

V jednom městě, nesoucí jméno Varden, probíhal čilý stavební ruch. Mohla vidět, jak se malé čtverečky kupí na sebe a vytvářejí divné obrazce. Po chvilce to zmizelo, aby se to za chvíli celé opakovalo.

Musela několikrát zamrkat. Přestože začínala být ospalá, byla si jistá, že se jí to nezdá a ty malé čtverečky se na mapě opravdu pohybují.

Harry Potter by zbledl závistí. Kam se na toto hrabe ten jeho plánek Bradavic.

Ale i tak jí osídlení Keronie připadalo malé. Kdyby vše spočítala, tak by těch měst a vesnic víc jak padesát určitě nebylo.

Odkud si Goran může dovolit několikatisícovou armádu? To zaměstnává žoldáky? 

„Kolik v Keronii vůbec žije lidí?“

„Můžeme to jen odhadovat, ale předpokládá se, že se to bude blížit k jednomu milionu. Většina obyvatel žije ve velkých městech - jako jsou Zorina a Prim.“

„Nechce se mi věřit, že se do těch měst všichni vejdou,“ kroutila nevěřícně hlavou a v duchu počítala. Vycházelo jí, že jen v Zorině musí žít necelá polovina z celkového počtu lidí. V takovém Primu a Vardenu jich musí být zákonitě několik stovek tisíc a ten zbytek zůstal na menší městečka, vesnice a osady.

Nyní se už moc nedivila tomu, proč má Goran tak velkou armádu. On ani žoldáky nepotřeboval, bohatě mu stačily místní zdroje.

Chmurně se zamračila a opět zapochybovala, zda jedná rozumně, jestliže se chystá vrhnout do boje s takovou přesilou. Co ona sama proti nim asi tak zmůže? Kvůli ní budou umírat nevinní lidé, kteří jen poslouchají rozkazy.

Začínala se cítit velmi unaveně a frustrovaně, zvlášť když si uvědomila, že nemá ani jinou možnost, než ve svém boji pokračovat. Možnost návratu do její země byla nereálná stejně tak jako setrvávání na Melhoce.

Protřela si pálící oči a znovu je upřela na mapy. Začala prstem po jedné přejíždět ve směru jejich cesty.

Pod bříškem prstu vnímala strukturu pergamenu a přála si, aby jejich putování bylo stejně snadné, jako její klouzavý dotyk po listu.

„Běž si lehnout, potřebuješ být zítra čilá,“ řekl Sariel, když si povšiml jejího mírně rozostřeného pohledu.

Nedokázala protestovat, neboť se opravdu cítila vyčerpaná.

Bylo jí jedno, že bude spát v oblečení, které nosila celý den. Neměla již sílu na převlékání.

Uvelebila se na posteli a během pár sekund už nic nevnímala.

Ani to, když ji Sariel přikryl přikrývkou a políbil na čelo.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

I přes nedostatek času a plno dalších povinností, si Anne Leyyd našla chvilku a opravila mi ty mé chybičky. Proto jí moc děkuji!