Srdce bojovnice II – 104. díl

Uběhlo už několik dní od onoho mlhou zastřeného rána, kdy jsem vyprovodila prince na nádvoří a rozloučila se s ním dlouhým, takřka zoufalým polibkem. Původně jsem se mu také chystala vyznat z hloubky svých citů k němu, avšak v rozhodujícím okamžiku jsem ztratila odvahu. Pouze jsem lehce přejela svými rty po těch jeho v němém příslibu, než jsem ho neochotně propustila ze zajetí svých paží, aby se mohl vyhoupnout na Morelena a vyrazit zpátky do Eryn Galen. Byl tak plný přesvědčení, že s mým novým původem nebude král Oropher proti našemu svazku zhola nic namítat, že jsem raději spolkla veškeré své protesty a předstírala, že mi toto uspořádání naprosto vyhovuje. Koneckonců nám to umožní být spolu. A na tom jediném přece záleží, či nikoliv?

Jenže byly chvíle, kdy jsem to cítila docela jinak. Kdy jsem měla žaludek stažený úzkostí, protože jsem byla obyčejnou elleth a ne dámou vybraného chování, jakou by zajisté neteř krále Gil-galada měla být. A mě sužovaly obavy, že i přes Erestorovu tvrdošíjnou snahu vštípit mi do hlavy všechna ta neskonale důležitá pravidla etikety mě hned po prvních slovech – ne, už po prvním gestu! – někdo odhalí jako podvodnici.

Marně se mě Elrond pokoušel uklidnit, že Thranduilův otec je tím posledním, který by mohl hodnotit něčí vybrané chování, a že mi naprosto postačí, když budu krotit svůj temperament a ostrý jazyk. Sama sebe jsem si už živě představovala v těch nejhorších situacích a ze spánku jsem se leckdy budila splavená potem a naplněná nezměrnou úzkostí. Vždyť co jsem věděla o životě u dvora? Když jsem nepočítala onu neblahou zkušenost z Amdirova království, měla jsem dosud až v příliš živé paměti Oropherovo povýšené vystupování a neurvalé způsoby. Vyhlídka na to, že je nyní budu nucena snášet pravidelně a navíc mlčky, se mi ani trochu nezamlouvala. A co teprve až prince jeho povinnosti zavedou mimo palác a já tam s králem zůstanu docela osamocená…

„Zase tu sedíš a strachuješ se, Riel?“ ozval se ode dveří knihovny Almielin mírně káravý hlas. „Proč raději nezajdeš mezi nás, aspoň tě to přivede na jiné myšlenky. Navíc je zapotřebí, aby sis ty šaty opět vyzkoušela. Chceš přece ve svůj velký den vypadat dokonale!“

„Mně na tom přece nesejde, Almiel. Postačí mi, když nevzbudím ničí podezření…“ zamumlala jsem poněkud trudomyslně. Neboť s Thranduilovým odjezdem jako by slunce zašlo za mraky a dlouhé šedé stíny pochyb se opět vkrádaly do mé mysli.

„To od tebe není vůbec hezké!“ ozvala se hned Nimloth, která ji očividně doprovázela. „Tolik si na tom dáváme záležet! Škoda, že je nemůžeš vidět, jsou opravdu skvostné! Počkej, až ti je popíšu!“ durdila se, ovšem bylo patrné, že to nemyslí nijak zle. Jenom se jí nelíbilo, že jim kazím radost.

A já se přistihla, že mi její rozverné švitoření kupodivu zvedlo náladu. Nevím, jak bych to všechno bez těch dvou zvládala…

Thranduil nebyl ještě ani půl dne pryč a ony už klepaly na mé dveře, nadšené zprávou o našem nadcházejícím sňatku a snad ještě více úkolem ušít mi pro tuto mimořádnou příležitost vhodné šaty. Krotila jsem je, že ještě není vůbec nic jisté, vždyť Oropher nemusel Gil-galadovu nabídku spojenectví přijmout, ovšem pro ně to byla už docela hotová věc. Vždyť proč by jim Elrond jinak kázal ušít pro mě svatební šaty? I já musela uznat, že by bylo s podivem, kdyby to Oropher odmítnul. Časy začínaly být dost zlé a podle zpráv, které se ke mně donesly, se i nad královstvím Eryn Galen stahovala temná mračna. Každá pomoc byla nyní dobrá… a sňatek mě, coby Gil-galadovy neteře s jeho synem by mu zaručil vojenskou podporu v případě napadení nepřítelem. Netušila jsem, koho pro Thranduila původně zamýšlel, ale vzhledem k velikosti armády mého „strýce“ a prestiži, kterou by mu tento svazek přinesl, jsem se nedomnívala, že se bude rozmýšlet dlouho. Stejně zřejmě uvažovali i Elrond s Erestorem, neboť intenzita, s jakou se pustili do mé výuky, hraničila takřka s týráním. A nač to všechno, když nakonec mám stejně především mlčet?

„Vyhlížíš teď docela jinak, Riel…“ pronesla Almiel a přistoupila blíž, aby se jemně dotkla mých vlasů.

Mých hnědých vlasů. Neboť Elrond nehodlal ponechat nic náhodě a raději mi odvarem z kaštanů vlastnoručně obarvil mé plavé kadeře. Gil-galadův rod byl totiž tmavovlasý a pak… takhle bylo menší riziko, že mě v Eryn Galen někdo odhalí jako prostou Riel, bývalého vojáka a elleth s nepříliš dobrou pověstí…

„A jak vyhlížím? Je to hodně zlé?“ zeptala jsem se, protože jsem se trochu obávala, co na můj nový zevnějšek řekne princ, až mě uvidí.

„Vůbec ne, sluší ti to,“ ujišťovala mě má přítelkyně ihned a jelikož to znělo upřímně, poněkud jsem se upokojila. „A v těch skvostných zelených šatech, které ti chystáme, ti to bude slušet ještě víc.“

„Obzvláště, když budeš mít na hlavě tu nádhernou tiáru, kterou pro tebe nechal král Gil-galad zhotovit!“ vydechla Nimloth okouzleně. „Vsadím se, že tě princ skoro ani nepozná!“

„Nimloth!“ sykla Almiel varovně. „Víš, co jsme slíbily lordu Elrondovi!“

„Nu, však jsem toho zase tolik neřekla!“ ohradila se povídavá elleth lehce dotčeně. „Chtěla jsem ji jenom potěšit! Vždyť je tak úžasné, co pro ni král už všechno udělal, a to ji ani nezná! Ještě že nejsem na tvém místě, Riel, věru nevím, jak bych se mu za jeho dobrodiní odvděčila!“

Smutné na tom celém bylo, že jsem to zatím nevěděla ani já sama.