Západ slunce 11.díl

Probudila jsem se do chladného rána, ještě že jsem si s sebou vzala deku. Othelo držel hlídku, Anseth ještě spal. Zřejmě jsem se probudila časně, to asi tou zimou. Domluvila jsem se s Othellem, že půjde nasbírat dříví a já se zatím podívám, co bychom mohli uvařit k snídani. Hned, jak rozdělal oheň, nalila jsem do kotlíku vodu na čaj. Dali jsme si nakonec jen chléb a horký čaj, ale i to přišlo k chuti. Bylo zřejmé, že na cestě nebudeme vyvářet. Vůní horkého čaje se vzbudil i Anseth, vypadal lépe než včera. Aspoň vím, že v tomhle jsem mu pomohla. Připojil se k naší snídani a pak už jen stačilo opláchnout kotlík, uhasit ohniště, sbalit věci a vyjet na cestu. Za chvíli už jsme byli na včera domluveném místě, kde už na nás čekal zbytek skupiny. Společně jsme se tak vydali na další kus naší cesty. Od jezera Punkre jsme museli na sever do městečka Punkreat, Tairin říkala, že tam žijí divní lidé, a proto se tam nebudeme moc dlouho zdržovat. Museli jsme jen nakoupit zásoby, a věci, které v Lithaines neměli. Třeba nějakou zázračnou mast na rychlejší hojení ran, a pak ještě toulce s šípy a luk pro mne. Z luku jsem střílet uměla, naučila mě to Belieb, to ovšem nikdo nevěděl. Mysleli si, že mě budou muset nejdřív naučit, jak se luk vlastně vůbec drží. Nechávala jsem je v domnění mé neschopnosti. Už jsem se těšila na to překvapení, až uvidí, že umím nejen ovládat luk, ale i meč. Ten svůj od Belieb jsem si prozatím nechávala schovaný. Vytáhnu ho, až v případě potřeby.

Jeli jsme podél jezera Punkre už asi dvě hodiny. Jezero bylo opravdu rozlehlé. Když jsme se dostali na jeho konec, zastavili jsme se a přemítali jakou cestou se vydat, doleva nebo doprava? Dali jsme hlasovat nejstaršího, a tak Pankreas rozhodl doprava na východ. Nikdy tudy sice ještě nejel, ale slyšel, že město Punkreat je na severovýchodě. Nic jiného nám tedy nezbylo, než pokračovat v cestě. Nejdříve se jelo po lesní pěšině, která se začala stáčet doprava. Jeli jsme lesem, který začal po chvíli houstnout. Othelo mě upozornil, že za městem Punkreat už končí bezpečná cesta, dál už se asi neobejdeme beze zbraní. „Ale nebojte se Me lien, vy zbraň prozatím potřebovat nebudete. Koupím si ve městě kuši a vám mohu dát můj starý luk, ale stejně s ním neumíte zacházet. Ale není tak těžké se to naučit, stačí mít pevné ruce a píli a pak už jde všechno samo.“ Zasmál se Othelo a hodil po mě očkem. „Jistě Othelo, u všeho musíš mít píli a trpělivost, abys to dotáhl do konce. No a teď, kterým směrem máme jít? Cesta se tu nějak ztrácí, vy ji někde vidíte?“

„Ne Me lien, tady začínají Punkresské bažiny, musíme jimi projít, abychom se dostali do města. Radši slezeme ze svých koní.“ A už byl dole a podával mi ruku: „ Jsi laskavý Othelo, ale to zvládnu sama. Děkuji.“ A už jsem stála vedle něj. „ Koukám, koukám, že tady už někdo neslítává s koně. jak kdyby ho píchali sršni.“ Kdo jiný mohl tady to říci než Sheina, ano samozřejmě, myslím, že toho trapasu se nikdy nezbavím. „ Víš myslím, že bys to mohla přestat rozmazávat Sheino. Jak určitě víš, nikdo se nenarodil na koni a každý na něm seděl někdy poprvé, ty možná v pěti a já v osmnácti, ale to neznamená, že se mu musíš hned smát. Ty jsi určitě taky spadla někdy z koně a určitě by jsi z něj spadla, kdyby byl takový, jako Sin Thai. Ale já se tady nechci hádat, jenom prosím, abys to už nezmiňovala. Děkuji, Sheino, snad jsi rozumná.“ Dořekla jsem svůj proslov a pokračovala dál, jakoby se nic nestalo, Sheina stála s otevřenou pusou a zírala na mne. Tohle asi opravdu nečekala. Z téhle bitvy jsem vzešla jako vítěz, doufejme, že to tak bude i v těch důležitějších.

Sheina se při této prohře ještě víc zatvrdila a její nenávist se prohloubila.

Bažinami se nešlo moc příjemně, párkrát do ní někdo z nás zapadl a museli jsme ho vyprošťovat. Nebylo by milé být tu sám. Bylo tam chladno, vlhko, všude kolem mlha, z bažin čouhaly klacky a ztrouchnivělé dříví, při té představě, být tu sama, jsem se otřásla. „Není vám zima Me lien? Jestli chcete dám vám plášť, ještě tu jeden mám.“ Nabídl mi svou pomoc Anseth. „ Ne děkuji Ansethe, mě není zima, jen mě tak něco napadlo, nebylo to moc příjemné.“ Už vypadal klidněji, zdá se, že mu má odpověď stačila. „No dobrá jak chcete, ale kdyby vám byla zima nebo se cokoliv stalo, řekněte mi, rád vám pomůžu.“ Podíval se na mne a já věděla, že myslí i nějaké závažnější problémy, třeba kdybych si chtěla promluvit. Chce mi oplatit mou pomoc s jeho tajemstvím, jsem za to ráda, ale zatím nepřišel čas na svěřování.

Brodili jsme se bažinami už nejméně dvě další hodiny, když začala zem opět tvrdnout. Po chvíli už jsme měli pevnou půdu pod nohama. Jak se všem ulevilo, pro nikoho to nebylo příjemné, všichni byli umazaní po kolena od rašeliny a bláta. Jen Anseth a já jsme vypadali čistěji než všichni ostatní, nejspíš to bylo tím, že se oblečení od Bílého národa nešpiní tolik jako to ostatní. Mé šaty byly téměř bez skvrny a Ansethův plášť měl na sobě šmouhu, která mu zůstala po Pankreasově záchranné akci, když spadl do jedné obzvlášť velké bažiny. Ani byste netušili, co takový postarší a slušný člověk začne dělat a hlavně říkat. No raději to nebudu rozmazávat.

Po bažinách nás už čekalo jen přejít po mostě a jet dvě míle severovýchodně po suché, popraskané cestě až do města.
Jakmile jsme vyjeli na vrchol kopce, naskytl se nám nádherný výhled. Na druhé straně louky se rozprostíralo Punkreatské město. Nevypadalo vůbec nebezpečně, alespoň takhle z dálky. Bylo obehnáno hradbami, kdyby se nalezl nějaký nepřítel, který by chtěl zaútočit. Za hradbami byly postaveny obyčejné domky pro chudší obyvatele. Čím výše jste měli domek, tím jste byli bohatší. Na vrchu města stála budova z kamene s dřevěnou verandou, na ní byly vztyčeny vlajky města Punkreatu, jak to bývalo zvykem.

„Myslím, že bychom měli jet, za chvíli se setmí a ještě nemáme nic nakoupeno. Ve městě se mi zrovna moc přespávat nechce. A Me lien, pamatujte, že žádná výprava a žádná Me lien neexistuje. Je to jasné? Nikdo se od nikoho nesmí nic dozvědět. Jedeme jen nakoupit nějaké zásoby pro naše rodiny. A radši byste si měla vzít tenhle plášť Me lien, ten váš vypadá moc, jak bych to řekl, urozeně.“Othello domluvil a podal mi svůj provizorní potrhaný plášť s několika záplatami. .

Navlékla jsem si ho, kývla na ostatní a broukla na Sin Thaie. Ten se rozjel směrem k městu.