Srdce bojovnice II – 106. díl

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala natolik, abych se odvážila vstoupit dovnitř. Ještě že Elrond na mé zaklepání odpověděl takřka okamžitě, protože jinak bych možná ještě stihla ztratit odvahu. Nejistě jsem se zastavila kousek za prahem a doufala, že na mně není poznat, že jsem byla náhodným svědkem jeho rozpravy s Elanor.
„Neruším Vás? Potřebovala bych s Vámi něco probrat…“ spustila jsem zdráhavě.
„Ty jsi nás slyšela, že ano?“ spíše konstatoval, než že by se doopravdy ptal.
„Jenom něco…“ připustila jsem, protože úplně popřít jsem si to netroufala. Věděla jsem už z předchozích zkušeností, jak všímavý dokáže Elrond být, zatímco mně šlo lhaní dokonce hůře než boj s mečem. „Ale o tom jsem s Vámi hovořit nechtěla,“ dodala jsem rychle pro pořádek.
„Vážně?“ V jeho hlase zazníval lehký údiv. „Čekal bych, že budeš přinejmenším zvědavá…“
Pokrčila jsem rameny. „Ellith už mi prozradily, že byla Elanor do Saerose zamilovaná. Já… přála bych jim to… On si opravdu zasloužil někoho lepšího než mě.“
Po těchto slovech jsem ucítila, jak mě lord jemně bere za ruku, aby mě vzápětí odvedl ke křeslům umístěným před otevřeným balkonem. Posadili jsme se.
„Takhle to ale nefunguje, to víš přece nejlépe ty sama, Riel. Nebylo by snad pro tebe jednodušší milovat Saerose než prince? S ním bys mohla zůstat sama sebou, bez předstírání a přetvářky, nesvázaná všemi těmi pravidly, které tě po Thranduilově boku nevyhnutelně očekávají.“
„Beru to jako cenu za to, že budu moci být s ním,“ odvětila jsem téměř bez emocí, neboť ty se z té již tolikrát v duchu opakované fráze mezitím kamsi vytratily.
„Jsem rád, že to bereš takto… A ještě raději jsem, že si Thranduil vybral za svou choť právě tebe. Cítím, že mu budeš v nadcházejících těžkých časech tolik potřebnou oporou.“
„Vynasnažím se. Už jen proto, že bych nerada zklamala Vás a krále Gil-galada… Tolik vám oběma dlužím za vaši pomoc…“ pronesla jsem vroucně a srdce mi překypovalo vděčností k těmto dvěma nesobeckým ellyn.
„Dlužíš nám akorát to, že budeš konečně šťastná, Riel. Nic víc, nic míň,“ odvětil Elrond s laskavostí jemu vlastní.
„Dlužím vám toho přece mnohem víc, obzvláště králi!“ namítla jsem s povzdechem. „A vůbec netuším, čím bych mu kdy mohla jeho velkorysý čin splatit.“
„To kvůli tomu vyhlížíš tak ustaraně?“ hádal Elrond. „Kdyby tě Gil-galad viděl, nepochybně by se vysmál tvé pošetilosti. Domníváš se snad, že někdo v jeho pozici koná podobné skutky ze zištných důvodů? Tak se přestaň trápit, Riel, nebo si Oropher, až mu tě budu představovat, pomyslí, že tě tak děsí vyhlídka na sňatek s jeho synem,“ zažertoval, aby rozptýlil mé obavy, i když nevědomky se mu podařil přesný opak.
„A neměla bych snad jako Lothíriel být vyděšená?“ snažila jsem se mu přesto odpovědět v podobném duchu.
„Možná trochu… ale jen natolik, aby to chápal jako zdrženlivost a ne nechuť k tomu svazku,“ poučil mne pobaveně a já mu záviděla jeho nadhled. Jenže on si ho na rozdíl ode mě mohl dovolit, neboť nikdy nebude muset dlít pod Oropherovou střechou, vydán mu na milost a nemilost jako já. Byl svým svrchovaným pánem, se všemi výhodami i nevýhodami, které z toho plynuly. Stejně jako Gil-galad…
„Bude král Gil-galad přítomen na svatbě, abych mu mohla aspoň osobně poděkovat za to, že mě přijal do své rodiny?“ zadoufala jsem, třebaže nebylo slov, která by dokázala plně vyjádřit mou vděčnost.
„Nemyslím si…“ zmařil mou naději ihned. „Nepřítel na něho příliš zle dotírá, než aby mohl svou říši byť jen na čas opustit. Ale cosi mi říká, že tu příležitost ještě dostaneš.“
„Stejně mi jeho čin připadá značně neuvážený…“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou. „Co až se ožení a bude mít svou vlastní rodinu? Potom bude litovat své někdejší velkorysosti, s níž se mě ujal.“
„Neřekl bych, že nyní pomýšlí na ženění, Riel, a i kdyby k tomu někdy došlo, jsem si jist, že se tím v jeho postoji k tobě zhola nic nezmění. Jeho srdce je veliké a na titulech jemu nikdy nijak zvlášť nezáleželo. Vsadil bych se dokonce, že kdyby tím mohl zachránit třebas jen jeden jediný život, ochotně by se jich vzdal.“
„Musí to být vskutku výjimečný ellon…“ vydechla jsem unešeně a pocítila hlubokou lítost, že mi setkání s ním bylo odepřeno.
To jsem ovšem ještě netušila, že mé přání se zanedlouho vyplní a okolnosti našeho seznámení nebudou v žádném případě radostné…