Legenda o Raminaru Velikém (1.díl)

Za dávných časů dob mágů, elfů a trpaslíků, ale taky hrdinných válečníků se zrodila legenda o Raminarovi Velikém, o které vám teď budu vyprávět. Jednoho dne se narodilo v kovářské rodině dítě, z kterého se stal největší mág pátého věku. A já vám budu vyprávět o jeho cestě po akademii v Luminu, toto město bylo odjakživa centrum všech nadaných kouzelníků.

Jednoho večera se ke stavení kováře blížil jezdec. Byl to nejspíš mág, protože měl kouzelnou hůl z ebenového dřeva. Oblečen byl do černého roucha obepnutého hrubým koženým opaskem se stříbrnou sponou. Byl vyhladovělý, na cestě už strávil několik dní, byl to totiž mág, který hledal svého nového žáka. Ale nehledal jen tak někoho, byl totiž Mistr na legendární akademii v Luminu.
Když dojel ke stavení, zabouchal na dveře. „Kdo je?“ ozvalo se nevraživě. „Chci požádat o nocleh a něco teplého k jídlu“ odpověděl mág. „Tak dobrá vejděte“ odpověděl kovář už přívětivěji. Když vešel dovnitř, porozhlédl se po místnosti, u okna stála lavice se stolem a židlemi na druhé straně malé místnosti byla kachlová kamna. V místnosti se nacházel kovář se synem. „Dobrý večer děkuji, že jste mi dovolili u vás přespat. Promiňte, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Polmar, jsem Mistr na akademii v Luminu.“ pravil čaroděj. „Já jsem místní kovář a tohle je můj syn, snad se u nás najde něco teplého k snědku. Počkejte, ohřeju vám polévku, Raminare věnuj se hostu.“ Kovář odešel ke kamnům ohřát polévku, čaroděj Polmar se zatím s Raminarem usadili za stůl.

„Tak ty jsi Raminar?“ zeptal se čaroděj. „Ano a vy jste čaroděj z Luminu.“ odpověděl Raminar. „Co tady tak daleko od Luminu děláte?“ zeptal se chlapec. „Vidím, že jsi chytrý muž. Poslali mě vybrat žáka, kterého si vezmu pod patronát na akademii. Ty by jsi se nechtěl stát mágem?“ „Ne nemůžu tady otce nechat samotného, on si přeje, abych se stal kovářem jako on, a zdědil tuhle kovárnu“ odpověděl Raminar smutně. „Škoda věřím, ty bys byl vynikajícím učedníkem.“ Kovář dal hostu polévku, a šli spát.

Když se ráno probudili, čaroděj Polmar byl už pryč. „Musel odejít za svítání. Asi měl naspěch“ podotkl kovář. Po snídani šli do kovárny pracovat. „Raminare dnes jsi nějaký skleslý, něco tě trápí?“ zeptal se kovář svého syna. „Poslední dobou mě to tady nebaví, něco mi schází, přemýšlel jsem a chci v životě dosáhnout víc.“ „Ty chceš jít do Luminu a stát se kouzelníkem viď, včera jsem vás slyšel“ oznámil mu otec. „Ano chtěl bych, ale ty sis vždy přál ať se stanu kovářem“ namítl mu Raminar. „Ano, ale nikdy bych nechtěl aby jsi byl nešťastný, tak si zabal věci a utíkej snad ho doženeš“. A neudělej mi tam ostudu“ řekl mu otec a on vyletěl jako pominutý.

Až později si uvědomil, že otce už možná nikdy neuvidí. Tahle myšlenka však brzy pominula, protože došel k městu Azíru. Když vešel do města, aby se porozhlédl po náměstí, někdo ho chytl za rameno. „Tak ty už ses rozhodl, čekal jsem tě“ řekl čaroděj, který ho právě překvapil. „Ale jak jste mohl vědět, že nezůstanu s otcem?“ „Už tehdy v kovárně, jsem věděl, že ty jsi ten pravý. Ale nemysli si, vystudovat akademii v Luminu není jednoduché, musíš se rozhodnout jednou provždy. Tak co chceš se stát mágem?“ zeptal se Polmar. „Ano samozřejmě, proto jsem zá vámi přišel.“ „Dobře, ale musel jsem se zeptat, protože po přijetí do školy už není cesty zpět,“ řekl vážně teď už jeho učitel. „Tak víš co, přespíme tady v hostinci, a ráno vyrazíme do Luminu. Máme toho hodně před sebou.“ řekl čaroděj a vešli do hostince.

Ráno vyrazili hodně brzy, protože chtěli dojít do Luminu už večer. „Vyprávějte mi něco o akademii.“ „Na akademii studují čarodějové Luminského řádu. Akademii vede čaroděj Baltazar, je to jeden z největších čarodějů, na světě. Není dvakrát přívětivý, ale vynikající učitel. Byl to taky můj učitel, za vše, co umím, vděčím jen jemu.“ Po téhle informaci, už Polmar neřekl vůbec nic. Jediné co věděl Raminar o Polmarovi určitě, je, že toho moc nenamluví.

V noci dorazili do Luminské akademie. Akademie byla kruhovitá budova a uprostřed bylo nádvoří. Když vešli dovnitř, spatřil nádhernou vstupní síň s podlahami s bílého mramoru a nábytkem z tmavého dřeva. Prošli vstupní halu a došli až před veliké schodiště, které vedlo do dvou částí budovy. Vešli do pravého křídla budovy, kde se nacházela administrativa a učebny.

Vešli do ředitelny, které vévodil velký masivní stůl s křeslem. Okolo celé místnosti byly vysoké dřevěné police s hromadou knih. Za stolem seděl starý čaroděj Baltazar. Za křeslem u okna byla opřena hůl s ořechového dřeva s perlou na špičce.„Dobrý den, Velmistře vedu nového člena řádu, tohle je Raminar myslím, že si povede skvěle.“ „Tak ho ubytuj a připrav ho na přijetí k řádu.“

Šli po chodbě do ubytoven. „Měl jsi pravdu, není dvakrát milý.“ „Kdo Velmistr no to není, ale když ho poznáš, tak ho pochopíš. On totiž zažil hrozné doby, kdy někteří čarodějové byli spatřeni při takzvaných krvavých rituálech, při kterých je vyžadována lidská krev. A tito černokněžníci se dodnes schovávají. A bohužel – než se všechno objasnilo, začal krvavý hon na čaroděje. Umřelo mu spoustu přátel a lidí na kterých mu záleželo. Dobře ví, jak jsou napjaté vztahy mezi mágy a obyčejnými lidmi. Ale je to nejlepší přítel, kterého mám. Teď půjdeme do ubytovny a najdeme ti pokoj.

Když došli do ubytoven, přivítal je muž menší, zavalité postavy s oholenou hlavou a mrožím knírem. Byl to čaroděj Fronx. „Ahoj Fronxi tohle je Raminar, nový učedník.“ „Dobrý den“ řekl Raminar. „Vítám tě, tak tě ubytujeme.“ Došli chodbou až na konec. Fronx otevřel dveře a řekl: „Doufám, že ti nevadí mít celý pokoj pro sebe.“ „Rozhodně ne.“