Srdce bojovnice II – 108. díl

Stála jsem na cvičišti s napnutým lukem v rukou a prsty jsem něžně hladila pírka na připraveném šípu. Chyběl mi ten nádherný zvuk, s nímž si odhodlaně klestí cestu vzduchem… ta chvilka napětí před tím, než se vítězoslavně zabodne do terče… Bylo to jako zadržení dechu těsně před skokem do vody… jako kratičký okamžik ticha před tím, než se rozpoutá válečná řež… Jako když se srdce na zlomek vteřiny zastaví, aby se vzápětí zběsile rozbušilo…

„Můžeš klidně vystřelit, Riel, nikdo ti nestojí v cestě,“ vybídl mne kapitán Glorfindel, jenž ke mně přistoupil natolik kradmo, že dokonce ani mé uši jeho kroky nezachytily. Přesto jsem se nepolekala, neboť šedavá sova sedící na vrcholku stromu mi jeho příchod včas zvěstovala.

„To já vím,“ odvětila jsem melancholicky. „Kdo by také v tuto pozdní hodinu narušoval klid noci…“

„Třeba někdo, kdo nemůže stejně jako ty spát,“ prohodil neurčitě.

„Třeba jako Vy, kapitáne?“ překvapila jsem sama sebe smělou otázkou, zatímco jsem ukládala nevyužitý šíp zpátky do toulce.

„Někdo přece musí strážit, aby se druzí mohli bez obav na lože odebrat!“ odvětil bez dlouhého otálení a já nemohla neobdivovat jeho pohotovost. Jenže k jeho smůle jsem věděla příliš, než abych se tím nechala obalamutit.

„To však není jediný důvod, proč trávíte skoro každou noc venku…“ podotkla jsem mírně. Nemínila jsem to nijak zle, o to víc mne zaskočila Glorfindelova prudká reakce.

„Tys mne snad sledovala?!“ obořil se na mě značně nevlídně.

Za normálních okolností by mě jeho hněv přinejmenším odradil od dalšího vyptávání, ne-li dokonce přiměl ke spěšnému ústupu, to bych ovšem v jeho hlase – ač nyní silně rozladěném – nesměla rozpoznat známky bolesti. Těžko říct, jestli mě má slepota učinila citlivější k podobně jemným náznakům a nebo za to mohly moje vlastní neblahé zkušenosti, avšak nedokázala jsem to bezděčné volání o pomoc ignorovat. A i když jsem si uvědomovala, že rozhodně nejsem tou, které by se chtěl tento hrdý ellon svěřovat, stále jsem setrvávala na místě, zdráhajíc se zanechat ho samotného s jeho utrpením.

„Nesledovala jsem Vás, kapitáne, kdyby ano, bylo by celkem s podivem, že byste mě při tom nezpozoroval, nemyslíte?“ poznamenala jsem tiše. „Leda že by Vaše mysl byla zaměstnána něčím docela jiným než strážením bezpečnosti Imladris…“

„Nevím, kam na tyhle myšlenky chodíš, Riel, ale obávám se, že tě musím zklamat. Neboť jiný účel než ten, který jsem ti již sdělil, mé noční výpravy skutečně nemají,“ trval na svém Glorfindel a jeho prve útočný tón nahradil lehký posměch. „Ostatně když už o tom hovoříme, pak věz, že je krajně nevhodné, aby se neteř krále potulovala po nocích venku bez jakéhokoli doprovodu! Neuplynul ještě ani týden od Elrondova odjezdu do Eryn Galen a ty již zapomínáš na patřičné vychování?!“ dodal ještě káravě, zřejmě v naději, že mě to přiměje vrátit se zpátky do paláce. To mě ovšem dosti podcenil.

„Byla bych raději, kdybyste mi řekl, že mi do toho nic není, než mi lhal…“ připomněla jsem mu jeho vlastní slova, kterými mě oblažil během našeho prvního rozhovoru.

„Tohle si pamatuješ?“ podivil se.

„Pamatuji si mnoho… Třeba to, jak bolí ztráta někoho blízkého…“

„A proč mi to povídáš? Domníváš se snad, že to je ta pravá pohnutka pro mou přítomnost zde?“ zeptal se, ale tentokrát to znělo spíše zvědavě než nahněvaně.

„A není? Proč jinak byste neustále mluvit o povinnostech, zatímco zatvrzele odmítáte veškeré nabídky ellith, kdyby tu nebyl někdo, kdo na Vás na druhé straně čeká?“

Slyšela jsem, jak se krátce zasmál, ale nebylo v tom žádné veselí. „Zapomínáš, Riel, že já už na druhé straně byl… a není tam nikdo, kdo by na mě čekal, to mi věř.“

„Opravdu nikdo? Ani Arien?“ vyslovila jsem zdráhavě jméno jeho gondolinské choti.

V nastalém tichu se zdál být zvuk proudící vody téměř ohlušující. Ale ani tak mi neunikl Glorfindelův rezignovaný povzdech.

„Jak ses o ní dozvěděla? Nezbylo mnoho Eldar ve Středozemi, kteří by pamatovali slávu a velkolepost Gondolinu, a ještě méně je těch, kteří mají povědomí o onom svazku…“ otázal se a já neviděla důvod, proč to tajit.

„S Erestorem jsme dnes probírali historii Gondolinu a já… chtěla jsem jenom zjistit něco víc o Vašem dřívějším životě…“ vysypala jsem ze sebe rychle, neboť jsem se trochu styděla, že jsem takto vyzvídala za jeho zády. Ale copak jsem se mohla obrátit na něj, když tak striktně odmítl jakékoli otázky o svém někdejším domově? Ovšem to, co začalo jako pouhá zvědavost, nabylo zcela jiných rozměrů, když mi vítr v korunách stromů pošeptal o kapitánových pozdních vycházkách. Uznávám, že bylo poněkud ukvapené soudit, že ho ven žene zármutek nad ztrátou milované choti, nicméně žádné jiné vysvětlení mě nenapadalo.  

„Jsi ještě příliš mladá, Riel, a navíc čerstvě zamilovaná,“ pronesl kapitán po chvíli mlčení takřka vyčítavě. „Nevidíš svět takový, jaký doopravdy je.“

„Pak mi tedy povězte, jaký je!“ vybídla jsem ho a váhavě jsem položila ruku na jeho předloktí. „Tenkrát jste měl obavy, abych si nepodřezala žíly… Tušil jste, jak je pro mě to místo v armádě důležité… A co je důležitého pro Vás? Zač se trestáte tou svou samotou?“