Dálský princ - část první

Naštvaně rozrazil dveře, až „strážný“ za nimi, kterého tím patrně vyrušil ze spánku ve stoje, polekaně vykřikl.
„Nečum!“ vykřikl elf a nasupeně procházel úzkou chodbou. Na jejích stěnách visely drahé obrazy a nejrůznější dekorace ze všech koutů známého světa. Perla byla přece bordel na úrovni. Mladíkův cíl se nacházel až téměř na konci chodby. Když dorazil k tmavým, vyřezávaným dveřím s mosaznou klikou, nasupeně je rozrazil, vkročil dovnitř a stejně prudce za sebou zabouchl. Jeho pokoj byl jeden z těch nejluxusnějších, aby také ne, když byl jedním z černých koňů, kdo by se nechtěl vyspat s dálským princem? Prošel kolem široké postele s hedvábným povlečením a opřel se dlaněmi o stůl stojící u stěny místnosti. Chvíli sledoval dřevěnou desku stolu, skleničky s inkoustem, štětce různé tloušťky, lahvičky naplněné různými parfémy, vonnými oleji a krabičky s mýdly nebo koupelnovými solemi všech barev. Pak vzhlédl a zadíval se na svůj odraz. Nepřirozeně syté, zelené oči sledovaly pomalu mizící růžový otisk dlaně na jeho tváři. Narovnal se, stalé se prohlížejíc ve vyřezávaném zrcadle.
Blonďaté, pískové vlasy, právě ony zvláštní smaragdové oči, atletické tělo pokryté zlatým tetováním podivných run, špičaté uši a také sněhově bílá suknice sahající téměř ke kotníkům, převázaná zlatou šňůrkou s taktéž pozlacenými nátepníky na mladíkových zápěstích z něj činili žádané zboží.
Zhluboka se nadechl a o pár vteřin později už o poznání klidněji vydechl. Ledabyle otevřel jeden z šuplíků stolu, ve kterém ležela krabička a několik papírů. Vytáhl krabičku společně s jedním papírem. Papír byl bílý a pevný, ne jako většina těch papírových svitků, nebo měkkého knížního papíru který se běžně používá. Byla to jeho slabost, jeden z luxusů, které si rád a často dopřával. Bílý, křídový papír. Otevřel krabičku a vytáhl černý, podlouhlý kamínek. Chvilku jen tak pozoroval bílý obdélník, než se jej poprvé zlehka dotkl uhlem. Několik lehkých čar brzy tvořilo krajinu se zapadajícím sluncem, v popředí seděl muž, snad elf sám, opřený o strom. Kreslil, protože ho to uklidňovalo, kreslil, protože někdy nic jiného nezbývalo.
Nebyl s obrázkem ještě ani v půlce, když se ozvalo klepání na jeho dveře.
„Dál.“ Pozval osobu za dveřmi dovnitř téměř polohlasně.
Vstoupila mladá asi dvacetiletá dívka se zrzavými, po ramena dlouhými vlasy a silným líčením, jejímž jediným oblečením byl černý korzet a opravdu krátká rudá minisukně.
„Dárečku?“ špitla zvídavým, téměř dětským hláskem.
„Hm?“ ohlédl se „Niki?“
Zrzka se usmála a zavřela dveře. Byla jeho jedinou, opravdovou přítelkyní mezi ostatními… zaměstnanci. Jediná bytost, která ho nesoudila a vždy naslouchala. „Jsi v pohodě?“
Daar vstal ze židle a posadil se na postel, přičemž prostitutka následovala jeho příkladu a uvelebila se vedle něj.
„Co to bylo? Hm?“ Starostlivě se na něj zahleděla a odhrnula mu pramen světlých vlasů z čela.
Pokrčil rameny a sarkasticky se usmál. „Kdyby se mě někdo ještě před hodinou zeptal, co se mi nemůže stát, bylo by tohle rozhodně v první trojce.“
„Hmm…“ zamručela dívka a stále ho prsty pravé ruky něžně čechrala ve vlasech. „Dohání tě minulost?“
„Tak nějak.“
„Když jsem viděla, jak ti vpálila, docela mě to polekalo, dárečku.“
„Byla to moje ségra, myslel jsem, že už jí nikdy…“ vypadalo to, jako že se zajíkl, Niki však pochopila.
„V pohodě, nemusíme o tom mluvit.“ Přátelsky mrkla na elfa a rozcuchala mu vlasy. Vlnivým krokem se pomalu vydala ke dveřím, u kterých se však na špičce otočila. „Abych nezapomněla, večer ti přijde klient.“
„Co?“ spíš překvapeně než naštvaně zvolal Daar a díval se přitom do křišťálového lustru. „Jasně jsem přece říkal Mámě, že chci dneska pauzu, ne?“
„Já vím dárečku, jenom vzkazuju, co mi řekla. Je to nějakej Blackfang nebo tak někdo.“ Pokrčila dívka rameny a dala se na odchod.
Toho znal, byl to jeden z jeho pravidelných zákazníků. Takový ten bohatý kupec, spořádaný táta od rodiny, který občas dostane chuť na elfího chlapce. Daarovi se dělalo z takových pokrytců špatně, ale co záleží na názoru děvky… Prostě odvede svou práci, za kterou dostane zaplaceno, tak jako vždycky. Nezáleželo na tom, jestli je zákazníkem člověk, záhadně zbohatlý elf nebo trpaslík na cestách, odpadlý mág nebo bard na misi, muž nebo žena, hlavně že budou zlaťáky.
„Niki?“ zavolal za ní.
Dívka znovu nakoukla do pokoje „Hm?“
„Pošli mi sem někoho s vodou…“ skoro zašeptal elf „chci se vykoupat.“
Asi ho to vážně dostalo, pomyslela si prostitutka a s úsměvem kývla „Máš to mít.“
Malý moment Daar ještě seděl na posteli a díval se před sebe. Nakonec vstal, došel k mahagonové skříni naproti posteli, otevřel jí a vytáhl z ní krátké, sotva nad kolena dlouhé, přiléhavé, hedvábné bílé kalhoty a černý pásek se zlatou přezkou.
Netrvalo to dlouho a prvních pár sluhů prošlo pokojem do zadní místnosti, kterou tvořila koupelna s kamennou vanou a začaly jí plnit horkou vodou. Nemluvil s nimi, ani si jich příliš nevšímal, nestál o jakoukoliv konverzaci. Opět přistoupil ke stolku se zrcadlem, aby si vybral jeden z vonných olejů. Jasmín. Jeho oblíbený, tak exotický, miloval tu svůdnou vůni květu jasmínu, a pokud si dobře pamatoval, kupec Blackfang taky. Koupelna krom prostorné, asi tři stopy hluboké vany vsazené do země, obsahovala několik polic s ručníky, vonnými svíčkami a tyčinkami, také dřevěnou lavici a několik polštářů – různí zákazníci, různé chutě. Téměř polovinu lahvičky nalil do plné vany a společně s oblečením ze skříně jí odložil na jednu z polic. Zbavil se svého jediného oděvu a levou nohou pomalu vkročil do horké lázně. Služka poslušně sebrala jeho šaty a odnesla jej společně s prázdným vědrem na vyprání. Nevadilo mu, že ho asi teprve třináctiletá dívka viděla nahého, vždyť jeho postelí prošlo už více lidí než by sám dokázal na všech svých prstech spočítat, s nahotou tedy problém rozhodně neměl, vlastně nad tím ani nijak zvlášť nepřemýšlel. Horká voda omývala jeho kůži a na spoustě místech rozpouštěla jeho zlatavé tetování, které si sám kreslil. Proto také dostal svou přezdívku, tedy „umělecké jméno“ – Princ z Dálie.
Nabral do dlaní trochu vody a smyl kresby i z obličeje. Opřel se o okraj vany a zaklonil hlavu. Vdechoval vůni jasmínu, která se vsakovala do jeho kůže. Pomalu se sesunul, až se celý ponořil pod hladinu. Jeho hlava byla teď prázdná. Jasně že několikrát přemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby tehdy zůstal v odluce. Utěšoval se tím, že až si vydělá dost, za nějakých pár let, odejde odtud společně s Niki, někam daleko, do Rivainu, kde jsou lidé… tolerantnější. Teď ale musí dělat svou práci.

Jakmile Daar opustil lázeň a osušil se jedním z měkkých ručníků, kterých bylo všude kolem spoustu, sebral z police fialovou vonnou svíčku a vydal se do svého pokoje. Hedvábné kalhoty i s páskem bez povšimnutí zanechal v koupelně. Místo nich vytáhl z tmavé skříně naproti jeho lůžku černé, uplé kalhoty z jelení kůže a oblékl si je. Byly tak těsné, že nepotřebovaly žádný opasek. Na moment nehybně stál a hleděl na detailní řezbu mahagonové skříně. Bylo to už pár hodin, co ji potkal a od té doby na ni pořád myslel. Kdysi, když ještě žili všichni pohromadě, máma, táta, Amawel a on, byla to jeho velká starší sestra, vždycky k ní vzhlížel. A pak jí odvedli templáři do věže mágů. Na osm dlouhých let.
Sklonil se pro dlouhý štíhlý klacík ležící u krbu a zapálil jeden z jeho konců. Takto přenesl oheň na fialovou svíčku stojící na jeho stolku se zrcadlem, ke kterému se později sám usadil. Horká jasmínová lázeň ho uvolnila a odplavila zlé myšlenky, tedy, většinu z nich. Miloval vodu a dlouhé koupele, jen vlasy mu opět trčely do všech stran, jak právě sledoval v zrcadle na stěně u stolku. Na druhou stranu to bylo dobré pro byznys, podle mámy – jak on i ostatní z jejich „velké rodiny“ říkali majitelce a provozovatelce v jedné osobě – prý vypadá divočeji.
„Divočeji…“ odfrknul si a zavrtěl hlavou.
Sejmul uzávěr skleněného flakónku a část jeho obsahu vysypal do světlé, dřevěné mističky a zalil jí vodou z křišťálové lahve. Jedním ze štětečků na stole prášek s trochou vody rozmíchal a vytvořil tak zlatavou barvu, jenž si dalším štětcem pomalu začal nanášet na tělo. Začal levou rukou. Smyčky, zákruty, čáry, jejich uspořádání, tloušťku, směr kresby i vše ostatní volil náhodně, stejně to nebylo důležité. Vsadil by všechny našetřené úspory, že si stejně nikdo z jeho zákaznic ani klientů nepamatuje jejich minulé umístění, kdepak, tyhle malby měly pouze dokreslit atmosféru. Postupně přešel na krk, hrudník, břicho a obličej. Nakonec několika drobnými a jednoduchými symboly vyzdobil i ruku pravou, protože v levé ruce se mu štěteček nedržel zrovna pohodlně. Záda mu pomáhala domalovat Niki podle jeho nakreslených plánků. Zajímalo by ho, co by na to asi tak řekl nějaký opravdový Dál, pokud tedy vůbec existují a jestli přece jen ano, určitě jsou to divoši.
Natáhl se na svou postel a díval se na bílo šedě vymalovaný strop. Místností se linula svěží levandulová vůně, kterou se tak rád opájel. Barva schnula jen pomalu a Daarovi se do mysli pomalu vkrádal spánek.

Stál na kamenné, časem rozpraskané, trávou prorostlé a do hladka obroušené podlaze. Tráva, která si razila cestu dlažbou kdekoliv, kde byl bílý kámen příliš slabý na to, aby vzdoroval, byla tak svěže zelená, že měl pocit, že takovou ještě nikdy neviděl. Několika dírami ve vysokém stropě s taktéž bílého kamene prosvítalo do místnosti několik slunečních paprsků. Část východní zdi úplně chyběla, zeď však v tomto místě nahrazovalo husté stromoví. Na západní straně sálu bylo pět vysokých oken, už dávno připravených o svou výplň. Nejistě se vydal kupředu. Svět se s ním točil s každým krokem víc a obrysy kolem něj byly rozmazanější. Zastavil se, aby popadl dech.
„El an…“

Daar se zprudka posadil a dychtivě se nadechl, jako by se několik minulých minut dusil.
„Co to sakra…“ zašeptal si sám pro sebe a po očku zkontroloval tetování. Barva už byla naštěstí suchá, ani troška jí neulpěla na luxusním hedvábném povlečení. Rozhodl se zkrátit si čas doděláním obrázku a nad dalším divným snem raději příliš nepřemýšlet, když v tom jeho pozornost upoutal výkřik. Ne že by nebyl na podobné zvuky zvyklý, alespoň v těchto místech to bylo na denním pořádku, tenhle byl ale… jiný. Loudavým krokem přešel ke dveřím a pozvolna je otevřel a vystrčil hlavu na chodbu. Nastražil elfí uši a několikrát zamrkal, než uslyšel další výkřik, tentokrát mužský, asi o tři pokoje dál na opačné straně chodby.
„Ty děvko!“
Jak neobvyklé oslovení tady, napadlo ho.
Na to se ozval další, ženský, co víc, hlas patřil Niki.
„Ta to zase přehrává…“ ušklíbl se Daar a chystal se zavřít dveře. Už už tisknul jejich kliku, když uslyšel jedno jediné, výstižné, jednoduché a přitom tak naléhavé slovo – pomoc. Niki křičela. Nikdy nepřišel na to, jak se jí do jednoho slova podařilo vměstnat tolik emocí. Strach, zoufalství, bolest, úzkost… Ať to bylo jak chtělo, tohle rozhodně nebylo součástí hry. Rozrazil dveře, letmo se ohlédl po stráži, samozřejmě na svém místě nestála, jako vždy když byla potřeba. Na nic nečekal, popadl kliku a vletěl do pokoje.
Na jedné straně postele se v koutku na podlaze u skříně krčila Niki, po bradě jí stékala krev. Na druhé stál muž středního věku se strništěm v šedých kalhotách a hnědé látkové vestě. Ruku měl sepnutou v pěst a oči mu těkaly z Niki na Daara a zpět.
„Co čumíš, ostrouuchu?! Tohle je soukromý večírek, vypadni!“ zařval zlostně.
„Dárečku…“ špitla Niki, líčidla jí rozmazal proud slz.
Daar vzteky zaskřípal zuby a nataženou rukou ukázal k východu. „Jedinej kdo tu vypadne, seš ty! Táhni, než zavolám stráže!“
Chlap se zachechtal „Jo tak ty mi budeš vyhrožovat ty malá děvko!“ V mžiku přiskočil k elfovi a popadl ho pod krkem, to doprovodil Nikiin další, zděšený výkřik. Člověk byl zhruba o hlavu větší než elf a také o poznání mohutnější. Daar ho sotva stačil chytnout za ruku, když s ním útočník mrštil na postel. Chtěl se posadit, ale muž ho dříve znovu povalil a opět ho pevně sevřel pod krkem a zatížil jej vahou svého těla, takže se mladík nezmohl na víc než jen přidušené zasténání. Viděl, jak se člověku v očích zračí šílenství. Házel sebou, zmítal se a škubal hlavou ve snaze se vymanit.
„Ty jsi mi ale pěkně stavěná kurvička, jen co je pravda!“ Vysmíval se mu do očí člověk, vědom si své převahy. „Myslím, že taky budeš potřebovat převýchovu jako tamta…“ pootočil hlavu na místo kde se ještě před chvilkou svíjela Niki.
„Kde jen…“ zamumlal tak trochu zmateně člověk a otočil hlavu na druhou stranu. Právě v tom momentě ho dívka praštila vší silou jednou z váz, kterou sebrala ze skříně. Nádobka se roztříštila a v desítkách střepů se rozlétla kolem. Muž zaječel bolestí, překvapením a vzteky, střepy mu na několika místech rozsekly obličej a způsobily mu tak vydatné krvácení. Když si Niki všimla, že její čin nevyřadil násilníka ze hry, ale pouze ho zranil a ještě více rozčílil, zoufale couvla o krok zpět.
„Ty…“ chlap se vymrštil a s obrovskou silou udeřil dívku do obličeje. Ta pod tíhou rány upadla a na moment ztratila vědomí, možná to tak bylo lepší. Muž šílený vzteky jí zasypával stále dalšími a dalšími kopanci. Konečně se Daarovi podařilo vzpamatovat. Viděl, co útočník udělal Niki, za to musí zaplatt. Několik dlouhých vteřin přemýšlel, co udělá, pak mu snad štěstí, nebo bohové, existují-li nějací, vnukli řešení. Vyšvihnul se z postele, přiskočil k nedalekému krbu a popadnul rozžhavený pohrabáč.
„Hej, kreténe!“ zařval, co mu hrdlo dovolilo.
Muž se pouze pootočil a zlostně zavrčel.
Daar se napřáhl oběma rukama a vši silou ho udeřil do zad. Uslyšel prasknutí, poté jekot. Znovu udeřil, tentokrát do holeně. Opět prasknutí a pak znovu jekot. Třetí nápřah následovaný úderem, tentokrát železo dopadlo na násilníkovu lebku. Prasknutí, žádný jekot.
Muž se svalil bezmocně na podlahu a hned z několika ran na jeho těle dřevěnou podlahu zalévala krev. Daar prudce oddechoval a stále hleděl na to, co udělal. Zabil ho, opravdu ho… zabil.
„No do prdele…“ ozvalo se o kousek dál od něj. Niki s vytřeštěnýma očima sledovala mrtvolu bývalého zákazníka a držela si přeražený, krvácející nos.
„Jo, tam teď jsme…“ odpověděl téměř šeptem Daar.
„Hlouběji než si myslíš.“ konstatovala.