Vamlup universitum

Po pár minutách jsem opět zaslechla kroky, které se blížili. Pomalu bolest ustupovala a tak jsem se posadila a opřela o chladnou zeď. Když jsem se zadívala na ruku, skoro jsem propadla panice. Tohle je ten nejhorší sen ze všech, opakovala sem si, abych se nezbláznila. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se mi něco takového stane. Vždy sem se dívala na filmy s tématikou kriminalistiky, jak hledají pohřešované a vše dobře končí. Usmála jsem se a zasnila, nad tím, že mě taky najde nějaký zachránce. Ale to byla hloupost. Tohle je krutá realita, bohužel. A ta je pěkně daleko od vymyšlených scénářů.

,,Tady máš,, promluvil hlas, který se opět schovával pod rouškou kápi. Otevřel mé vězení a vedle mě položil na zem láhev s vodou. Instinktivně jsem se při krčila, nechtěla jsem dostat další kopanec nepřipravená jen na holé tělo. Chytila jsem si kolena a přitáhla nejblíže k bradě. ,,Chudinko,, utrousil můj trapitel a pomalu odcházel. Ano, věděla jsem, že vypadám příšerně, jako týrané zvíře. Bála jsem se, nevěděla jsem, co můžu v tomto zpropadeném vězení čekat.

A pak jsem si toho všimla. Mříže, ty zatracený mříže, který mě dělili od svobody, byli pootevřené. Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Chvíli jsem na ně tupě hleděla a vážně, nebyli zamčené. Pocity, které se ve mně začali probouzet, se nedají ani popsat. Cítila jsem se jako dítě, které dostalo ten nejkrásnější dárek na světě, na který čekalo celý svůj život. Ale když jsem se podívala na nohy, věděla jsem, že je zle. S těma pohnout, bude těžké. Jen trochu jsem se pohnula do boku, udělalo se mi zle. Zaklela jsem a zůstala sedět na zemi. Bylo to jako když, otevřete klec andulce, která v tom momentu zapomněla létat. Zírala jsem na svoji cestu, která vedla ke svobodě a byla tak blízko a přesto, byla tak vzdálená.

V tom se, ale kroky začali opět přibližovat. Hned mi to došlo. Pohrávají si semnou. Chtěli určitě vědět, co udělám. Najednou se mi udělalo tak zle, že jsem měla co dělat, abych udržela v sobě ten prázdný žaludek. Cesta, která se mohla stát mým spasitelem, se za chvíli uzavře. První šanci jsem propásla a na druhou už nemám šanci. Tohle je můj začátek konce. Slyším dobře? Ty kroky se opět vzdalují a po chvíli není slyšet nic. Sedím a snažím se co nejvíce poslouchat, ale opravdu, neslyším nic. Až na pobíhající krysy kolem mě. Ty pěkně pištěli, nebo co to vydávali za zvuk.

Zadívala jsem se na mříže a snažila se přemýšlet. Tohle je moje jediná a poslední šance. Pokud se budu chtít zachránit, musím rychle odsud vypadnout. Pokud se mi to nepodaří, tak už nikdy. Žádný člověk, natož upír, neudělá stejnou chybu dvakrát po sobě. Nevím proč, ale najednou mě napadlo, že ta osoba, která zapomněla zamknout mé vězení, dostane pořádný trest. Nemohla jsem pochopit, proč mi ji bylo líto. Připadala jsem si, jako viník. Zavrtěla jsem hlavou, abych takové hloupé myšlenky zahnala a začala se soustředit na svůj plán útěku.

Věděla jsem, že ať už udělám cokoli, bude to nebezpečné a bláhové. I když se dostanu z tohoto vězení, kam půjdu? Všude panovala tma a když se občas objevili záblesky světel, všimla sem si, že jsem někde ve sklepě. A sklep má určitě dveře a ty budou dobře hlídané. Takže se stejně odsud nedostanu, napadlo mě v tom momentu. Ale co, mávla jsem rukou a věděla, že zůstat jen sedět a dívat se na svoji cestu, která vedla ke svobodě by byl větší hřích, než zkusit uniknout a být chycená.

Loktěma jsem se opřela o zem a pomalu jsem se zvedala ze země. Byla to urputná bolest. Ještě nikdy v životě jsem necítila to, co cítím teď. Ihned jak se mi napnuli svaly v těle, ta bolest se zapíchla do mého břicha a z něho vystřelovala do rukou, opět mi začala téct krev a především hlava, byla v jednom ohni. S vypětím všech sil jsem se postavila, alespoň, že nohy mám v pořádku napadlo mě. Udělala jsem dva kroky a musela se zachytit mříží přede mnou. Bylo to těžší než jsem si myslela. Po pár krocích, když jsem prošla mřížemi, nahrnuli se mi slzy do očí. Ta bolest se nedala ani popsat. Držela jsem si ruku a přitom jsem si kousala do rtu, abych se nerozplakala a nezačala vzlykat. Šourala jsem se pomalu a tupě zírala do tmy přede mnou. Každým dalším krokem, jsem byla více a více unavenější. Zastavila sem se a otočila se.

I když jsem nic pochopitelně neviděla, uvědomila sem si, že tam za sebou, jsem nechala to hrozné místo, kde jsem musela snášet tolik bolesti a utrpení. Nadechla jsem se a ucítila hnilobu. Ihned jsem se dala do kroku a po chvíli jsem narazila na něco tvrdého. Mezitím se mé oči přizpůsobili tmě a matně jsem viděla, že jsem narazila na zeď, která vedla za roh, do nějaké chodby. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že naproti ní je ještě jeden tunel. Povzdechla sem si. Kudy jít teď?

Zaposlouchala sem se a pochopitelně sem nic neslyšela ani nic neviděla. Opřela sem se o zeď a snažila se přemýšlet, ale moc mi to nešlo. Celé mé tělo, bylo v jednom ohni. Pociťovala sem začínající bolest v nohách, která pomalu rostla a vkrádala se do dalších končetin v těle. To byl ten zpropadený jed. Začíná účinkovat a to znamená, že mám už jen pár minut, na to abych se odsud dostala. Těkala sem očima po obou cestách, než sem nakonec zahnula do té levé, u které sem stála. Nevím proč, sem si ji zvolila, ale jen jsem doufala, že jdu správným směrem, směrem, který mě odsud vyvede.

Kráčela sem pomalu a přidržovala se stěn. Silou vůle, jsem postupovala kupředu a myslela na to, jak už jsem na svobodě a tohle bude jen taková škaredá vzpomínka. Musela sem se na chvíli zastavit. Nikdy jsem neměla problémy s dechem, ale teď, dýchala sem jako bych běhala olympiádu. Otřela sem si pot z čela a pokračovala sem dál. Najednou se cesta začala stáčet doprava. Bála sem se kam dojdu, ale vracet se mi nechtělo.

A v tom jsem to uviděla. Pár metrů přede mnou se objevilo světlo. V duchu jsem zajásala, protože to znamenalo jediné, musím být na konci. Postupovala sem k němu už s hřejivým pocitem. Ale v tom jsem si všimla i něčeho jiného. Přímo naproti mně, se objevila černá silueta a mířila si to přímo ke mně! Zůstala sem stát s pusou dokořán a nemohla tomu uvěřit. Už jen kousek by mě možná dělil od svobody. Opřela sem se o zeď a zavřela oči. Tohle byl můj konec. Opět mě šoupnou do té kobky a budou mě vydírat, jen aby se dopracovali k tomu, abych jim ukázala mou sílu. Slzy mi začali stékat po obličeji, ale mě to bylo jedno. Už nikdy neuvidím světlo světa.

Ale takhle to neskončí, ne. Poručila sem si a postavila se čelem svému protivníkovi, který najednou zrychlil. Asi si mě už všiml. Když se začal přibližovat k mé osobě, pocítila jsem závrať a vše se kolem mě začalo točit. Nohy zdřevěněli a cit v rukách jsem ztratila. Viděla jsem jen tmu. Slyšela jsem kroky, které byli už skoro u mě a já sem se nemohla ani bránit. Spadla sem na kolena a pak se svalila na záda. Cítila jsem podivný tlak a bolest, která mé celé tělo paralyzovala. Slyšela jsem, jak ke mně ta osoba mluví, ale vůbec jsem ji nerozuměla, ani jsem nepostřehla, jakým hlasem mluví. Určitě si bude vychutnávat můj návrat do mého vězení.

Ale tušila jsem, že pokud se tam vrátím, nevydržím dlouho. Nemůžu. Už teď jsem byla na pokraji svých sil. Bylo mi špatně, hlava se mi motala a skoro sem nemohla ani dýchat. Měla jsem sucho v krku, že ani slovo jsem nemohla říct. Tohle je konec, blesklo mi hlavou a mě se už poněkolikáté zmocnila temnota, která tentokrát byla tmavší a hustější, než kdy jindy.