Forsaken - 250. díl

Měla jsem to předvídat, jasně že jo, jenže já si radši nechala namluvit, že všechno může bejt zas dobrý. Vždyť bylo o tolik pohodlnější nechat druhý, aby převzali veškerou zodpovědnost a napravili to, co jsem já za těch pár hodin stihla pokazit.

Možná, že kdybych si tehdy postavila hlavu a odmítla s Rielem odjet, dopadlo by to líp. A nebo bychom tam zařvali všichni, těžko říct. Jistý je, že tohle už nikdy nezjistím. Přesto se občas neubráním, abych o tom nepodumala. Vyložená ztráta času, já vím. Ale co... času mám teď poměrně dost. Spoustu času na přemejšlení a zpytování svýho svědomí... Jenže tehdy se nám času nedostávalo... nemohla jsem si dopřát ten luxus a pořádně všechno rozvážit, bylo zapotřebí jednat rychle. A tak jsem se prostě podvolila a udělala to, co po mně chtěli, protože jsem byla přesvědčená, že ví, co dělají.

V tom jsem se ostatně nemýlila. Jenom jsem nebyla připravená na to, že to může zajít až tak daleko...

Stála jsem těsně u Riela a jediný, na co jsem v ten okamžik dokázala myslet, bylo, jak moc ho nechci ztratit. Ani jsem pořádně nevnímala, co mi říká, nezáleželo na tom, byla to jen show pro naše malý obecenstvo, a já si nepřipouštěla, že by ten chladnej neosobní tón mohl fakt mínit vážně. Už jen proto, že jeho oči, do kterejch jsem takřka zhypnotizovaně zírala, rozhodně chladný nebyly. Naopak, zdálo se mi, že jsou plný příslibů, a já se do nich vpíjela se stejnou dychtivostí, s jakou jsem předtím sála krev z Nikolina krku, poháněná strachem a zoufalstvím a dalšíma emocema, který jsem radši ani nezkoušela pojmenovat.

A po celou tu dobu jsem si strašně moc přála bejt kdekoli jinde než tady. Na místě, ze kterýho smrt přímo čpí, skoro jako kdyby z lehce rozpukaný země pod našima nohama unikal nějakej jedovatej plyn, kterej zabije každýho, kdo se tu zdrží přespříliš dlouho. Leda, že bych se z tohohle zlýho snu včas probudila. Nic jinýho to přece bejt nemohlo, ne? Jenom noční můra, která zákonitě musí jednou skončit. Tahle varianta byla rozhodně o dost pravděpodobnější než ta, ve který já, obyčejná, nudná Izabela prožívám něco víc vzrušujícího než dohadování se s Klárou v práci. Jenže... divný na tom všem bylo, že už jsem vůbec netoužila vrátit se do svýho původního života. I kdyby byl Petr naživu, nechtěla bych se znova utápět v tom beznadějně šedivým vztahu, kterej jsme spolu sdíleli. Jasně, bejt ohrožovaná nějakejma andělskejma pošukama taky nebylo zrovna ideální, ale aspoň jsem přitom měla pocit, že ještě žiju. A třebaže podle jejich scénáře neměl mít tenhle stav dlouhýho trvání, aspoň to stálo zato…

„Izabel!“

Rielovo tlumený syknutí mě okamžitě vytrhlo z letargie a nemilosrdně navrátilo zpátky do reality. A zpátky k našemu riskantnímu plánu. Srdce se mi divoce rozbušilo, tak zběsile, že mi připadalo, že to určitě přehluší i řev nastartovaný motorky. Na zlomek sekundy se mě zmocnily pochybnosti, jestli to vůbec může vyjít. Jestli má vůbec smysl se o to pokoušet. Jenže mý otálení, jakkoli krátký, nezůstalo bez povšimnutí.

„Co vám tam trvá tak dlouho?!“ vyštěkl bližší z andělů nevlídně a já se jenom modlila, aby si to nenamířil rovnou k nám. Zatím naštěstí setrvával na místě, zřejmě ho ještě nenapadlo, že bychom si mohli dovolit jim vzdorovat.

V obavách, aby z mý tváře náhodou nevyčetl nějakej podraz, jsem se radši zase rychle obrátila k Rielovi. Z jeho výrazu čišela silná netrpělivost a já tušila, že jestli tohle přežijem, určitě mi za to mý váhání pořádně vynadá. A právem. Jenže… nebylo to vůbec tak snadný, jak jsem se zprvu domnívala. Nebyla jsem žádná herečka a už vůbec jsem neměla sílu na nějaký hysterický výstupy. K mý smůle jsme ale přesně tohle teď potřebovali.

Kdyby mi aspoň trochu pomohl… zadoufala jsem v duchu, i když jsem si od toho nic neslibovala. Vím dobře, co se říká. Že mužský nedovedou vycítit potřeby a touhy slabšího pohlaví. Že se jim všechno musí říkat jednoduše a na rovinu. Ale ať už existujou světlý výjimky a nebo Riel prostě jen ztratil trpělivost docela, faktem bylo, že znenadání pevně sevřel mou paži a se zjevným znechucením na mě zíral.

„Koukej konečně padat, holka! Už jsem s tebou promarnil až příliš svýho času! A můžu ti říct, že se mi ta role ochránce, do který mě pasoval tvůj papínek, už pořádně zajídá!“ vyštěkl na mě nevlídně, jeho úsečnej tón byl přesně tím nakopnutím, který jsem tak zoufale potřebovala.

Už ani nevím, co jsem na něho zaječela, než jsem se vrhla kupředu, abych ho za ty jeho hnusný řeči ztrestala. Samozřejmě to bylo jenom naoko, ale podle pobavenýho chechtotu andělů jsem usoudila, že naše malý divadýlko bylo zřejmě poměrně přesvědčivý. Tak přesvědčivý, že mně samotný se stáhlo hrdlo úzkostí. Co když Riel nic z toho nehraje, co když to všechno myslí smrtelně vážně? Co když pro něho přece jen nejsem ničím víc než otravnou holkou, kterou ke svý smůle dostal na hlídání? Je ode mě fakt tak naivní doufat, že by se jeho postoj ke mně mohl někdy změnit?

Nejspíš za to mohly právě tyhle pochybnosti, díky kterejm jsem se nedostatečně soustředila… A nebo snad jakási skrytá touha pomstít se mu za všechna dosavadní příkoří… Nebo jsem prostě jenom děsně nešikovná. Jediný, co můžu říct na svou obhajobu, je to, že ani v okamžiku, kdy má levačka nepříliš mazlivě zkolidovala s Rielovou spodní čelistí, jsem neztratila znova hlavu a hbitě jsem vklouzla na motorku za něj. Okamžitě jsem se k němu pevně přitiskla, snad ze strachu, že by si to mohl ještě rozmyslet a nechat mě těm andělům napospas, hlavně ale proto, že to bylo tak neskutečně příjemný. A taky zatraceně prozíravý, jak se ukázalo hned vzápětí, když Riel bez jakýhokoli varování přidal plyn a my se v oblaku zvířenýho prachu vyřítili vstříc značně nejistý svobodě.