Forsaken - 251. díl

Vzteklej řev andělů byl natolik hlasitej, že jsem ho zaregistrovala i přes hluk motorky a štěkot tátovýho kulometu, kterým pohotově kryl náš útěk. Měla jsem děsný nutkání přitisknout si dlaně na uši, abych všechny ty nepříjemný zvuky aspoň trochu utlumila, ale to samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Kompenzovala jsem to aspoň tím, že jsem se co chvíli ohlížela, abych se přesvědčila, že nás nikdo nepronásleduje. Možná jsem kapku paranoidní - kdo by ostatně v podobný situaci nebyl? - ale s nechráněnejma zádama jsem si prostě připadala maximálně zranitelná a ani Rielova blízkost na tom nedokázala nic změnit.

Naštěstí pro nás se zdálo, že nepřítel je zcela zaskočen novým vývojem událostí, aspoň tak jsem si zdůvodnila, proč se na nás ani po pár minutách nikdo nevrhnul. Jenže sotva jsme měli zrezivělej pokřivenej plot, kterým byla tahle část areálu obehnaná, na dohled, došlo mi, že andělé spíš neviděli důvod, proč se obtěžovat s nějakým pronásledováním, když nám cestu ven blokuje jejich kámoš. A ten rozhodně čas nemarnil. Jakmile nás spatřil přijíždět, prudce máchnul rukama naším směrem a já se znepokojením koukala, jak se na jeho povel začíná přímo před náma tvořit větrný vír. Zprvu to nevyhlíželo nijak hrozivě, prostě jen trocha rozfoukanýho prachu z cesty, ale než jsem se nadála, nasávalo to do sebe i kusy betonu a pořád to sílilo, až ta smršť zabrala celou uličku mezi polorozpadlýma budovama a potom si to namířila proti nám.

„Možná jsem měl zvolit jinej východ!“ procedil Riel, kterej se zatím ani nenamáhal zpomalit.

Dostala jsem strach, jestli to nechce zkusit projet skrz, a proto se mi nemálo ulevilo, když na poslední chvíli uhnul a vjel raději do přízemí jednoho z těch baráků. Na zemi tam ležela spousta suti, takže jsme byli nuceni celkem kličkovat, hlavně jsem ale nechápala, co má v plánu. Dle mýho názoru byla tahle cesta dokonale uzavřená a jedinou naší nadějí bylo vrátit se zpátky a zkusit to jinudy. A doufat, že anděl, kterej to střeží tam, je o něco míň schopnej. Ale to jsem Riela hrubě podcenila. Protože ten se tak snadno odradit nenechal.

„Co chceš dělat?“ houkla jsem mu do ucha. Držela jsem se ho tak pevně, že už mi paže pomalu umdlévaly, ale pud sebezáchovy byl zatím silnější než únava. Přesto jsem se obávala, jak dlouho mi to ještě vydrží.

„Co půjde!“ křiknul na mě Riel v odpověď. „Pořádně se drž a až toho hajzla budeme míjet, pokus se ho trefit!“

Radši jsem spolkla otázku, co si jako myslí, že jsem dělala až dosud, a ukázalo se to být poměrně prozíravý, protože Riel se bez dalšího varování rozjel k částečně zborcenýmu schodišti do prvního patra a já v ten moment ani nedokázala říct, co mě děsí víc. Jestli pohled na chatrný a místy dost děravý podlaží, kam nás hodlal vyvízt, a nebo na tornádo, který na zkázonošův pokyn vyrazilo jako věrnej pes za náma, aby nás zahubilo. Při svým pronásledování rvalo obrovský kusy zdí, jako kdyby byly jen z papíru, celá budova se třásla a vrzala, až jsem se obávala, že nás co nevidět pohřbí pod svýma troskama.

Na okamžik jsem pevně semkla víčka a zabořila tvář do Rielovejch zad a snažila si namluvit, že tohle není zas tak špatná smrt. Že aspoň nejsem sama… ale moc velkou útěchu mi to neposkytlo. Takhle to přece nemůže skončit… takhle ne…

Odhodlaně jsem otevřela oči, zrovna včas, abych byla svědkem toho, jak Riel obratně zdolal poslední obtížný úsek schodiště, kterej nebyl takřka nic jinýho než změť pokroucenejch ocelovejch prutů, a my konečně stanuli na patře. Ale tím jsme samozřejmě neměli ani zdaleka vyhráno. Vír se za náma sice nevypravil, ale s o to větší zuřivostí pokračoval v ničení přízemku. Cítila jsem, jak se podlaha silně chvěje, a věděla jsem, že nebude trvat dlouho a rozpadne se docela.

A Riel si to uvědomoval taky. Spěšně stočil motorku ve směru, kterým ležel onen plot oddělující nás od svobody, a pak se prostě vyřítil kupředu. Pohled na rozlehlou zchátralou halu zakončenou řadou z větší části vysklenejch oken nebyl ani trochu povzbudivej. Srdce mi bilo až někde v krku a kdybych nevěděla, že ode mě Riel očekává pomoc, nejradši bych oči zas zavřela. Je to šílený, šílený! chtělo se mi řvát, ale bylo příliš pozdě, než abychom mohli zastavit.

Když se to tak vezme, tak ať už to dopadne jakkoli, Riel splní slib, kterej mýmu tátovi dal. Buď mě odsud dostane a nebo mě zabije. Na adrenalinový zážitky jsem nikdy moc nebyla a když jsme vylítli ven a já pohlídla na anděla pod náma, tak zatraceně hluboko pod náma, měla jsem pocit, že se mi dřív podaří ho pozvracet než ho trefit bleskem. Přesto jsem se soustředila a ke svýmu vlastnímu úžasu jsem cosi podobnýho blesku i vytvořila a i když jsem toho hajzla netrefila – byl by ostatně čirej zázrak, kdyby jo – přerušila jsem aspoň jeho koncentraci a on na chvíli docela zapomněl na svý malý tornádo a koukal, co se to děje. Pocítila jsem krátkou škodolibou radost.

A pak došlo na zatraceně tvrdý přistání.