1. V Luhačovicích

Nastal můj největší den v mém životě, plnil se pomalu můj nejtajnější sen. Po dlouhých devíti letech na základní škole jsem si konečně oddychl a vydal se vstříc nové očekávající budoucnosti, která mě čekala na střední škole. Tam jsem měl jít studovat obor Informační služby ve firmách a institucích, ale všichni si říkají Knihovníci.
Devět let. Tato doba se vlekla pomalu, až mi to někdy připadalo jako nekonečná dráha, která neměla nikde svou stanici, na níž by zastavila a nechala nás pokračovat po naší nové a neprozkoumané cestě. Říkal jsem si, kdy konečně budu moci odejít z té základky, den nastal. Konečně.
Podíval jsem se po svém pokoji, jenž brzy opustím a budu se do něj vracet jednou za týden jen na víkend. Bylo mi v něm velmi příjemně, líbilo se mi v něm žít. Na policích se na mě posmutněle dívaly knihy, které mi našeptávaly, abych si je přečetl, avšak neměl jsem tolik času. Ale jednou se k nim vrátím, vezmu si je do rukou a prolistuju jimi. Přečtu si je.
Kufr jsem měl již sbalený a popadl mě pocit očekávání, jak všechno dopadne na zítřejší den, až konečně uvidím lázeňské město, jenž budu celé čtyři roky navštěvovat. Alespoň se tak na několik dní zbavím svých rodičů a poznám nové lidi a přátele, jen jedna věc mě trochu znejistěla.
Na základní škole jsem neměl moc kamarádů, protože se jich většina na druhém stupni obrátila proti mně a dělala ze mě největšího debila na škole. Nevím až dodnes, proč mě neměli moc v lásce. Došel jsem k několika důvodům. Za prvé, možná mi záviděli, že můj děda a mamka pracovali ve škole, za druhé, ale také existovala teorie, že nedokázali dobře unést můj velmi dobrý prospěch, nebo platilo obojí.
Nikdy jsem jim moc nedůvěřoval, vyhýbal jsem se všelijakým konfliktům, ale stávalo se, že ke slovní nebo fyzické potyčce nebylo vyhnutí. Ale byl jsem slabý, vždycky si se mnou dokázali poradit, chtěl jsem chodit do posilovny, ale matka nikdy s tím nesouhlasila. Odmítala, abych zvedal nějaké činky, její rada spočívala v tom, že musím hodně jíst a pracovat s otcem venku.
V prácích kolem domu se těžko nabíraly svaly, ale kdybych tam chodil alespoň jednou týdně, necítil bych se bezmocný proti nim. Budovali si ve mně respekt, ale vždycky jsem ho dokázal zbořit, až na jednoho svého bývalého spolužáka, k němu jsem respekt měl. Ten když se do něho někdo pustil, měl zaručené, že si s ním bude muset poprat. Rvačka však někdy vypadala, jako by bojovali na život a na smrt. Někdy trvala i deset minut, až celí zarudlí usedli na svá místa.
Tyto vzpomínky se mi míhaly v paměti a nezapomenu na ně jen tak. Nejsou to výjevy, na které by člověk někdy v životě zapomněl, protože dokážou být tak živé, jako bych se ocitl přímo u rvaček, byl jsem divákem.
Konec devátého ročníku a velkých prázdnin mi připadal jako sen, z něhož se každou chvilkou musím probudit. Ne, skutečnost či přítomnost pokračovala nezadržitelně dál. Seděl jsem na počítači a dělal něco ve Wordu, už nějakou dobu jsem psal různé povídky, ale žádnou z nich jsem zatím nedokončil. Psaní jsem bral spíš jako koníček, abych si ukrátil dlouhou chvíli anebo zkrátil čekání na něco.
Otevřely se dveře a objevila se tam postava mého malého brášky Mariana, jehož oči byly plné slz. Mamka s taťkou ho vedla k babičce bydlící od nás asi padesát až sedmdesát metrů. Přišel ke mně a začal se ke mně lísat, jako by čekal, že rodičům zabráním, aby ho nikam nevedli.
„Mariane, je neděle a já musím zítra s rodiči někam jet a vrátím se až v pátek, však jednou to pochopíš,“ řekl jsem a rozbrečel se ještě hlasitěji.
„Nepochopím!“ zakvílel.
„Zítra jedu do nové školy, neboj se, s maminkou se uvidíš odpoledne,“ uklidňoval jsem ho. „Koupím ti něco v Luhačovicích a v pátek ti to dovezu,“ dodal jsem.
„Mariane, pojď už, babička s dědečkem čeká,“ říkal otec.
Bráška jen nerad se ode mě odlepil a šel s rodiči pryč, smutně se za mnou ohlížel. Šel jsem ho doprovodit ke dveřím a otevřel dveře. Marian se držel za matčinu ruku kráčeje po stezičce vedoucí kolem našeho domu a všichni tři se vzdálili ode mě a já na chvíli osaměl. Zamával jsem mu a zašel do domu. Pomalu jsem kráčel po chodbě ke svému pokoji se skloněnou hlavou, pět dní neuvidím svého bráchu, ale s tím se musím nějak vyrovnat.
Posadil jsem na postel, vzal jsem si rozečtenou knížku ležící na posteli a pokračoval ve čtení, byla velmi zajímavá a někdy hodně i napínavá. Knížka byla od Michaela Scotta a jmenovala se Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela: Vědma. Kapitoly nebyly nijak dlouhé, protože děj se v ní odehrával na různých místech Anglie a tak dál. Popisovat ji nebudu, protože je to dost složité, museli byste to číst ságu o Flamelovi od prvního dílu. Ten nese název stejný, až na to, že tam nestojí Vědma, ale Alchymista a pokračuje Čarodějem.
Byl jsem milovník sci-fi a fantasy, poličky byly zaplněny převážně knížkami tohoto směru, ale hlavní je, že i když mám v ruce jen ten druh, doplňuju si tak slovní zásobu. Když člověk vůbec nečte, jeho slovník má jen omezený počet slov a slohové práce vypadají tak, že se tam opakují slova. Neříkám tím, že já jsem mistr ve slohu, stává se mi někdy, že nemám zrovna nápady a píšu úplné pitomosti.
Čas tím rychleji ubíhal, jak stránky v knize, blížil jsem se k závěru příběhu o dvou sourozencích a Alchymistovi a jeho ženě, která se zachrání z Alcatrazu. Zbývaly mě ještě dvě kapitoly, oči se mi začaly pomaličku zavírat, ale vydržel jsem. Pohlédl jsem na budík, kde právě bliklo na půl jedenácté, zhasnul jsem lampičku a uložil se ke spánku. Musím se trochu vyspat, zítřejší den bude pro mě velmi náročný.
Ležel jsem na pravém boku snaže se usnout, ale nedokázal jsem zamhouřit oko. Vždycky, když se mi oči zavírají při čtení a potom si lehnu, spánek je najednou fuč. Přetočil jsem se na záda a civěl do stropu hledaje něco, co by mi pomohlo usnout.
Nakonec jsem usínal s tím, že zítra v novém prostředí poznám nové přátele.

Ráno se mi rozkřičel budík na mém nočním stolku a já se trhnutím probudil. Sáhl jsem po něm a vypnul ho, šest hodin ráno a za dvě hodiny se zjevím v Luhačovicích na internátě, kde mě ubytují na jednom z pokojů. Samozřejmé je, že holky a kluci jsou zvlášť, protože kdyby kluci spali s holkami na pokojích, to by dopadlo strašně.
Pomalu jsem se motal z postele, vůbec se mi nechtělo vstávat. Jakmile jsem rozplácl na zemi, sebral jsem se a postavil se na nohy. Rovnou jsem si ustlal, urovnal si polštář a šel do kuchyně, kde na mě čekal hrnek s horkým čajem.
Posadil jsem se do jídelny ke stolu a pomalu upíjel svůj ranní čaj, nikoho jsem nepozdravil, protože oba rodiče byli někde jinde.
‚Pozdravím je později,‘ pomyslel jsem si a zíral na hrnek. Ohříval jsem si o něj ruce.
„Dobré ráno,“ ozval se matčin hlas.
„Dobré ráno,“ opětoval jsem jí svůj pozdrav a znovu se zahleděl do země, necítil jsem se zrovna svůj. Trápila mě jakási předtucha, že dneska se něco hrozného stane. Rodičům jsem nic neřekl, protože by mi řekli, že jsem blbec a že nemám psát ty své povídky.
„Patriku,“ oslovil mě otec, „co jsi takový zamlklý?“
„Nevím, jsem nervózní,“ připustil jsem.
„To zvládneš,“ usmála se matka, ale věděl jsem, že ji nervozita také svírá.
Dopil jsem čaj a odložil hrnek na jídelní stůl. Ve svém pokoji jsem se oblékl do riflí a do trička s krátkým rukávem, vzal jsem si s sebou tenkou bundu, kdyby mi byla zima. Odebral jsem se do koupelny, kde jsem si umyl zuby, pak jsem zvedl kufr a nesl jej ze schodů a potom ven do našeho auta. Rodiče sestupovali po schodech dolů, zeptali se mě, zda mám sbalené všechno. Přikývnul jsem.
Nasedli jsme do auta, taťka se ujal řízení, seděl jsem vzadu s hlavou opřený o opěradlo a pomalu se mi klížily oči, až nakonec jsem nečekaně usnul.

Díval jsem se na hořící Luhačovice, stovky mrtvých lidí, vetřelci se živili na mrtvých tělech ležící na zemi. Svíral se mi žaludek, jakmile jsem uviděl i malé dvouleté děti, z jednoho právě jeden nepřítel vykusoval žebro. Kdyby tak dopadl můj brácha, neunesl bych tu ztrátu.
Procházel jsem s nějakými svými přáteli mezi mrtvými a dívali se, kdo všechno přišel o drahý život. Mnoho lidí jsem neznal, ale viděl jsem jednoho dosud žít.
„Václave!“ vykřikl jsem a vrhl se k němu. Sice nebyl můj nijak velký kamarád. „Pomůžu ti vyléčit rány.“
„Ne…“ zašeptal a z úst mu vyvalil další proud krve. „Nechej mě zemřít, pokoušel jsem se postavit proti Kerberovi, byl jsem jeden z vás, ale nevěděl jsem o tom, ale až před chvíli jsem to zjistil.“
„Pokud jsi jeden z nás, pomohu ti,“ nabízel jsem se.
„Patriku, jemu už není pomoci, kousnutí Kerbera je smrtící,“ pohladila mě po hlavě Barbora.
„Patriku, utržil jsem spoustu kousanců od té hnusné nestvůry, ale i v bolestech jsem ji skolil,“ chlubil se Václav.
„To bylo od tebe velmi statečné, objevit se uprostřed nepřátelského davu,“ pochválil jsem ho.
„Zemřeš jako hrdina,“ přidal se Radek.
Véna zkroutil obličej bolestí, naposledy se na nás podíval a usmál se. „Vyhrajte válku, budu vám stále nablízku, i když budu mrtev.“
Díval jsem se do jeho tváře společně se svými přáteli, stiskl jsem mu ruku a jeho oči se pomalu zavíraly, pak se hlava otočila napravo a zůstal mrtev ležet na zemi.

„Patriku, jsme v Luhačovicích,“ budila mě matka, podíval jsem se na ni a probudil se. Třásl jsem se po celém těle, běhal mi po zádech mráz, co se mi před vteřinkou zdálo, byl to děsný sen.
Dorazili jsme do Luhačovic, to mě potěšilo, ale projela mnou vlna nejistoty.