Aztécký poklad: Kapitola pátá

Svítalo. Slunce převzalo od měsíce moc nad oblohou a rozjasnilo ji zlatými šlahouny své nebeské záře. Marseille v tom okamžiku změnila tvář. Temné a pusté ulice se rozjasnily. Tam, kde dříve byly pouze černé siluety stínů, strašící počestné pocestné, házely nyní květinové dózy pestrou škálu barev do svého okolí. Kočky se z ustrašených nočních tvorů změnily v prachobyčejné obyvatele uliček a zákoutí. Strašné, krvelačné bestie kroužící nad spícím městem se proměnily v mírumilovné holuby, hnízdící ve štítech domů. Pusté pláně dlážděných ulic, kam by lidská noha nikdy nevkročila, se teď prohýbali pod vahou pekařských vozíků, rozvážejících čerstvé a voňavé pečivo do všech krámů a pekáren. V těchto ranných hodinách by okouzlila Marseille každého turistu i místního. A to svojí krásou a šarmem tradičního, francouzského, přístavního města.
Philip se pozvolna probral. Sluneční paprsky pronikly do hostince a chtě nechtě Philipovi otevřely oči. Philip zamžoural a rozhlédl se kde je. Chvíli trvalo než si uvědomil, co se včera vlastně stalo. Sáhl po brašně se soškou, aby se ujistil, že tam stále je. A byla. Když uklidnil své poplašné myšlenky, vstal. Protáhl se a upravil si bundu. Přemýšlel, jestli má počkat, až se hostinský vzbudí, nebo jít rovnou. V zájmu vlastního přežití, by bylo lepší, kdyby se nenápadně vypařil dříve, než o něm kdokoliv zjistí něco víc, než je sám ochoten dát najevo. Bruno ležel pod stolem a hlasitě oddychoval. Philip nechal na stole několik franků za nocleh a šel vyzkoušet dveře. Bylo odemčeno. Ještě se naposledy podíval na hospodu. Na dnešní noc mu poskytla útočiště. Ale co bude dál? Musí pryč. Pokusí se chytit nejbližší vlak a tím pojede až na tu nejméně známou zastávku. Tam se rozhodne co dál. Vyrazil dál podél pobřeží. Na ulicích začínalo být živo. Namířil si to proto nejkratší cestou k nádraží. Stále se otáčel a kontroloval, jestli ho někdo nesleduje. Na nádraží dorazil vcelku rychle. Snažil se opustit město co nejdříve. Zhodnotil všechny vlakové zastávky odtud až po Lyon. Nevěděl kam jet. Když v železničním rozhlase náhodou zaslechl název železniční stanice Sisteron, rozhodl se jet právě tam. Koupil si lístek a odešel na nástupiště. A pak je uviděl. Stáli tam. V černých oblecích a slunečních brýlích, které v celé Francii měli pouze oni dva, se snažili vypadat nenápadně. Philipovi ztuhla krev v žilách. Zřejmě museli tušit, že bude chtít odjet. A tady si na něho počíhali. Ovšem nejhorší nebylo to, že je tu Philip uviděl. Horší bylo, že uviděli oni jeho. Vyrazili za ním, jako když práskne bičem. V tu chvíli zrovna přijel vlak. Philip naskočil a rozběhl se vagónem dál. Lidé se začali hrnout do vlaku. Philip proběhl další vagón a srazil se s průvodčím. Teď už se ocitli ve vlaku i jeho pronásledovatelé. Philip běžel dál na konec vlaku. Téměř všichni už nastoupili a na peron vyšel výpravčí. Mafiáni proběhli do dalšího vagónu a jeden z nich se najednou zastavil. Philip doběhl až na konec posledního vagónu. Slyšel, jak výpravčí dává signál k odjezdu a jak se vlak pozvolna rozjíždí. Philip proběhl vagónem až k východu a vyskočil ven. Na poslední chvíli. Musel se až zasmát radostí. Jeho pronásledovatelé teď jedou bůhvíkam a on má dost času se schovat. Ale jeho nadšení nemělo dlouhého trvání. Mafiáni měli totiž stejný nápad jako on. Ještě zavčasu vystoupili z vlaku. Stáli teď na peróně a rozhlíželi se kolem. Philip se rozběhl směrem k odstaveným vagónům. Byla to nejbližší skrýš široko daleko. Mafiáni za ním. Proběhl mezi vagóny a rovnou pryč z nádraží. Utíkal a stále zahýbal do dalších a dalších uliček a jenom doufal, že nebudou slepé. Zahnul směrem do centra. Proběhl alejí, která by ho jindy uchvátila a dál běžel neširokou ulicí pryč. Lidé před ním uskakovali a nadávali mu. On si ničeho nevšímal a jen běžel a běžel. Byl to běh doslova o život. Proběhl další ulicí, kde se sušilo prádlo. Zastavil se aby popadl dech. A v ten moment se na konci ulice objevili oni. Philip bůhvíodkud nabral dech, s kterým by uběhl maratón sprintem a vyrazil. Vběhl do jedné ulice, kde bylo poměrně dost lidí. Kličkoval mezi nimi a ohlížel se po svých pronásledovatelích. Náhle mu projela nosem tupá bolest nárazu a ten ho vymrštil nazad do vzduchu. Dopadl na zem a snažil se probrat oči k životu.
"Krucifix chlape, to neumíte dávat pozor!" ozval se hlas Kryštofa Ryse, když sbíral ze země vyděšeného profesora Schwarze, "Dyť jste ho málem zabil."
Philip už si chystal slova na omluvu, když se ozval profesor: "Můj bože, to je nemožné!"
Philip přemýšlel, co mohlo způsobit tak nadšený tón překvapení v jeho hlase. Ten náraz a následný pád rozhodně ne. S Philipem se taky neznal, takže poznání starého přítele to určitě nebylo. Mohla to být jedině ta soška. A taky, že ano. Profesor přímo slintal při pohledu na tak cenný kousek. Ani on, ani Kryštof nevěděli, jak se dokázal takhle rychle dostat na nohy. Ale to už pomáhal Philipovi se vstáváním.
"Mladý muži, ani nevíte, jak úžasný exponát to právě transportujete. Koupím ho od vás. Řekněte si jakoukoli cenu. Mé jméno je Schwarz. Profesor Hugo Schwarz a velice se zajímá o civilizace, od nichž tato soška pochází."
Kryštof se instinktivně postavil za Philipa, aby neměl možnost útěku. Ten se konečně postavil na nohy, ale neřekl zatím ani slovo. "Samozřejmě chápu váš přístup, pokud má ta soška pro vás citový či jakýkoli jiný význam." Pokračoval profesor, "Ale i nadále nevrhuji, abychom to ještě v klidu projednali. Máte-li čas, můj byt je nedaleko odtud. Vlastně je hned támhle." a ukázal na pět metrů vzdálený průchod. Philip se podíval po svých pronásledovatelích. Ty si ho ještě nevšimli ale to nebude trvat dlouho. Kývl proto, čímž starého pána neuvěřitelně potěšil a schoval si hlavu do bundy.