Aztécký poklad: Kapitola sedmá

"Pozor!"
"Uhněte!"
"Šlapejte si laskavě po svých dětech!"
"Z cesty!"
"Noviny!"
"Krucifix pozor!"
"Dobrý den."

Marseillský přístav byl plný všemožných zvuků a hluků.

"Au!"
"Profesore!"
"Haf!"
"Promiň!"
"Chudák pes."
"Profesore!"
"Surovče!"
"Profesore!"
"Paní, nechte mě! Ryby prodávají támhle."
"Profesore!"
"Profesore, támhle vás pořád někdo volá."
"Dělej, že ho neznám!"
"Zavolám na vás policii!"
"Brejle, moje brejle!"
"S dovolením!"
"Urghh!"
"Co jste říkal?"
"Profesore!"
"Říkal jsem urghh!"
"Profesore!"

Za noci byla Marseille klidné město. Ovšem ve dne zde vládl chaos, hluk a spěch. Ulice byly plné lidí. Každý někam spěchal, každý něco nestíhal. A tam, kde náhodou nikdo nebyl, byli turisti. Neodbytná havěť dychtící po všem možném, co se dalo vyfotit či koupit. Avšak nebýt turistů, nemuseli by být památky. A nebýt památek, nemusela by být Marseille.
Davem lidí se směrem k přístavu prodíraly tři prapodivné osoby. Vpředu vyšlapával cestičku pan profesor Schwarz. Na sobě vypasované kalhoty, vysoké boty a sako s vestou v barvě kaki. S hodinkami na řetízku a tropickou helmou. Přes rameno tři brašny, napěchované převážně knihami a notesy. A samozřejmě, v jedné z nich byla i Huitzilopochtliova soška. Za profesorem se kolíbal věšák. Dříve mu říkali Kryštof Rys, ale tři kabáty, dva kufry, z nichž jeden byl na kolečkách, velký batoh a profesorovy vycházkové hole z něj udělaly prostě věšák. Procesí uzavíral Philip Gérvard. Jako jediný z těch tří vypadal vcelku normálně. Měl nový kabát a nový klobouk. Když profesor svolil, aby s nimi mohl jet, poprosil ho o nocleh a stravu, kterou samozřejmě zaplatil. Zašel si také k holiči. Nyní už byste neřekli, že to byl ten samý člověk, co nedávno prchal v roztrhané bundě před mafií. Ta ho také naštěstí od té doby neobjevila. Kryštof s profesorem nemohli pochopit, proč je celou dobu zalezlý v domě a nechce ven. Philip jim o mafii ještě neřekl. Takovou důvěru k nim zase neměl. Profesor mu byl sympatický a on profesorovi. Ale s Kryštofem si ze začátku moc do oka nepadli. Až když je oba spřátelil alkohol, začali si docela rozumět. Teď s nimi byl Philip jedna ruka.
Profesor se protlačil kolem stánku s ovocem a zamířil k moři. Jeho odhodlání bylo přímo úměrné jeho rychlosti. Bohužel nepřímo úměrné rychlosti Kryštofově. Ten se snažil ze všech sil vidět na cestu a proto mu nezbývalo moc energie následovat profesora. Naštěstí ho zezadu vedl Philip. Takto došli až k nábřeží. Zastavili se a chvíli zírali na moře. Pak se profesor otočil a vyrazil kupředu. Z kapes svého kostýmu vytáhl černobílou fotografii a řekl: "Je to už hodně dlouho, co jsem ho neviděl."
Kryštofovi se podařilo profesora dohnat a podíval se na fotku.
"Kdo je to?" zeptal se.
"Peter Hansen, kapitán jedné lodi. Vůbec jsem se ním nestýkal. Byl to bezva chlap." Odpověděl profesor a zasnil se.
"Kdysi jsem znal jednu ženu. Vím, že jemu se moc líbila, ale neměl odvahu ji požádat o ruku. Ona byla dcerou obchodníka. Byli neuvěřitelně bohatí. Peter se s ní stýkal, ale věděl, že ke sňatku by jim otec povolení nedal."
"A vám se podařilo je dát dohromady?" zeptal se Philip.
"Ne, její otec umřel." Řekl suše profesor, "Zajímalo by mě jestli jsou ještě spolu. Marta se, myslím, jmenovala."
Profesor se podíval na fotku, vzdychl a uklidil ji zpět do kapsy.
Počet lodí v přístavu se začal pomalu zvětšovat. Stáli tu lodě všech možných typů. Klipry, parníky, jachty, rybářské bárky... A někde mezi nimi měl svou loď kapitán Hansen. Čím více skupina pronikala do centra přístavu, tím více to tu jako přístav vypadalo. Rackové hodovali na zdechlinách ryb, všude se povalovali sudy, bedny a rybářské sítě. Staří námořníci na sebe buď řvali, a nebo byli namol.
Profesor věděl, že jestli chce zjistit, kde Hansena najít, musí se zeptat na místě, kde není tolik opilců. Proto zašel do hospody. Byla to malá putyka sloužící opravdu pouze potřebám námořníků. Profesor si vybral nejstřízlivějšího člověka v hospodě, čímž byl hospodský, a vyrazil k němu.
"Promiňte ale neznáte nějakého Petera Hansena?" zeptal se profesor a zamával mu před očima fotkou.
"Jo milej pane, ten starej zmetek je už tři týdny na pravdě boží."
Profesorovi se téměř zastavil dech. Kryštof měl pocit, že se co nejdříve rozbrečí.
"Ty vole ne!" ozval se jeden z hostů, "Starej Bobby Watson z Plešatý zpěvačky je po smrti, Peter ještě žije!"
"No tak v tom případě ho najdete u třetího mola. Jeho loď se jmenuje Fréderic!" řekl hostinský a jal se opětovného čištění pultu.
Profesorovi viditelně spadl kámen ze srdce. Slušně poděkoval a vyšel ven. Odpočítal si (čtyřikrát) třetí molo a vyrazil k němu.
Fréderic byla hodně stará jachta. Nedalo se ani říci jachta. Byla to stará naftová loď, sloužící k soukromým účelům, z druhé poloviny dvacátého století. Z moderních lidí by na ni nikdo ani nevlezl. Nevěřili by jí. Lak byl oprýskaný, trup zrezivělý a paluba popraskaná.
Profesor, Kryštof a Philip stáli na mole před lodí a zdráhali se vstoupit na palubu. Nesmělost roztrhl až člověk, který vyšel na příď lodi. Starší, plnoštíhlý muž s mírným plnovousem a částečnou pleší působil dost sympaticky, ale zároveň i přísně a výbušně. Opřel se o zábradlí a zahlédl profesora.
"Ale ne, no ty, ty, no seš to ty?" začal a na tváři se mu rozzářil nadšený úsměv.
"Jsem. Buď zdráv příteli, jak ses celou tu dobu měl?"
"Jak je to proboha dlouho? Vždyť jsme se neviděli... Počítám... Sakra, kolik je to vůbec let?"
Profesor odložil věci a vyrazil mu vstříc. Muž sešel s paluby na molo.
"Petere, ani nevíš, jak rád tě vidím."
"Hergot Hugo, ty jsi se vůbec nezměnil!"
Profesor se obrátil k Philipovi a Kryštofovi.
"Tak tohle je, vážení, kapitán Peter Hansen."
Kryštof ze slušnosti vyrazil kupředu, aby mu podal ruku. Přes veškerou bagáž to však působilo dosti komicky. Philip chvíli tiše stál a pak se elegantně uklonil. Hansen se na to zatvářil dosti prapodivně, ale zjevně ho to i potěšilo.
"No do prkený vohrady, to snad nejni možný. Tak Hugo Schwarz se přišel podívat na starýho kamaráda. Že ti to ale trvalo ty parchante jeden." řehtal se dál Peter.
"No, abych byl upřímný," začal nejistě profesor, "možná bych ani nenalezl dosti volného času a odhodlání se za tebou vypravit, kdyby se mi nenaskytla současná příležitost."
"Takže co potřebuješ?" postavil se rezignovaně Peter.
"Byl bych rád, kdybych ti to mohl říct trochu více do detailů. A sám musíš uznat, že zde to není ono." Řekl profesor a sebral si svoje věci.
"No tak pojďte na loď!" prohlásil Hansen a sám se ujal vedení skupiny. Philip si jen prohodil letmý úsměv s Kryštofem, ale pak se oba dva připojili k profesorovi a jeho podivnému příteli, který mu zatím ukazoval, jak co nejefektivněji odsunout zábradlí na lodi.