Aztécký poklad: Kapitola desátá

"Né! Tam to nedávejte! Říkám, tam to nedávejte, volové, je to křehký, rozbijete to! No co jsem říkal, už je to na sr..." Peter Hansen navigoval z horní paluby Frederica přístavní dělníky. Chvíli, co chvíli si Peter škrtal ze seznamu věcí potřebných pro plavbu další rozbitou várku lahví, či rozmlácené konzervy. Tak se mohlo stát, že ho rozpočet poněkud praští přes kapsu. Naštěstí tu byl profesor a všechno finančně jistil. Bůhvíproč měl profesor pocit, že ty peníze by už stejně nestihl utratit. Peter měl v posledních několika hodinách docela zmatek. Kromě potřebné přípravy na plavbu tu byla ještě nepotřebná příprava na plavbu, v níž dominoval převážně profesor. Takže kromě nakládání jídla a pitné vody se na palubu převezla téměř celá knihovna. Peter vymluvil profesorovi jeho křeslo, ale za to musel upustit od nového nátěru Frederica. Doufal, že tu cestu přes oceán, jeho loď vydrží. Kryštof se rozhodl, že přečká tuhle bouři na lodi ve zdraví, a proto se usídlil v kuchyni. Kdo z toho měl opravdu radost, byla Marta. Za tu dobu stačila vysvětlit Kryštofovi osmačtyřicet způsobů jak uvařit vejce, poučila ho v oblasti výběru zeleniny a učinila z něj mistra ve zbrani co se vařeček a kuchyňských nožů týče. Kryštof to vše bral jako nové rady a zkušenosti do života, které se mu vyloženě musí hodit. Měl rád dobré jídlo a k smrti rád vařil. Jen tak pro upřesnění, Kryštof měl rád uklízení, vaření, mytí oken, praní, nakupování a taky profesora. Jinak by to prostě nemohlo fungovat. Problém však byl, že moc dobře vařit neuměl. A držet profesora jen na čaji a hemenexu se taky nedalo. Ze začátku si to profesor ani neuvědomoval, ale jeho vysoký cholesterol donutil Kryštofa přejít na jiný pokrm. A tím se stali topinky s česnekem. I tak byl ale Kryštofův jídelní repertoár velmi omezen. A proto měl momentálně velkou radost z toho, že ho Marta naučila takovou spoustu receptů. Philip se snažil být nenápadný. Jediný důvod, proč tady zůstával, bylo to, že se chtěl dostat co nejdál od Tkaničky. A proto nechtěl, aby si ho tu někdo všímal. Zase ale věděl, že by byl podezřelý a nápadný, kdyby byl někde zalezlý sám. Lidi by se ho ptali proč a podobně a to by musel pořád vymýšlet nějaké výmluvy. Naštěstí byl na palubě Frederica člověk, který moc nemluvil, ale měl rád společnost. Když si s ní tedy nemusel povídat. Byl to kormidelník Marty Jeferson. Člověk, který celý život stál snad jenom u kormidla. Málokdo uměl s lodí tak manévrovat jako on. Kdybyste vzali jakoukoli loď, jejíž kormidelník by byl právě Marty, a hodili jí do vodního víru o průměru tři kilometry, on by se z něj hravě dostal a ještě by si stihl přečíst noviny. A u takového člověka trávil Philip čas. Jelikož si sním nemohl moc povída,t bavil se všelijakými hloupostmi. Od pojmenovávání racků až po sčítání a měření rytmu mořských vln. Když ho to přestalo bavit, pomáhal Martymu s navigací. Celá věc by možná byla záživnější, kdyby loď plula. Ale vzhledem k tomu, že zatím ještě kotvili v přístavu, nebyla navigace zas tak důležitá. Zhruba to spočívalo v tom, že pouze určovali směr, kterým poplují.