Dobrodruzi z Antaru: Kapitola III - Tajemství prokletého hvozdu

Další den bylo příjemné slunečné ráno. Mezi mraky konečně občas vysvitlo slunko. Dobrodruzi se krátce po ránu sešli před chrámem bohyně Lin. Zde již několik dní probíhal úklid. Už v tuto brzkou ranní dobu zde pracovalo několik lidí. Těla obětí byla dávno pohřbena a stopy krve odstraněny, přesto však bylo ještě patrné, že se zde děly hrozné věci. Alessander se dal průzkumu posledních pozůstatků rituálu.

 

„Tak co? Víš co je to za rituál?“ ptal se Rogr, zatímco Alessander procházel chrámem.

„Zatím nevím. Ale cítím, že je to zcela cizí mocná magie. Nikdy jsem se zatím s podobnou nesetkal.“

 

Alessander se zastavil u otvoru v zemi, kde bylo zvláštní zrcadlo, které neodráželo žádný obraz. Chvíli si ho se zájmem prohlížel. Poté vzal ze země malý kamínek a hodil ho na zrcadlo. Jakmile kamínek dopadl na zrcadlo, to se náhle roztříštilo na 13 666 kousků a zelené krystaly, dosud levitující ve vzduchu, popadaly na zem za hlasitého řinčení tříštícího se skla. Alessander náhle přestal cítit většinu energii této magie.

 

Přiběhlo několik udivených lidí, poté co zaslechli řinčení. Začali se zvědavě vyptávat. „Co se tu stalo? Čím to, že ty krystaly tak náhle popadali?“

„Chtěl jsem prozkoumat to zvláštní zrcadlo nevrhající žádný odraz. Zkusil jsem na něj hodit malý kamínek, abych si něco ověřil, ale rozbilo se. Přitom tak malý kamínek ho neměl šanci rozbít. Každopádně tu cizí magii už téměř necítím,“ vysvětloval Alessander.

„Takže to bylo stále funkční?“ ptal se zvědavě Vidaath.

„Ano. Zdá se, že mezi tím zrcadlem a krystaly existovala nějaká magická vazba. Zřejmě zrcadlo sloužilo k čerpání energie z obětí a krystaly mohly sloužit k otevření nějakého portálu. Je to však pouze má domněnka, nikdy jsem podobné rituály dosud neviděl. Teď už to je natrvalo přerušeno,“ pokračoval Alessander s vysvětlováním. Poté se zeptal místních: „co se bude dále dělat s tímto chrámem?“

„Prý se snad zcela zboří. Toto místo už nebude dobré pro bohyni Lin. Snad se má stavět nový chrám na novém místě a zde se má vystavět něco jiného. To jsem však pouze zaslechl, konečné slovo bude mít Dandar.“

 

Když Alessander dokončil průzkum, dobrodruzi opustili chrám a vyrazili za Dandarem. V tu dobu již město plně ožívalo. Po náměstí procházelo mnoho lidí a někteří už připravovali na tržnici stánky.

 

Dandara zastihli ještě v jeho komnatě.

„Zdravím vás. Pojďte dál. Koukám, že je vás o jednoho více.“

„Těší mě. Mé jméno je Alessander. Jsem potulný mág a setkali jsme se severně od Antaru.“

„Co jste dělali na severu? Zaslechl jsem, že se tam dějí podivné věci,“ zjišťoval překvapený Dandar.

„Zkoušeli jsme vystopovat plenitele druidí vesnice a neuvědomili si, že stopujeme po celý den. Tak jsme se dostali až daleko na sever. Tam jsme se setkali s temnými jezdci. Včera večer se Vidaath dozvěděl od hraničářky Laii, že se jedná o padlé ve válkách. Na rozdíl od ostatních nemrtvých, neútočí v přesile,“ vypravovala Daniela.

„Zajímavé. Lidé si něco o rytířích na koních povídají, ale raději neriskují a z té oblasti prchají.“

„My jsme též měli namále. Společně jsme se jim v jednom malém lesíku ubránili. Tam jsme také potkali Alessandra. Na cestách se mu zranil kůň,“ líčil Rogr.

„Když už nyní víte, co jsou zač a jak se proti nim bránit, měl bych pro vás návrh. Slyšeli jste něco o prokletém hvozdu na severu?“

„Víme o něm. Ale není to místo, kam je radno chodit. Ten les je, na rozdíl od běžných lesů, zlý. Nevíme, co se tam konkrétně stalo. V životě jsem tam nebyl,“ odpověděl Vidaath na Dandarův dotaz.

„Byly byste ochotni vyrazit na sever, hvozd prozkoumat a zjistit, co se tam kdysi odehrálo. Víme akorát to, že v jeho útrobách bylo kdysi velké vyspělé město. Těžila se tam nejkvalitnější ruda na souostroví. Ale něco se tam pak stalo. Lidé náhle zešíleli, nebo utekli. Ten hvozd si žije vlastním životem a jak Vidaath zmínil, je zlý. Jak se nedávno zjistilo, tak se dokonce rozrůstá.“

„Rádi vám pomůžeme, ale potřebovali bychom půjčit alespoň koně,“ souhlasila s Dandarovým návrhem Daniela.

„Samozřejmě. Koně a výbavu vám poskytnu. Před polednem vše bude připraveno u severní brány. Na severu u hranic našeho městského státu je vesnice, kde údajně ještě žijí lidé. Tam byste mohli v bezpečí přenocovat. Odtud je to do prokletého hvozdu už jen kousek.“

„Dobře. Je to pro nás čest vám pomáhat a uděláme vše, co bude v našich silách,“ ujistila Daniela Dandara.

„Nyní vám půjdu zařídit výbavu. Hodně štěstí.“

Když Dandar domluvil, všichni opustili komnatu. Dandar zašel za správci starající se o výbavu a dobrodruzi se šli též připravit na cestu.

 

Před polednem se sešli u severní brány, kde byl již připraven povoz se zásobami a v něm zapřažení dva koně. V povoze bylo nachystáno nejrůznější vybavení od lan až po zásoby potravin a vody. Kromě něj, měli dobrodruzi k dispozici ještě dva další hnědáky.

„V povoze je opravdu vše, co bychom mohli využít. Dandar se snaží nic nepodcenit,“ chválil Rogr

„Tak na co čekáme? Měli bychom se vydat,“ pronesla Daniela. Jakmile to dořekla, všichni se podívali na Vidaatha, jakmile vyslovila vydat. Vidaath se též díval po ostatních a optal se udiveně:

„Proč se tak najednou na mě díváte?“ Záhy si však uvědomil podobnost slova vydat s jeho jménem a pravil: „Aha. Zapomínám, že slovo vydat ve vašem jazyce používáte ve smyslu někam jít. Pořád si na to nemůžu zvyknout.“

 

Poté Daniela a Vidaath nasedli na samostatné koně, zatímco zbytek party nasedl na povoz a vydali se směrem na sever. Cesta probíhala klidně. Na koních projížděli známou krajinou. I dnes kousek za posledními usedlostmi nepotkali jediného živáčka. Netrvalo dlouho a minuli lesík, ve kterém se dvěma dny schovávali. V klidu pak pokračovali dál na sever.

 

Cesta poměrně ubíhala, než se nadáli, stáli na rozcestí, odkud pokračovala odbočka ke zmiňované vesnici. Kamenná cesta byla stále ještě široká, přestože vedla prakticky jen k malé vesnici. Podle staré mapy, kterou jim předal Dandar, se kdysi nacházelo nedaleko této vesnice větší město, které bylo mnohými válkami v minulosti srovnáno se zemí. Do vesnice to již nebylo daleko.

 

K večeru konečně v dáli zahlédli dřevěné opevnění. To byla známka toho, že byli u cíle. Okolí však vypadalo pustě. Nikde nespatřili ani živáčka. Okolní políčka byla též neudržovaná. Když se přiblížili k vesnici, uviděli jednu ze dvou bran proraženou. Všem bylo již jasné, že vesnice obydlená nebude.

 

Zastavili nedaleko brány, vytasili své zbraně a opatrně se plížili k bráně. Okolo bylo ticho, jen v trávě čas od času zašuměl vítr. Nahlédli pobořenou bránou dovnitř. Palisádové opevnění s malým příkopem chránilo necelou dvacítku, převážně dřevěných domů. Vše vypadalo celkem zachovale, takže vesnice pravděpodobně byla opuštěna nedávno. Prohlédli postupně jednotlivé domy. Kromě skromného vybavení vesničanů nalezli v domech pouze dvě těla a tři hromádky kostí.

 

„Nalezli jste něco zajímavého?“ zeptala se Daniela poté, co se všichni sešli u většího patrového domu s kamenným spodním patrem.

„Kromě dvou těl a několika hromádek kostí, nic zajímavého. Většina vesničanů zřejmě stačila včas uniknout,“ odpověděl Alessander.

„Za chvíli bude večer. Bude vhodné tu přenocovat. Zdejší opevnění nám poskytne vhodné útočiště,“ navrhoval Vidaath a při tom si prohlížel okolní palisády.

„Pobořenou bránu bychom mohli trochu poopravit a já bych tam nalíčil nějakou past,“ přidal Rogr další návrh.

„Já bych tam k tomu nastražil ohnivou past. Druhou bych nastražil k druhé bráně pro případ, kdyby se snažili zaútočit i z druhé strany.“

„Tím bychom získali své útočiště na přenocování. Ještě bych schovala povoz a koně do bezpečí tohoto domu. V něm bychom i přenocovali. Samozřejmě budeme opět držet hlídky.“

Návrhy všech zněly rozumě.

 

Všichni učinili tak, jak se dohodli. Nejprve se všichni pustili do oprav brány, tak aby poskytovala alespoň nějakou ochranu a do malého průchodu Rogr nastražil kládu, která by měla případného jezdce shodit z koně. Vidaath nastražil své oblíbené ohnivé pasti, které nemají nemrtví zrovna v oblibě. Během prací slunce pomalu zapadalo za obzor a večerní obloha se zbarvila do oranžovo červena.

 

Koně a povoz se zásobami schovali do přízemí hlavní budovy. Zavřeli bránu do domu a zajistili ji na závoru. Poté se všichni odebrali do patra, ze kterého byl z oken dobrý výhled nejen na celou vesnici, ale i na širé okolí. Takže případného příchozího šlo spatřit již na delší vzdálenost. V patře byly tři slušně vybavené pokoje, v každém dvě postele, takže mohli všichni pohodlně přespat. Nakonec něco pojedli ze zásob, a potom si chvíli ještě povídali převážně o možných nebezpečí číhající v prokletém hvozdu. Venku se již stmívalo a dobrodruzi již ulehli ke spánku. Rogr a Alesander ulehli v pokoji s výhledem na pobořenou bránu, nyní již částečně opravenou. Vidaath ulehl v pokoji naproti přes chodbu.

 

První hlídku držela Daniela. Obešla všechna okna v patře a přivřela okenice tak, aby malou skulinou bylo stále vidět ven, a přitom nebylo na první pohled poznat, že v domě někdo přespává. Posadila se na židli v pokoji, kde přespával Rogr a Alessander a pootevřeným oknem se rozhlížela po okolí. Všichni se mezitím ponořili do říše snů.

 

Krajina se zahalila do tmy. Daniela sledovala potemnělou a pustou krajinu. Občas vstala, pomalu obešla pokoje v patře a dívala se z ostatních oken do dalších směrů. V okolí však byla pouze tma a ticho. Když dokončila obhlídku okolí, vždy se vrátila zpět do pokoje s výhledem na hlavní bránu. V ten den byl měsíc téměř ve fázi novu a slabý cípek příliš světla do krajiny nedával. Dlouhou dobu nic nenasvědčovalo, že by jezdci, nebo někdo jiný měl přijít.

 

Hlídka Daniele skončila, a proto probudila Rogra. Moc se mu sice nechtělo, ale přesto nakonec vstal a vystřídal Danielu. Daniela ulehla a během krátké doby už spala. Rogr nejprve obešel patro, aby se rozhlédl po krajině, a poté usedl na stejnou židli jako prve Daniela. Chvíli sledoval temnou krajinu a stále byl všude až podivný klid. Rogrovi se však začali zavírat oči, proto raději vstal a opět se prošel po ostatních pokojích. Vždy nějaký čas pobyl u jednotlivých oken a sledoval ponurou krajinu. Když obešel všechna okna, vrátil se zpět do svého pokoje. Pokračoval ve sledování okolí. Po chvíli však měl onen známý nepříjemný pocit. Měl pocit, jak v se dáli něco pohybovalo. Přistoupil blíže k oknu aby se lépe podíval, zda se neblíží temní jezdci. Nic však nezahlédl. Měl dojem, že se mu pouze něco zdálo, a proto se posadil zpět na židli.

 

Po chvíli na židli opět začal usínat, když v tom uslyšel z chodby slabý šramot. Náhle procitl a pomyslil si: „Že já zaspal a někdo, nebo něco mezitím vešlo do domu.“ Opatrně vytasil meč a šel prohlédnout tmavou chodbu, do které pronikalo jen nepatrně světla skrz pootevřenou okenici. Úzkostlivě nahlížel do jednotlivých pokojů. Snad na každém rohu očekával skryté nebezpečí. V žádném z nich nic neobjevil. Sešel do spodního patra, kde byla téměř úplná tma. Jako první šel zkontrolovat vchodové dveře. Oboje byly stále zavřené na závoru a nijak netknuté. Velice se mu ulevilo: „Zřejmě nějaká myš hledala něco k snědku. Kdyby sem někdo přišel, musela by přece explodovat ohnivá past,“ uvědomil si a vrátil se zpět do patra.

 

Dále kontroloval z oken okolí. V jednu chvíli měl znovu ten zvláštní pocit, když opět zahlédl v dáli nějaký pohyb. Chvíli se domníval, že se znovu jednalo o výplod jeho fantazie, přeci jen zdejší místo nebylo přívětivé pro nocování. Mnozí se často bojí více vlastního strachu, zvláště když každý drobný šramot pokládají za nebezpečí. Vrátil se zpět do pokoje, ale raději se tentokrát opřel o parapet okna a bedlivě sledoval krajinu. Jeho hlídka se pomalu krátila a již se těšil, až bude moc opět ulehnout.

 

V jednu chvíli však na chvíli zahlédl záblesk rudého světla. Lekl se toho. Ten záblesk rudých očí už znal. Podíval se raději pozorněji, chtěl zjistit, zda to opět nebyla nějaká vidina. Ale záblesk rudých oči zahlédl opět a dokonce rozeznal i temného jezdce. „Už jsou tu,“ blesklo mu hlavou a rychle šel vzbudit ostatní. Něž ostatní vstali a připravili se k boji, ozvala se od hlavní brány exploze a hned na to dunivá rána a žuchnutí. Rogr zaujal své místo u okna a vystřelil po jezdci šíp. Zda se trefil, nebylo jasné kvůli tmě. Ostatní zatím běželi před dům. Tam spatřili koně temného jezdce, ale jezdec nebyl na koni, nýbrž se teprve zvedal ze země u brány. Rogrova past zafungovala výborně a srazila jezdce z koně.

 

Daniela ihned běžela k jezdci a pustila se s ním do boje. Vidaath vykouzlil malou planoucí kouli, kterou seslal na koně. Ta se kutálela přímo na svůj cíl a popálila temného koně na nohách. Alessander použil své známé kouzlo rozpal kov a z černé zbroje koně ze začal valit dým. Daniela bojující s rytířem první ranou minula, temný rytíř útok opětoval, ale naštěstí ho Daniela vykryla. Rogrův šíp rytíře též minul a zabodl se do zdi jednoho domu. Mezitím se kůň rozzuřil a rozeběhl se proti Alessandrovi. Ten však stačil uskočit. Vidaath na to pronesl zaklínadlo a ze země vyrostly kořeny, které zapletly koni nohy. Ten se nějaký čas nemohl pořádně hýbat. Toho Alessander využil, pronesl zaklínadlo a na koně seslal velký ohnivý šíp. Ten se zabodl přímo do hrudi temného oře a ten pak hlasitě zasténal.

 

Daniele se podařilo zasáhnout temného rytíře do hrudi, ze které vytryskla temně čená krev. I Rogr byl úspěšný, jeho šíp rytíře zasáhl do ramene, ten se poté nezmohl na pořádný úder a Danielu tak opět minul. Z jezdcova oře se valil již hustý dým, bolest způsobena popálením ho již tak rozzuřila, že sebou začal prudce házet, až se vymanil i ze sevření kořenů. Poté se rozeběhl na Vidaatha, který stál u dveří do domu. Ten však stačil včas vytasit svoji šavli a zabodnout ji přímo do hrudi koně. Vážně zraněný kůň hlasitě zařval, na chvíli se postavil na zadní a vzápětí se svalil na zem. Jeho rozpálené brnění dílo zkázy nakonec dokončilo.

 

Mezitím Daniela nevykryla útok rytíře a zasáhl ji do hrudi, naštěstí její zbroj úder zmírnila. Alessander pronesl další kouzelnické zaklínadlo a vystřelil oproti rytíři Melfův kyselinový šíp, ten svůj cíl zasáhl a jed začal rytíře pomalu rozežírat. Tento jed však nepůsobil příliš dlouho a po krátké době se vytratil. Daniela rytíře zasáhla opět do hrudi. I Rogr se vzápětí trefil.

 

Alesaander pronesl další zaklínadlo a z jeho prstů vylétli tři jasně zářící magické střely, které neomylně zasáhli svůj cíl. Vidaath mezitím přiběhl blíže k místu boje a ze svého praku po rytíři vystřelil kámen. Ten rytíře zasáhl přímo do čela a Daniela tak mohla snadno rytíře udeřit přímo do hlavy. Tento poslední útok se stal temnému rytíři osudným.

 

„Uf. Tak to bychom měli. Tenhle jezdec vydržel skutečně až příliš hodně,“ oddechla si Daniela po vyhraném a náročném boji.

„Štěstí, že byl jen jeden. Nevím, jak bychom se bránili, kdyby byly čtyři. To by bylo potřeba to mocné Almendethovo kouzlo,“ prohlásil Vidaath, který si vzápětí uvědomoval možné nebezpečí.

„Doufejme, že do rána nepřijdou další. Bylo by dobré nalíčit znovu past u brány.“

 

Rogr, který mezitím sešel dolů, se dal do práce. Jakmile své dílo dokončil, všichni se vrátili zpět do domu. Vidaath uzdravil Daniele její zranění, a následně všichni opět ulehli ke spánku. Další hlídku držel Vidaath. Ten se nejprve procházel po pokojích a sledoval potemnělou krajinu a v duchu si říkal: „Snad nepřijdou další.“ Věděl, že svoji magickou sílu už částečně vyčerpal.

 

V okolí byl klid, pouze z přízemí čas od času zaslechl šramot drobných hlodavců. Občas zaslechl i koně dobrodruhů, kteří opět v klidu spali. Tyhle zvuky Vidaath bez problému rozeznal a věděl, že neskýtají žádné nebezpečí. Občas se posadil na židli k oknu s výhledem na hlavní bránu. V okolí se nic nedělo. Jeho hlídka se chýlila ke konci.

 

Když nastala vhodná doba, vystřídal se s Alessandrem. Ten pak na hlídce obešel celé patro a sledoval stejně jako ostatní, dění okolí. Všude stále tma a ticho. Po čase se konečně začalo na východě rozednívat. Nyní mu bylo jasné, že jezdci by se již neměli vrátit. Alespoň do další noci, pokud je pravda to, co vyprávěla Laia Vidaathovi.

 

Druhý den po rozbřesku byla obloha téměř zatažená a skrz mraky pronikly sluneční paprsky jen málokdy. Všichni se v ten den probudili trochu později než obvykle. Noční boj je trochu unavil, a tak bylo třeba spánkový deficit dohnat. Po probuzení se posilnili a ujasňovali si dnešní plán.

 

„Jaký bude dnešní plán?“ optal se při snídani Alessander.

„Já bych nejprve vyrazil koňmo obhlédnout okolí hvozdu a snad i okrajové části, abychom zjistili, jak to vůbec v jeho okolí vypadá a jaké tam hrozí případné nebezpečí. Taky bych zjistil jak na mě ten hvozd zapůsobí. Nikdy jsem tam nebyl, a tak nemám tušení, s čím budeme mít tu čest. Poté bychom se mohli vrátit zpět sem do vesnice, kde se dá relativně v bezpečí přenocovat a další den pokračovat v dalším průzkumu lesa,“ sdělil Vidaath ostatním svůj návrh.

„To zní jako rozumný návrh. Dokud nezjistíme, co se ve hvozdu skrývá, nepouštěl bych se zatím dál,“ souhlasil Rogr s Vidaathovým návrhem.

 

Když dojedli, tak si vzali nějaké zásoby na dnešní den a nějakou drobnou výbavu. Nasedli na koně a vydali se směrem na severozápad ke hvozdu. Pozůstatky bývalé dlážděné cesty byly patrné ještě do dnes. Zbytky pokračovaly snad až do města nacházejícího se uprostřed hvozdu.

 

Cesta pustou krajinou rychle ubíhala a ještě před polednem spatřili v dáli rozsáhlý vzrostlý les. To byl onen obávaný prokletý hvozd. Pomalu se k němu přiblížili. Na první pohled se zdál být obyčejný, náhodnému cestovali by ani na chvíli nepřipadalo, že se v lese může ukrývat nějaké nebezpečí. Na chvíli se zastavili, aby se rozhlédli. První věc, která je okamžitě zaujala bylo ticho. Tak tiché, až všem mrazilo v zádech. Nikde žádná zvěř ani hmyz, dokonce nevál ani slabý vítr, nepohnulo se jediné stéblo trávy. Tíživou atmosféru umocňovala zatažená obloha, která nepropustila ani trochu slunečního svitu. Jediné zvuky pocházeli od kroků jejich koní.

 

Pomalu se přibližovali ke hvozdu. Jejich koně najednou pociťovali neklid. Čím víc se přibližovali, tím více se koně vzpouzeli. Vidaath cítil, že se toho hvozdu velmi bojí a za žádných okolností se nechtěli k lesu ani přiblížit. Ať se snažili dobrodruzi sebevíc, koně se stále více plašili. Museli se proto kousek vrátit.

 

Když se koně trochu uklidnili. Dobrodruzi se chtěli poradit, jak budou postupovat dále.

„Budeme muset jít pěšky. Koně se toho lesa bojí snad víc než řezníka. A já z toho lesa taky nemám dobrý pocit,“ pravil Vidaath, který podvědomě také moc do lesa nechtěl.

„Nedá se nic dělat. Koně necháme dál od lesa a podíváme se do hvozdu,“ souhlasila Daniela.

Koně tedy nechali na louce dál od hvozdu, zatímco se dobrodruzi vydali na průzkum jeho okrajových částí.

 

Nyní stáli na okraji hvozdu. Stále se na první pohled nijak nelišil od jiných lesů, pouze byl velice hustě zarostlý, spousty velkých keřů a různého křoví. Mnoho vzrostlých vzrostlých stromů zabraňovalo i za jasných dní průniku slunečních paprsků. V ten den však bylo ještě zataženo, a tak bylo i v poledne ve hvozdu šero. Na souostroví stále existovalo mnoho podobných míst, akorát o nich nekolovaly podivné legendy, jako o tomto hvozdu.

 

Udělali několik kroků. Původní cesta byla zcela zarostlá. Po šestseti letech nebylo po ní ani památky. Podivné ticho stále přetrvávalo. Právě tato tíživá atmosféra ho od jiných lesů tak odlišovala. Obvykle překypují životem, ale tady to vypadá, jako by zde bylo mrtvo. Chvíli se dobrodruzi rozhlíželi po blízkém okolí, nechtěli se příliš vzdalovat od okraje, aby se hned neztratili. Stále se snažili mít okraj na očích. Zatím nic nenasvědčovalo, že by zde hrozilo přímé nebezpečí.

 

Podle staré mapy by se někde v okolí měl nacházet pramen vedoucí do hledaného města. Snažili se ho proto vypátrat. Během hledání měl Vidaath občas pocit, že ve své mysli slyší nějaký hlas. „Pojď dál. Nic se ti nestane,“ promlouval několikrát neznámý příjemný hlas k Vidaathovi. Tomu se to nechtělo líbit. Měl obavu, aby se nejednalo o nějakou léčku.

 

Netrvalo nijak dlouho a pramen skutečně nalezli. Dokonce od něj bylo stále vidět na okraj lesa. Vidaath prozkoumal vodu, pátral po podivných věcech. Voda však byla velice čistá. Nic neobvyklého v ní nenašel, dokonce ji považoval vhodnou k pití. Pokračovali podél malého potůčku vinoucí se hustým lesem. Absolutní ticho narušovalo pouze chrastění v trávě při chůzi a občasné praskání větviček křovisek, kterými se museli stále prodírat.

 

Po čase sledování narazili v zemi na velkou trhlinu, kam onen potůček tekl. Trhlina byla velice hluboká, ať se snažili sebevíc, na dno nedohlédli. Zkusili tradiční pokus, hodit kamínek na dno. Přestože bylo v okolí úplné ticho, dopad kamínku nezaslechli. Propast mohla být i stovky metrů hluboká. „Kdybychom si tam mohli posvítit, třeba by ve stěně mohl být nějaký tunel či puklina vedoucí do města,“ napadlo Rogra. Nápady, jako hodit dolů lucernu, byly okamžitě zavrženy. Bylo by to jen zbytečné plýtvání. Alessander měl nápad. Na klacek zakouzlil jasné magické světlo a tento klacek uvázal na lano. Pak svítící klacek uvázaný na laně opatrně spustili do propasti. Lano nebylo však příliš dlouhé, a tak ani teď nebylo dno vidět. Ve stěnách nebyl žádný postranní tunel, či výstupek. Jasné světlo klacku osvětlovalo pouze strmé stěny propasti. Nebylo možné po nich slézt dolů. Mohli by ke slezení použít magii, nicméně nevěděli co se může skrývat hluboko v temném podzemí tohoto hvozdu. Sestup a později i výstup pro všechny členy družiny, by byl pro Alessandra náročný a nezbyla by mu magická energie pro případný boj v podzemí.

 

Mohlo být už po poledni, proto se chtěli vrátit zpět do opuštěné vesnice a pokračovat v průzkumu zítra. Lano i svítící klacek schovali zpět ke své výbavě. Účinek tohoto bude trvat ještě několik dní a klacek tak bude určitě ještě užitečný. Následně se vydali podél potůčku zpět k prameni. Když dorazili z k prameni, rozhlédli se. Chtěli zjistit, kudy se dostanou ven z lesa, ale okraj nebyl nikde vidět. „Přeci jsme z tohoto místa viděli na okraj lesa,“ pravil překvapený Vidaath. Otočili se směrem, kde ještě předtím viděli okraj lesa. Udělali několik kroků, ale kýžený kraj nebyl vůbec nikde na dohled. Vidaath se snažil určit správný směr. Byl si jistý svým orientačním smyslem, přesto v hustém porostu nemohl určit správný směr z lesa.

 

Strávili tu poměrně dost času. Vidaathův orientační smysl se zde zdál být najednou nepoužitelný. Měl dojem, jakoby ho ten hvozd naschvál mátl. Vždy když si byl jistý, že už našel správný směr, tak se pořád nemohli z hvozdu vymotat. Ať to bylo jakkoliv, stalo se to čeho se obávali, ztratili se.

 

Během neustálého bloudění občas v lese na chvíli zahlédli srnku. Bylo to velmi divné, když dosud nespatřili žádnou jinou zvěř ani ptactvo. Vždy se jen na chvíli objevila, a poté se opět někam schovala, jakoby je stále sledovala. Do toho všeho Vidaath pořád slyšel ten zvláštní hlas: „Pojď dál. Nemáš se proč bát. Vždyť to jsi ty, kdo vládne silou přírody.“ Ten hlas se snad snažil Vidaatha uklidnit. Vidaath však k němu choval nedůvěru, a stále se mu v mysli bránil. Mohla to být léčka, která se jen snažila dostat dobrodruhy do pasti. Ještě větší však obavu měl z nadcházející noci. Uvažoval: „Co když se ten hvozd v noci přemění na místo děsu. Co když nebezpečné potvory vycházejí jen v noci.“ Tyto myšlenky se stále se honily Vidaathovi v hlavě.

 

A ta srnka, pořád je sledovala. Vidaathovi to přece jen nedalo a za pomocí schopnosti mluvit se zvířaty se ní dal do řeči.

„Kdo jsi? Celou dobu jdeš za námi.“

„Překvapilo mě, že sem chodí ještě nějací lidé. Byla jsem jen zvědavá. Léta jsme tu žádné nepotkali. Všichni se sem bojí.“

„Nevíš co se tu děje?“

„Pořádně ani nevím. Ten les je divný. Celý bez života. Nás tu už moc nezbylo.“

„Netušíš jak se dostat ven z tohohle místa?“

„To je právě na tomhle lese to nejpodivnější. Cesta ven neexistuje. Je jen cesta do města. Kdo sem jednou vstoupí, již nenajde cestu ven.“

„A kudy se dostaneme do města.“

„Cesta do města je velice jednoduchá. Stačí jít pořád dál.“

 

Poté Vidaathova schopnost mluvit se zvířaty opět ustala. Druidi jako Vidaath, ještě neovládají tyto schopnosti na delší dobu. Vidaath poté sdělil své nové poznatky ostatním. Pořádně to nikdo nechápal, že cesta z lesa neexistuje. Bylo to těžko představitelné. Alessander s Vidaathem uvažovali o nějaké podivné, pro ně neznámé magii. Na světě údajně existují místa kde prostor a čas nefunguje, tak jak by měl. Nikomu z nich se v tomto hvozdu samozřejmě nechtělo nocovat. Nikdo stále netušil, co se v noci může stát, ale nezbývalo jim nic jiného, než pokračovat dále.

 

Cesta skrz hustý porost byla poměrně obtížná. Všude husté keře a staré popadané stromy. Pouze Vidaath uměl skrze tyto porosty snadno procházet, ale vždy musel počkat na ostatní, kteří lesem nemohli tak dobře procházet. Aby cesta ubíhala rychleji, snažil se hledal alespoň trochu schůdnější cestu pro ostatní. Uplynul takřka celý den a v lese se začalo více šeřit. Bylo načase najít vhodné místo k přenocování. V lese občas narazili na několik malých mýtinek. Jednu příhodnou si vybrali na přespání. Skrze zataženou oblohu na ní nedopadalo příliš světla, takže ani zde nebylo o moc více světla, než v lese. Bylo třeba se připravit. Oheň přes noc dobrodruhům poskytne dostatek světla a tepla. Proto nasbírali v okolí zásobu dřeva na celou noc. Potom rozdělali uprostřed mýtiny před setměním oheň. Rozdělili si noční hlídky a pomalu ulehli ke spánku.

 

Vidaath si sedl do trávy a díval se po okolí. Les se brzy ponořil do úplné tmy. Oheň příjemně plápolal a osvětloval prostor nevelké mýtiny. Dále než k prvním stromům nebylo vidět. Oranžová záře ohně dodávala pocit bezpečí. Nemít v ten moment oheň již by nocovali v úplné tmě, ve které by si neviděli ani na špičku nosu. Vidaathovi se neustále honily v hlavě myšlenky: „Co jen se v tom podivném lese ukrývá? Co to bylo za podivný hlas, který slyšel pouze on? Co je dnes v noci čeká?“ Ticho temného narušoval pouze příjemný praskot ohně.

 

Ostatní již spali a Vidaath stále seděl v trávě a úzkostlivě se rozhlížel po okolí. Občas vzal z hromady dříví pár klacků a přihodil je na oheň. Čas plynul velice pomalu, zdálo se mu, že čas jeho hlídkování nikdy neskončí. Pořád očekával, co vyleze z neprostupné tmy lesa. Pořád se divil, že dosud se nic nestalo. „Kdyby tu nakonec žádné nebezpečí nehrozilo, tak by sem občas někdo zavítal. Něco tu přeci musí být. Ta srnka říkala, že sem vůbec nikdo nechodí a les je divný,“ stále přemýšlel Vidaath. I sám se tu necítil vůbec dobře. V normálním lese se cítí vždy tak svěže a příjemně, ale tady má velmi nepříjemné pocity, jakoby ho tu něco neustále sledovalo. Ta tíživá atmosféra tohoto místa na něj neustále dopadala.

 

Seděl dále na zemi a sledoval les. Náhle něco v temnotě lesa spatřil. Vypadalo to na nějaké červené oči které, které se dívaly přímo jeho směrem. Nevšiml si kdy to přišlo, nic nezaslechl. Ty oči se tam prostě náhle objevily. Pozoroval je a čekal, zda ta bytost, které patřily, něco nechystá. Zatím to vypadalo, že ho oči jen sledují. Čas od času dokonce mrkly. „Komu jen patří? Vyčkává to snad, dokud neusnu a teprve poté to zaútočí?“ uvažoval.

 

Po chvíli k těm prvním očím přibyly opodál další. Opět, zjevily se zcela náhle. Vzal z ohně jeden větší hořící klacek a šel se podívat o něco blíže k lesu. Částečně hořící klacek nepatrně osvětloval temný les. Pomalu se blížil k tem neznámým očím. Když světlo od malého plamínku dolehlo až k místu, kde byly první oči, tak ty náhle zmizely. Nikde žádné stopy ani žádný šramot. Odstoupil pár kroků zpět, ale oči se tam opět náhle zjevily. Když se k nim opět přiblížil, zase zmizely. Vrátil se zpět k ohni a oči tam byly znovu. „Nemají snad rádi oheň? Zjišťovat to bez ohně však pokoušet nechtěl. Za nedlouho se zjevily další oči a hned na to další a další. Brzy v okolí napočítal 6 párů očí. „Chystají se snad k útoku? Doufám, že skutečně nemají rádi světlo.“

 

Vzbudil Rogra, který byl další na řadě.

„To už jsem na řadě?“ po chvíli rozespalým hlasem pronesl Rogr, který by si ještě chvíli rád pospal.

„Něco v tom lese skutečně je. Podívej se o okolí,“ tichým hlasem upozornil Rogra.

Ten se porozhlédl a viděl v okolním lese množství očí.

„Co to je?“ lekl se Rogr.

„Nevím. Začaly se tu před chvíli objevovat. Možná se bojí světla. Když jsem s jedním hořícím klackem přišel blíž, oči v tom místě na chvíli zmizely. Ale jakmile jsem se vrátil opět se tam objevili,“ vyprávěl Rogrovi tichým hlasem.

 

Zatím co se spolu bavili, v okolí přibylo několik dalších párů očí. Vidaath vzal z ohně hořící klacek a předvedl Rogrovi reakci očí na světlo. Situace se stále opakovala. Poté klacek odhodil dále do lesa, kde ještě chvíli slabě osvětloval les. V tom místě několik očí zmizelo. Jakmile hořící část klacku zhasla, tak se oči opět vrátily. To už v okolí bylo více než 20 párů očí. Stále se nic nedělo. Oči se jen dále upřeně dívaly na dobrodruhy nocující na mýtině. Sem tam nějaké mrklo.

 

Vidaath si lehl k ohni. Spát se mu však nechtělo, a tak si chvíli povídal s Rogrem.

„Co když se jedná o nějakou iluzi?“ napadlo Rogra.

„Možné to je, ale zkoušet se mi to nechce. Pak taky, kdyby to byla iluze, proč sem nikdo nechodí?“

„Pravda. Ale možná je v tom hvozdu něco, s čím jsme se dosud nesetkali.“

„Radši na to nechci pomyslet co nás tu čeká.“

 

Rogr dál hlídkoval, zatímco Vidaath ležel na trávě a pokoušel se zamhouřit oči. Po nějaké době se v dáli ozval hlasitý výkřik.

„Co to bylo?“ zvedl se Vidaath a společně s Rogrem zhlédli směrem odkud zazněl výkřik.

„Znělo to jako z velké dálky.“

„Možná to šlo z města, do kterého máme namířeno?“

„Nebo je v lese ještě někdo jiný a něco se mu stalo.“

„Doufám, že to není nějaká neznámá bytost, která má teď namířeno k nám,“ strachoval se Vidaath, který udělal pár kroků směrem, odkud zazněl výkřik a snažil se naslouchat.

Z lesa se nic neozývalo, stále jen ty podivné červené oči, které na ně stále upřeně hleděly a mrkaly.

 

„Už se nic neozývá. V lese je stále ticho,“ uklidňoval Vidaatha Rogr.

Vidaath se vrátil zpět a ulehl. Snažil se usnout, ale obava z očí, tajemného výkřiku v dáli a dalších dosud neznámých nebezpečí mu nedala spát. Usnul, až když Rogra vystřídala Daniela. Množství očí v okolí bylo většinou stálé. Občas nějaké zmizely a jiné přibyly. Daniela průběžně přikládala na oheň a dál dávala pozor. Rogr též ležel a nemohl usnout, ale nakonec spánek přeci jen přišel. Daniela pak sama u ohně dále sledovala okolí. Po celou dobu hlídky Daniely se jinak nic zvláštního nestalo.

 

Nakonec Alessander vystřídal Danielu. Alessander byl přítomností očí překvapen. Daniela mu však povyprávěla o všem, co se během noci stalo. Pak poměrně rychle usnula. Alessander chvíli sledoval podivné oči. Po chvíli chtěl vyzkoušet, zda reagují i na magické světlo. Vytáhl z výbavy svítící klacek a udělal několik kroků k lesu. Oči však nemizely. Světlo klacku neosvětlilo blízkou bytost, které patřily oči. Vlastně si ani nebyl jistý, zda oči někomu patří, nicméně měl velice silný pocit, že před ním něco je, a pokud udělá ještě krok, tak to snad i zaútočí. Ustoupil raději zpět k ohni a pomyslel si: „Asi nemají rádi jen oheň a denní světlo. Na magicky stvořené světlo nereagují.“ Přiložil na oheň další klacky a hlídal dále. Chvíli přemýšlel o podivném křiku, o kterém mu pověděla Daniela. Byl zvědavý co ve ztraceném městě naleznou.

 

Když, se dále rozhlížel, všiml si, že oči začínali postupně mizet. Po chvíli jich okolo bylo již jen pět, ale i ty postupem času zmizely. Poté už žádné jiné v okolí nezůstaly. Okolo mýtiny byl opět jen temný les. „Konečně ty podivné oči jsou pryč,“ zaradoval se v mysli Alessander.

 

Začalo se pomalu rozednívat. Neprostupná tma ustupovala a začaly být patrné další stromy dál v lese. To už byla známka blížícího se rána. Obloha byla však stále zatažená, ale tolik očekávané světlo přeci jen vydávala. Oheň nechal pomalu dohořet, zatímco se ostatní brzy probudili. Bylo lepší vstát časně, protože chtěli město najít již dnes.

 

„Tak dneska jsem se moc dobře nevyspal. Po svoji hlídce jsem nemohl vůbec usnout. Snad už hlídkovala Daniela, když jsem usnul. A co vy? Jak jste se vyspali?“ pravil ještě rozespalý Vidaath.

„Nakonec ta noc, až na ty oči a podivný křik v dáli, nebyla tak zlá. Ale řeknu ti, že se špatně usíná, když se na tebe dívá dvacítka očí,“ líčil Rogr svůj dojem z uplynulé noci.

„Pravda, ale nemůžeme na to spoléhat. Dnes to byly oči a výkřik, zítra to může být nějaká zlá creepa z lesa,“ namítal Vidaath.

„V tomhle bych souhlasil s Vidaathem. Prošli jsme jen malou část lesa a nevíme co se skrývá hlouběji v lese. Vzpomeňte na ten výkřik během Rogrovi hlídky,“ pověděl svůj názor na věc Alessander.

 

Něco málo pojedli a vydali se na cestu. Jídlem museli šetřit, protože většina zásob zůstala na povoze ukrytý v opuštěné vesnici. S sebou si vzali jídlo jen na jeden, možná dva dny. Během putování bylo v lese stále ticho. Vidaath zase slyšel ten samý hlas: „Pojď dál. Nemáš se tu proč bát. Nezapomínej, ty vládneš přírodními živly.“

 

Přestože cestovali hodně dlouho, les se příliš neměnil. Pořád to zlověstné ticho a žádná zvěř. Ani tu srnku už nespatřili. Nevěděli, zda jdou vůbec správným směrem. Vidaath si byl jistý, že se blíží k městu. Přesto však měl trochu obavy, zda se nepohybují v kruhu. Les se zdál být všude naprosto stejný.

 

Mohlo být již pozdní odpoledne, když náhle spatřili větší mýtinu. Byla mnohem větší, než ta, kde nocovali. Nacházela se na menším vrcholu, ze kterého byl dobrý rozhled do rozsáhlého údolí. Pořádně se proto rozhlédli. V údolí spatřili rozsáhlé zchátralé město. „To je ono. Našli jsme to,“ zaradovali se. Okolí města však bylo divné. Stromy v jeho okolí byly zcela suché. Bylo to velice zvláštní, jakoby se v okolí města nedařilo vůbec ničemu živému. Z celého údolí byla cítit zvláště silná negativní energie.

 

Město bylo ještě poměrně daleko. Zřejmě by do něj dorazili až za tmy. Rozmýšleli se, zda se utábořit zde, nebo zkusit dorazit do města, a tam přenocovat.

„Vůbec se mi to město nelíbí. Cítím z toho města zlo,“ pravila Daniela, která měla schopnost vycítit zlo z různých míst a lidí.

„Taky se mi to tam nelíbí. Netušíme, co tam po nocích může chodit. Možná bude lepší přenocovat zde. Tohle místo je vhodné pro pozorování dění ve městě. Pokud by se tam děly nějaké divné věci, tak bychom je odsud mohli vidět,“ navrhl Vidaath.

„Čím blíž zdroji zla budeme, tím horší věci nás čekají. Možná bude asi lepší zde přenocovat. Tak nějak víme, co se děje za noci v lese. Navíc bychom se mohli ještě při cestě do města v tomto lese zdržet. Nocovat v mrtvé části lesa se mi nezdá jako dobrý nápad,“ v podstatě Alessander souhlasil s návrhem Vidaatha.

„Dobře, ještě jednou v lese přenocujeme.“

 

Připravili se opět zásobu dříví na noc. Na mýtině ho bylo hodně, a tak nemuseli ani do lesa. Oheň rozdělali na krytějším místě za horizontem, tak aby od města nebylo vidět světlo od ohně. Blížil se večer. Krajina se znovu brzy ponořila do tmy. Město teď vypadalo opravdu nepřívětivě. Neměli ani tušení, co se tam v tento moment mohlo ukrývat. Prostorná mýtina umožnila udržet větší odstup od lesa, tím byly po chvíli vidět už jen přední stromy. Dnes šli spát ještě před setměním. První hlídku držel Alessander, protože se dnes chtěl Vidaath trochu vyspat. Bylo lepší usnout ještě před příchodem podivných bytostí.

 

Alessander seděl na pařezu v blízkosti ohně. Ostatní byli po celodenní cestě hustým lesem unavení, a tak brzy usnuli. Nastala noc. Netrvalo dlouho a chvíli po setmění se v temném lese opět objevily znovu ty samé červené oči. Všechny se dívaly na něho. Bylo to pro něj nezvyklé, minulou noc už všechny oči zahlédl najednou až po probuzení. Postupně přibyly další a další. Netrvalo dlouho a v hloubi temného lesa jich bylo desítky. Opět čas od času nějaké mrklo. Z vetší mýtiny bylo vidět daleko větší část lesa než včera, a tak se zdálo, že je jich bylo v okolí mnohem více. „Při té velikosti lesa může být těch neznámých potvor miliony. Nebo nás přes den sledují a my je nevidíme?“ pomyslel si Alessander, přičemž mu z té myšlenky běhal mráz po zádech. Občas přiložil na oheň další klacky. Pak se šel podívat z vyvýšeného místa na město. V okolí bylo stále ticho a ani ve městě se zdánlivě nic nedělo. Blížilo se střídání hlídek.

 

Probudil Rogra a vystřídali se. Ještě než však Alessander ulehl, ozval se z města hlasitý výkřik, stejný jako zaslechli včera. Znělo to, jako když někdo hrůzou zakřičí těsně před svou smrtí.

„Co to bylo?“

„To byl stejný výkřik jako jsme zaslechli včera s Vidaathem,“ odpověděl mu Rogr.

„Zvláštní, jak se tak daleko rozlehl.“

„Teď už víme, že nikdo další v lese nebyl. Je to skutečně zvláštní, jak se může křik nést až do takové dáli. Dnes jsme určitě ušli 15 mil a bylo slyšet až tak daleko.“

Alessander náhle něco zaslechl, nebo si to alespoň myslel: „Neslyšel jsi teď něco?“

 

Oba naslouchali. Zprvu bylo ticho, ale po chvíli občas zaslechli něco jako mohutné dupání v dáli. Alessander vstal a s Rogrem se podívali směrem k městu. Ač se snažili cokoliv zahlédnout, nic ve městě neviděli. Poznali jen to, že ono neznámé dupání se ozývalo z města. Chvíli se ještě pozorovali město, ale vždy to bylo se stejným výsledkem. To se zdálo na pohled opuštěné.

„Odsud asi nic neuvidíme, je to dost daleko. Snad tomu přijdeme na kloub zítra. No já si půjdu lehnout,“ pravil Alessander a ulehl k ohni.

„Dobrá, budu to průběžně sledovat. A kdyby se začalo dít něco vážného, tak vás vzbudím. Pokus se dobře vyspat.“ popřál Rogr Alessandrovi dobrou noc.

 

Jakmile Alessander ulehl a snažil se spát, cítil ze země slabé otřesy způsobované dupotem. „Musí tam chodit něco obřího. Snad jsme udělali dobře, že nocujeme zde,“ pomyslil si. Usnul nečekaně rychle. Rogr dál seděl na pařezu u ohně a rozhlížel se po temném lese. Oči tam stále byly. Už si však na jejich přítomnost pomalu zvykl. Kromě nich teď stále v dáli slyšel ten podivný dusot. „Komu asi patří?“ uvažoval. Přiložil opět na oheň a podíval se opět k městu. Stále nic. Sedl si proto zpět na pařez a dále hlídkoval. Čas plynul dál a nic dalšího se zatím nedělo. Přišla řada na Danielu.

 

Jakmile vstala, ihned zaslechla ten dupot v dáli. „Co to je?“ optala se.

„Nevíme. Ozývá se to z města, ale dosud jsem tam nic nespatřil. Začalo se to ozývat v době, kdy jsem se střídal s Alessandrem.“

„Stalo se ještě něco jiného?“

„Opět jsme zaslechli ten stejný křik jako včera. Chvíli po něm se začalo ozývat to dupání. Jinak nic dalšího. Znovu je tu ta spousta očí. Stejně jako včera na nás zírají.“

Pak Rogr ulehl a po chvíli též usnul. Daniela pokračovala v hlídkování. Občas přiložila na oheň a průběžně sledovala temné město. Stále vše stejné.

 

Uplynula doba její hlídky, a tak vzbudila Vidaatha. Rovněž první věc, kterou zaznamenal bylo dupání.

„Co to má být?“

„Pořád nevíme. Začalo se to ozývat od doby střídání Alessandra a Rogra. Předcházel tomu nějaký výkřik, stejný jako jste zaslechli včera.“

„Měl jsem pocit, že jsem zaslechl křik, ale myslel jsem, že se mi to jen zdálo.“

„Netušíš co to může být?“ ptala se Daniela doufaje, že Vidaath by mohl poznat zvíře, kterému by ten dusot mohl patřit.

„To dupání je hodně silné. Neznám žádné zvíře, jehož dupot by se rozléhal na takovou vzdálenost. Musí to být něco opravdu obřího.“

 

Daniela potom ulehla a též i ona po chvíli usnula. Vidaath seděl na pařezu u ohně a přemýšlel o tom podivném dupotu. Ten však brzy ustal. Po nějakém čase začaly mizet i oči, až nakonec v lese nebyly jediné. Všude bylo opět ticho. Pomalu začalo svítat. Obloha byla stále zatažená. V lese bylo po chvíli opět trochu vidět. Netrvalo dlouho a ostatní se postupně probudili. Trochu se najedli, sbalili své vybavení, uhasili dohořívající oheň a vydali se na cestu k městu.

 

Cestou přemýšleli o mnohých tajemství, které na ně ve městě mohly čekat. Pociťovali trochu obavu a zároveň i vzrušení z možných objevů. Netrvalo dlouho a nacházeli se v oblasti, kde žijící les nahrazoval mrtvý les. Země zde byla zcela vyprahlá, několik podivně pokroucených suchých stromů bez špetky života. Vidaath stáří stromů odhadl na stovky let. Některé byly starší než 600 let. Dorazili k branám starého města.

 

Opevnění bylo tvořeno mohutnou hradbou s několika věžemi. Před hradbou byl předsunut parkán z něhož vystupovaly půlválcové bašty. Před okruhem hradeb se táhl hluboký příkop, který byl dříve zřejmě napuštěn vodou. Hradby za tech mnoho let, co bylo město opuštěné, byly na některých místech pobořeny. Stejně tak dřevěné části bran již dávno shnily, zůstaly jen velice rezaté železné části. Cesta do města byla proto volná.

 

Vstoupili do opuštěného města. Všechny domy už měly dávno propadlé střechy a podlahy, štíty byly dávno vybledlé, nebo zřícené. Zdejší domy byly mnohem větší než ty v Antaru. Z trosek to bylo stále dobře patrné. První místo kam šli, bylo náměstí. Byly zde dvě dominantní stavby, chrám a palác ve starším románském slohu. Palác byl oproti ostatním stavbám překvapivě zachovalý.

 

Nejprve zamířili do chrámu. Ten byl značné zchátralý, střecha se zřítila už před lety, okna byla dávno vysklená a jediné co se zachovalo byly kamenné zdi a klenby. Na zemi se válelo spousta bezcenného haraburdí a trosek. První věc, která je okamžitě zaujala byla podivná kruhová díra v podlaze. Přistoupili k ní blíže. Její stěny byly dokonale hladké jako vyleštěné sklo. Neměli vůbec tušení, čím to mohlo být vykopané. Nikdo z nich neznal techniku, která by dokázala tak dokonale opracovat skálu. Na dno hluboké jámy nebylo vidět. Alessander vyndal svítící klacek, který přivázali stejně jako u trhliny v lese na lano a spustili ho dolů. V hloubce zahlédli nějaký větší prostor, ale světlo klacku nedolehlo na žádnou jeho zeď nebo podlahu.

 

Když vesměs nic nového neobjevili, chtěli lano s klackem vytáhnout zpět. V tom se uzel na laně rozvázal, klacek spadl hluboko do díry a jeho světlo zmizelo v hlubinách.

„Sakra, přišli jsme o svítící klacek,“ prohlásil Alessander jen tak ze srandy. Samozřejmě si mohl očarovat jiný. Zatím ho však nepotřebovali a pro případné svícení měli ještě olejovou lucernu.

„Tady asi nic nezjistíme, ale cítím ze zdola zlo. Myslím, že bychom se nějak měli dostat do zdejšího podzemí a tam určitě najdeme to co hledáme,“ reagovala Daniela.

„Půjdeme se podívat do paláce, ten je podezřele zachovalý, tam by něco mohlo být,“ navrhl Alessander.

Vrátili se zpět na náměstí před královský palác. Staré okované dveře do paláce byly pootevřené. Nic jim tedy nebránilo vstoupit.

 

V paláci prolézali jednotlivé komnaty a sály. Ve všech však nic zajímavého nezbylo, většinou bylo vybavení buď dávno shnilé nebo rozbité. V patře nalezli knihovnu. Knihy zde dávno zetlely, takže nebyly ani trochu čitelné. Dobrodruzi chtěli palác nakonec opustit, když mezi shnilými zbytky knihoven přeci jen něco zajímavého našli. Byla to jedna dokonale zachovalá kniha, která vůbec nepodlehla stáří. Alessander ji prolistoval. Byla psána v podivném jazyce. Nikdo z nich ten jazyk neznal a ani nikdy nezahlédl. Texty doplňovali mnohé ilustrace, pravděpodobně mohli znázorňovat dění z historie tohoto města. Jeden obrázek ke konci knihy je velice zaujal. Byla na něm vyobrazena obrovská žába, asi tak 12 - 15 stop velká, jak se chystá zašlápnout horníka. Všichni tušili, že to jistě souvisí s událostmi, které se tu před mnoha lety udály. Alessander vzal knihu pro jistotu s sebou Když už nic jiného nenašli, opustili palác.

 

Pokračovali v průzkumu města. Kdysi se tu těžila velice kvalitní ruda, proto se dalo předpokládat poddolování celého města a okolí. Pátrali proto po nějakém vstupu do podzemí. Nemuseli hledat dlouho. Nedaleko od paláce se nacházel jeden z mnoha vstupů. Poničené koleje z ulice vedly do tmavé, mírně svažující se důlní chodby. Nad vstupem byl dodnes rozeznatelný nápis vytesaný ve skále.

 

CORFT – cesta k budoucnosti a vítězství.

 

Rozsvítili lucernu a pomalu vstoupili do tmavé chodby. Ušli zhruba 150 stop a dorazili do větší zděné místnosti. Byl zde pozůstatek kovových částí kladkostroje, pomocí kterého kdysi vytahovali horníci vytěženou rudu ze spodních pater. Nyní však nebyl vůbec použitelný. Pokud by na něj zkusili uvázat lano, pravděpodobně by se i ten zbytek utrhl a dobrodruhy by čekal nepříjemný pád. Naštěstí byl zde ještě žebřík, tvořený železnými špruclemi ukotvené do skály. Zdálo se to celkem bytelné, přesto se pro jistotu jistili lanem. První lezla dolů Daniela. Zkoušela opatrně první příčky. Držely pevně ve skále, tak sestupovala dolů do tmy. Když však stoupla na osmou příčku, ta se náhle vyrvala ze skály a spadla dolů. Dole se ozvalo zařinčení, jež se chvíli rozléhalo po temných důlních chodbách. Ještěže ji ostatní jistili. Další příčky opět držely pevně ve skále. Bezpečně tak slezla až dolů. Byla zde úplná tma, protože lucerna zatím zůstala v horním patře. Vytasila svůj meč a poslouchala dění v okolí. Všude ze zdálo být ticho. Dobrý pocit to rozhodně nebyl, stát v úplné tmě a čekat, zda něco nezaútočí ze tmy.

 

Další sestupoval šachtou Rogr. Ten již dolů nesl i jejich lucernu. Horní patro bylo mezitím slabě osvětleno venkovním světlem, takže Vidaath a Alessander jen stěží rozeznali obrysy vstupní místnosti. Dívali se do hluboké šachty na jejímž dně sledovali slabou zář lucerny. Opatrně následovali Rogra. Ostatní stupínky ve zdi naštěstí vydržely.

 

Nyní se všichni nacházeli ve větším prostoru, ze kterého pokračovala důlní chodba na sever a na západ. Zář osvětlovala svým mihotavým světlem vlhké a chladné stěny důlních chodeb. Absolutní tma v chodbách působila vskutku děsivým dojmem. Nikdo z dobrodruhů neměl tušení, co z té tmy může náhle vylézt. Vzpomněli na ten obrázek obří žáby v knize. Velikost chodeb byla dostatečně velká na to, aby jimi prošla. „Skrývá se tu někde? Co když nebude jen jedna?“ honilo se všem hlavou. Pozorně se zaposlouchali. Ticho v podzemí, občas narušené ozvěny od kapek vody, je uklidnilo.

 

Rozhodli se jít chodbou na sever. Ušli pouze několik desítek stop po pozůstatcích kolejí a náhle došli k velké propasti, která zcela přerušovala chodbu. Byla široká dobrých 20 stop. Jen s velkými obtížemi by ji bylo možno překonat. Vidaath byl trochu překvapený, tato část kontinentu byla od nepaměti geologicky stabilní. Chvilku o tom přemýšlel: „Možná zdejší podzemí bylo narušeno velice silnou důlní činností. Ale to by to tu museli podkopat opravdu moc. Zdejší obyvatelé měli snad dost rozumu, aby poznali únosnou míru poddolování, jinak by se jim začalo propadat město.“ Nezdálo se mu to, zdejší skála byla pevná a na povrchu stopy po propadech nebyly.

 

Když jim došlo, že se tudy dále nedostanou, rozhodli se vrátit zpět a zkusit chodbu na západ. Pokračovali dále, z hlavní chodby bylo kdysi vykutáno mnoho menších chodbiček o délce pár desítek stop. Po nějaké době chůze narazili na kamennou zeď a v ní menší dřevěné dveře. Celé to vypadalo, jakoby ta zeď byla vybudována teprve nedávno. Na dveřích byly jen nepatrné stopy vlivu vlhka. Daniela vzala za kliku a opatrně pootevřela dveře. Když nakoukla dovnitř, k jejímu překvapení za nimi nebyla tma, ale slabé namodralé světlo. Než vstoupili, tak se zaposlouchali, aby se ujistili, že v místnosti není nějaká bytost. Neslyšeli žádné hlasy ani kroky, ale bylo slyšet slabé praskání ohně. Chvíli ještě čekali, avšak kromě praskotu ohně, nebyl slyšet žádný další zvuk. Otevřeli tedy dveře a vstoupili dovnitř.

 

Nyní se nacházeli ve velkém sále vytesaném ve skále. Uprostřed plápolal modrý plamen a na protější straně byly další dveře. Všimli si, že oboje dveře v místnosti byly z vnitřní strany ohořelé. „Zvláštní, z venkovní strany se zdály být netknuté,“ divil se Vidaath. Nebyly zde žádné stopy po důlních drahách. Kromě toho byl tento sál, viditelně vykután mnohem později než okolní chodby. Alessander přistoupil k plameni. Chvíli si ho prohlížel a hned mu bylo jasné, že se jedná o magický oheň, který zde možná hoří již po staletí. Plamen nevydával vůbec žádné teplo. Alessander sebral ze země několik malých kamínků a hodil je do ohně.

 

Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli začal oheň hlasitě prskat. Jeho plamen se začal zvětšovat a po chvíli dokonce začal hřát. Nejdříve to bylo příjemné teplo. Rychle se však příjemné teplo měnilo v horko, které nabývalo na intenzitě a postupně se stávalo až nesnesitelným. Ode dveří, kterými přišli se začalo ozývat hlasité vrzání. Dveře se náhle začaly zavírat. „To se mi vůbec nelíbí. Rychle pryč!“ vykřikla Daniela a rozběhla se ke dveřím. Ostatní jí hned následovali. Než si stačili uvědomit, co se vlastně děje, Daniela stihla strčit svůj štít mezi dveře a futra a zablokovat jím tak zavírající se dveře. Díky tomu stačili všichni ze sálu uniknout. Daniela si vzala zpět štít a dveře se nato za nimi zabouchly. Když se zaposlouchali, nějakou dobu se ze sálu ozývaly zvuky mohutného ohně, jako když hoří něco velkého.

 

„Ještěže jsme stačili uniknout,“ oddechla si Daniela.

„Jistě by bylo nemilé, kdybychom tam zůstali zavření,“ uvědomoval si Vidaath vážnost situace.

„Zřejmě je to nějaká past, která tu má něco chránit. Jistě to nebyla poslední a určitě tu najdeme další podobné místa,“ líčil Alessander své domněnky.

 

Za chvíli již bylo za dveřmi ticho. Otevřeli je. Velký sál vypadal stejně jako prve, oheň uprostřed byl opět stejný. Tentokrát se rozhodli, že Rogr bude jistit vchodové dveře, kdyby se opět začaly zavírat, zatímco ostatní půjdou zkusit otevřít druhé. Proběhli rychle sálem a zkusili otevřít druhé dveře naproti. Dali se otevřít. Rogr poté běžel k nim, ale hned na to se oboje dveře začaly s vrzáním zavírat. Plamen uprostřed sálu se opět začal zvětšovat. Daniela znovu zablokovala štítem dveře a Rogr tak mohl přiběhnout k nim. Vyndala ze dveří šít a ty se znovu zabouchly. Opět za nimi byl slyšet zvuk mohutného ohně.

 

Důlní chodba, podobné té před sálem, se mírně svažovala dál. V dáli zahlédli nepatrné namodralé světlo. „Další past?“ pomyslili si. Pokračovali tedy opatrně dále. Světlo bylo stále blíže. Po několika desítkách stop se chodba velice rozšířila. Nyní se nacházeli v dalším velkém sále. Ten byl poměrně dlouhý na jehož konci se nacházel zachovalý oltář. Vedle něho hořely modrým plamenem dvě pochodně ve stojanech. Teď již znali zdroj světla. V rozích za oltářem byly další dva východy,kterými pokračovaly důlní dráhy. Otvorem ve stropě pronikalo nepatrně světla. Po několika krocích objevili širokou trhlinu v podlaze podobné té v chodbě na sever. Táhla se z pravého rohu prostředkem sálu až ke protější zdi a dál nepokračovala. Zde nebyla tak široká.

 

„Tak jak dál?“ zajímal se Vidaath.

„Zde již trhlina není tak široká, tak bychom mohli postavit z těch dřevěných trámků mostek,“ ukázal Rogr na hromadu trámků v levém rohu.

„Na co se tu budeme stavět z nějakým mostkem ze shnilých trámků, když máme magii,“ oponoval Alessander a poté přednesl svůj návrh.

 

Všichni souhlasili. Alessander zakouzlil na Rogra pavoučí lezení. Toto kouzlo umožňuje příjemci omezenou dobu lézt po zdech a skalách stejně snadno jako pavouk. Lezl po skále na levé straně, kde trhlina nepokračovala dál do skály. Bez problému přelezl na druhou stranu. „Parádní kouzlo. S tím by se lezlo do domů šlechty,“ přemýšlel o tom, jak by toto kouzlo dříve využil. Zatímco se nechal unášet myšlenkami, ostatní mu hodili jeden konec lana. Pevně ho držel a mezitím si Alessander ovázal druhý konec lana okolo pasu. Poté se rozeběhl a přeskočil zhruba osm stop širokou trhlinu. Rogr ho jistil lanem, kdyby náhodou Alessander skočil málo. Stejným způsobem přeskočili propast i Daniela a Vidaath.

 

Nyní se nacházeli na druhé straně propasti. Teprve teď si všimli, že otvor ve stropě je ten kulatý otvor, který objevili na povrchu v chrámu a nacházel se přesně nad trhlinou v podlaze. „Pokud dole zahlédnu světlo svítícího klacku, tak by se dalo zjistit, jak je propast hluboká,“ napadlo Alessandra a podíval se dolů. V úplné tmě měl pocit, že zahlédl občas nepatrnou zář. Zda pocházela od svítícího klacku, si nebyl jist.

 

Před nimi se nacházel zachovalý oltář, na kterém stál železný stojan. Na stojanu však nic nebylo. Alessander zvedl ze země větší kámen a strčil ho do stojanu. Kleštiny ve stojanu se vysunuly a zajistily kámen. Ve stropě nad nimi se ozval nějaký bzučivý zvuk. „Asi jsem spustil nějaký mechanismus. Možná zase nějaká past. Ještě aby nám to tu spadlo na hlavu. Raději ten kámen vyndám,“ uvažoval Alessander. Sáhl po kameni a vyndal ho. Hned však poznal, že se v jedné věci nemýlil. Byla to past, ale pouze chránící předmět, který se původně nacházel ve stojanu. Ze stropu vyšlehl velký blesk a zasáhl Alessandra. Měl štěstí. Blesk ho nezasáhl přímo, a tak ho nijak vážně nezranil, ale nebylo to zrovna nic příjemného. Příště by ho podobná hovadina mohla stát i život.

 

Když se Alessander dal do pořádku, pokračovali dál v pátraní. Otevřeli dveře v pravém rohu. I tyto dveře se zdály být nové, ale byly na nich nějaké záhadné stopy od velkých drápů. „Doly byly zřejmě nedávno upraveny. Ale kým? A komu patří drápy, které tu zanechaly tyto stopy,“ uvažovali o dalších poznatcích. Důlní chodba se zde svažovala dolů. Pozorně se zaposlouchali. Z dálky zaslechli občas podivné mlaskání a drápání. Světlo lucerny osvětlovalo jen malý kousek chodby a dál byla jen neprostupná tma. Hleděli do té tmy a poslouchali. Snažili se divné zvuky identifikovat. Zvuky se ozývaly stále hlasitěji, zřejmě se to přibližovalo. Charakter zvuku naznačoval něco velkého. „Dokázali bychom to porazit?“ honilo se jim v hlavách.

 

Nakonec se raději vrátili zpět do velkého sálu a zkusili druhé dveře. Na nimi bylo ticho. Otevřeli je. Důlní chodba za nimi byla opět temná a svažující se dolů. Rychle vešli a pro jistotu dveře za sebou zavřeli. Doufali, že ta neznámá potvora po nich nepůjde. Opatrně pokračovali chodbou dále a stále pozorně poslouchali dění okolí. Tato chodba se stále svažovala dolů a různě se při tom klikatila. Po jejích stranách odbočovaly malé štoly a výkopy po těžbě. Lucerna příliš světla nevydávala, a tak délku štol mohli pouze odhadovat. Náhle se v chodbě za nimi ozvalo bouchnutí.

 

„Co to bylo? Znělo to jako ze z hora,“ Rogr se zastavil a poslouchal dále.

„Asi nás to cítí a sleduje nás to,“ myslel si Alessander.

„Měli bychom se tomu postavit. Nemůžeme před tím neustále utíkat,“ navrhla Daniela.

„Já bych si našel nejdřív nějaký vhodný prostor na boj. Každopádně bychom měli mít možnost ústupu. Nevíme s čím máme tu čest,“ vmísil se do debaty Vidaath.

 

Mezitím za sebou zaslechli ono mlaskání a drápání. Rychle pokračovali dále, dokud nedošli do většího prostoru, kde se vzájemně křížili dvě velké důlní chodby. Bylo zde poměrně hodně prostoru, ještě se zde nacházelo několik starých rozbitých důlních vozíků. V obou chodbách byly dosud pozůstatky po důlních drahách, i když více poškozených než u šachty. Přímo naproti chodby, ze které přišli, se nacházely další podobné dveře jako nahoře. Spěšně okoukli dveře. Za nimi se nacházela další z mnohých důlních chodeb. Bylo tam ticho. „To by mohlo být vhodné místo pro ústup.“ Mezitím se podobné zvuky začaly ozývat i z chodby nalevo. „Blíží se už dvě,“ řekl Vidaath. Rogr mezitím položil lucernu do blízkosti dveří, tak aby osvětlovala co možná nejvíce prostoru. Všichni poté zaujali bojový postoj a napjatě čekali, odkud dřív přijde podivná bytost.

 

Mlaskání a drápání bylo stále silnější a blížilo se. Všichni se nervózně dívali do tmy a vyhlíželi neznámou bytost. Po chvíli spatřili z boční chodby pohyb. „Už je to tu,“ prohnala se v jejich hlavách ona nepříjemná myšlenka. Po zemi se k nim plazilo několik slizkých zelených chapadel na jejíž koncích byly ostré háky.

 

Vidaath pronesl zaklínadlo a hned seslal doprostřed prostoru světlo, které mnohem lépe osvětlilo okolí něž malá lucerna. Daniela ihned začala sekat do chapadel, které se k ní přibližovaly. Rogr se pokusil tato chapadla zranit, a proto do nich vystřelil šíp. Alessander vykouzlil magické střely, které zasáhly jasnou září další příchozí chapadla. Další se však chodbou připlazily. Daniela s Rogrem pokračovali v boji. Vidaath očaroval svoji šavli, aby tak získal plamennou čepel a šel pomoct Daniele s Rogrem. Alessander seslal na nově příchozí chapadla ohnivý šíp. Chapadel však bylo stále více a více, přestože hlavní tělo potvory dosud nebylo vidět. Mezitím se i z chodby, ze které sem přišli, začaly plazit další chapadla. Brzy byla velká část křižovatky zavalená chapadly.

 

„Tohle nemá smysl. Musíme se dát na ústup!“ prohlásil Rogr.

„Ustupte! Trochu jim tu zatopím!“ vykřikl Alessander.

 

Všichni se stáhli ke dveřím a Alessander vykouzlil ohnivou kouli, kterou seslal mezi chapadla. Velký výbuch řadu chapadel spálil, ale nové brzy nahradily původní. Byl to velice nerovný boj, a proto Rogr rychle popadl lucernu. Všichni proběhli dveřmi a snažili se je rychle zabouchnout. Jedno chapadlo však dveře zablokovalo. Daniela se mohutně napřáhla a usekla ono chapadlo. Vidaath s Rogrem hned na to dveře zabouchli.

 

Běželi dlouhou důlní chodbou vpřed neznámo kam. „Snad ty plazící potvory nepotkáme ještě před námi. To bychom tu byli v pasti,“ strachoval se Rogr. Doběhli k dalším zachovalým dveřím. Otevřeli je. Rychle jimi proběhli a opět za sebou zavřeli. Nyní se nacházeli v dalším velkém kameny zděném sále. Ve všech čtyřech stěnách se nacházely další dveře a uprostřed bylo velké točité schodiště do spodního patra. Vidaath rychle běžel postupně ke všem dveřím a naslouchal. Za dveřmi nalevo a naproti se zdálo být ticho, ale za těmi napravo zaslechl další mlaskání a drápání, které se rovněž blížilo.

 

„Musíme rychle pryč! Tady slyším další,“ vykřikl varovným hlasem Vidaath.

„Navrhuji jít dolů. Cítím odtamtud zlo, které je třeba zlikvidovat,“ prohlásila Daniela.

 

Na nic nečekali a běželi po točitých kamenných schodech dolů. Rogr odhadl množství schodů na 80, při tom shonu nebyl čas je pečlivě počítat, šlo jim o život. Na konci schodiště byla krátká kamenná zděná chodba, která ústila do další velké důlní chodby s pozůstatky důlní dráhy. Bylo zde o poznání chladněji. Na chvíli se zaposlouchali. Všude ticho, které bylo často narušováno ozvěnou kapání vody.

 

Vydali se doleva. Po krátké chůzi narazili na další novější dveře. Daniela je pootevřela a poslouchala. V místnosti bylo slabé namodralé světlo. Náhle se tam ozval silný dupot, poté velké šplouchnutí, jako když spadne do vody něco velkého a poté zas ticho. V místnosti však žádný pohyb nepostřehla. Chvíli ještě čekali, zda něco neuslyší či nespatří, ale všude byl už jen klid, který byl mírně narušován hlukem tekoucí říčky a neustálým kapáním vody. Dokonce byl klid i za nimi. Zdálo se, že ty plazivé potvory ve vyšším patře je už dál nesledovaly. Vstoupili dovnitř.

 

Byl to další z mnoha velkých sálů vykutaných v pozdější době. V podlaze byla další zhruba 15 stop široká trhlina ve které tekla divoká podzemní říčka. Naproti se nacházely další dveře. Bylo zde mírné světlemodré světlo, které vycházelo z trhliny. Toto světlo se na stropě mihotalo, jakoby zdroj byl pod vodou. To dobrodruhy hned zaujalo a šli se podívat do trhliny, aby nalezli jeho zdroj. Byli velice překvapení. Mezi kameny byl u břehu uvízlý svítící klacek. „Jé. Náš svítící klacek, kde ten se tu vzal,“ s radostí pronesl Alessander, trochu překvapený tímto objevem. Podíval se na strop a hned bylo jasno. Ve stropě byl ten podivný kruhový otvor, který zkoumali už v chrámu. Tento otvor vedl z povrchu až sem. Hned poté se pro něj natáhl a radostně pronesl: „Ha. A opět máme náš svítící klacek.“ potom si ho schoval na pozdější chvíli.

 

Následně spekulovali jak se dostanou přes trhlinu. Tady je mnohem širší, takže přelézt po zdi pomocí pavoučího šplhání a následně se pokusit propast přeskočit by bylo náročné, ne-li nemožné. V jednom rohu však byla hromada dlouhých trámků. Nalezli zde několik ještě dostatečně pevných, aby se z nich dal postavit provizorní mostek. Jediný problém spočíval v tom, že neměli žádné hřebíky nebo skoby, jimiž by trámky k sobě připevnili. Muselo postačit lano. Trámky poskládali k sobě a následně svázali. Lano pořádně utáhli. Pak výsledný mostek společnými silami umístili přes trhlinu. Na podhled to vypadalo celkem bytelně, ale jestli dostatečně, to se brzy ukáže.

 

První šel Rogr. Ten byl nejlehčí. Opatrně našlapoval po provizorním mostku. Velice opatrně tak přešel na druhou stranu. Mostek vydržel. „Můžete přejít. Zdá se to dobře udělané,“ s úlevou prohlásil. Další šel Vidaath. Opatrně přecházel. Též se dostal do bezpečí na druhou stranu. Pak následoval Alessander. Když byl uprostřed mostku, ozvalo se hlasité křupnutí. Lano jimž byl mostek zpevněn se rozvázalo, následně se trámky zřítily a Alessander spadl do studené vody. Než se ostatní stačili vzpamatovat a cokoliv udělat, viděli už jen, jak Alessandra unášel silný proud. Bezmocný Alessander následně zmizel v jeskyni, kam proudila podzemní říčka.

 

„Co teď budeme dělat? Nevíme vůbec, kam ho to odneslo,“ strachoval se Vidaath.

„Hned budu u vás. Zkusím přelézt po těch zbytcích a pak něco vymyslíme,“ volala Daniela.

Ta poté opatrně přelézala trosky zříceného mostku a Rogr s Vidaathem jí na druhé straně podávali ruce. Jenže jí podklouzla noha a též spadla do chladné vody.

 

„Co teď? Musíme jim nějak pomoc. Zkusíme zda tyhle dveře nevedou někam k vodě, kde bychom je mohli zachránit,“ vážně se strachoval Vidaath a hned běžel ke dveřím.

„Počkej! Myslíš, že tam budeme rychleji? Víš jak obtížně jsme se sem dostávali. Tam dál to jistě nebude lepší. Já bych je následoval,“ přesvědčoval Rogr vyplašeného Vidaatha.

Vidaath se chvíli rozmýšlel: „Tak se ještě alespoň podívám, co se nachází za dveřmi.“

 

Chtěl už vzít za kliku, ale v tom se náhle zarazil. Zaslechl ono známé mlaskání a drápání. Rychle si to rozmyslel a ani dveře neotvíral. Nakonec musel souhlasit s Rogrem: „Slyším opět to mlaskání. Dobrá, tak tedy půjdeme vodou.“ Oba vyprostili jeden vzpříčený trámek. Umístili ho tak, aby plaval na hladině. Než ho stačil sebrat silný proud, rychle na něj nasedli a nechali se pak unášet proudem.

 

Pluli po divoké podzemní říčce. Světlo lucerny slabě osvětlovalo podzemí. Proud byl silný, a proto pluli velice rychle, tudíž moc nestačili sledovat okolí. Popravdě byli oba rádi, že se vůbec udrželi na kládě, na sledování okolí neměli moc pomyšlení. Náhle na ně vystříkla větší vlnka a zhasla jim lucernu. Teď neviděli vůbec nic. Všude kolem nich byla absolutní nepropustná tma. Ať se snažili rozkoukat sebelépe, v úplné tmě to byla zbytečná snaha. Teď skutečně poznali čemu se říká pravá jeskyní tma. Jen se křečovitě drželi trámku a nechali se unášet do neznáma. V hlavách se jim honily nepříjemné myšlenky, jako: „Kde skončíme? Kam nás to odnáší? Co když ta říčka teče někde dál zcela ve skále, kde není žádný vzduch? Bude to náš konec? Že jsme raději nešli těmi dveřmi.“ Přáli si jediné, ať už to skončí.

 

Neměli tušení, jak dlouho již pluli a jakou vzdálenost urazili. Proud říčky nebyl už tak prudký, ba dokonce byl klidný. V tom v dáli zahlédli malé světlo. Pomalu se k němu blížili. „Že by se blížil konečně výtok z podzemí?“ pomyslili si. Neměli však nejmenší tušení, jestli byl stále den. V podzemí se snadno ztratí pojem o čase. Čím víc se blížili ke světlu, tím spíše to vypadlo jako nějaký menší zdroj světla, než denní světlo. Když se přiblížili téměř na dosah, poznali ten zdroj bílého světla. Byl to svítící klacek a kousek od něj zahlédli dvě postavy. Oddychli si, byla to Daniela s Alessandrem, živi a zdrávi, akorát zcela promočení. Pomocí rukou Rogr a Vidaath nasměrovali trámek ke břehu.

 

Bylo to radostné shledání. Byli rádi, že jsou všichni v pořádku. Nyní se nacházeli zřejmě ve velké jeskyni. To nevěděli jistě, protože svítící klacek osvětloval jen malou oblast. Ještěže ho měli, promočenou lucernu by teď sotva znovu rozsvítili. Všichni byli promočení až na kost. Byl zde chlad a možnost se trochu ohřát žádná. Byla jim tu proto zima, pouze Vidaathovi nevadila zima a mokro. Zatímco se ostatní snažili alespoň trochu zbavit vody, Alessander šel obhlédnout velkou jeskyni. Hledal zde nějaký východ na povrch. Zároveň tušil, že když bude ústit někde v lese stejně to bude k ničemu, z lesa se z nějakého podivného důvodu nedá dostat ven. Ticho jeskyně narušovalo občasné kapání vody a slabý šum podzemní říčky. Po chvilce pátrání konečně nalezl nějaký průchod. „Pojďte se sem podívat. Něco jsem našel!“ zavolal na ostatní.

 

Byla to poměrně velká chodba, Vidaath hned poznal, že není přírodního původu, ale byla vytesaná uměle. Rozměr byl podobný jako u důlních chodeb, takže by i tudy mohl projít kdejaký velký tvor. Daniela z té chodby cítila opět silné zlo, a proto chtěla zjistit jeho zdroj a konečně ho definitivně zničit. Byla odhodlaná tudy pokračovat. Ostatní byly též pro. Měli sice trochu obavu, jaké děsivé bytosti tu mohli potkat. Celí promočení pokračovali tímto objeveným průchodem. Šli celkem dlouho dobu, chodba občas různě zatáčela, takže již neměli nejmenší tušení o světových stranách. Svítící klacek osvětloval jen slabou oblast přes nimi, netrpělivě a částečně i z obavami očekávali nějaký objev.

 

Konečně dorazili k velké dřevěné bráně. Byla zcela zachovalá a na ní spatřili vyřezaný znak starého Chalderonu. Pět pěticípých hvězd vzájemně přes sebe, částečně pootočené a přes ně vyobrazení zlomeného meče. Zkusili na bránu zatlačit, zda se jim jí podaří otevřít. Jedno křídlo dveří trochu pootevřeli. Uvnitř se zdál být klid, nikde žádné náznaky hrozícího nebezpečí. Zatlačili podruhé, aby vytvořili dostatečně velký průchod.

 

Zdál se to být velký sál. Světlo z jejich malého zdroje světla však nedolehlo na jeho zdi. Vstoupili dovnitř a udělali pár kroků. Najednou zavadili o něco na kamenné podlaze a podivně to zachrastilo. Nejprve si mysleli, že se jednalo o nějaké trosky. Alessander si na to posvítil a všichni z hrůzou zjistili, že jsou to kosti. Lidské kosti. A ne jedny, ale spousta. Vidaath seslal do sálu kouzlo světlo, takže nyní byl celý sál osvětlen. Byl poměrně rozlehlý, na délku mohl mít dobrých 120 stop a na šířku 60. Vytesán stejným způsobem, jako chodba, ve skále. Téměř v celém sále bylo na podlaze spousta lidských kostí. Bylo jich tolik, že přes jejich množství nebyla vidět podlaha. Odhadem zde mohlo zemřít až stovky lidí.

 

Uprostřed na podstavci spatřili další podivné zrcadlo. Šli ho blíže prozkoumat. Pod nohama jim chrastilo množství kostí, kterými se museli k zrcadlu doslova brodit. Když se přiblížili k onomu zrcadlu, důkladně ho prozkoumali. Na rámu zrcadla bylo množství neznámých symbolů. Alessanderovi se zdály být povědomé, ale neznal jejich význam. Napadlo ho se podívat do knihy, kterou nalezli na povrchu v paláci. Zjistil, že jsou podobné těm ve knize, avšak moc platné jim to nebylo. Jejich význam stejně nepochopili. I toto zrcadlo neodráželo žádný obraz. Spíše než zrcadlo to připomínalo nějaký podivný portál. Zdál se být neaktivní. Alessander opět sebral malý kamínek a hodil ho na zrcadlo. Tentokrát se nic nestalo, pouze se ozvalo cinknutí odraženého kamínku. Cítil zde opět tu podobnou cizí magii, jako v chrámu bohyně Lin. Daniela z toho cítila velice silné zlo a navrhovala jej zničit. Ostatní s jejím návrhem souhlasili. Co s takovou věcí. Je též možné, že to zlo nacházející se zde, pochází z nějaké jiné sféry. Daniela se mohutně napřáhla mečem a udeřila přímo doprostřed. Ozvalo se pouze hlasité cinknutí a zrcadlo zůstalo stále v celku. Dokonce ani drobný škrábanec nezpůsobila. Zkusila udeřit do rámu. Ozvala se dunivá rána, avšak opět nezpůsobila žádné poškození.

 

To už jim bylo jasné, že se nejedná o zrcadlo, ale zřejmě o portál, který se nedá jen tak snadno zničit. Každopádně zde Alessander cítil jen drobnou magii, pokud by to bylo aktivní, tak by to poznal. Když se tak díval po spoustě kostí v sále, napadla ho ještě jedna věc. Vyndal z opasku dýku a trochu se řízl na prstu. Z ranky po chvíli začala vytékat kapka krve. Ta však nedopadla na zem, ale začala být přitahována směrem k zrcadlu. Jakmile se oddělila, kapka dopadla kolmo na zrcadlo. Zde zůstala nehybně stát a nestékala dolů.

 

„To je velice zajímavé, zřejmě se to aktivuje nahromaděním dostatku krve. Pokud je to portál, tak k jeho otevření bylo třeba spousta obětí. Dosud jsem se z něčím podobným nesetkal. Pouze jsem o tom četl v nějaké knize,“ uvažoval Alessander.

„Ale co teď s tím? Zničit to nedokážeme, nebo nevíme jak,“ tázavě promluvil Rogr.

„Budeme to tu muset zatím zanechat. Někdy se sem bude třeba vrátit a zničit to.“ Daniela nebyla úplně spokojená s tím, že tu něco takového zlého zůstane a bude to moct ještě někdo zneužít. Byla však odhodlaná dokončit své poslání.

„Tady už stejně nic nezmůžeme tak se asi vydáme zpět,“ souhlasil Vidaath s ostatními.

 

Opustili tedy sál. K podzemní říčce se vraceli stejnou chodbou. Cesta zpět se jim nezdála tak dlouhá, ani se nenadáli a už se nacházeli ve velké jeskyni, kudy protékala říčka. Byli již celkem unavení, ale přespávat zde se jim nechtělo. Co když tudy nějaké ty potvory proplouvají, nebo tu i nějaká možná žije. Hlavně by to chtělo nějaký zdroj tepla. Dříví na oheň se tu žádné nenacházelo, pouze ten trámek na kterém se plavil Rogr a Vidaath. Ten by se jim bez třísek asi těžko podařilo zapálit.

 

„Tak bych se zkusil plavit dále. Přece ta říčka musí vytékat někde na povrch. Nepoteče snad pořád do země. Navíc jsme tu jiný východ nenašli a plavat proti proudu je nemožné. Takže nebývá nám nic jiného, než pokračovat,“ shrnul Vidaath jejich současnou situaci.

„Máš pravdu. Nemáme jinou možnost. Nemáme už skoro žádné jídlo. Nemá smysl tu čekat,“ souhlasil Rogr a ostatní též.

Nasedli na trámek, jen taktak se na něj vešli, a pokračovali v plavbě dále.

 

Proud byl již slabý, takže plavba byla klidná. Na cestu si svítili svítícím klackem. Prostory jeskyní se postupně zvětšovaly. To bylo dobré znamení. Po nějaké době plavby před sebou zahlédli konečně světlo. „Že by konečně venku?“ zaradoval se Vidaath. Žlutooranžové světlo se stále blížilo a dokonce pocítili závan čerstvého vzduchu. Původně divoká podzemní říčka se změnila v širokou klidnou řeku. Trámek plul velmi pomalu, proto mu rukama museli trochu pomoc.

 

Vypluli konečně ven na čerstvý vzduch. Říčka opustila podzemí a ústila přímo do moře. Obloha byla polojasná. Slunce pomalu zacházelo za obzor a celou pláž pod útesem zahalovalo do nádherné oranžové záře. Moře bylo klidné, téměř bez vlnek. Přistáli u písčitého břehu. Byli rádi, že se konečně dostali ven. Teď zbývalo někde najít vhodné místo k utáboření. Celí znavení pokračovali pomalou chůzí po pláži směrem na jihozápad. V jednom místě našli v útesech vhodné místo k výstupu na skály. Nyní se nacházeli na travnatém porostu občas narušen nízkými skalkami nedaleko Almendského hvozdu. Krajina se pomalu halila do tmy. Prokletý hvozd ani dnes nepůsobil přívětivě.

 

„Asi bych se zde utábořil. Lepší místo stěží najdeme,“ navrhoval Rogr a poukázal na jedno vhodné místo, částečně skrytého pod menší skalkou.

„Máš pravdu. Tady budeme částečně krytí. Než se utáboříme, zašli bychom k lesu pro nějaké dřevo na oheň, než se úplně setmí,“ prohlásil Vidaath.

 

Zamířili tedy k potemnělému lesu, na jehož kraji nasbírali nějaké dřevo. Na místě jejich dočasného tábořiště si tak připravili zásobu dřeva na noc. Konečně se mohli trochu ohřát a osušit. Z plavení po podzemní řece byli všichni velice prochladlí. Vidaath se pustil do rozdělávání ohně. Po chvíli již oheň příjemně praskal a osvětloval svoji září okolí tábořiště. Slunce pomalu zcela zapadlo za obzor a krajina se ponořila do tmy. V okolí bylo slyšet jen slabé šumění moře. Po dalším náročném dni byli natolik unaveni, že ani neprobírali dnešní den a ihned ulehli ke spánku. Ještě před spaním si rozdělili hlídky.

 

První hlídal Vidaath. Sledoval okolní krajinu halící se do tmy a přemítal o dění ve hvozdu a ve zničeném městě Corft. Měl dojem, že toho vlastně moc nezjistili a dokonce po návštěvě vyvstalo mnohem více otázek než odpovědí. „K čemu sloužil ten divný portál? Kdo ho tam postavil? Kam vede? Odkud jsou ty bytosti, které tam potkali? Kdo provedl ty změny v podzemí. Co je to za podivný jazyk v té knize? Proč je podzemí tak podivně narušeno? Co je to za výkřik, který se každou noc ozve z města?“ a mnohé další nezodpovězené otázky. Co se tam však stalo, stejně nezjistili. Každopádně jsou po mnoha letech zřejmě jediní, kteří dokázali nalézt Corft a vrátit se zpět živi a zdrávi.

 

Vidaath se většinou díval na klidné moře. Občas se rozhlédl po okolí a kromě něj, se také občas podíval k lesu. Čekal, zda se tam opět neobjeví ty podivné oči. Když už byla všude úplná tma, oči se zakrátko v lese opravdu objevily, naštěstí zůstaly pouze v něm. Okolní louky se nezdály být nebezpečné. „Snad bude dnešní noc klidnější než noci minulé,“ doufal Vidaath a dál pokračoval v hlídkování. Po nějaké době však nastal další podivný jev. V moři zahalené tmou začalo něco náhle světélkovat. Nejprve si myslel, že se jedná o nějaký odraz hvězd. Během krátké doby se zvláštní světélkování rychle šířilo. Netrvalo dlouho a brzy světélkovalo celé moře. Chtěl to prozkoumat blíže, ale nemohl opustit ostatní. Co kdyby v době jeho nepřítomnosti zrovna něco přišlo. Nezbývalo mu než čekat. Blížil se čas střídání. V tom v hloubi z lesa zaslechl opět ten podivný výkřik. „Už je to tu zase,“ blesklo mu hlavou. Pořád mu vrtalo hlavou, co ten děsivý výkřik vydává. Únava však na něj již doléhala a už se těšil, jak se konečně vyspí.

 

Konečně ten čas nastal. Probudil Rogra a vystřídali se. Vidaath byl tak unavený, že jen pověděl Rogrovi o úkazu v moři a hned na to ulehl. Usnul záhy. Rogr pokračoval v hlídkování. Seděl v trávě a díval se na zvláštní světélkování v moři. Byl to fascinující pohled. Všude klid a ticho, pouze slabé šumění moře. Byl to rozdíl oproti posledním dnům, kdy museli spát v prokletém lese, kde na ně neustále hleděly neznámé oči. Jeho hlídka utekla celkem rychle. Již se nestalo nic zajímavého.

 

Jako další hlídkovala Daniela. Ještě než však Rogr stačil ulehnout, oba v dáli spatřili nějakou neznámou postavu. „Snad zbloudilý cestovatel,“ pomysleli si. Ona postava přišla k nim blíže. Byla to pohledná dívka plavých vlasů a modrých očí, které zíraly stále dopředu, oděná byla v pěkném, slušivém a pohodlném rouchu v barvách červené a fialové.

 

„Zdravím vás,“ přivítala se.

„Kdo jsi?“ otázala se Daniela, která se však na nově příchozí dívala s nedůvěrou a necítila z ní nic dobrého.

„Bella, jméno mé. Mohla bych přenocovat společně s vámi u ohně?“

„To nevím. Cítím z tebe zlo.“

„Snad jsem vám nic neprovedla,“ nechápala Bella.

„Ale zlo je z tebe cítit. Jak mám vědět, že nám nechceš něco provést. V těchto místech není zrovna bezpečno,“ přísným výrazem Daniela rázně odvětila Belle.

„Zahlédla jsem po dlouhém putování oheň. Chtěla jsem s vámi jen přenocovat.“

„Budu muset dál trvat na tom, abys nás opustila a nechala nás o samotě.“

„Nechápu co jsem ti udělala, že mě hned tak odsuzuješ.“

„Kdyby jsi neprovedla něco špatného, tak bych jistě necítila z tebe zlo.“

„Když mě tu tedy nechceš. Tak já odejdu. Nečekala jsem tu takové jednání,“ naštvala se Bella a rychlým, rázným krokem odešla pryč.

 

Daniela ji stále sledovala, chtěla vědět, kam má namířeno. Bella ulehla na dohled od jejich tábořiště. Rogr mezitím usnul. Nesnažil se Danielu ani nijak přemluvit, protože jí už po mnoha letech dobře znal. Když Daniela z někoho cítila zlo, tak asi ten dotyčný něco zlého provedl. Po celou noc Daniela dávala na Bellu pozor a sledovala, zda se něco na ně nechystá. Bella však opodál ležela a nejevila už žádné známky pohybu, zřejmě spala. Daniela však nic nechtěla podcenit.

 

Blížila se doba dalšího střídání hlídek. Daniela se však rozhodla, že nenechá nic náhodě a dá na Bellu pozor až do rána, proto Alessandra nebudila a hlídkovala dál.

 

Po čase začala zvláštní záře v moři mizet, stejně tak oči ve hvozdu. Brzy veškeré podivnosti zmizely a pomalu začalo svítat. Prokletý hvozd se nacházel na východě od jejich tábořiště, proto východ slunce hned po ránu neviděli. Během svítání se Bella probudila a zamířila si to zpět k Daniele.

„Tak vidíš. Za celou noc jsem se nepokusila vám uškodit. Jediné co jsem žádala bylo trocha tepla u ohně.“

„Přesto vím, že jsi se nějak provinila proti dobru a zákonu. Zlo obvykle z někoho není cítit jen tak.“

„Tak jsem kdysi jednou udělala chybu. Nikdo přece není neomylný.“

„To není, ale každý je si vědom, zda jeho činy páchají okolí zlo nebo ne.“

„Někdy je těžké se správně rozhodnout a domyslet, zda svým činem někomu ublíží. Jak mám vědět, že toho druhý nevyužije.“

„To bych z tebe zlo necítila. Musela si dobře vědět, že to může být zneužito pro špatné účely,“ pokračovala neoblomně Daniela.

„Dobrá. Dál se tu nebudu s tebou zdržovat. Vracím se zpět do Antaru,“ odsekla Bella a rychlou chůzí odešla.

 

Mezitím se ostatní začali probouzet. Vidaath se po probuzení rozhlédl. Když nikoho okolo nikoho nezahlédl, zvědavě se optal Daniely.

„Měl jsem dojem, že jsi se před chvílí s někým cizím bavila. Ale nikoho tu nevidím. A neměl mít poslední hlídku Alessander?“

„V noci sem přišla nějaká mladší žena, kouzelnice. Chtěla s námi přespat. Ale já z ní cítila zlo, tak jsem odmítla. Tvrdila mi, že nic špatného neprovedla.“

„Co když mluvila pravdu?“ přesvědčoval Vidaath Danielu.

„To bych to zlo z ní necítila. Nakonec spala opodál, tak jsem na ní dávala pozor. Rozhodla jsem se potom držet hlídku až do rána.“

To už se do řeči přidal Alessander, který zrovna vstal a divil se, že už je ráno a Daniela se s ním nevystřídala. „Tak proto jsi mě nevzbudila. Já si říkal jak to, že už je ráno. A kde je teď?“

„Odešla ještě, než jste se vzbudili. Prý se vrací do Antaru. Takže se možná ještě setkáme.“

„No a my se též taky vydáme do Antaru. Čeká nás dlouhá cesta,“ dodal právě probouzející se Rogr.

 

Oheň pomalu dohořel. Všichni se sbalili, a potom dojedli poslední zbytky jídla. Následně se vydali na dlouhou cestu směr Antar. Šli nejdříve na jih podél lesa po travnatých pláních. Přes polojasnou oblohu občas pronikaly příjemné paprsky pozdně letního slunce, avšak ticho panující v okolí prokletého hvozdu působilo poněkud zvláštně. Kolem poledne se konečně vzdálili od hvozdu a pokračovali po rozlehlých travnatých plání. Zde již občas zaslechli zpěv ptáků, nebo spatřili nějakou zvěř. Po několika dnech si konečně mohli oddechnout. Konečně se blížili k bezpečnějšímu kraji, kde nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Po odpoledni konečně spatřili první obydlené usedlosti a políčka. Nebyl poté problém nalézt cestu do města. Stačilo se optat prvních vesničanů a ti je již navedli správným směrem.

 

Do Antaru dorazili až před večerem. Byli již řádně hladoví, protože od rána nic nejedli. Ve městě byl už docela klid. Většina obyvatel byla doma, nebo v hospodách. I dobrodruzi zašli něco pojíst do známé hospůdky „Zlatá husa“ Bylo zde poměrně plno. Většina stolů byla obsazena, pouze u jednoho většího, nacházející u zadní zdi, seděl jeden osamělý člověk.

„Zdravím tě. Smíme přisednout?“ zdvořile se optal Alessander.

„Jo, klidně. Jsem tu sám.“

 

Po chvíli dorazila hostinská Gertruda.

„Tak vás opět u nás vítám. Co si dáte?“

„Máme hodně velký hlad, od rána jsme nic nejedli. Co nám můžete doporučit: “optal se hostinské Alessander.

„Dnes tu máme výbornou pečenou domácí husu. Mám v kuchyni zrovna dost velkou na zahnání pořádného hladu čtyř osob,“ nabízela lákavou večeři.

„To zní lákavě. Co na to říkáte?“ promluvil Alessander k ostatním, kterým se již sbíhali sliny už jen při představě chutného jídla.

„Dáme si jí,“ odpověděl Rogr při pohledu na ostatní, kteří souhlasně pokyvovali hlavou.

„A taky si dáme nějaké to pivko,“ doplnil Rogra Alessander.

„Mě stačí jen voda. Pivo nějak nemusím,“ vyslovila Daniela své přání, neboť moc alkoholu neholdovala, protože mnoho lidí pak po něm dělá problémy.

 

Gertruda po chvíli donesla pěnivý mok. Během rozprávění Daniela zahlédla Bellu sedící s Laiou u jednoho menšího stolu v protějším rohu u okna. Když hostinská donesla další rundu piv, Daniela se zeptala.

„Nevíte něco o tamhleté ženě sedící s hraničářkou Laiou u okna?“

„Ano, Jmenuje se Bella. Divím se, že má dosud odvahu, vrátit se zpět do města. Před pár dny byla vyhnána z města za to, že prodala Almendethovi tajemství rituálu, který znesvětil chrám Lin. Ale nebojte, stráže by měli brzy dorazit,“ líčila hospodská dobrodruhům její podíl na znesvěcení chrámu.

„Děkuji za informace.“

 

Poté se Alessander zeptal hosta sdílejícího jejich stůl.“

„Mohu se vás na něco zeptat?“

„Jistě můžete.“

„Nevíte něco o té dvojici?“

„Vím akorát, že ta čarodějka, o které jste se bavili, přišla nějakou dobu před vámi. Ta hraničářka tu seděla ještě než jsem přišel. To je asi tak vše, co vím. Víte nejsem místní, cestuji tak různě po světě a do Antaru jsem dorazil teprve v podvečer. Jinak abych se představil, jméno mé je Yzergin.“

„Těší mě. Alessander.“

„Rogr.“

„Já se jmenuji Vidaath.“

„A já jsem Daniela. Těší mě.“

 

Po chvíli hospodská donesla na velkém talíři, velkou dozlatova upečenou husu. Všichni se poté dali do jídla. Měli takový hlad, že než se stačili nadát, byla celá pryč.

 

„Koukám, jaký jste měli velký hlad.“

„Naposledy jsme měli trochu jídla ráno a od té doby jsme nejedli vůbec. Navíc máme za sebou přes 30 mil cesty.“ vysvětlil Rogr Yzerginovi jejich situaci.

„Koukám taky cestovatelé, nemýlím-li se.“

„Ani tak ne. Jsme místní. Pomáháme zdejšímu králi Dandarovi, a to si vyžádá nějaké cestování,“ vylíčil Alessander jejich poslání.

 

Během jejich rozhovoru dorazili stráže. Dva strážní přistoupili ke stolu, kde seděla Bella s Laiou a jejich velitel je hned následoval. Všichni v hospodě ihned ztichli. Obrátili své pohledy jejich směrem a zvědavě čekali, co se bude dít.

 

„Bello! Přišli jsme tě zatknout! Moc dobře víš, za co jsi byla vyhnána z Antaru. A ty máš ještě tu drzost se po pár dnech vrátit. Odveďte ji!“ rozkázal velitel stráží.

 

Bella neváhala a pronesla nějaké zaklínadlo. Okolo jejího stolu začaly na podlaze hořet malé plaménky. Oba strážní se na chvíli zarazili. Nevěděli, co je to za podivnou magii. Mezitím však seslala nějaké další kouzlo. To už strážní neváhali a pokusili se zajmout Bellu. V momentě, když překračovali plaménky, ozvala se rána a oba strážní byli popáleni menší ohnivou explozí. Oba poté zůstali stát před plaménky a rozmýšleli se, co budou dál dělat. Mezitím Bella pronášela další zaklínadlo.

 

„No tak co bude! Přece se nebojíte nějaké čarodějky! Zatkněte již už konečně!“ naléhal velitel stráží na své podřízené.

„Já nevím. Takový kouzla jsem ještě neviděl. Já si z ní radši zahrávat nebudu,“ evidentně měli z čarodějky Belly velký strach. A raději se dali na úprk.

„Co to má znamenat?“ rozčiloval se velitel.

 

Mezitím roh zahalila podivná mlha. Než se velitel stráží stačil vzpamatovat, viděl Laiu jít přes hospodu. Vyrazil ihned za ní. Jenže než ji dohnal, Laia prošla kamennou zdí hospody, jakoby tam žádná zeď nebyla. Všichni v hospodě jen nevěřícně zírali na místo, kudy Laia prošla. Velitel se marně pokoušel najít ve zdi nějaký tajný východ, leč marně. Chtěl se poté vrátit zpět ke stolu, kde původně seděla s Bellou a zatknout Bellu. U stolu však již nikdo neseděl. „Sakra! Utekla mi!“ klel na celou hospodu a musel tak odejít s nepořízenou.

 

V hospodě to po chvíli začalo opět žít, všichni měli najednou vděčné téma na diskuzi. Nikdo nevěděl, kam se Bella tak náhle poděla, všechny zaujal odchod Laii skrz zeď. Jediný Alessander si všiml, jak se Bella nenápadně schovala v komoře vedle baru, zatímco ostatní věnovali pozornost Laie. Vydal se proto nenápadně za ní. Předstíral, že si musí na chvíli odskočit a když hospodská byla zrovna zády, vlezl místo na záchod do komory. I v plné hospodě si toho nikdo nevšiml, zvláště když byly ty dveře tak podobné.

 

Za dveřmi však nebyla komora, nýbrž schody do sklepa. Sestoupil po kamenných schodech do tmavého sklepa, kde byly uloženy veškeré zásoby jídla a piva. Zprvu se zdálo, že tu nikdo není, a tak se Alessander pokusil promluvit.

 

„Mě se nemusíš bát. Nejsem tu, abych tě zajal. Chci tě jen vyslechnout. Říkali něco o tom, jak jsi prodala nějaké tajemství rituálu Almendethovi.“

Bella po chvíli vylezla z temného kouta mezi dvěma policemi.

„Jsem ráda, že alespoň někdo. S tím rituálem je to pravda. Almendeth za to opravdu dobře zaplatil, ale netušila jsem, jaké zlo to nakonec napáchá. Později jsem litovala svého rozhodnutí. Chtěla jsem to poté změnit, ale všichni mě zavrhli a vyhnali. Kdysi dávno jsem hodně experimentovala z temnou magií a jednou jsem ve starých knihách nekromantů nalezla tajemství tohoto rituálu, které jsem později prodala Almendethovi,“ povyprávěla Bella svůj osud.

„Já ti celkem rozumím, o nekromancii se též zajímám, jen musím být před naší paladinkou na pozoru.“

„Hm. Jestli by ses chtěl něco nekromancii dozvědět, mohla bych ti trochu pomoct. Ale promluvili bychom si o tom až zítra. Tady by to nebylo nejlepší. Počkám tu, než se situace trochu uklidní.“

„Jasně, chápu. A kde bychom se mohli sejít?“

„Třeba ráno na hřbitově.“

„Dobrá. Sejdeme se tam.“

 

Poté se Alessander vrátil zpět nahoru do hospody ke svým přátelům. Ti se mezitím dali do rozhovoru s Yzerginem. Vyprávěli mu o posledních událostech v Antaru a pravda, že jich bylo opravdu hodně.

 

„Musím uznat, že se vůbec nenudíte,“ zhodnotil jejich počínání Yzergin a napil se už svého pátého piva.

„Někdy až moc. Chtělo by to na chvíli si odpočinout. Teď jsme byli téměř pět dní pryč, prakticky neustále v nebezpečí,“ reagoval Vidaath, který byl po těch dnech celkem unavený a těšil se až půjde spát.

„Zítra ráno zajdeme za Dandarem a sdělíme mu všechna naše zjištění,“ dodala Daniela.

„Jak jsem se zmínil, cestuji po světě a vyhledávám různá dobrodružství a zde to vypadá velice zajímavě. Nevadilo by, kdybych zítra ráno s vámi zašel za Dandarem a zda bych se k vám mohl přidat?“ nabízel se Yzergin.

Daniela chvíli uvažovala: „Možné by to asi bylo. Myslím, že Dandar by tě mohl přijat do svých služeb. Co vlastně umíš?“

„Mé schopnosti jsou hodně specifické. Nejsou ani tak magické jako psychické. Pomocí své mysli dokážu například měnit obraz reality svých nepřátel, nebo telekineze, omezená telepatie a mnohé jiné. No uvidíte sami. Vlastně u mě toho moc neuvidíte, většinu schopností používám aniž bych se nějak viditelně projevoval,“ popisoval své schopnosti Yzergin.

„To zní celkem zajímavě. Dosud jsem o ničem podobném neslyšel. Tak jsem zvědavý,“ pravil se zájmem Alessander.

 

Ještě nějakou dobu seděli společně v hospůdce „Zlatá husa.“ Mezitím hosté pomalu odcházeli.

 

„Myslím, že už je dost pozdě, já už bych šla domů. Musím se dát trochu dohromady,“ navrhla již celkem znavená Daniela, připravena k odchodu.

„Já už jsem též unavený. Je načase se vydat,“ souhlasil s ní Rogr.

„Sejdeme se dopoledne před palácem. Já se možná trochu zdržím. Musím ještě ráno něco zařídit. Posledně jsem na to neměl vůbec čas,“ vymlouval se Alessander.

„Kde vlastně přenocuješ?“ optal se Rogr Yzergina.

„Mám tady v hospodě dnes zajištěný nocleh.“

 

Po rozloučení se nakonec všichni odebrali do svých domovů. A po několika dnech strávených uprostřed nebezpečné krajiny, si mohli konečně pospat ve svých pohodlných a bezpečných domovech.