Vamlup universitum

Takový krátký vnitřní boj, tak snad u toho neusnete:))

Tupě jsem pozorovala strop nade mnou a očekávala Thomase. Věděla jsem, že uběhlo jen pár minut co odešel, ale tak moc jsem si přála, aby se už vrátil. Chtěla jsem se posadit, ale moc mi to nešlo. Otočila sem se ke dveřím, a toužebně hleděla na dveře, jako bych snad mohla pohledem přivolat jeho osobu. Tiše jsem se zasmála. Pomalu jsem zvedla ruku a cítila, jak mě síla opět opouští. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to bylo silnější. Víčka se mi sami od sebe zavírala a ať sem dělala co jsem mohla, nešli zadržet. Snažila sem se mrkat, ale je to jako bych už dopředu věděla, že tenhle boj se nedá vyhrát.

Byl to strašný pocit. Už dopředu jsem tušila, že pokud se Thomas co nejdříve nevrátí, nebudu moc slib, co jsem mu dala dodržet. Nikomu bych tohle nepřála. Ani svému největšímu nepříteli. Je to, jako bych běžela za autobusem o kterém jsem už dopředu věděla, že ho nestihnu. Takhle přesně jsem se teď cítila. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji, než se mi víčka zavřela. Pohltila mě temnota, ale najednou jsem pocítila i jiný pocit, než jen strach a bez moc. Cítila jsem příjemné teplo, které vycházelo právě z
té tmy. Nevím proč, ale přestala jsem se proti tomu bránit. Pomalu, mě začala pohlcovat temnota a já jsem ji nechala, aby udělala, co měla udělat.

Byl to zvláštní pocit. Všechny obrazy z mého života, jako bych měla na dlani. Všechny přátelé, rodinu jsem viděla tak dobře a jasně, jakoby stáli kousek ode mě. Bylo to neskutečné. Nechala jsem, ať si semnou dělá, co chce. Připadala sem si jako hadrová panenka. A v tom nic. Prázdno a pusto. Vše příjemné se ztratilo a já jsem se ocitla na pusté pustině, sama a v temnotě. Usínala jsem a postupovala hloub a hloub.

,,Angelo, zbuď se,, slyšela sem Thomase, jak řve a třese semnou, ale nemohla jsem nic udělat. Byla jsem uzavřená ve vlastním těle. Mé tělo byla jakoby prázdná a uzamčená schránka a já v ní. Začínala sem všechno až moc dobře vnímat a uvědomovat si pár posledních minut, ale nebylo mi to nic platné. Měla jsem zavřené oči, protože jsem je nemohla otevřít. Cítila jsem, že nemohu pohnout ani s jedním prstem. Nemohla jsem ovládat své vlastní tělo. Bylo to něco nepředstavitelného. Slyšela jsem Thomase, vnímala jsem ho kolem sebe, vnímala jsem i jeho strach, ale nemohla jsem udělat nic.

Ale pak z ničeho nic, jsem pociťovala, jak mi začíná krev vřít. Začala jsem pociťovat teplo, z vlastního těla. I když jsem stále jen ležela a nemohla se pohnout, pociťovala jsem příjemný klid a bezpečí. Ten zvláštní hřejivý pocit, se mi začal rozlévat do celého těla a já jsem vnímala krásný pocit. Proti tomu, co jsem ještě před chvíli cítila, to bylo jako bych z pekla přešla rovnou do ráje. Bála jsem se toho, ale i přesto jsem po tom toužila.

Najednou jsem si uvědomila, že se mi chce spát. Toužila jsem opět usnout tím klidným a hřejivým spánkem, který mi dodá spánek, na to, abych se mohla znovu probudit do krásného a svěživého dne. Opět jsem chtěla ten spánek, který jsem tak moc v posledních hodinách postrádala. V posledních hodinách jsem vždy usnula strachem a bála se každé vteřiny mého spánku. Ale teď to bylo něco jiného. Teď jsem nějak vnitřně cítila, že budu moc spát tím spokojeným spánkem a tak jsem se nechala ukolébat a vrhla se do sítě hřejivých pocitů a bezpečí. Dělala jsem dobře? Ptala sem se sama sebe, když jsem usínala.