Aztécký poklad: Kapitola dvacátá druhá

Už přes tři hodiny byli všichni zavřeni v kajutě na Santa Lucii. Lejf Darling se snažil otevřít dveře. Jeannet s Kryštofem utěšovali Martu a Philip chodil po místnosti sem a tam. Marty seděl pod oknem a spal. Profesor smrkal a přemýšlel a Peter se bavil s Patrickem Duvalem, kapitánem Standarty.
"Polovinu posádky přesvědčili nebo podplatili a přetáhli k sobě." povídal Patrick Peterovi, "Druhou polovinu postříleli a mě zajali."
"Znáte toho Tkaničku?" zeptal se Peter.
"Šéf mafie sídlící v Marseille. Pravým jménem don Cortés." profesor zpozorněl.
"Don Cortés? Kryštofe to je ono! Ten deník! Přece patřil rodu Cortésů!" profesor s Kryštofem se oba najednou otočili na Philipa, "Nechceš nám něco říct chlapče?" zeptal se ho profesor. Philip si přestal kousat do ruky a sedl si.
"Dobře." odmlčel se, "Jsem bývalý člen Tkaničkovi organizace. Ten deník měl u sebe dlouho. Tu sošku mu potom dovezli. Nevím odkud. Jednou si mě zavolal Tkaničkův pobočník. Pan Kelly. Řekl mi, že Tkanička chce udělat něco strašně nebezpečného. Že by to mohlo mít za následek třeba i vyhubení lidstva. proto jsem tu sošku i ten deník ukradl a utekl jsem. Co se stalo s Kellym, nevím. Chtěl jsem to zničit, ale k tomu jsem se potřeboval dostat pryč. Pak jsem narazil na vás, a to doslova, no a dál už to znáte."
Kryštofovi se na tváři objevil výraz prozření. Leccos to pro něj vysvětlilo. Profesor a ostatní zůstali chvíli bez dechu a zírali na Philipa.
"No, to teda." začal v rozpacích profesor.
"Zajímá mě jen jedno," přerušil ho Peter, "potom co jste utekl, nebyl jste s ním dále ve styku! Tím myslím, chápejte..."
"Jestli jsem ho třeba neinformoval o tom, co se děje na lodi?" přerušil ho Philip. Peter přikývl.
"Ne to rozhodně ne. Nechtěl jsem do toho zatahovat nikoho. Proto je mi strašně líto, že to takhle dopadlo."
"Vlastně to vaše chyba ani není." řekl znenadání profesor. Kryštof na něj vrhl nechápavý výraz. Jakmile ho profesor zpozoroval, lekl se.
"Mám pravdu! Kdybychom ho tenkrát nepřesvědčili, aby nám tu sošku dal, nikdy bychom s tím neměli nic společného."
"Tak jako tak v tom jedem společně." řekl Peter a sedl si k Martě.
"No a je to!" ozval se Lejf ode dveří. Právě se mu podařilo rozlousknout zámek a dveře otevřít. Do místnosti vpadl jeden mladík se zbraní v ruce, který měl za úkol kajutu hlídat a kterému bylo divné, že se dveře zčistajasna otevřely. Nestačil ani nic udělat, protože mu Lejf podtrhl nohy. Philip se vrhl po zbrani, kterou při pádu odhodil stranou. Než se mladík vzpamatoval, dostal od Marty takovou facku, že se otočil a narazil hlavou do stolu tak silně, že upadl do mdlob.
"Pro sošku a pryč!" zavelel profesor a vykoukl ven. Na chodbě nikdo nebyl.
"Pojďte za mnou!" prodral se Duval do čela, "Vedli mě tudy, tak vím, kudy na můstek. Tam třeba bude plán lodi."
Peter usoudil, že je to dobrý nápad a nechal kapitána, aby je vedl. Když dorazili ke dveřím, vedoucím na můstek, řekl Peter: "Bylo by vůbec nejlepší se rozdělit. Až zjistíme, kde by soška mohla být, půjdu s profesorem a Kryštofem pro ní. Vy všichni ostatní se vrátíte na Frederica, ale nějak nenápadně."
"Je tam!" řekl najednou Kryštof.
"Co?"
"Ta soška! Je tam!" a skutečně. Uprostřed místnosti stál stůl a na něm deník i se soškou. A nikdo další.
"Je mi divné, že tu skoro nikdo není." napadlo Martu, "Jo a mimochodem, kde je pan Jeferson?" Peter se rozhlédl.
"No jo, kam zmizel Marty?" v tom se ozval z paluby hluk. Philip rychle otevřel dveře, aby se mohl podívat z okna. Na palubě byli téměř všichni a někoho naháněli.
"Něco mi říká, že Martyho musíme hledat tam." řekl Philip a ukázal na palubu. Peter se otočil na profesora.
"Hugo! Vezmi si co potřebuješ, ale pospěš si, musíme pryč!"
Profesor šáhl po deníku. Najednou se zarazil. Kniha byla otevřená na kapitole, kam se on ještě nedostal.
"Tak Hugo dělej!“ znervózněl Peter. Profesor si ho nevšímal a vzal do rukou sošku. Otočil jedním obroučkem a…
Nic se nestalo. Podíval se na kompas a mapu, co leželi na stole vedle deníku. Párkrát ještě otočil dalšími obroučky a soška zabzučela. Všichni zůstali stát jako zkoprnělí. naproti profesorovi se objevil zlom. Prostorová trhlina. Jakási energetická brána. Nelišila se od okolního prostředí barvou nebo tvarem. Vypadalo to, jako byste se dívali skrz kus skla, který oddaluje. Profesor se usmál, vzal sošku a deník a prošel bránou. Jakmile do toho vešel, zmenšil se až zmizel úplně. za chvíli se zase vrátil.
"Pojďte! Zůstane stabilní, pouze když skrz ní někdo prochází, pak se zavře." Nikdo na nic nečekal a všichni vyrazili za profesorem. Jakmile prošli, brána se zavřela.