Aztécký poklad: Kapitola dvacátá pátá

Slunce už vystoupalo vysoko na oblohu a spalovala vše, co se teď nacházelo na Mexické plošině. Všude kolem rostly duby a křoviny. V dálce se rýsovaly obrysy nějakých prapodivných staveb. Byl to Teotihuacán. Město bohů. Legendární Aztécké město, kde se volili bohové a kam směli vstoupit jen ti nejuznávanější z kněží. A do tohoto místa teď právě mířila skupinka tří lidí. Profesor Schwarz se opíral o svojí vycházkovou hůl a neustále kontroloval buzolu. Za ním šel Kryštof a snažil se zorientovat na mapě. Poslední šla Jeannet a zastavovala se u každého motýla nebo kytky, aby si je vyfotila. Ještě tak dva, tři kilometry a budou ve městě. profesor byl plně odhodlán provést obřad slunce stůj, co stůj. Nikdo nevěděl, co od toho očekává. Zřejmě ani on sám. Tak jako tak, kvůli tomu proti sobě poštvali celou mafii, tak by to mělo, hrome, stát za to. Profesor měl dost času na prostudování všeho ohledně tohoto obřadu. Nevěděl sice, co to udělá, ale věděl, jak to provést. Dokonce narazil v knize i na nějaké nákresy, podle kterých se dalo dostat podzemní řekou až do jeskynních prostor pod Teotihuacánem. Když Lejf zjistil, že se tam dá proplout s Fredericem, domluvil se s profesorem a Peterem. Výprava se tedy rozdělila. Peter s Lejfem, Martou, Philipem a Martym vypluli k ústí podzemní řeky a profesor s Kryštofem a Jeannet se vydali letadlem do Mexico - city a odtamtud pěšky do Teotihuacánu. Teď zrovna kontrolovali směr, kterým teče podzemní řeka. Museli zjistit, kde se momentálně Frederic nachází.