Poslání - 2. díl Jako hrdina z knížek

Déšť neúnavně kropil zem po celý zbytek dne. Mraky čekaly až slunce zapadne, aby si teprve pak daly rozchod. Lidé znovu vyrazily do ulic. Den zde končil až úderem jedenácté. Už snad jen ti nejstarší dědkové a babky vědí, proč se tahle tradice dodržuje. Nicméně ji dodržují všichni, bez výjimek. A dnešní večer doslova vybízel k tomu, aby se v ulicích mluvilo, chodilo i běhalo a křičelo. Potulní kejklíři a prodavači  to z toho svěžího vzduchu vycítili též a rozestavěli se do ulic se svými stánky. Všechno opět ožívalo a světlo slunce zastoupilo mnoho loučí a luceren. V horním patře obyčejného domku se též svítilo. Světlo olejové lampy na stolku u dřevěné vany stačilo, aby bylo vidět vše i v těch nejvzdálenějších koutech pokoje. Nad vanou se skláněla dívka v bílé haleně s rozevlátými rukávy. Nyní však neměla tmavě hnědé vlasy, nýbrž docela světlé. Pečlivě si je sušila ručníkem, který měnil barvu z bílé na světle žlutou. Ještě nějakou tu chvíli to trvalo než se narovnala a s pohledem do zrcadla uznala povedenou proměnu bez jediného úsměvu spokojenosti. Neutrální, nic neříkající až mrazivá tvář takto mladé dívky působila jaksi nepatřičně. Došla k lůžku, kde měla rozložené světle hnědé šaty s bílými rukávy, vak a pár věcí jako šátek, mastičku, stříbrnou sponu do vlasů a řetízek, na kterém byly navlečeny dva prsteny z řádu menasarů. Jeden byl honosnější než ten druhý, který byl i tenčí. Krátce přejela pohledem azurových očí po celém svém majetku a schovala jej do onoho vaku a oblékla se do čistých šatů. Stačilo jen zhasnout světlo a Amelie se mohla vydat na cestu.

            Plivání ohně, zpěv krásných pěvkyň, čerstvý vzduch a plno lidí; atmosféra jako zrozená k tomu, aby se lidé dali do tance, a tak také někteří udělali. Páry se mezi sebou měnily i partneři. Muži tančili se svýma manželkami, s neznámými děvčaty, nebo tvořili větší skupinky, kde se víc smálo než tančilo. Dívky, která rády rozdávaly lásku za peníze, tančily a smály se nejhlasitěji a muži se na ně rádi podívali.

            „Na dívky a na dnešní noc!“ zahulákal se zdviženým půllitrem mladík s hnědými vlasy a mrkl přitom po dívkách kus od hloučku, ve kterém stál. Muži souhlasně vykřikli a pozvedli své pití a svlažili si hrdla tímto božským mokem.

            „Tak kterou, Thomasi?“ Drknul do něj loktem stejně starý mladík s úsměvem.

            „To v těch červených šatech, ta má výbavu, jak se patří!“ Zachechtal se s náznak obsahu jejího výstřihu. „Užívej večera, kamaráde.“ Houknul ještě k němu a položil zbytek moku na stůl. Rozhodným krokem se vydal k hloučku dívek mezi nimiž byla i velmi vnadná brunetka s úsměvem od ucha k uchu a očima upřenýma na právě přicházejícího Thomase. Pod bílou košilí se skrývala mužná postava a jemné strniště podporovalo vzezření vyspělého muže, i když mu bylo pouhých devatenáct let. Jen jeho šibalsky živé zelené oči prozrazovali jeho klukovskou povahu.

            „Přeji dobrý večer,“ uklonil se té slečně dvorně, když k ní přišel. „Smím takové krásné slečně, nabídnout pohár vína?“

            „Ale jistě, to by bylo velice milé.“ Odvětila ta dívka  a podívala se mu do očí. Usmál se narovnal a mrknul na ni. Formální slušnost z něj vyprchala rychleji než alkohol z opilce po kýbly s vodou.

„Slibuješ, že nikam neutečeš?“ řekl důvěrně.

„Slibuju.“

Přikývnul a odešel pro víno. Dívky se začaly tiše chichotat a to pro Thomase bylo jasné znamení, že šance dnešní noci jsou vysoko. S chutí a elánem popadl dva poháry vína a chtěl se vydat na cestu zpět, když zakopnul  a s kýmsi se srazil.

„Sakra, teď, abych šel pro nový víno!“ zamumlal si naštvaně.

„Hej, dávej pozor, zničil jsi mi šaty!“ ozval se pobouřený hlas dívky. Teprve teď Thomas pohlédl na toho, nebo spíš tu, do které narazil. Bylo to drobná blondýnka. Vlasy ve falešném culíku, aby jí nepadaly do očí. Víno měla dole na sukni.

„Nemělas do mě narazit.“ Pokrčil rameny. „Ale jestli chceš, pomůžu ti s těmi šaty dolů.“ Dívka zvedla pohled od svých šatů a zamračila se.

„O tom si nenech ani zdát.“ Rozpřáhla se, aby mu dala facku, ale on její ruku zadržel těsně u svého obličeje a přitáhnul si ji blíž.

„Hm divoška, to zní slibně.“ Pozvedl pobaveně obočí a usmál se.

Dupla mu na nohu. Okamžitě ji pustil.

„Au tos, nemusela, jsi brutální!“ zanaříkal si. V tom mu přistál obsah druhého poháru na obličej. „Jsi úplně pitomá?!“ rozkřiknul se a chtěl ještě něco dodat, ale když otevřel oči, zjistil, že je pryč. Lidi kolem se na něj otočili a dívali se, jak z něj kape víno. Mezi přihlížejícími byla i vyhlídnutá dívka v červených šatech. Nadechoval se, že jí něco řekne, ale ona jen pohodila uraženě hlavou a se smějící se skupinkou vyrazila pryč. Šance zmizeli někdo dole pod bodem 0. Dnešní večer Thomasovi nepřál tak, jak si nejdříve mladík myslel. Otřel si rukou obličej a utrousil pár nadávek. Nezbylo mu nic, než jít zpět ‚domů‘.

„Kráva jedna, co si o sobě myslí? Mohl bych ji mít stokrát, jen kdybych chtěl. Určitě to udělala naschvál, aby upoutala na sebe pozornost. Bloncka jedna blbá.“ Mumlal si cestou ke koloně vozů.

„Beldsi, jsem zpátky!“ zamručel otráveně, když byl kus od poslední vozu. „Ženská jedna blbá...“

„Copak někdo tě naštval?“

„Jo, jedna taková...“ Najednou si uvědomil že hlas přicházejícího od posledního vozu není jeho mistr. Vzhlédl. „Ty?!“ Vyjekl.

Dívka se na něj jen roztomile usmála.

„A, vy dva už se znáte? To je skvělé. Thomasi, Amelie s námi bude cestovat. Uvážil jsem, že jsi měl pravdu, když si říkal, že nám chybí ženská, která by se o ženské práce postarala místo tebe.“ Vykouknul z vozu chlapík v hnědém plášti s rozcuchanými vlasy a neholenými tvářemi.

„Jo, to jsem říkal, ale jí?!“

„Ano, nemusíš mi děkovat. Myslím, že se od sebe můžete hodně naučit. Navíc je to známá mého známého. A teď dost řečí, jedeme. Musíme odtud vypadnout, než bude jedenáct a tihle pověrčivý pablbové zavřou městské brány!“ Zmizel zas do ve voze, kterým prolezl, aby se mohl usadit dopředu k otěžím. Thomas vyskočil na vůz a sedl si tam na zem k protější stěně než byla ona. Chtěl jí to vyčíst, chtěl jí to vrátit, ale nemohl. Za prvé, nemlátí ženské, ať u jakkoli lezou na nervy. Za druhé, nenašel dost dobrý způsob, jak jí to vrátit. Vůz se rozjel.

„Takže ty jsi nadějný bojovník a on tvůj mistr?“ zeptala se.

„Jo, mým osudem je zachraňovat hezké děvy a království a tak.“  U těch ‚hezkých děv‘ se na ní zašklebil.

„Zatím ses ukázal jen jako zručný rozlévač vína.“ Vrátila mu jeho milost.

„Jen se nedělej, líbím se ti.“

„Cože?“ Podívala se na něj překvapeně. „Kdes tuhle blbost vzal? Moc jsi dneska pil.“ Odvrátila od něj hlavu a na chvilku nastalo ticho.

„Jen, abys věděla, nebudu se na tebe usmívat a dělat, že jsme kamarádi, a nebo že se mi líbíš.“

„Jo, to přes srdce přenesu.“

„To jsem rád, nerad bych tě totiž musel utěšovat.“

 Konverzace nadobro utichla a oba zkoumali nenápadně svého protivníka, protože cítili, že přijde další srážka a oba ji chtěli vyhrát. Na jedné straně uražená mužská ješitnost na druhé ženská umíněnost. Boj započal, a oni se podvolili únavě a usnuli.