LO IV: 64. kapitola Jiskra

Nechtěli o tom slyšet. Ani Oliver, ani Stefan. Hádali se jako dva rozzuření psi a já to nevydržela a odtáhla Olivera pryč. Alespoň, že Stefana nezabil. Opravdu najal Lesana do svých služeb, ale to bylo zatím všechno. Neměla jsem nic říkat. Na Olivera rodinné vazby neplatí, spíš ho popouzejí. Stefana mé tvrzení úplně zdrtilo. Jak by ne. Jeho dcera zradila Elesko, jeho vnuk ho obsadil. A Elesko bylo to jediné, co mu ještě zbylo.
Seděla jsem ve své nádherné komnatě a dívala se z okna na ulici. Lidé tam chodili se svěšenými hlavami, když už se podívali vzhůru, věnovali mi ošklivý pohled. Tolik ke Stefanově nečinnosti v můj prospěch. Nemají mě rádi. Přitom jsem nejspíš jejich jediná naděje. A mou jedinou nadějí je Stefan, ovšem kdo ví, jak to bude dál.
Někdy bych opravdu měla držet pusu. Vlastně dost často. Povzdychla jsem si, vstala jsem a začala nervozně přecházet po pokoji. Všechno se ve mně bouřilo. Sáhla jsem po lojové svíci, postavila ji na stolek, zírala na knot a snažila se pocity a nálady, které uvnitř mně kulminovaly, přeměnit v jedinou malou jiskřičku. Když už jsem měla pocit, že já sama zažehnu plamenem, zazářil knot žlutavým plamenem.
Usmála jsem se. To jsem ještě nevěděla, že se na mě přitom po celou dobu někdo díval.
Richard.
"Podívejme se na to," ozvalo se za mými zády.
Strnula jsem, pak sfoukla svíci a pomalu se otočila.
To už tam stál i Oliver. Neviděla jsem ho od toho incidentu se Stefanem. Byl zase o něco pohublejší, ale tentokrát to nebylo armádní stravou. Určitě se dost trápil.
"Co je zač?" vyštěkl na Olivera Richard a ukázal na mne.
"Co tím myslíš?" nenechal se Oliver vyvést z míry. Hlas měl ledový a jakoby naprosto bez zájmu. I jeho pohled byl mrazivý.
"Viděl jsem..."
"Trávu růst? To jsi celý ty. Byl bych rád, kdybys opustil tento pokoj."
Richard se podíval na mě, pak na svého bratra a odešel. Jen tak.
V tu chvíli jsem věděla, že to nebudu mít lehké, že mi nedá pokoj.
Oliver zavřel dveře. "Neslyšela jsi ho přijít?"
Zakroutila jsem hlavou. "Byla jsem rozčilená. Proto se to taky povedlo."
"Co se povedlo?" Teď byl rozčilený on.
"Zapálila jsem svíčku," špitla jsem.
"Leno!" Stál pořád tak daleko a byl tak rozzuřený, že jsem ani nechtěla, aby byl blíž.
"Já tyhle věci neovlivním."
"A já tě nemůžu neustále hlídat, neustále zachraňovat. Richard není hloupý, dá si dohromady dvě a dvě, možná už na to dokonce přišel!"
"Pak zemřu. A se mnou naše naděje."