I. OKAMŽIKY: Kniha první

Lence, jejíž úsměv mi dal sílu dovést tenhle příběh do konce.
Mamince, promiň, že jsem ti to nedávala číst.
Míše, která mě k psaní nakopávala celé roky.
Dáše, protože podle ní nic není nemožné.
A mně, protože jsem to dokázala.

---

Prolog
Něco je špatně. Jsou dny, kdy by mě láskou celou snědl. V očích má jiskru a na rtech přenádherný úsměv. Říká, co potřebuji slyšet a umí mě rozesmát, když jsem smutná. A jsou dny, kdy mi sotva odpoví na pozdrav, nezvedá mi telefony, někdy dokonce, jako by mě neznal. A to všechno bez zjevné příčiny. Nebo tu příčinu jen nevidím?
Jsem jeho holka, měla bych vědět, co s ním je. Měla bych to poznat. Možná ho nemiluji dost na to, abych dokázala najít odpověď.
„Ještě ses nenašla,“ řekl tenkrát ve výstavní síni.
„Není to tak lehké.“ Podávala jsem mu plátno znázorňující španělskou vesnici. Musel se otočit a pověsit ho na skobu.
„Já vím,“ řekl. „Ale nikdy nesmíš přestat hledat.“
Připadá mi, že má období, kdy se o nic nestará, jen o mě. A ta se střídají s obdobími, kdy se stará o všechno, kromě mě. Přijdu na to někdy?
Přemýšlím, jak dlouho můžu vydržet vedle tak náladového člověka. Kdy číše přeteče a já řeknu: Dost!

Kamil
Rozhlížel jsem se po svém dětském pokoji. Skříně byly prázdné, jejich obsah se ukrýval v krabicích před domem. Právě tady jsem se vyrovnával s nepřízní osudu. Už jen párkrát se vyspím. Jen jednou strávím vyměřený čas v lese, který znám. Pak půjdu jinam. Nedělal bych to, kdybych nemusel. Tím, že opustím známý kraj, vystavuji sebe i okolí velikému riziku.
Představil jsem si zmateného hladového vlka v neznámém přostředí. Petr má pravdu, neměl bych odcházet. Ale jsem příliš nápadný. Lidé si říkají: co dělají v našem lese ty vlčí stopy? A to neviděli ta dvě roztrhaná těla.
Otřásl jsem se. Možná bych se měl začít modlit. Celý Jasov by se měl modlit.

Nikol
Prohlížela jsem si akvarel, který jsem právě vytvořila. Zanechával ve mně rozporuplné pocity. Obsahoval světlé i tmavé, teplé i studené barvy. Původně jsem chtěla jen zachytit pocit samoty, ale má samota byla divná. Milovala jsem ji a nenáviděla zároveň. Foukla jsem do vody, ve které se topily mé barvy, a ty se slily dohromady. Z obrázku se teď na mě dívaly dvě oči. Říkaly: „Pojď za mnou.“ Ale kam?
Vztekle jsem zmačkala papír.
„Tvůrčí krize?“ zeptala se máma.
Nevěděla nic o tvůrčí krizi. Pro ni to byl jen termín, který zaslechla v televizi. Nevěděla nic o mně nebo mé tvorbě. Nevěděla, co si se mnou a mými náladami počít. Moje sestry byly bezproblémové. Jedna studovala policejní akademii, druhá gymnázium a práva. Jen já se nějak nepovedla. Jediné, co jsem uměla, bylo malování, a i v tomto ohledu jsem se stále hledala.
Povzdychla jsem si a vložila hlavu do dlaní. Připadala jsem si prázdná a bez nápadu. „Naděje odplouvá jako bárka zmítaná vichřicí. Nikolku omlouvá, že je tvůrčí a myslící... Ne, nejsem ani tvůrčí, ani myslící,“ utnula jsem své básnění. Někdy jsem se omylem a před zraky všech zatoulala do krajin, které nikdo nechápal, jen já.
Máma zakroutila hlavou.
Nerozumí mi. Nikdo mi nerozumí.

Marek
Podíval jsem se na hodiny a trochu se uklidnil. Byla jen hodina po půlnoci. Docela stíhám. Možná se i prospím.
Už jsem si na svůj pravidelnej měsíční maraton zvykl. Co jsem mohl dělat? Mohl jsem to vzdát. Mohl jsem jít někam do učení: vařit nebo spravovat střechy. I moji rodiče by to uvítali. Dávno je nebavilo poslouchat nadávky mýho třídního. Celý čtyři roky říkal to samý: že jsem flákač. Bylo by jednodušší vzdát to, než se celý noci učit a dohánět lidi, kteří měli na učení třistašedesátpět dní v roce. Jenže slovo vzdát se jsem užíval jen zřídka.
A tak jsem celý ty roky stál sám proti všem. Maturita se blížila. Nemám šajna, jestli tenhle poslední krok zvládnu.
„Kdyžtak zazáříme v září,“ říkali moji spolužáci a někteří adresovali přímo mně: „Září je taky řádný termín.“
Ne, když chcete na vysokou. Ne, když jste synem majitele autobazaru a chcete studovat historii českých zemí.
Září, to byl termín pro ty, jejichž rodiče chtěli, aby jejich mazánci šli na vysokou. Moji rodiče o to nestáli.
Kdyby věděli, co jsem zač, nestáli by ani o mě.

Nikol
Šla jsem za Evou, svou novou spolužačkou. Byla to usměvavá blondýnka milující olejové barvy. Obdivovala Rimbauda a ohrazovala se proti každému, kdo se proti němu ohrazoval. Líbilo se mi, že mě měla svůj názor, ale už se mi tolik nelíbilo, že ho každému strkala.
Její ateliér byl veliký, ale vládlo tam stejné šero jako v ateliérech mistrů ze sedmnáctého století. Vlastnila několik stojanů, což jí umožňovalo pracovat na více dílech součastně. Prohlašovala, že tak šetří barvy a čas, který potřebuje na jejich namíchání. Já si barvy kupovala. Dneska už se dají sehnat skvělé barvy, které nemusíte nijak upravovat. Bylo to praktické, protože mi nápad ani chuť nikdy nevydržely dost dlouho.
Při odchodu jsem se mezi dveřmi srazila s jejím bratrem. Bylo to hrozně rychlé, vzpomínám si jen, že vypadal hrozně nevyspale. A ještě na něco si vzpomínám: na barvu jeho očí. Byly tmavě fialové a v kontrastu s kruhy pod očima naprosto k sežrání. Chci říct naprosto inspirativní.
Po příchodu domů jsem vzala akryly a ty oči namalovala. Trvalo mi věčnost, než jsem namíchala tu správnou barvu, což mě dovádělo k šílenství, ale vyplatilo se to. Byly tak realistické, až jsem se polekala a hodila malbu mezi ostatní akryly.
Uklidni se Nikol. Uklidni se, říkala jsem si. Proč ti tak buší srdce, proč jsi najednou tak strašně neklidná? Čím to je, že svět najednou vypadá tak malý a barevný?

Marek
Jsem z toho tak vystresovanej, že jsem ráno mezi dveřma málem srazil nějakou holku, co přišla za Evou. Cítil jsem z ní chemikálie, z nichž jsme dokázal identifikovat pouze terpentýn.
Jsem rád, že jsem odevzdal všechny úkoly. Je to na hraně. Víc než to, vždyť já si vůbec nepamatuju, jak ta holka vypadala! Pamatuju si je ten terpentýn... A nemůžu ho vyhnat z hlavy.
Dnešek byl vopruz. Hátovský mě vyvolal a já byl pěkně mimo mísu. Tonda se snažil mi napovídat, ale lezly ze mě hrozný kraviny typu „Cože, Babička Boženy Němcový není román?“
Jen abychom měli jasno, Babička je povídka. Hrozně mě to šokovalo.
Opřel jsem se do židle a prohlížel si svůj pokoj. Nebyl velký. Jen postel a stůl. Celou jednu stěnu zabírala knihovna. Byla doslova přecpaná knihami o historii českých zemí. Přísahám, že kdybych nebyl každej měsíc mimo, byl bych nejlepším studentem dějepisu v dějinách. Ale osud tomu nechtěl.
Nenávidím to. Bývalo to horší, teď už si aspoň uvědomuju sám sebe a snažím se být nenápadnej, nenechat se zabít. Ale stejně je mi z toho nanic. Tři noci v měsíci chodím lesem a říkám si: Proč zrovna já?
Neříkám si ale: Proč zrovna já teď nejsem člověk, protože si vůbec nepamatuju, že jsem někdy byl člověkem.
Tři noci v měsíci jsem vlk.

Nikol
Když jsem šla z bazénu, potkala jsem na zastávce Evina bratra. Vypadal ještě unaveněji, než když jsem ho potkala poprvé. Dívala jsem se přímo na něj a čekala, jestli mě pozdraví, ale nevypadal, že by si na mě vzpomínal. Seděl tam, blonďaté vlnící se vlasy rozcuchané do všech stran, a upíral na mě temně fialové oči. 'Na co civíš?' vyčetla jsem z nich. Podívala jsem se jinam a přemýšlela, proč jsem zklamaná.
Vklouzla jsem do autobusu a sedla si úplně dozadu. On se opíral o dveře a díval se z okna. Nechtěla jsem na něj civět. Opravdu jsem nechtěla. Ale někdy se mi to stává. Prostě se mi někdo líbí a nemůžu z něj spustit oči.
Vystoupil o dvě zastávky dál. Já pokračovala až na konečnou k lesu. Bydlela jsem v nedaleké hájence. Milovala jsem cestu lesem. Voněl jehličím a čerstvým borůvčím. Jako malá jsem si představovala, že se proměním v ptáčka a celý les proletím na jedno máchnutí křidélek. A pak se nabodnu na trn a zazpívám nejsladší a nejbolestnější píseň na světě, jak se to píše v ptácích v trní.
Sedla jsem si za dům na verandu. Slunce zapadalo a zbarvovalo louky i blízký les do oranžova. Vytáhla jsem z šuplíku ve stole křídy a zbůhdarma čmárala po papíře. Po chvíli mi ruka ztrnula. Měla jsem pocit, že z lesa něco slyším. Zaposlouchala jsem se. Vítr se proháněl ve větvích a ty se o sebe otíraly. Ale jinak nic. Pohodila jsem hlavou a dál malovala. Lesy a louky a slunce.
Sedl si ke mně táta a chvíli se na mě díval. „Přemýšlela jsi už o tom, co budeš dělat za čtyři roky?“
„Ne,“ odpověděla jsem upřímně.
Zakroutil hlavou. „Neměli jsme tě na tu školu pouštět.“ To už jsem slyšela asi milionkrát.
„Mně se tam líbí.“
„Chceš celý život čmárat po papíře?“
Podívala jsem se na něj. Mysliveckou kamizolu nemohl dopnout. Vlasy mu prokvítaly šedinami. Stárnul a nechtěl mě mít na krku. „Chci být šťastná. To je jediné, co chci. Takhle budu šťastná. Neboj se o mě.“
Přikývl, ale nevypadal, že mi věří. Nic neřekl, jen se ztěžka zvedl a odešel.
Krvavě zbarvené slunce nahradil kulatý měsíc. Seděla jsem tam dlouho, dokud se obloha nezbarvila do tmavé tiskařské černi poseté třpytkami. Pak mě máma přiměla zbalit výkresy a vrátit se do domu.
Chvíli jsem se s rodiči dívala na televizi. Do malého obýváku jsme se sotva vešli. Musela jsem sedět na zemi. Marně jsem přemýšlela, jak je to možné, že se nás sem kdysi vešlo pět. Ale byla jsem malá a když jste malí, připadá vám svět obrovský a neobsáhnutelný.
Vyšla jsem po vrzajících schodech do svého pokoje. Byl laděn především do teplých barev: oranžové a červené. Na jedné straně byla velká postel s mnoha polštářky. Vedle ní stála lampa a skříň s oblečením. Druhá strana pokoje, kterou zabíralo široké okno, byla vyhrazena malování. Nacházel se tam stůl, stojan a skříňka na barvy.
Žádný luxus, žádný prostor. Jak jsem Evě záviděla!
Praštila jsem sebou na postel a zahrabala se do peřin.

Marek
Za hájovnou seděla hnědovlasá dívka s úžasně dlouhejma nohama. Voněla deštěm, pomeranči a terpentýnem. Kde já jen cítil terpentýn? Určitě někdy v posledním týdnu. Týden před proměnou je nejtěžší. Nevím, kdo jsem, nepoznávám lidi, nevnímám čas. Zakňučel jsem a odběhl zpátky do lesa. Stín stromů byl milosrdný. Schoval mě před tou vůní.
Chodil jsem lesem a přemýšlel, co mě to poblouznilo.
Ulovil jsem zajíce. No fuj. Ale už jsem to nemohl vydržet. Někdy prostě podlehnu. Když myslím na moc věcí najednou, nebo když mám nějaký problémy. Má vlčí stránka toho využije a přemůže mě.

Nikol
Eva mi nadšeně ukazovala díla, která vybrala pro školní výstavu. Každý z nás musí přispět. Ten nejlepší dostane šanci uspořádat vlastní výstavu v městské galerii. Byla to skvělá příležitost. Ale bylo mi to jedno. Rozhlížela jsem se, jestli někde nezahlédnu jejího bratra. Eva si toho všimla a s potutelným úsměvem na rtech mi sdělila, že odjel ke kámošovi na chatu. Pokrčila jsem rameny a začala se probírat jejími olejomalbami.
Záviděla jsem Evě, že už objevila techniku, která jí sedí. Vlastně objevila sama sebe. Já neustále balancovala mezi dvěma naprosto odlišnými technikami: akrylem a akvarelem. A to nebylo normální. Určitě je se mnou něco špatně. Nejsem úplná. A umělkyně, která si nepřipadá úplná, je náladová a na nic – tak jako já.
Přehrabovala jsem se mezi svými dílky a snažila se najít ta nejlepší. Ze štosu čtvrtek vypadla malba fialových očí. Nepozná je Eva? Ach, na tom nezáleží. V těch očích je něco dosud neobjeveného. Něco, čemu bych velice ráda přišla na kloub.

Marek
Svítalo. V žilách mi proudila nová krev. Nebo stará. Prostě moje krev – ta, s kterou jsem se narodil. Díval jsem se k hájovně a přemýšlel, jestli na tu pomerančovou dívku mám počkat. Hrozně mi kručelo v žaludku. Kdybych si tak vzpomněl, odkud ji znám! Probíral jsem se pomíchanými vzpomínkami posledních dnů, ale paměť mě zradila. A tak jsem to vzdal.
Druhý den mi bylo o moc líp. Neslyšel jsem auta na dálnici daleko za naším domem. Necítil jsem spáleninu na sporáku, která vznikla před dvěma týdny. Neviděl jsem mikrorýhy ve své školní lavici. A hlavně: dokázal jsem vnímat.
„Vypadá to, že jsi zas zpátky mezi živými vnímajícími bytostmi,“ smál se mi Tonda.
„Dej si pohov, ty pakoni,“ šťouchl jsem ho do ramene.
Zašklebil se.
Nejmíň dva týdny budu mít klid a toho bych měl využít. Ale k čemu? Uvnitř mě se rodil nějakej plán, nebo aspoň nějaká pohnutka. Ale věděl jsem, že to nezjistím, dokud nevyjde na světlo. A to už by mohlo být pozdě uklízet následky.
Odvážným štěstí přeje, Marku. Tak do toho!

Nikol
Když jsem dorazila na výstavu, Eva už tam byla a komandovala svého bratra, jak správně pověsit obrazy. Vypadal, že mu to nevadí. Vlastně vypadal, že dneska ho vůbec nic nerozhází. Na sobě měl červené tričko a úplně obyčejné džíny. Opravdu nevím, co mě nutilo na něj civět. Snad, že se pohyboval, jako kdyby měl z každého pohybu nepopsatelnou radost, prostě úplně jinak než posledně.
„Ahoj,“ pozdravila jsem Evu.
„Jé, čau, hele, prosím tě, mohla bys mi tohle chvíli podržet? A hlídej, aby je nevěšel křivě. Dík!“ zašveholila, předala mi své olejomalby a odběhla.
Její bratr se otočil. V ruce svíral kladivo, ale nevšímal si ho. Díval se na mě.

Marek
V hlavě se mi začaly skládat jednotlivé dílky. Terpentýn-zkoumavý pohled-kaštanové vlasy.
Stála přede mnou a byla tak krásná.

Nikol
„My se známe, viď?“ zeptal se. Přemýšlivě přitom mhouřil temně fialové oči.
On opravdu neví? To byl minulý týden v nějakém tranzu, nebo co? Jen jsem přikývla. Otočil se a zatloukl do stěny hřebík. Já upevnila do rámu obraz dívky v bílých šatech procházející se loukou a podala mu ho.
„Líbí se ti obrazy mojí sestry?“ zeptal se. Pověsil obraz, poodstoupil a zkoumal, jestli visí rovně.
„Líbí se mi, že má svůj styl,“ řekla jsem a naklonila obraz více doleva.
„Každý má svůj styl.“
„Já ne,“ odporovala jsem. „Eva maluje lidi a romantické krajiny. Miluje oleje. Já maluji všechno všemi způsoby.“ Sáhla jsem po nějakém Evině plátnu a začala k němu připevňovat nitku, za kterou ho pověsím.
„Ještě ses nenašla,“ řekl a já z jeho hlasu vyčetla lítost. Zvedla jsem k němu oči.

Marek
Byly hnědé jako mléčná čokoláda. A vyjukané jako oči právě narozených koťátek.
„Není to tak lehké.“ Podávala mi plátno znázorňující španělskou vesnici. Musel jsem se otočit a pověsit ho na skobu.
„Já vím,“ řekl jsem. Až moc dobře vím, jaké to je hledat sám sebe. A ještě unavnější je dělat to každý měsíc. „Ale nikdy nesmíš přestat hledat.“

Nikol
Seděla jsem s rodiči u večeře, ale jídla jsem se ani nedotkla. Táta nám nadšeně líčil, že v lese narazil na vlčí stopy a ukazoval nám odlitky. Máma se usmívala, ale já nedokázala projevit žádnou radost. Střílení a stopování a všechno to, co táta dělal s mými sestrami, mi lezlo krkem.
Měl mít syna. To já měla být ten syn. Ale byla jsem dívka uzavřená do svého vlastního barevného světa. Světa, který bych možná byla ochotná někomu otevřít. Možná.
Myslela jsem na Marka. Na jeho prchlivost a nepolapitelnost. A uvědomila jsem si, že miluji akvarely. Nevím, kde se to přesvědčení vzalo, ale bylo tam. Akvarely nejsou záležitéstí, která vás uživí. Plno malířů je neuznává jako plnohodnotná díla. Ale když je milujete, je to láska na celý život.
Budu jako John Marin, můj nejoblíbenější akvarelista. Budu malovat, co vidím, a to bez ohledu na to, jestli se to prodá nebo ne.
Táta mě zabije.
Ta myšlenka ve mně vzedmula vlnu rebelie. Tak ať!
Hned ráno jsem se vrátila do výstavní síně, sundala všechny své křídy a akryly a nahradila je akvarely. Rozhodnutí jsou těžká, ale jak jednou přijdou, už se jich nepouštím.
„Už žádný terpentýn?“ uslyšela jsem za sebou. Srdce se mi na sekundu zastavilo, a pak se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.
„Terpentýn štípe, voda je čistá,“ otočila jsem se na Marka. Nenuceně se opíral o sloup. Usmál se. Ale jak! Jestli se bude takhle smát často, čeká mě srdeční kolaps. „Nesměj se mi, je to pro mě důležité.“
Zvážněl. „Nesměju se ti. Nedovolil bych si popírat význam umělcovy duše. Má sestra malovala dřív, než se naučila držet štětec. A já ji v tom vždycky podporoval.“
To od něj bylo hezké. „Mě nikdo nepodporoval. Musela jsem si vším projít sama. Vybojovat si to.“ I když jako bojovník nevypadám.
„Proto jsou tvá díla jiná než Evina.“
„Nikdy nebudu tak dobrá jako ona.“
Nevěřil mi to. „Uvidíme, jak dopadne tahle výstava,“ zamumlal a podíval se na část stěny, která mi byla vyhrazena. Na každém štítku stálo: Nikol Nováková. Nebylo to dobré jméno pro umělce. Bylo to jméno pro holku, co vyrostla v hájovně na kraji lesa.
V ruce jsem svírala poslední obrázek. Ten s fialovýma očima. Hodila jsem ho do krabice s akryly.

Marek
„Tady jsi!“ usmála se Eva. „Ahoj, Nik!“
Má sestra byla vždycky v dobrém rozpoložení. Bylo to tím, že si nevšímala, jakou náladu mají ostatní.
Teď se kriticky postavila před Nikoliny obrázky. Byly malý, ale nutily vás přemýšlet. Třeba proč les není zelenej, ale oranžovej. „Akvarely?“ protáhla poslední slabiku. Věděl jsem, na co myslí. Že akvarely nedávají důraz na detaily, a 'tudíž jimi nelze poukázat na brilantní malířovu techniku'.
„Ano, akvarely,“ řekla Nikol. Chopila se krabice se svými zbylými obrazy a odkráčela. Pohybovala se ladně jako princezna. Díval jsem se za ní a nedokázal od ní odtrhnout oči.
„Líbí se ti,“ řekla Eva.
Nereagoval jsem na to. Mohla mluvit o Nikol a mohla mluvit o Nikoliných obrazech. Ale já se s ní nechtěl bavit ani o jednom.
„Líbíš se jí.“
„Myslíš?“ otočil jsem se na Evu. Blonďaté vlasy měla vyčesané do vysokého culíku. Potřásla jím a šibalsky se usmála.
„Tak jistě, že Michelangelo je v kytičkách.“
Ušklíbl jsem se. „Michelangelo vlastně není v kytičkách. Je pod šutrem, baby.“
Nechápala.
„Michelangelo Buanarotti je pohřbenej v nějakým kostele, pokud se dobře pamatuju.“
„Šprte,“ odfrkla si.
Tak mi říkala jenom ona.

Nikol
Drápala jsem se do stráně. Za košilí jsem měla zastrčené srolované papíry a v kapse pár akvarelových pastelek. Sedla jsem si do trávy. Konečně sama.
Slunce stálo vysoko na obloze a nepřipravovalo svět o jeho individuální barvy. Vítr si pohrával s travinami a ty se líbezně třely jedna o druhou. Kolem mě létaly včely, sedaly si na květiny a bzučely svoji nikdy nekončící písničku. Do toho jim přizvukovaly kobylky.
Svět byl tak nějak hezčí.

Marek
Seděl jsem na balkóně a dopisoval si sešity ze dnů, které jsem zameškal. Ale nemohl jsem se soustředit. Myslel jsem na pomeranče, déšť a ten protivný terpentýn, který se rozhodla vyměnit za vodu. Myslel jsem na Nikol. Na její úzký ramena, na její úžasně dlouhý nohy.
Pohrával jsem si s myšlenkou na další setkání. Ale copak já můžu sbalit nějakou holku? Bylo by to nezodpovědný. Na druhou stranu přeci neztrácím nárok na normální život jen proto, že se se mnou zacházelo jako s krmivem pro divou zvěř.
Opřel jsem se bradou o své spojené ruce a zahleděl se do krajiny. Jeden rodinný domek vedle druhého a za nimi temný les. Les, který mě měsíc co měsíc skrývá před zraky ostatních.
Já nevím. Zahnal jsem ty myšlenky. Mám přece jiný priority.
Vstal jsem, vlezl do auta a jel do místní knihovny.
Probíral jsem se knihami, které jsem vytahoval z regálů a opisoval z nich informace o T. G. Masarykovi.
Čítárna voněla dřevem stolků a lepidlem nových knížek. Chvílemi jsem zíral do prázdna.
Zvláštní, člověk něco chce, a pak se zamiluje a na chvíli na to úplně zapomene. Ale nikdy by neměl zapomenout na svý cíle. Protože by to pak svý lásce mohl vyčítat.
Lásce? Myslím na ni jako na lásku? Já nemám právo na lásku!
Eva
Můj bratr je tak trošku na hlavu. Na jednu stranu neustále někde trajdá. Prostě mu hrábne v palici, sbalí si batoh, zamumlá něco neurčitýho o kempování a v tu ránu je fuč. Na druhou stranu je to hrozný šprt, dokáže týden ležet v knížkách o historii.
Nerozumím ani jedné stránce jeho povahy. Přijde mi, že by chtěl být šprt, že svoji tuláckou stránku nenávidí, ale nemůže se jí zbavit.
Kašlu mu na to. Lidi, který nevěděj, co chtěj, mě dohání k šílenství. Tak jako Nikol. Ti dva se k sobě úžasně hodí.

Nikol
Řekl, že bysme si mohli vyjít.
Doslova řekl: „Mohli bysme si někam zajít, jen my dva, co myslíš?“
Jen deset slov složených z patnácti slabik a třicetiosmi písmen. Ale mohly znamenat tolik věcí!
Žaludek jsem měla ztěžklý nervozitou.
Vyšla jsem před dům.
„Bože, to je ale ošklivé auto,“ oznámila jsem Markovi, který seděl za volantem Land Roveru pro sedm lidí.
„Pojď, bude se ti to líbit!“ Z jeho výrazu jsem vyčetla, že sám neví, jestli chce, abych souhlasila.
„V tomhle autě?“ zeptala jsem se podezřívavě.
Pokrčil rameny. „Jiný nemám.“
„Kdes ho vzal?“
„Táta má autobazar. Prostě jsem si ho půjčil.“
To má dobrý. Vydala jsem se ke dveřím pro spolujezdce. „K čemu je tahle trubka?“
„To je průduch,“ otevřel mi zevnitř dveře. Vyskočila jsem nahoru a dopadla na sedačku. „Kdybysme jeli ve vodě. Vhání vzduch do motoru.“
„To auto plave?“ nechápala jsem.
Rozesmál se. Hrozně mi tím připomněl Evu. Ale jeho smíchu chyběla Evina bezstarostnost. Nebo by se tomu dalo říkat i lhostejnost a sobectví.
Čekala jsem, až ho ten smích přejde.
„Je to obojživelník. Používá se při záplavách, můžeš s ním jet metrovou vodou.“
„Pojedeme metrovou vodou?“ zeptala jsem se.
„Ne.“ Nastartoval a vycouval na lesní cestu.

Marek
Vezl jsem Nikol na místo, který jsem objevil jako vlk. Byl tam neuvěřitelně vyvážený pohled na naše město. Původně jsem ho chtěl ukázat Evě, ale když si máte v osmnácti vybrat mezi sestrou a holkou, která se vám líbí, je volba nad slunce jasná.
Zastavil jsem u krajnice a vedl ji nízkým porostem. Nestěžovala si. Vlastně neřekla jediné slovo.
„Podívej se,“ zastavil jsem ji a ukázal do údolí. Město se opalovalo v odpoledním žáru, řeka se třpytila. Výhled pro Bohy.
„Nemám pastelky,“ zašeptala. V jejích slovech byla taková naivní lítost! Měl jsem chuť zastínit jí výhled a vtisknout jí polibek. Ale neměl jsem odvahu.

Nikol
Druhý den už jsem pastelky měla. Marek seděl vedle mě a díval se, jak mi ruka běhá po papíře. Normálně by mi vadilo, že mě při práci někdo sleduje, ale jeho přítomnost byla uklidňující. Nemluvil a nenutil mě nic říkat. Mohla jsem být s ním a zároveň se svými myšlenkami.
Cítila jsem, jak si mě získává stále víc a víc. Časem jsem se přistihla, že na něj myslím stále častěji. Že si ho v myšlenkách dokonce přivlastňuji. Že je mi oporou a inspirací.
V mém životě něco chybělo. Těď už vím, co to bylo. Láska.

Marek
Crrr!
Utíkal jsem k telefonu, div, že jsem se nepřerazil.
„Se zblázni z jedný káči!“ klel táta, protože jsem cestou sejmul nějaký papíry, který vezl zákazníkovi.
„Ona je anděl,“ zašklebil jsem se a strhl telefon ze zdi. „Štolpa!“
„Nováková,“ zasmála se Nikol.
„To doufám,“ vydechl jsem. Dělala se mnou divy, skoro jsem zapomínal, proč bych s ní neměl být.
„Řekni mi něco pěkného,“ zamumlala prosebným hlasem.“
„Co třeba?“
„Hmmm, řekni mi něco, co mi ještě nikdy nikdo neřekl.“
Umělkyně, proběhlo mi hlavou. Chtěla by, abych říkal něco spešl. „Želva je druhý nejrychlejší tvor na světě. Svezu tě!“
„Lžeš!“
„Jo.“
„Proč?“
„Protože jsem si jistý, že tohle ti ještě nikdy nikdo neřekl. A jízdu na želvě ti ještě nikdy nikdo nenabídl.“
„Ale vždyť to není možné!“
„Není,“ souhlasil jsem. „Museli bysme se oba proměnit v něco malýho. Třeba v broučka a berušku.“
Táta obrátil oči v sloup. Říkal jsem blbosti. Jenže ona to měla ráda.
„Tak jo, proměníme se v broučka a berušku a svezeme se na želvě,“ souhlasila.
Jenže se blížil čas, kdy jsem se měl proměnit v něco mnohem většího než brouček.
Když to na mě zase přišlo, bylo to pro mě těžší než kdy dřív. Nechtěl jsem být bez ní, ale nechtěl jsem jí ani ublížit. Nemohl jsem spát, tak jsem jako vždycky dělal úkoly na příští týden. Ale strávil jsem nad nimi dvakrát víc času. Mé myšlenky se odmítaly ustálit, prchaly tisíci různými směry. Můj mozek věnoval větší pozornost mým smyslům. A taky pudům, což bylo obzvlášť těžký.
Nevím, co jsem ty poslední dny před úplňkem dělal.
Jen jak jsem šel po ulici a cítil pomeranče a déšť. Přikládal jsem té směsi vysokou důležitost, ale nevěděl jsem proč. Ještě jsem Nikol neznal dost dlouho. Nevryla se mi dost hluboce do paměti. A má vlčí stránka vymazala její jméno a popis.

Nikol
Když jsem Marka viděla naposledy, byl unavený.
Teď prošel kolem mě, aniž by si mě všimnul. Byla jsem zmatená a nešťastná. Co s ním je?
Jsem v tom moc hluboko. Za tak krátkou dobu? Jak se to stalo?
Prostě jsem spadla rovnýma nohama do zamilování.

Marek
Chtěl jsem odjet. Jen nerad jsem zůstával v jedné oblasti víc měsíců po sobě. V naší zemi vlci žijí jen na určitých místech. Má přítomnost tudíž byla nápadná.
Ale Eva mě zdržela, takže bych to jinam nestihl. A tak jsem zůstal.

Nikol
Marek se mi neozval, ani mi nezvedal telefon.
Udělala jsem něco špatně?
Mé obrázky nabíraly na depresivnosti a to mě rozčilovalo ještě víc. Pár dní nezavolá a už to ovlivňuje moji tvorbu? Co si to dovoluje?!
Neměla jsem stání. Obula jsem si tenisky a šla se projít do lesa. Voněl pozdním jarem a mokrým podhoubím. Sedla jsem si na pařez a zabodla zrak do země. I když jsem se tomu vzpírala, za chvíli se mi po obličeji kutálely slzy jak hrachy.
Co jsem v životě měla? Rodiče, kteří mě nechápaly, sestry, které mě braly jako malou holku, malování, které nemělo smysl.
Lup, ozvalo se nedaleko ode mne. Rychle jsem si rukávem osušila oči a rozhlédla se kolem sebe.
Několik kroků ode mě se hrbil hnědý vlk v bojovém postoji. Cenil na mě zuby. Z tlamy mu odkapávaly sliny.
Počkat – vlk?
Utíkej, přikazoval mi každý sval v těle, ale já se dokázala jen přikrčit.
Vlk po mě skočil a ohnal se mi po rameni svými hrozivými tesáky. Vykřikla jsem. Cítila jsem kovový pach krve, mlátila kolem sebe všemi údy a plakala strachem.
Hlavou mi běželo jediné: že nechci umřít.
Najednou jsem nechtěla ztratit život, o kterém jsem si ještě před chvílí myslela, že nemá žádný hlubší smysl.

Marek
Běžel jsem. Odtrhl jsem ho od ní právě včas. Bojovali jsme. Chtěl jsem ho zabít, opravdu jsem se snažil, ale dal se na útěk. A já ji tam nemohl nechat samotnou.
Byla celá od krve a skoro jsem neslyšel její dech. Posadil jsem se vedle ní a začal výt. Má teskná píseň se nesla lesem. Doufal jsem, že mě někdo vyslyší a přijde.

Kamil
Jsem to ale blbec. Ve vlčí podobě větší než v lidské. Ne, blbec není to správné slovo. Jsem krvežíznivé hovado. Opravdu jsem tu holku chtěl sežrat?
Podíval jsem se z okna. Před grafickou školou, kam bych měl příští rok nastoupit, stála usměvavá blondýnka. Slunce se jí třpytilo ve vlasech. Stáhla si je do vysokého koňského ohonu a ležérně se opřela o zábradlí.
Vstal jsem a otevřel okno.
„Kde je Nikol?“ ptala se. Měla trochu nosový ale melodický hlas.
Nějaká žena ji vzala kolem ramen a odváděla ji pryč.
„Manžel ji našel v lese. Napadli ji vlci...“
Zavřel jsem okno, sklouzl po stěně na zem a zabodl tupý pohled do podlahy. Bože, co jsem to za... tvora? Co jsem to za vlkodlaka? Měl bych zavolat Petrovi. Fakt bych měl.

Nikol
Vzbudila jsem se v nemocnici. Oznámili mi, že mě v lese pokousal nějaký pes. Já si na nic nevzpomínala. Ani jsem se o to nesnažila. Modlila jsem se, aby mi na rameni nezůstala příliš velká jizva. A útrpně snášela injekce proti vzteklině.

Marek
Když jsem se ráno proměnil zpátky v člověka, nešel jsem si jako obvykle hned k autu pro věci. Snažil jsem se pochytat všechny vlčí vzpomínky, které mi vířily hlavou. Něco mi říkalo, že tentokrát jsou důležité.
Pomeranče a krev, pomeranče a krev.

Eva
Nějak mi nešlo z hlavy, kde se v lese za městem vzali vlci.
A pak mi ještě nešlo z hlavy, proč Marka Nikolina nehoda tolik vzala. Jasně, byl do ní zamilovanej, ale to nevysvětluje hysterii v jeho purpurových očích. Tu barvu jsem mu záviděla. Mohla bych na ni sbalit kdekoho. Třeba toho opálenýho týpka, co se opírá o moji... skřínku. Měl rozcuchané oříškové vlasy, samolibý úsměv a širokou hruď.
Žijóva. Nasadila jsem omluvný úsměv a překvapeně zamrkala. „Za celý školní rok jsem si tě nevšimla, blokuješ mi často přístup k osobním věcem?“
Ušklíbl se a o okrok ustoupil. „Není zač.“
„To opravdu není.“ Odemkla jsem dvířka a sáhla pro boty. Neušlo mi, že když jsem se sklonila, kouknul se mi na zadek. „Potřebuješ něco?“
„Ne,“ zakroutil hlavou. „Takhle jsem docela spokojený.“
Dělal si ze mě srandu. „To věřím.“
„Tady má někdo sebevědomí až v nebesích.“
„Ale já to nejsem,“ odporovala jsem.
„Buď jsi lhářka, nebo se neumíš dost dobře odhadnout, ale na to nevypadáš.“ A pak dodal: „Tvé obrazy na to nevypadají.“
„Jak vypadají?“ snažila jsem se o naprosto neutrální tón. Přece nezáleží na tom, co si o nich myslí!
„Maloval je někdo, kdo přesně věděl, co dělá.“
Viděl moje obrazy. „Co jsi zač?“
Věnoval mi tajemný úsměv. „Absolvent třetího ročníku jedné pražské grafické školy.“ To určitě nebyla celá pravda.
„A co děláš v našem zapadákově?“ Zamkla jsem skřínku a přes rameno si přehodila tašku.
„Okukuju studentky svého budoucího působiště,“ mrknul na mě. Líbil se mi. Moc.
„A líbí se ti některá?“
„Jo.“

Nikol
Přišla mě navštívit Eva. Hned mezi dveřmi spustila: „Člověče, tvůj táta každýmu vykládá, že ti to udělali vlci! Prý už před měsícem našel v lese jejich stopy!“
„Něco takového říkal,“ Přiznala jsem neochotně. Cloumala mnou horečka.
„Ty se na nic nepamatuješ?“
„Ne.“
„Tak to je mazec. Hele, ale nevybrala sis moc dobrou dobu. Do třeťáku přišel novej kluk. Ach, ten ti je tak krásnej,“ rozplývala se. „To mi připomíná, že tě mám pozdravovat od Marka. Chtěl za tebou jít hned, ale zahnala jsem ho do postele. Vypadal fakt strašně.“
Škoda, pomyslela jsem si.

Marek
Všechny části skládanky do sebe zapadly až ve chvíli, kdy přede mnou Nikol ležela pokousaná a zmítaná horečkou. Chtěl jsem zabít prevíta, kterej to udělal, ale nemohl jsem si vzpomenout na jeho pach.
Omluvil jsem se jí, že jsem nepřišel dřív. „Je mi to líto.“ Mrzí mě mnohem víc věcí a měl bych ti to říct. Ale jak? Jak vysvětlíte nejúžasnější holce na světě, že se mění ve vlkodlaka?

Kamil
Jestli se mi Eva líbila?
Ach, to je slabé slovo. Víte, nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, přoč jsem se stal vlkodlakem. Ani jsem to nebral jako bůhvíjaké omezení. Věděl jsem, kdo jsem a podle toho jsem se choval bez ohledu na morálku. Eva věděla, že je výborná malířka a byla jí každým coulem. Já věděl, že jsem vlkodlak a neštvalo mě to. Tak jsem každý měsíc o něco chlupatější. No a? Mám se z toho zhroutit? Nebo z toho, že jsem se neovládl a nadělil tenhle život ještě někomu dalšímu? Jestli máte pocit, že bych toho měl litovat, tak se moc omlouvám, ale nevyhovím vám.
Kdysi jsem se snažil být lepší. Šel jsem za Petrem, aby s tím něco udělal. Ale svému já neutečete. A tak jsem tady. A děj se vůle boží.

Nikol
Po týdnu mě pustili domů. Rány se mi hojily nezvykle rychle, ale nemohla jsem srazit horečku. Bála jsem se infekce, ale doktoři to vyloučili.
Nejvíc mě štvalo, že jsem neudržela tužku. Byla jsem přesvědčena, že jsem přišla o velice zajímavé kousky. Moje pocity byly podivně roztrhané a rozházené. Představovala jsem si, jak bych to namalovala. Namočila bych papír do vody, volně do sebe zapouštěla barvy a dívala, jak se mísí. Umělecká hodnota? Pražádná. Pohled do duše šílence? Strhující.

Marek
Vzpomínal jsem na to, jak jsem se stal vlkodlakem. Jel jsem na školní výlet do Rakouska a ztratil se v lese. Ještě dneska bych tu učitelku nechal zavřít. Půl dne si nevšimla, že jí chybí dvanáctiletý dítě.
Navíc jsem měl narozeniny. Ušklíbl jsem se a lehl si na postel. Na stropě jsem si jako na filmovém plátně přehrával, co následovalo.
Když mě konečně našli, odvezli mě do nemocnice a zdánlivě neporušenýho vrátili rodičům. Od tý doby říkaj, že se mi v tom lese nějak zalíbilo, když se tam vracím každej měsíc. „No jasně, laškuje s vílama!“ říkala máma. Neuměla být vážná. Neuměla být máma.
Naštěstí jsem se poprvé proměnil venku poblíž lesa. Vběhl jsem tam a zmateně kličkoval mezi stromy. Nevěděl jsem, kdo jsem, ani kde jsem. Instinkt mi radil utíkat a hledat další členy svýho druhu. Ale na nikoho mně podobnýho jsem nenarazil. Až teď. Má touha nebýt v tom sám mi připadala pitomá.
Když jsem se poprvé vrátil do svý lidský podoby, ležel jsem v jehličí uprostřed neznámého lesa a samozřejmě dočista nahý. Hodinu jsem se trmácel nějakou lesní pěšinou k městu, které byl od mého domova vzdáleno asi dvacet kilometrů. Ze šňůry, na které viselo prádlo, jsem ukradl nějaké oblečení a vydal se hledat nejbližší policejní stanici. Nevěděl jsem, jak jinak se dostat domů.
Rodiče z toho neměli radost. Nechali vyhlásit pátrání a chtěli vysvětlení, které jsem jim nemohl dát.
Od té doby jim bezostyšně lžu a oni vůbec nic netušej. A nebo nic tušit nechtěj.

Nikol
Otevřela jsem oči.
„Jak je ti?“ zeptal se Marek. Jeho starostlivý obličej byl jen pár centimetrů od mého. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdá. Natáhla jsem ruku a zlehka se dotkla jeho tváře. Políbil mě do dlaně a zavřel oči. Fialky zmizely.
„Asi shořím,“ zašeptala jsem.
„Až se uzdravíš, někam spolu pojedeme,“ řekl.
„Tak jo,“ zamumlala jsem ospale.

Marek
Snažil jsem se být s ní každej den. Abych si ji pamatoval. Aby si mě pamatovala.
Předtím jsem přemýšlel, jestli bych se s ní měl stýkat, jestli je to vůči ní fér. Teď to byla nutnost a já ji vítal jako největší dar, který mi mohl osud dát. A to bylo rouhání.
Být vlkodlakem, to není žádný dar. To je nikdy nekončící hledání sebe sama.
Bál jsem se. Hrozně moc jsem se o ni bál.

Nikol
Jednoho dne jsem se vzbudila a bylo mi dobře. Vstala jsem, šla do kuchyně a udělala si čaj.
Přidal se ke mně táta. „Nemáš na něco chuť?“ ptal se mě, zatímco si zapínal knoflíky tmavě zeleného mysliveckého kabátu.
„Mám,“ řekla jsem popravdě. „Na zvěřinu.“ Myslel si, že si dělám legraci.
„Tak to už je ti dobře. Ale stejně. Na ty vlky si posvítím a přísahám, že z toho nevyváznou živí.“ Dal mi pusu na čelo, přes rameno si přehodil flintu a šel.
Teď jsem pro změnu nemohla spát. Celé noci jsem zírala z okna na dorůstající měsíc a bezmyšlenkovitě čmárala do bloku se skicami.
Vzpomněla jsem si, že Marcela, jedna kamarádka ze základky, také mluvila o tom, že před úplňkem špatně spí. Asi to nic není.
Ale bolela mě hlava. Chvílemi jsem nedokázala vnímat vůbec nic jiného.
Za prosklenými dveřmi verandy se objevil Marek a zaťukal. Nejdřív jsem si nemohla vzpomenout, co je zač, ale otevřela jsem mu.
Nic neříkal, jen mě objal a sedl si se mnou na gauč. Voněl jako sůl a parmezán. Zřetelně jsem slyšela každý úder jeho srdce. Na jeho krku jsem zahlédla mikroskopické jizvy, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla.
„Co se děje, Marku?“ zašeptala jsem.
„To bude dobrý,“ zašeptal stejně potichu. Vnímala jsem stres a únavu, kterou cítil. A už jsem se na nic neptala.

Marek
Protože byl Nikolin táta na vlky stejně dopálený jako já, odvezl jsem ji do hlubokých lesů daleko na jihu. Nikomu tu neublíží.
Vystoupila z auta a podívala se na oblohu. Měsíc v úplňku svítil jasně.
„Pokousal mě vlk,“ řekla. Vzal jsem ji za ruku a podíval se jí do unavených očí. „Mělo mě to napadnout.“
Objal jsem ji a zachvěl se. Oběma se nám kolena podlomila bolestí. Mlčky jsme se propadali do jinýho života.

Nikol
Celým tělem mi pulzovala podivná síla a měnila tvar mé kostry k nepoznání. Bylo to peklo. Nechápala jsem, co se děje. Hlava se mi vyprázdnila. Jediné, na co jsem se mohla spolehnout, byly instinkty a reflexy.
Odfrkla jsem si a vymotala se z nějakých hadrů.
Pak jsem si všimla že mám světlounce šedivý ocas, a jeho existence mě tak fascinovala, že jsem ho začala honit. Chvíli jsem se tak točila kolem vlastní osy. Mou nevinnou hru přerušilo zavrčení jiného vlka. Zahanbeně jsem svěsila uši a podívala se na něj. Měl šedobílou srst, o dost šedivější než já. Naklonila jsem hlavu ke straně a čekala, co udělá.

Marek
Pamatoval jsem si Nikol i jako vlk. V tu chvíli jsem byl tak nehorázně šťastnej! A ona byla tak roztomilá! Přišel jsem k ní a olízl jí tvář. Spokojeně zamručela. Štěkl jsem a rozběhl se hlouběji do lesa. Utíkala vedle mě. Její tlapy se sotva dotýkaly země. Najednou se zastavila a ve stresu se začala rozhlížet kolem sebe. Uvědomila si, že nemá minulost. Nebo si na ni nevzpomíná.

Nikol
Rozhlížela jsme se po neznámém lese, neznámých vůních, neznala jsem ani své tělo. Toho vlka jsem trochu znala, ale nevěděla jsem odkud.
Když jste vlk, posloucháte své instinkty, nepřemýšlíte, jestli je to správné či nikoliv. A tak jsem po tom známém vlkovi skočila.

Marek
Věděl jsem, že to není správné, že bych ji neměl nechat to udělat. Bude si to vyčítat. Možná to bude vyčítat mně. Ale nebránil bych se jí ani jakio člověk natož jako zvíře.
Tak jsme spolu strávili noc.
Skončím v pekle. Ne proto, že jsem se s ní miloval, ale proto, že jsem se s ní miloval-spal s ní-pářil se, či jak se tomu říká, jako vlk.
A ona se na to za dva dny nebude pamatovat. A až si na to jednou náhodou vzpomene, vlepí mi facku.

Nikol
Celý den jsme s tím šedivým vlkem leželi pod stromem vedle sebe a čistili si srst.
Myslela jsem na sůl a parmezán, i když jsem nevěděla, co to je. Byly to vzpomínky z jiného života. Skrývaly se za stěnou, k jejímuž zboření jsem neměla sílu.
Zakňučela jsem a schovala hlavu vlkovi pod čumák.
Čmuchali jsme a lovili a kočkovali se a já byla veselá kvůli té svobodě a smutná, protože jsem nevěděla, kdo jsem. Cítila jsem, že dělám něco vyjímečného, co teď dělat nemůžu, ale co to bylo? Šedý vlk to určitě věděl, ale naše možnosti komunikace byly dosti omezené. Určitě umím komunikovat i jinak! Ale jak?

Marek
Nikol ulovila srnu. Nesnášel jsem tahle velká zvířata. Díval jsem se, jak se cpe a přemýšlel, jestli jí s tím mám pomoct. Pokud ji nechám to všechno spořádat, bude jí ještě týden špatně (vlastní zkušenost).
Nakonec jsem vstal, strčil do ní čumákem a pomalu odcházel pryč.
Chvíli se za mnou nechápavě dívala, ale pak se ke mně připojila.

Nikol
Jéžiš, ani kus žvance mi nedopřeje.

Marek
Třetí noc byla hrozná. Blížila se další proměna. Myšlenky přicházely a odcházely bez nějakých logických souvislostí. Několikrát jsem se přistihl, jak zírám na Nikol a říkám si: „Kde se tu ta vlčice vzala?“

Nikol
Svítalo. Pomalu a bolestně jsem nacházela sama sebe.
Stála jsem proti Markovi. Byl nahý a já určitě taky. Kdyby se mi nedíval do očí, připadala bych si trapně. Snažila jsem se ujasnit si, kdo jsem a co tu dělám. Byla mi zima a do nohou mě štípalo jehličí, ale nevšímala jsem si toho.
„Řekni něco, Nikol,“ zašeptal asi po hodině.
No jasně, jsem Nikol!
Vzal mě za paži a upřel na mě naléhavější fialkový pohled. „Pamatuješ si něco?“
„Ne. Ano. Počkej, nenechal jsi mě sníst jelena. Srnu.“
Vypadal zmateně. Asi si pamatoval něco jiného.
„Provedla jsem něco?“
„Ne,“ odpověděl až příliš rychle.
Kousla jsem se do rtu. „Řekni mi to.“
„Honila ses za vlastním ocasem.“ Ani nemrkl, když to říkal.
„Kecáš.“
„Ne. Byla jsi tak roztomilá,“ usmíval se. Znělo mi to dvojsmyslně, ale dávala se do mě zima, tak jsem to nezkoumala.

Marek
Připadal jsem si jako úplnej blbec.
Radši jsem mlčel a dával pozor na cestu.
„Kdo tě pokousal?“ zeptala se. Už jsme byli skoro doma.
„Já nevím. Stalo se to v Rakousku.“
Přikývla. „Setkal ses někdy s jinými vlkodlaky? Jsou v lesích kolem našeho domu nějací jiní?“
„Ne...“ Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale na nic nečekala a pustila se do mě.
„To ty jsi mě pokousal? Jak jsi mohl?!“
Nechal jsem ji. Jen ať se vykřičí. Taky jsem poprvé křičel. A brečel a mlátil kolem sebe.
Jenže když jsem zacouval před hájovnu, na nic nečekala, vyskočila z auta a utíkala do domu. Svými pořád ještě zbystřenými smysly jsem ji slyšel utíkat do nejvyššího patra a plácnout sebou do nějaké pohovky. Tam se rozplakala.
Tak to teda ne. Kvůli tomuhle brečet nebude. Vystoupil jsem a běžel za ní. Ocitl jsem se v jakési odkladní místnosti. Vedle sebe tu ležely starý plyšáci, dřez nebo paroží.
„Nech mě být,“ zavzlykala a přitáhla si kolena k prsům.
„Máš hodně důvodů k pláči, ale tenhle ne. Nech mě domluvit. Já to nebyl. Ten den, kdy se to stalo, jsem tu poprvé viděl vlka. A až ho najdu, tak něco zažije.“ Až ho najdu, bude to to poslední, co zažije.
Otřela si oči. „Nejdřív bys měl udělat maturitu.“ Maturitu? Jak teď může myslet na moji maturitu?
Měl jsem jít za ní a dlouze ji políbit. Moc jsem chtěl. Ale nevěděla, že jsem s ní byl. Neměl jsem právo dělat si na ni jakýkoliv nárok.
A tak jsme jen přešlápl z jedné nohy na druhou, něco zakoktal a odešel.

Nikol
Marek měl svaťák. Snažila jsem se na něj nemyslet Ale měla jsem pocit, že mi něco uniká.
Před úplňkem jsme si byli tak blízcí. Začala jsem dokonce věřit, že spolu chodíme. Ale možná to dělal, protože mě litoval. Možná nechtěl být s někým, kdo je jako on.
Když jsem jeho odtažitosti konečně přišla na kloub, objevila se nová odtažitost, které jsem rozuměla ještě méně.
Nikdy nesmíš přestat hledat, běželo mi hlavou. Přijdu na to.

Eva
„Děláš dneska něco zajímavýho?“ pošeptal mi Kamil do ucha a objal mě kolem ramen. Jeho přítomnost mi roztančila motýlky v břiše. Bylo v ní něco divokého a nepoznatelného.
„Jo, závidím lidem, co nemají nic na práci,“ zasmála jsem se a on mě zastavil a políbil na rty, pak se přesunul na bradu a po čelisti k uchu.
„To ale není nic zajímavýho,“ zašeptal. Cítila jsem, jak mi jeho rty kloužou po krku k rameni. Nemohla jsem se nadechnout.
„Máš lepší nápad?“ vysoukala jsem ze sebe pracně.
Usmál se. Cítila jsme to na vlastní kůži. Pak ke mně zdvihl rozzářený obličej. „Půjdeme se koupat.“ Vypadal jako štěně, který si chce házet klacíkem a myslí si, že to bude zábava pro celé okolí. No, třeba bude.
„Ty mě chceš utopit!“
„Teď jsi mě odhalila,“ zakřenil se.
Odpověděl příliš rychle. Zamyslela jsem se a snažila se nevnímat to krásné teplo vycházející z jeho dlaní na mých zádech. „Ne! Ty mě chceš vidět v plavkách!“
Nijak se netvářil a nic na to neřekl.
„Řekni mi to,“ zamumlala jsem trošku prosebně. Nesnášela jsem nevyjasněné věci.
Dotkl se palcem mé levé lícní kosti a zajel mi prsty do vlasů. „Jen s tebou rád trávím čas.“
Věřila jsem mu.

Kamil
Leželi jsme na břehu rybníka a líbali se. Už jsem pár holek líbal, ale s ní to bylo naprosto bezkonkurenční. Její rty byly sladší než přezrálé jahody. A stejně červené.
„Mám tě rád,“ přiznal jsem.
„Proč?“ vyřkla svoji tradičí otázku.
Opřel jsem si hlavu do dlaně a zadíval se do jejích zvědavých pomněnkových očí. V druhé dlani jsem svíral její křehké prsty. „Protože věříš jen tomu, co vidíš na vlastní oči, protože jsi tak kritická a nemilosrdná a protože se směješ, jako kdyby všechny tvé názory byly zákon.“
„To jsou zajímavé důvody.“
„Jsou to moje důvody,“ pokrčil jsem rameny.
„Chceš znát moje důvody?“ zeptala se.
Ani nevíš, jak moc.
Než jsem stačil odpovědět, nedechla se a řekla: „Mám tě ráda, protože ti nevadí, že věřím jen tomu, co vidím na vlastní oči, nevadí ti, že jsem tak nemilosrdná a, přiznejme si, někdy i dost sobecká. A když se směju, ze všeho nejraději se směju na tebe.“
A usmála se tak nádherně, že jsem si musel sednout a zadívat se jinam.
A ona se zasmála nahlas a já věděl, že už nikdy nebudu jen já. Všechno, co v budoucnu udělám, budu dělat s ohledem na její dobro.

Marek
„Štolpa!“ Oči profesora Mocovského zazářily.
A sakra.
„Tak si představte, že já jsem vůl a ořu.“
Jo, to je super představa, pomyslel jsem si.
„No a nemám ten chomout. Co se stane?“
„Udusíte se!“
Maturita je nazývána zkouškou dospělosti. Já bych ji nazval zkouškou nervů. Ne proto, že jste vystresovaný. Spíš v tom smyslu, že se zoufale snažíte nesmát jak svým vyrokům, tak tomu, co z pusy vypouští některý pedagogové.
Učil jsem se a dělal maturitu a udělal maturitu a strašně jsem chtěl, aby si Nikol vzpomněla.
„Tváříš se, jako kdyby tě přejel bagr,“ prohlásila Eva u oběda.
Zamračil jsem se na špagety s tuňákem.
„Nechutná ti?“ zeptala se máma. Celá se dmula pýchou nad svým čerstvým absolventem zkoušky dospělosti. Že mi k tomu nepomohla, ani co se za nehet vešlo, jí nevadilo ani trochu.
„V tom to není,“ zamumlal jsem.
„Nikol je taky nějaká divná,“ rýpla si Eva.
Táta zakroutil hlavou. „Že se nestydíš, chodit s kámoškou svý ségry. Nenapadlo tě, že až se rozejdete, budete se muset dál vídat?“
Jeho slova mě dostala. Ne, že bych si myslel, že je ostuda chodit s kamarádkou mý sestry. To slova 'až se rozejdete' mě donutila vzhlédnout od talíře a zírat na něj s otevřenou pusou. Za prvé spolu nechodíme. Za druhé si neumím přestavit, že ji opustím. Byl jsem přesvědčený, že to urovnáme.
„Nech ho být,“ řekla máma. „Copak nevidíš, jak je zabouchnutej?“
„Až na půdu!“ prohlásila Eva a dala se do smíchu.
„Ty jsi pitomá,“ zakroutil jsem hlavou a odešel. Rodinná idylka Štolpových mě vždycky dostávala do kolen.
Potřebuješ něco? Já nevím, třeba morální podporu nebo radu jak sbalit holku? Hm, tak to si jdi jinam. A nebo líp, poraď si sám!

Nikol
Malovala jsem výjevy z lesa, které mi příležitostně probleskly hlavou. Namalovala jsem šedobílého vlka a světlounce šedou vlčici. Mrtvou srnu. Stopy v trávě. Samu sebe, jak si honím ocas. Ale nebylo to úplné. Neodpovídalo to Markové náhlé nejistotě a odtažitosti.
Vyskočila jsem ze země a jako smyslu zbavená utíkala k Evinu a Markovu domu. Zastihla jsem ho venku. Postavila jsem se před něj a vychrlila: „Nejsem jasnovidec. A moje paměť je na padrť. Řekni to, prosím. Nemůže to být tak hrozné. Řekni mi to, jinak se zblázním.“
„To s tou pamětí se časem zlepší,“ zamumlal.
„Prosím,“ zašeptala jsem.
„Budeš mě nenávidět.“
Nenávidět? Ale ten den už jsme to nestihli probrat.
Mezi dveřmi se objevila Eva a za ní nějaký vytáhlý kluk. Matně jsem tušila, že je to ten nový ze třeťáku. A možná i Evin nový přítel.
Marek se nahrbil. Vypadal, že po něm skočí. Nechápala jsem, proč se tak chová, ale pak ke mně vítr zavál pach toho kluka. Odněkud jsem ho znala.
Marek byl tak rozzuřený, že jsem nepochybovala o tom, že se promění ve vlka právě teď a tady.
Švihla jsem očima po Evě. „Ona nic neví, viď?“
„Neví.“
Nedivila jsem se. Eva byla tak zahleděná do sebe a svého umění, že by si nevšimla, že má někdo nějaký problém, ani kdyby ten člověk denně chodil s banánem na hlavě.
„Tak se uklidni,“ sykla jsem a otočila se k Evě a klukovi, který byl cítit jako vlk. A před měsícem udělal vlka ze mě. Byla jsem naštvaná, že mi takhle zkomplikoval život, ale kdyby to neudělal, Marek by mi nejspíš nikdy neřekl, kam každý měsíc mizí.

Marek
Ten vlkodlak držel moji sestru za ruku. A já to nevydržel a jednu mu natáhl.
Normálně nejsem tak prchlivý a připravený vrhnout se do rvačky. Normálně přemýšlím, než něco udělám. Ale když jde o lidi, který miluju, vidím rudě.
Vzpomínám si, jak se jeden kluk ze základky pokoušel šikanovat Evu, a já udělal to samé co dneska.

Nikol
Kluk seděl na zemi a vypadal, že neví, o co jde. Eva se mu omlouvala a nadávala Markovi.
„Zajdi pro nějaký led,“ řekla jsem jí. Odběhla do domu.
„Tak ty běháš o úplňku po lesích a napadáš mladý holky?“ řekl Marek klukovi-vlkodlakovi. Snažila jsem se nevnímat hrozbu v jeho hlase. V tuhle chvíli mi připadal jako vlk více, než když jím opravdu byl. Děsil mě.
Kluk se ušklíbl. Pod okem se mu dělala pořádná podlitina. „Tvoje sestra je na pořadníku.“
Chytla jsem Marka za ruku a co nejnaléhavěji se zahleděla do jeho ametystových duhovek. Přicházela Eva s pytlíkem plným ledu.
„Ještě jednou se za něj omlouvám, Kamile.“ Bezděky po nás šlehla nenávistným pohledem.
Marek prudce vydechl, pustil mě a odběhl do domu.

Marek
Měl jsem Nikol rád. Nechtěl jsem pro ni tenhle život plnej zapomnění a hledání. Ale nemohl jsem to změnit. U Evy ano.
Zapadl jsem do svýho pokoje, sedl si na koberec a zády se opřel o pelest postele. Co se to děje s mým životem? Už jsem tu rovnováhu skoro našel, a teď je pryč.
Uslyšel jsem zaklepání. Nic jsem neřekl. Nikol vešla dovnitř a klekla si ke mně. Strašně moc jsem si ji chtěl přitáhnout do náruče. Líbat ji a na všechno zapomenout, ale to dost dobře nešlo.
„Asi se vrátím k akrylům,“ zamumlala.
„Terpentýn?“ ušklíbl jsem se.
„Jak víš, že používám terpentýn?“
„Cítil jsem ho z tebe už ten první den. Když jsem tě potkal u našich vrat.“ Poslední věta zněla tak básnicky a melancholicky. Jako z jiného světa: 'když jsem tě potkal u našich vrat, lásko'.
„Nevypadal jsi, že by sis mě všiml.“ Z tónu jejího hlasu jsem poznal, že jí to vadilo.
„Byl jsem mimo. Ale už jsem si vzpomněl.“
„Taky si vzpomenu,“ slíbila. Věděl jsem o čem mluví.
„Zabiju ho,“ zavrčel jsem.
„Nemůžeš ho zabít,“ odporovala klidně. Jak může být tak klidná?
„Proč bych nemohl?“
„Je to člověk.“
„Není to člověk, Nikol, je to krvežítnivý vlkodlak,“ opravil jsem ji.
„Jako ty,“ řekla. „Jako já,“ špitla.
„A proto ho zabiju.“
Zakroutila hlavou. „Nechci, aby se ti něco stalo.“
„A já nechci, aby se něco stalo ostatním. Pochop mě, Nikol!“
Přikývla. „Jak to chceš udělat?“
„O příštím úplňku půjdu na lov.“ Neměl jsem to promyšlený. Jen jsem doufal, že až ho zabiju, nepromění se už Kamil zpátky v člověka. To bych pak byl opravdu vrah.
„A co bude se mnou? Nemůžeš mě nechat samotnou.“
Nechat ji zmateně běhat po lese? Bez jakýhokoliv záchytnýho bodu? Bez vzpomínek? Nechat ji vzbudit se nahou na neznámým místě? Měla pravdu, to bych jí neudělal.
„Tak půjdeš se mnou. Jsi docela věrná vlčice.“
Ale stejně jsem z toho nebyl nadšený.

Nikol
Docela věrná vlčice? Co tím jako myslel? Přetáhla jsem si deku přes hlavu a snažila se usnout, ale nebylo to lehké. Měsíc šel do úplňku.
Přemýšlela jsem o všech možných cestách, kterými jsem mohla v příštích měsících jít. Možná se vydám do nebe. Možná se tam vydá Marek. A nebo Kamil. Ani jednu možnost jsem nepovažovala za nejšťastnější.
Zabořila jsem hlavu do polštáře a zakousla se do povlaku. Chtělo se mi křičet. Chtěla jsem vykřičet do světa, že jsem vlkodlak a že nechci umřít, že miluju Marka a nechci ho ztratit.
Přestože jsem se cítila blízko smrti, připadala jsem si živější než kdy dřív.
A má tvorba kvetla.

Marek
„Zbláznila ses?“ křičela Eva. Dočista šílela. „Proč jsi to udělal?“
„Ten kluk je nebezpečnej, Evo!“
„Není o moc nebezpečnější než ty, psychopate!“
„Nic nevíš. Teď musím odjet. Ale až se vrátím, promluvíme si o tom. Do tý doby se budeš držet doma, rozumíš?“ Snažil jsem se ji přesvědčit, ale určitě to k ničemu nebylo. Našpulila pusu a zavřela se ve svým ateliéru.
„Dej si mokrej hadr na hlavu!“ slyšel jsem ji klít.

Nikol
„Je ti něco?“ zeptala se mě máma u snídaně. „Chtěli jsme jet na týden za Ladou.“ Lada je jedna z mých starších sester. Žila se svým manželem někde u Liberce. „Ale pokud jsi nemocná, nenechám tě tu samotnou.“
„Já nikam jet nechci,“ zabručel táta. „Pořád jsem nechytil toho zpropadeného vlka.“
Při pomyšlení na mého tátu mířícího na mě nebo Marka ve vlčí podobě, se mi udělalo mdlo. „Jen jeďte. Jsem jen trochu unavená. Blíží se vyhlášení vítěze závěrečné výstavy, tak jsem... nervózní.“ Zapomnětlivá, nesvá, roztříštěná na tisíce kousků.

Marek
Nikol volala, že její rodiče odjeli. Nemusím se učit a nemůžu spát. Měl bych za ní jet? Ach, proč to řeším? Stejně tam pojedu! A možná ji i obejmu a stisknu v náručí a bude mi dobře, tak nehorázně dobře, že se odvážím jít dál... A pak si vzpomenu, že už jsme byli dál, ale ona si to nepamatuje, a tak se odtáhnu a zraním ji... Zase.
„Ty vole, už jsi jí to řekl?“ zeptal se mě včera Tonda. Byli jsme v tátově bazaru a vybírali mu auto, které dostane od rodičů za úspěšný odmaturování.
„Komu?“ nechápal jsem.
„Přece tý kosti, co jsi do ní tak hr!“
Kosti? Jeho slovník mě někdy opravdu udivoval. „Nik? Co jsem jí měl říct?“
„Přece, že ji miluješ, ty troubo, holky to potřebujou slyšet!“
„A ty jsi na ně expert, viď? Byl jsi na maturitním plese se svou dvanáctiletou sestřenkou!“
„A s kým jsi tam byl ty?“ zašklebil se.
„Přece s tebou, lásko moje jediná!“
„No fuj, tohle už nikdy neříkej.“
Smál jsem se, až jsem se bouchnul o palubní desku Toyoty Yaris, kterou jsme zrovna zkoumali.
„Tohle auto nechci. Je strašně holčičí.“
„To jsou opravdu parametry hodný chlapa,“ bouchnul jsem ho do ramene, vystoupil a ukazoval mu další z naší sbírky šrotu k odkoupení.

Nikol
Marek se unaveně svalil do křesla proti mně. Fialové stíny pod jeho fialovými duhovkami mě doháněly k šílenství.
„Moc si na to nepamatuji, ale připadá mi, že před tou proměnou ses ke mně choval lépe,“ řekla jsem mu upřímně. Nevěděla jsem, jak jinak se z tohohle svrabu dostat. Upřímnost byla to jediné, čím mě život pro krizové situace vybavil.
Ale jeho ne.

Marek
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Uhýbáš mi.“ Aha.
„Možná bych neměl,“ připustil jsem. „Nezměním, co se stalo.“ Co se nejspíš stane znovu, protože i když jsem byl k smrti unavenej, viděl jsem její dlouhý bledý nohy. Její roztomile rozcuchaný kaštanový vlasy. Cítil jsem pomeranč a déšť.
Vstala a sedla si mi do klína. „Neuhýbej.“
Prohrábl jsem jí vlasy a objal ji. „Když já ti nechci ublížit. A připadá mi, že ti ubližuju od samýho začátku.“ Miluju tě od samýho začátku.
„Tak neuhýbej,“ zašeptala ještě jednou.
A takhle jsme tam seděli celou noc. Neodvážil jsem se udělat pro ni víc. Neodvážil jsem se ani nahlas dýchat.

Nikol
Dívala jsem se, jak vycházející slunce zbarvuje les pestrými barvami. Měla bych jít do školy. Ale nepůjdu. Jsem tak připitomělá, že by mě někde sejmulo auto. Nebo bych třeba omylem spadla z mostu, ha ha.
Morbidní humor se stal součástí mé osobnosti teprve v posledních týdnech. Nikdy by mě nenapadlo, že právě takhle se moje mysl bude bránit proti stresu.
Používala jsem více černé a tmavě fialové. Černé kvůli myšlenkám. Fialové kvůli Markovi.
Slunce bylo fialové a obloha černá. Na špinavém molu stál vlk a vyl... na měsíc.
Na měsíc? Takže to není slunce? Je to měsíc?
Odhodila jsem štětec a udělala na zdi ošklivý fialový cákanec. Už opravdu blázním.

Marek
„Je normální, že mám chuť na maso?“ zeptala se Nikol.
Zamyslel jsem se. Já na maso nikdy moc nebyl. „Nemívala jsi tyhle chutě už předtím? Jsi holka z hájovny.“
„Asi jo.“
Chvíli bylo ticho. „Zítra vyhlásí, kdo získá prostory k vystavování na celý prázdniny,“ řekl jsem a čekal, jak zareaguje.
„Hm,“ vydechla mi do trička. Její teplý dech se mi zlehka otřel o krk.
„Není ti líto, že tam nebudeš?“ naléhal jsem.
„Ne. Nemám šanci to vyhrát. Jsem v prvním ročníku!“
Nesouhlasil jsem. Líbily se mi její obrázky. Měly duši. Upřímnou a věrnou. Byly osobní záležitostí. Ale možná byly osobní jen pro mě. Možná ostatní nezajímalo, co má Nikol uvnitř. Pak by nejspíš zvítězila spíš Evina propracovaná technika. Necháme se překvapit.

Nikol
Když jsem se proměnila tentokrát, nebylo to ani trochu zábavné. Šedivý vlk se rozběhl lesem. Tenhle les jsem znala. Vlk neustále větřil ve větru, prohledával každý kout. Hledala jsem s ním, aniž bych jen trochu tušila, proč to děláme. Pak jsem ale ucítila pach jiného vlka a vydala se za ním.

Marek
Abych našel Kamila, musel jsem zapomenout na Marka i na Nikol a být prostě jen vlk. Poddat se svým instinktům a lovecký vášni, kterou jsem se snažil tolik let popírat. Ucítil jsem lehkou stopu na východě a vystřelil po ní. Světlá vlčice se mi věrně držela v patách.

Nikol
Dně noci a dva dny jsme po lese sledovali čerstvou vlčí stopu. Sledovaný vlk kličkoval, aby nás zmátl.
Třetí noc už jsem byla docela dopálená. Proč tohle dělám? 'Jsi docela věrná vlčice,' rozeznělo se mi hlavou. Nejdřív jsem nedokázala rozluštit, co ta slova znamenají. Ale pak – cvak! Příběh byl celý. Překvapilo mě to tolik, že jsem v běhu vynechala jeden krok a udělala kotrmelec. Marek zavrčel.
Zaštěkala jsem. Ale pak mi došlo, že nevrčí na mě.
Před námi stál hnědý vlk. Cenil tesáky a třásl se hněvem.

Marek
Skočil jsem mu po hrdle, ale sklonil hlavu a zahryzl se mi do boku. Zavyl jsem bolestí. Vlčice mu skočila na záda, ohnala se po něm a natrhla mu ucho. Zavrčel, zklepal ji ze sebe a utíkal pryč.

Nikol
Svítalo. Cítila jsem to. Spasení.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Ale pak mi došlo, co se stalo a začala jsem jednat.

Marek
Byl jsem zmatenější než obvykle. Vlk uvnitř mě se mě nechtěl pustit. Nedonutil jsem se otevřít oči. Ale cítil jsem déšť a pomeranče. Chytil jsem se té vůně a nechal se jí vytáhnout na světlo.
Poznal jsem, že ležím na pohovce v obýváku Nikoliných rodičů. Ona se nade mnou skláněla jako anděl a tiskla mi ruku. „Mám zavolat sanitku?“ zeptala se ustaraně.
Automaticky jsem zakroutil hlavou. Jestli ji nezavolala hned, nebude to tak hrozný.
Posadila se na kraj pohovky a smetla mi vlasy z očí. „Hrozně se mi líbí tvoje oči,“ řekla zamyšleně. „Jako vlk je nemáš.“
„Jako vlk jsem hrozný prevít,“ řekl jsem a podíval se jinam.
„Nevím, proč to říkáš.“
„Nevíš, co jsem ti udělal.“ Trhalo mě to na kusy.
„Vzpomněla jsem si.“ Rychle jsem se na ni podíval. „Ale stejně nevím, proč to říkáš.“
Na chvíli mi došla řeč. Ví to? A pořád jsem naživu? „Měl jsem tomu zabránit.“
„Neměla jsem pocit, že bych jako vlk mohla čemukoliv zabránit,“ obrátila oči v sloup.
Zamyšleně jsem sledoval kostičkovaný vzor na dece. „Čím jsi starší, tím líp se dokážeš ovládat. Mohl jsem to zastavit.“
„Odmítl bys nadrženou vlčici?“ Splynulo jí to ze rtů tak přirozeně, až jsem zalapal po dechu.
„Tobě to nevadí?“
„No, trochu mi vadí, že jsem dopadla jako holka, co se opije někde na párty a sáhne po prvním kořenovi, který je po ruce. Časem si uvědomí, že se to stalo, ale nevybavuje si detaily,“ přiznala.
Detaily byly úžasný.
„Vlastně bych se měla já omluvit tobě. Já to začala, a pak jsem se neobtěžovala si to pamatovat.“
„Pojď sem.“ Nátáhl jsem k ní volnou ruku a přitáhl si ji blíž. A pak jsem ji konečně políbil a ochutnal pomeranče a déšť.

Nikol
Vůbec mě nenapadlo, že třeba něco dělám špatně. Prostě jsem se svými rty vpíjela do těch jeho a tlačila ho do polštářů.
„Au,“ vydechl. „Počkej, Nikol.“
Uvědomila jsem si, že mám ruku v místě, kde ho kousl Kamil. Zčervenala jsem. „Promiň.“
Dal mi ještě jednu rychlou pusu na rty a usmál se. „Tu bitku jsem nezvládl.“
„Příště na něj musíme skočit oba najednou.“
Zamračil se. „Nevím, jestli se mi chce čekat další měsíc. Když se motá kolem Evy.“
„Třeba uteče,“ napadlo mě.
Marek se na mě zkoumavě zahleděl. „Pokousal tě. Nenechám ho jen tak utýct!“
„Tak co uděláš?“
Zívnul. „Půjdu spát.“
„Aha,“ zamrkala jsem. „Půjdeš spát ke mně?“ Měla jsem docela širokou postel.
„Kam mi ukážeš, tam si lehnu,“ zazubil se.

Kamil
Tak a je to v háji. Evin bratr na mě uspořádal hon. Ne, že bych se mu divil. Co jsem mu to řekl? Že je Eva na řadě? Měl jsem mlčet.
Sakra, nemůžu zabít bráchu holky, kterou miluju. Ale on mě zabije úplně klidně. A příště už mu asi neuteču. Je starší. A navíc mu pomáhá Nikol.
Vzpomínal jsem na chvíle strávené s Evičkou. Kdybych byl hajzl, řekl bych jí, že díky jejímu bratříčkovi nejspíš nepřežiju příští měsíc.
Ale co bych z toho měl? Co by z toho měla ona? Její představy o přímočarosti tohoto světa by vzaly za své.
Změnilo by ji to. Já nechci, aby byla jiná.
Taky nechci umřít. Nechci být bez ní.
Ale udělal jsem něco špatného a budu za to pykat.

Marek
I když byla tma, pořád jsem docela dobře viděl. Nikol se mi choulila v náručí. Levou ruku měla pod hlavou, pravá jí uvízla v mých vlasech. Nebylo to nejpříjemnějsí, ale neodvažoval jsem se pohnout, abych ji neprobudil.
Chtěl bych vedle ní takhle ležet každou noc. Byl jsem přesvědčenej, že tenhle pohled by mě neomrzel ani za padesát let. Ani za sto.
Uvědomil jsem si, že týhle myšlence nic nestojí v cestě. Vůbec nic. A to byla ta nejoptimističtější věc, která mě za celý můj vlkodlačí život potkala. Naděje dělá divy, ale ve chvíli, kdy se naděje stane skutečností, promění se v zázrak.
Políbil jsem ji na čelo. Zavrněla a překulila se na bok.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem. A byla to pravda.

Nikol
Ráno jsem Marka musela poslat domů. Rodiče se vrátili asi hodinu po jeho odjezdu. Máma mě sjela od hlavy k patě hodnotícím pohledem a řekla, že vypadám o něco líp. Jo, mami, tyhle dva týdny budou fajn. Zeptáš se mě, jak to dopadlo s tou výstavou? Ne, tak ne, no.
„Blanka dostala lepší práci,“ šveholila mamka. Pomáhala jsem jí vybalit věci. Táta vzal kamizolu a flintu a vydal se do lesa střílet vlky, kteří už tam dávno nebyli. Až se vrátí, bude nadšený z nového přívalu stop, o tom jsem byla přesvědčena.
„To je super,“ zamumlala jsem.
„Přemýšlí o miminku,“ usmívala se máma a tančila po kuchyni.
„Hm, vzorná to dcera,“ neodpustila jsem si. Takhle kousavá jsem nebývala. Držela jsem pusu a krok. Jenže dřív byly ódy na mé sestry a zatracování mého umění největší problém v mém životě. Teď jsem měla větší: vlkodlaky a jejich svět plný boje a odplaty.
Máma po mě švihla nevěřícným pohledem.
„Poslouchej,“ vydechla jsem a už předem jsem se obdivovala za to, že jí to opravdu řeknu. „Mám ráda své sestry. Jsou to skvělý holky. Vím, že tě mrzí, že nejsem jako ony. Že si nikdy nenajdu dobře placenou práci a bohatého manžela a nebudu mít pět dětí. Jsem jiná. Respektuj to, nebo mě ignoruj.“
„Tak snad jsem toho zas tolik neřekla,“ ohradila se.
„Ne, ale chtěla jsi.“
Zakroutila hlavou. „Snad tě Marek přivede k rozumu. Vypadá jako šikovný kluk. Kam se hlásí na vysokou?“
„Na Karlovu univerzitu,“ ušklíbla jsem se.
„Skvělý.“
„Mami, on se hlásí na historii. Tam se prachy netočí.“
Mrkla na mě. „Šikovný lidi se neztratí.“ Viděla Marka ve svatozáři. Asi si říkala, že se mnou vydrží jedině svatý. Svatý Marek, ha ha.

Marek
Myslel jsem si, že mě doma čeká Itálie. Že se do mě Eva pustí. Byl jsem na to připravený. Ale ona zářila jako hvězdička.
„Vyhrála jsem ty prostory!“ zašveholila a tancovala po domě.
„To je skvělý,“ řekl jsem.
„Zasloužím si to!“ Dloubla mě do břicha těsně vedle Kamilova kousance. Potlačil jsem vzlyk.
„Jistě.“
„Jak jste se měli?“ zeptala se.
Při vzpomínce na Nikol jsem se automaticky pousmál.
„Je mi to jasný. Jen mě překvapilo, že nebyla na vyhlašování.“ Větu zakončíla polovičním otazníkem.
„Kamil tam byl?“ zeptal jsem se.
Úsměv zmizel. „Kamil se neúčastnil.“
„Aha.“ Zavřel jsem se ve svém pokoji. Nechtěl jsem s Evou mluvit. Nechtěl jsem mluvit s nikým. Na mém stole ležel dopis, který mě zval k příjmací zkoušce na vysokou. Sáhl jsem po něm a četl ho pořád dokola.
Ze rtů mi splynulo jediné slovo. Byl to spíš povzdech. „Budoucnost.“

Nikol
Od stropu dolů jsem pověsila mokré plátno a zapouštěla do něj barvy. Pod hvězdným nebem ve stínu vzrostlé borovice vedle sebe leželi vlčice a vlk.
„Dala ses na fantasy tématiku?“ zeptala se máma.
„Úplně jsem jí propadla.“
„To je zvláštní. Před dvěma měsíci tě napadl vlk.“
„Tamten vlk byl hnědý.“ A v tuhle chvíli ani není vlkem.
„To bys měla říct tátovi.“
Jo, to bych měla.

Marek
Seděli jsme na mé posteli a líbali se. Přitahoval jsem si její pánev ke své. Nikol mě objímala kolem krku. Nemít oblečení, mohli jsme jít na věc. Jestli jsem předtím toužil po líbání, teď jsem chtěl zajít ještě dál. Ale už tak bylo hrozné, že jsme spolu vlastně spali a ona si to moc nepamatovala. Tohle jsem nechtěl uspěchat. Sklouzl jsem jí po bradě ke krku, stiskl ji pevněji a pustil ji.
Odtáhla se a podívala se na mě. „Včera jsem tátovi popsala Kamila a řekla mu, ať dá ostatním vlkům pokoj. Ale nevím, jestli tu druhou část chtěl slyšet.“
Hlas měla jemně ochraptělý touhou. Cvrnknul jsem ji do nosu. „Třeba zase odjedou.“
Nakrčila nos. „Neřekla bych. On je tak umanutý! Možná bych mu měla říct pravdu.“
Její slova mě šokovala. Chce říct rodičům, že je vlkodlak?! „Řekneš: tati, podej mi sklenici. Jo, a měl bys vědět, že každý měsíc po tři noci a dva dny rozšiřuju stavy vlků v tvým revíru.“
Zamyslela se. „Ty si nemyslíš, že je to dobrý nápad.“
„Tvůj úsudek je správný,“ parodoval jsem antické logiky. Maturitní zkoušku ze základů společenských věd rozhodně nezapřu.
Povzdychla si a zadívala se někam za mě na polici s knihami o historii, kterou jsem chtěl studovat. Vlastně jsem ani nevěděl, co ma na historii láká víc: jestli to, že člověk pracuje především s knihami a těm je fuk, kdo je čte, nebo to, že tím naštvu svý rodiče. „Já nemůžu takhle lhát,“ zašeptala.
Opřel jsem jí čelo do ramene. „Já vím, ale bojím se jejich reakce.“
„Rozmyslím si to,“ řekla nakonec.

Nikol
Červnové slunce stálo vysoko na obloze. Nedělala jsem úkoly, nemalovala, nemluvila. Jen jsem se dívala do slunce a přemýšlela, jak moc mě mají moji rodiče rádi.
Celý život jsem měla pocit, že mě nechápou, ale nikdy jsem nepochybovala o jejich lásce. Kdyby mě nemilovali, nenechali by mě jít na uměleckou školu. Prostě by mě napsali na obchodní akademii nebo na gymnázium, jak to udělali rodiče několika mých kamarádek ze základní školy.
Ale už tak jsem podle nich na hlavu. Mám tenhle jejich názor podpořit? Ach, já nevím.

Marek
Čekal jsem před Evinou a Nikolinou školou a díval se, jestli někde neuvidím Kamila.
„Ahoj!“ vybafla na mě Nikol a skočila mi kolem krku. Útlá ramena měla holá. Políbil jsem ji.
„Ahoj, lásko.“
Usmála se. Milionový úsměv.
„Nepotkala jsi...“
„Ne. Ani Eva o něm nic neví. Vypařil se.“ Vzala mě za ruku a šli jsme vedle sebe ulicí.
„Zbabělec“ vyslovil jsem to jako tu nejhnusnější nadávku.
„Je to tak lepší.“
„Ne, není. Takhle si budu vyčítat, že jsem ho nezabil hned napoprvý.“
Zlehka mě plácla do břicha.
Neubránil jsem se tichému zaskuhrání.
„Mohl jsi dopadnout hůř.“
„Moje sestra taky.“
Povzdychla si. „Jsi tvrdá palice!“
Přitáhl jsem si ji k boku. „Promiň.“
„Ale mě to nevadí, jen...“ Smutný pohled.
„Co?“
Upřela na mě čokoládový kukadla. „Když jsme si konečně všechno ujasnili, nechci se s tebou hádat.“
„Tak se se mnou nehádej,“ usmíval jsem se.
„Nesměj se. Není to vtipný,“ zamračila se. Nechtěl jsem, aby se mračila. Venku bylo krásně, nám bylo taky krásně. Zatáhl jsem ji na verandu hájovny, ke které jsme mezitím došli, a celou ji zlíbal.

Nikol
Seděli jsme před plátnem, které jsem nedávno namalovala. „Jsi moc krásná vlčice,“ zamumlal. Nepřestával mě hladit po vlasech.
„Jinak ne?“ zeptala jsem se bez přemýšlení.
„Jinak jsi ještě krásnější, protože jsi se mnou, i když máš i jinou možnost.“
„Vždycky mám jinou možnost.“
„A pořád jsi se mnou.“
„Protože tě miluji.“ Řekla jsem to poprvé. Vždycky jsem si myslela, že to pro mě bude těžké. Tahle dvě slova zavazovala. Ale splynulo mi to ze rtů tak přirozeně! Asi proto, že to bylo tak jisté, že dýchám kyslík.

Marek
Řekla, že mě miluje a já věděl, že ji budu milovat až do konce světa.
Byl jsem přesvědčenej, že taková láska se nikdy neztratí. Něco tak opravdovýho přece nemůže umřít. Ani ohněm, ani ledem, ani časem. Nikdy. Zůstane to na světě, jako čistá energie, která se nedá chytit a zavřít do klece. Dá se jedině obdivovat.

Nikol
Marek odešel, ale já zůstala sedět u svého plátna.
Do pokoje vešla máma a zakopla o plechovky s barvou. Můj pokoj byl více ateliérem než útočištěm dospívající holky.
„Nech to být, pak uklidím,“ řekla jsem.
„Tenhle obraz se ti líbí,“ ukázala máma na plátno.
Přikývla jsem. „Mami, myslíš si, že existují vlkodlaci?“
Nadzdvihla obočí. „Nevím. Co tě to napadlo?“
Snažila jsme se z jejích slov něco vyčíst, ale sympatie či antipatie mi zůstávaly skryty.
„Říkala jsem si, jaké by to bylo stát se vlkem.“
„Zbláznila ses?“ Teď vypadala naštvaně.
Hm, tak nic. „Zapomeň na to.“

Marek
Měsíc už šel zase do úplňku. Nikol byla labilní a nejistá. Choulila se mi v náručí a plakala. Nikdy předtím jsem ji neviděl brečet. A nikdy jsem ji neviděl nadávat na to, co se z ní stalo. Hm, a bylo to tady. Slzy se z ní řinuly jako potoky a ze vzlyků, které vyrážela, jsem pochopil, že rodiče rozhodně nechtějí slyšet nic o vlkodlacích ani o tom, že by jejich nejmladší dcera byla jedním z nich.
Až teď mě napadlo, že to holka-vlkodlak musí mít těžší než kluk. Bojovat týden s hormony prostřednictvím měsíční periody (znal jsem každoměsíční výlevy svý sestry) a týden s přeměnou ve vlka – to znamená bojovat polovinu života se svým vlastním tělem.
„Nevíš, proč jsou holky někdy tak strašně protivný?“ zeptal se mě Tonda asi před rokem. Tehdy s nějakou chodil.
„Dar od Boha,“ prohlásil jsem.
„Dar?“ odfrkl si tenkrát. „Jak pro koho.“

Nikol
Les osvětloval dokonale kulatý měsíc. Snažila jsem se na nic nemyslet. Ani na život ani na smrt, která na nás číhá v tolika podobách. Možná se objeví Kamil a zabije nás. Nebo přiběhne můj táta s puškou a udělá to samé jen rychlejším způsobem.
Nechtěla jsme na to myslet.

Eva
Kamil řekl, že pokud se za tři dny vrátí, řekne mi všechno o své minulosti, přítomnosti a naší případný budoucnosti.
„A když se nevrátíš?“ zeptala jsem se.
„Tak už se nikdy nevrátím,“ zašeptal a tvářil se tak smutně, že mi to vzalo z plachet veškerej vítr.

Marek
„Bojíš se?“ zeptala se a odhrnula mi z čela pramen vlasů, který mi bránil ve výhledu na její nahé tělo, bledé pod vlivem svitu měsíce. Svlékli jsme se, protože tak proměna byla pohodlnější.
„Bojím se o tebe, neměla bys tu být, ale nemám jinou možnost,“ hladil jsem ji po paži, dokud jsem mohl. Za chvíli se budu svíjet v bolestech a obrostu srstí. Ta představa mě vzrušovala asi jako bolavá noha.
„Jestli se bojíš o mě, musíš se strachovat i o sebe, protože já to bez tebe nezvládnu.“ Nechápal jsem, jak dala takhle těsně před proměnou dohromady tak komplikovanou větu a chvíli mi trvalo, než jsem ji pochopil.
„Dám si pozor,“ slíbil jsem, a pak přišlo peklo.

Nikol
Po přeměně mě naplnily obavy a předtucha něčeho zlého. Sama bych si s tím nedokázala poradit, ale šedý vlk do mě strčil čumákem, abych ho následovala. Větřil ve vzduchu a hledal toho samého vlka co posledně. Přišla jsem k němu blíž a očuchávala místo, kde byl zraněný. Zavrčel. Ani ve vlčí podobě neměl rád starostlivé zacházení. Odfrkla jsem si.

Marek
Celou noc jsme pročesávali les a hledali Kamila, ale stopy byly staré, vychladlé. Když svítalo, napadlo mě vrátit se na místo, kde jsem hnědého vlka spatřil poprvé – Nikolino místo činu. Protože jak se říká ve starých detektivkách: pachatel se vždycky vrací na místo činu.

Nikol
Tohle místo jsem znala a vzpomínky, které ve mně vyvolávalo, se mi vůbec nelíbily. Byli v nich dva vlci, šedivý a hnědý.
Oba tu teď stáli stejně jako před dvěma měsíci.
Krev a vytí a strach.
Nepřemýšlela jsem a vrhla se tomu hnědému prevítovi po krku. Nečekal, že se na něj první vrhnu zrovna já. Klopýtl. Narazila jsem do něj. Padli jsme do mechu. Začal zuřivý zápas na život a na smrt. Bila jsem kolem sebe jako v nějakém děsivém hororu. Cítila jsem, jak se ode mě Marek snaží Kamila odtrhnout.
Vrčení a chlupy a pot.
Byli jsme jeden mohutný chumel zmítajících se zvířecích těl.
A pak jsem uslyšela výstřel.

Marek
Naráz jsem ztuhnul a čekal na bolest.
Sakra.
Ale bolest nepřicházela. Jen mě z toho vrčení a škubání bolely veškerý klouby v těle.
Cítil jsem krev. Ale čí?

Nikol
Věděla jsem tři věci. Za prvé: nejsem zraněná. Za druhé: Marek také není zraněný. Za třetí: opodál stojí můj tát s puškou a míří na nás. Z toho vyplývá, že můj táta zastřelil Kamila. Měli jsme ohromné štěstí. Ale štěstí se nemá pokoušet.
Pomohla jsem Markovi zpod Kamilova bezvládného těla a dali jsme se na útěk.

Marek
Když jsme byli v bezpečí, skočil jsem po ní a celou ji oblízal úlevou. Nechala se. V očích měla podivný klid. Kdybych byl člověk, zeptal bych se jí na to, ale jako vlk toho moc nenakecám.

Nikol
Když nás měsíc proměnil zpátky, zůstali jsme ležet v trávě. Líbala jsem ho a dotýkala se ho a milovala se s ním.
Bylo to nezodpovědné a hloupé.
Ale já chtěla dělat nezodpovědné a hloupé věci.

Marek
Můj déšť, co mi po kapkách klouže po kůži.
Můj srpek pomeranče rozplývající se na jazyku.
Milování.

Nikol
Hladil mě po vlasech a díval se mi do očí. Topila jsem se ve fialkách. „Proč jsou tak fialové?“ zaptala jsem se. Hlas jsem měla podivně ochrapělý. Nechápavě zamrkal. „Tvoje oči,“ upřesnila jsem.
„Jo tak,“ zasmál se. On měl hlas posazený trochu výš než normálně. Působilo to nesmírně něžně. „Já nevím. Nikdy mi to nepřipadalo vyjímečné. Spíš na mě koukali divně.“
Položila jsem mu ruku na rozpálenou tvář. „Je ti zima,“ uvědomil si. „Měli bysme jít.“
Souhlasila jsem. Pomohl mi na nohy.

Marek
Vezl jsem Nikol domů. Bylo to kousek, ale když jsem ji před třemi dny odvezl s tím, že jedeme kempovat do hor, musel jsem ji také přivézt. Před hájovnou na nás čekalo překvapení v podobě vlčího těla. Po skončení úplňku se Kamil neproměnil zpátky. Díval jsem se na něj a bylo mi divně. Vypadá to, že když umřete jako vlk, budete jím i na onom světě.

Nikol
„To je ale kus, co?“ chvástal se táta hned, jak nás uviděl. „Přemýšlím o tom, že ho nechám vypreparovat.“
„Ne,“ řekla jsem úsečně.
„Proč ne?“ nechápal táta. Odpustila jsem mu to, protože vypadal nevyspale. Možná nás honil několik nocí.
„Je to nechutné. Tenhle... tvor mě chtěl zabít!“
„No jo, to mi nedošlo.“
Až teď jsem si všimla, že Marek na mrtvolu hledí s podivným výrazem v očích. Vzala jsem ho do domu a vedla do svého pokoje. „Jsem ráda, že je to za námi,“ řekla jsem.
Byl podivně strnulý. Posadil se na mou postel a zvedl ke mně zamyšlené fialové oči. „Není to za námi. Nikdy nebude. Tenhle život, to je neustálý boj. Takřka denně musíš bojovat o svou lidskou podstatu. A ta je pro zbytek světa samozřejmá.“
„Kašlu na to. Mám tebe. Ty jsi můj celý svět.“
„Víš, jak bláznivě to zní?“ V hlase měl bolest. Kdyby byla kapalná, naplnila by Aralské jezero.
„Jsem malířka. Jsem tak trochu blázen.“ Sedla jsem si mu na klín. Objal mě rukama kolem pasu.
„To se mi na tobě líbí. Bereš život jinak než já. Já se ho vždycky snažil jen přežít. Ty ho chceš poznat a zvěčnit na plátně.“
„Život není špatný,“ řekla jsem.
„Život je krutý, zlato. Je krutý, že ti tohle udělal a nenávidím ho za to. Ale je milosrdný, že už nejsem sám a za to ho miluju. Tebe miluju.“
„Vždyť já tebe taky,“ zašeptala jsem.

Marek
Doma jsem našel svoji vždy usměvavou sestru sedět u kuchyňskýho stolu s kapesníkem v ruce a slzami v očích.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. Hlavou mi prolítl tucet hororových scénářů. Řekl jí Kamil, že je vlkodlak? Že já jsem vlkodlak? Kousl ji? A tak dál.
„Všichni mi lžete,“ vyhrkla a položila si čelo na stůl.
Žaludek mi ztěžkl. Přistoupil jsem k ní, ale radši jsem se jí nedotkl. „Kdo ti lže?“
„Slíbil, že zavolá,“ oznámila mi mezi vzlyky.
„Kamil? Ty ses s ním scházela?“
„Jo. Nechtěla jsem ti to říkat. Byl jsi proti němu tak zaujatej! Ale on byl úžasnej! Chápal mě jako nikdo jiný! A poslouchal mě! Vy mě pouštíte jedním uchem tam a druhým ven, ale on mě opravdu poslouchal!“
Polkl jsem. V záplavě lásky a starostí jsem si vůbec nevšiml, že moje sestra je taky zamilovaná a taky má starosti. Došlo mi, že každý náš skutek má stejně jako mince dvě strany. Co připadalo správné mně – pomsta, nepřipadalo správné Evě.
Normálně bych řekl něco v tom smyslu, že Kamil určitě zavolá. Ale věděl jsem, že nezavolá. Mohl jsem ji jen držet a namlouvat jí, že se nic neděje. Že pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale to mi taky připadalo jako lež.