I. OKAMŽIKY: Kniha druhá

Prolog
Takže vlkodlaci existují. Moje bývalá spolužačka je vlkodlak. Můj současný spolužák je taky vlkodlak. Navíc se mě snaží kousnout, a to jak ve vlčí, tak v lidské podobě.
„Jsi naštvaná?“ zeptal se Petr.
„Já nevím,“ zamyslela jsem se. „Jsi naštvaný, že nemůžeš být tam nahoře se svojí rodinou?“
„Teď zrovna ne.“
„Tak vidíš.“
Ale jestli existují vlkodlaci, jak je to s jejich odvěkými nepřáteli – s upíry? A je Petr člověk nebo upír?
A záleží na tom?


Marcela
Hvězdy svítily jasně a měsíc šel do úplňku. Zamračila jsem se na něj. Kolem úplňku se mi špatně spalo. Vstala jsem z vyhřáté postele a zatáhla záclonu, aby na mě ten prokletý měsíc tak necivěl. V tu chvíli zazvonil telefon. Koukla jsem na displey. Nikol, jedna z mých kamarádek ze základky, zřejmě taky nespala. Překvapilo mě, že volá; před nedávnem ji pokousali vlci. Měla by ležet v posteli a pořádně se z té noční můry vyspat.
„Ahoj,“ zamumlala jsem do sluchátka.
„Nevzbudila jsem tě?“ strachovala se.
„Ne, podívej se z okna. Jednou vyrobím obří raketu a tu kouli na obloze sestřelím, to přísahám.“
Zasmála se a byl to souhlasný smích. „Taky mi trochu leze na nervy.“
„Kdyby jenom trochu. Teď spím málo, ale pak přijdou ty tři dny, kdy nespím vůbec a mám pocit, že slyším výt vlky. A to je přeci pitomost, co by dělali v Jasově vlci?“ Pak mi ale došlo, že ji nějací vlci napadli.
„U nás v lese jeden byl. Táta ho zastřelil.“ Z nějakého důvodu zněla zklamaně.
„Jej.“ Nevěděla jsem, co na to říct.
„Hele, já se ještě pokusím usnout. Taky to zkus,“ řekla a spěšně zavěsila.
Hm, tak to byl divný hovor. Zahrabala jsem se do svých voňavých polštářů a v hlavě si opakovala vzorečky na odbyt. Pak jsem konečně usnula.

Ráno jsem vypadala jako zombie. Mé rudé rozcuchané vlasy působily, jako kdyby mi hořela hlava. Na bradě mi vyrašily dva pupínky. No super. Sáhla jsem po make-upu a snažila se je vymazat. Bezvýsledně. Povzdychla jsem si a sáhla po džínách a blankytně modrém tričku. Na hlavu jsem si nasadila stejně modrou čepici a vlasy si sčísla do tváře.
„Já tam nechci,“ zaúpěla jsem a obrátila se na svého otce. Měl na sobě čistou bílou košili, tmavě šedivé sako a krokodýlí boty, ze kterých jsem pravidelně chytala záchvat smíchu.
Aniž by vzhlédl od kravaty, na které se téměř uškrtil, zamumlal: „Nevymýšlej si, vezmu tě tam autem.“
Usrkla jsem si kakaa a spěchala za ním.
Jízda Mercedesem Benz s kouřovými skly mě uspala ještě víc.
Naše škola stojí nedaleko centra města. Je to stará budova s novou střechou a oprýskanou žlutou omítkou. Mám ráda staré budovy: mají vysoké stropy, jsou vzdušné a plné vzpomínek.
Studenti chodí zadním vchodem. Ocitnou se tak ihned mezi modrými skřínkami na knížky a oblečení. Když jsem otvírala svoji skříňku, bouchla jsem se do hlavy.
Vešla jsem do třídy, bez pozdravu se svalila na židli a položila si čelo na lavici. „Já chci spát,“ zasténala jsem.
„Se mnou?“ ozvalo se kousek ode mne.
Nemusela jsem zvednout hlavu, abych zjistila, kdo to řekl. Podobné narážky měl jen Tomáš. Byl stejně vysoký jako já, hubený jako Harry Potter a neustále si hrál se svými brýlemi. Myslel si, že když mám o trochu větší prsa než zbytek holek ve třídě a o něco menší zadek než jeho máma, může mě balit okatěji, než je zdrávo. Ale měl smůlu.
„Zas nespíte?“ Tohle řekla moje spolusedící Míša. Přidrzlá někdy hnědovláska s melíry jindy zrzka nebo černovláska. Tentokrát to poslední. Taky vypadala unaveně. Vlastně jsme byli unavení všichni tři. Nevím, proč byl unavený Tomáš, ale Míša milovala diskotéky, takže mi bylo jasné, že tuhle noc propařila.
„Příště jdu kalit s tebou. Stejně nespím. Aspoň se pobavím.“
„Super! Tak co třeba pozítří?“ chytila se toho.
„Souhlasím,“ přikývla jsem a položila si čelo zpátky na desku lavice.

Hudba kolem mě proplouvala jako neviditelný stimul. Zavřela jsem oči a nechala se jí unášet.
Míša mi dala do ruky panáka vodky. „Bude mi špatně,“ zakřičela jsem do nějaké písničky od Rihany.
Pohodila rukou, jakože je to fuk, a kopla do sebe svoji porci. Napodobila jsem ji. Upustily jsme skleničky na zem a svíjely se dál v rytmu noci, která nikdy nekončí.
Tělo jsem měla uvolněné alkoholem a hlavu prázdnou. Smály jsme se pitomostem typu 'teď jsi zelená' a 'támhleten kluk se svíjí jak na mučidlech'.
Asi ve dvě hodiny ráno na mě Míša něco zakřičela a utíkala směrem k záchodům. Ušklíbla jsem se a začala se davem prodírat k barovému pultu. Nechtělo se mi tancovat mezi lidmi, kteří jsou opilejší než já.
Sedla jsem si na jedinou volnou barovou stoličku a poručila si kolu. Barman jen přikývl a postavil přede mě lahev a skleničku s kouskem citronu. Ke klukovi vedle mě putovala whiskey s ledem. Chtěla jsem z pusy vypustit dost nejapnou poznámku o týpcích, kteří po půlnoci machrují, a pak skončí nad záchodovou mísou, ale když jsem se na tohohle týpka podívala, zmlkla jsem.
Byl oblečený v bílém tričku a tmavých značkových džínách. Přes rameno měl přehozené tmavé sako. Rovné černé vlasy mu padaly do stejně tmavých očí. Ostře řezané rysy jeho tváře zjemňoval pobavený úsměv. Tenhle kluk se sem nehodil. Vypadal jak z jiného světa. Elegantnějšího a slušnějšího.
Obrátila jsem se zpátky ke své kole a snažila se dát do kupy. Musím mu připadat jako zoufalá šmudla vrhající se do pochybné noční zábavy. Ale já jen nemůžu spát! Když jsem se odvážila podívat se na něj znovu, našla jsem jen prázdnou židli. Tyjo, vůbec jsem si nevšimla, že by odešel. Buď jsem stejně opilá jako Míša, nebo mi hrabe. Vstala jsem a udělala pár kroků. Ani se mi netočila hlava. Takže opilostí to nejspíš nebude. Vydala jsem se hledat Míšu.

Posadila jsem svoji opilou kamarádku do taxíku a domů se vydala pěšky. Ulice byly tiché a prázdné. Neměla jsem ráda ticho. Tížilo mě na duši a vyvolávalo ve mně vzpomínky a touhy, které jsme se snažila pohřbít.
Maminko...
Najednou se vzduch změnil. Naplnila ho elektřina touhy a očekávání. Otočila jsem se kolem své osy. Zrovna jsem stála u osvětlené výlohy. Ze stínů vystoupil veliký černý vlk a blížil se ke mně. Vrčel a upíral na mě hrozivě inteligentní oči. Zvíře by se nikdy nemělo dívat inteligentně, hlavně ne zvíře z lesa.
Přitiskla jsem se k výloze a zatoužila po kouzelných schopnostech Harryho Pottera. Vzpomínáte si, jak odčaroval to sklo a nechal utéct hada mezi lidi? Představovala jsem si, jak sklo mizí a já stojím mezi vystavenými mixéry a vysavači. Ale pořád jsem stála venku.
Posouvala jsem se podél výlohy a proklínala se. Proč jsem nezůstala doma v bezpečí své voňavé postýlky? Proč jsem si s sebou nevzala aspoň pepřák? Táta mi ho koupil, když slyšel, že Nikol napadli vlci, ale já ho nebrala vážně.
Konečně jsem sebrala všechnu svoji odvahu a vzala nohy na ramena. Hnala jsem se nocí bez ohledu na podpadky a kabelku, která mi bušila do zad. Za sebou jsem slyšela hlasité zvířecí oddechování.
Jen jednou jsem se ohlédla a narazila do něčeho. Bylo to lidské tělo. Vonělo bezpečím. Jeho majitel mě stiskl v náruči, schoval mi hlavu do ramene a vydal podivný syčivý zvuk. Byl to kluk z baru. Odtáhl se a přehodil mi přes ramena své tmavé sako. „Jste v pořádku?“ zeptal se. Jeho hlas byl tichý a uklidňující. Mohl by vyprávět pohádky.
Ohlédla jsem se. Vlk byl pryč. Až teď mi adrenalin roztřásl ruce. Krev mi bušila ve spáncích. Chodidla mě pálila. Noční běh nebude moje parketa.
„Kde bydlíte?“ zeptal se.
Přemýšlela jsem, proč mi vyká. Ukázala jsem někam do tmy.
Usmál se. Úsměv mu slušel, mohl by dělat reklamu na zubní pastu. Vzal mě kolem ramen a vedl mě ulicí.
„Tady doprava,“ ukázala jsem do naší vilové čtvrti. Můj otec byl burzovní makléř a přestože jsme bydleli sami dva, měl potřebu mít za sousedy jiné burzovní makléře a ukazovat jim, že má peníze na největší vilu v okolí.
„Který palác je váš, princezno Jasněnko?“ zeptal se kluk z baru. No jo, nevím ani, jak se jmenuje.
„Nejsem princezna Jasněnka. Jmenuju se Marcela,“ oznámila jsem mu.
Zastavil se, sundal paži z mých ramen a vážně mi potřásl rukou. „Petr.“ Tvářil se při tom tak omluvně, že mě dokonale zmátl.
Usmála jsem se. Jak se tak na mě díval, měkly mi všechny rozbolavělé kosti v těle.
„Měla by ses vyspat,“ přešel k tykání. Pořád mě držel za ruku. Jako kdyby věděl, že stejně neusnu. Ale měla bych se vykoupat a něco sníst, abych se donutila jít ráno do školy.
„Bydlím támhle,“ ukázala jsem na bílou moderní vilu s chladně rovnou střechou, která vypadala jako krabice zapomenutá uprostřed velkého travnatého pozemku.
Pustil mě. Šli jsme vedle sebe mlčky k bráně. Vylovila jsem z kabelky klíče a odemkla. Pak jsem se na něj podívala. Byl o půl hlavy vyšší než já. „Děkuji,“ řekla jsem a podala mu sako.
„To nic nebylo,“ zamumlal, ale jeho vážné tmavé oči říkaly něco jiného. Říkaly, že bych se měla bát.
„Jo,“ vydechla jsem.
Usmál se. „Dobrou noc.“
Povzdychla jsem si a vytáhla klíč ze zámku. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že jsem sama.
V tu chvíli mě napadlo, jestli jsem si to celé jen nevymyslela.
Šla jsem rovnou do koupelny, svlékla se a stoupla si pod sprchu. Snažila jsem se dýchat zhluboka. Voda byla horká, pálila mě na kůži.
„Bojíš se?“ ptala se mě tenkrát maminka.
„Už ne,“ říkávala jsem.
„Celá se třeseš.“
Přikývla jsem.
Udělala mi horkou vanu, seděla u mě a vyprávěla mi pohádky, které si nejspíš vymýšlela, protože jsem je nikdy nikde nenašla sepsané.
Vypnula jsem vodu a snažila se myslet na něco jiného. Jen v ručníku jsem ťapkala dlouhými chodbami a vzpomínala na domeček, ve kterém jsme bydleli, než máma umřela. Byl tak maličký, že by mi stačilo pár kroků a byla bych ve své postýlce.
Po paměti jsem našla noční košili a ztěžka dopadla na postel.
Dobrou noc, Petře.

Druhý den Tomáš nepřišel do školy. Byla jsem za to ráda. Neměla jsem na jeho nejapné poznámky náladu.
Míša se tvářila, jako kdyby ji převálcoval bagr. „Vůbec nevím, jak jsem se dostala domů,“ fňukala nešťastně.
„Jela jsi taxíkem.“
„Aha. Děkuju. Kdo ho zaplatil?“
„Já.“
„Sakra, teď ti dlužím za taxíka.“
„Dlužíš mýmu tátovi milionáři, kterýmu se po obýváku válí tisícovky, o který nikdo nestojí.“
„Nemůžu si je k vám přijít nasbírat?“
Obrátila jsem oči v sloup. „Pořád mi chceš dát stošedesáttři korun?“
„Ne.“
Chytrá holka.
Kolem nás prošla třídní šprtka. Nechávala si říkat Pěna. Nevím, proč, nezajímalo mě to. Věnovala mi dost ošklivý pohled. To dělávala. Byla to zlá mrcha, která neuměla nic jiného než ponižovat druhý a závidět jim. Tvrdila, že jsem zbohatlický spratek a při každé příležitosti mi to dávala najevo.
Podívala jsem se jinam. Ne, dneska nemám náladu na hádky. Dneska nemám náladu na nic.

Seděla jsem u naší veliké plazmové televize a koukala na staré díly Kriminálky Las Vegas. Byl to můj typický úplňkový večer. Byl tak typický, až mi lezl na nervy. Odhodila jsem pytlík s popcornem a šla do haly. Vzala jsem si bundu a chtěla se projít kolem bloku.
Nebylo to normální chování po tom, co se mě pokusil sežrat vlk.
Na konci ulice jsem si uvědomila, že dělám pěknou pitomost, že doma je přece jen větší bezpečí.
Obrátila jsem se a vrazila do kluka za včerejška.
„Jej! Já se tě lekla!“ vydechla jsem. „Co tady děláš?“
„Lovím vlka,“ odvětil. Ha ha.
„A já jsem jako návnada?“ vyklouzlo mi.
„Vypadá to tak.“
Ups. „Včera...“ Včera jsem se chovala pěkně neomaleně. Zachránil mi život, měla bych se mu nějak revanžovat. „Nechtěl bys... zítra přijít? Prostě... Měla bych ti nějak poděkovat. Jak chceš.“
Usmál se. Nejen ústy, smál se očima. „Přijdu, když mi nebudeš děkovat.“
„Tak jo,“ vyhrkla jsem. „Kolem třetí?“
Přikývl. „Teď už běž domů,“ kývl k naší vile. „Prosím.“
„Dobrou noc,“ zamumlala jsem a šla.
Celou noc jsem přemýšlela o tom, jak to myslel s tím lovením vlků. Vlci byli zvířata z pohádek. Teda aspoň v těch, které mi vyprávěla máma. Nebyli zlí. Byli buď praštění nebo hloupí, nebo sloužili jako něčí nástroj. Ale jaký je tenhle vlk a co po mě chce?
Na co to myslíš, Marcelo, je to zvíře, co by po tobě mohlo chtít zvíře?
Petr
Stál jsem před obrovskou zbohatlickou vilou a nebylo mi jasné, co tam dělám.
Stiskl jsem zvonek beze jména.
„Kdo je to?“ ozval se z malé bílé krabičky její hluboký majestátní hlas.
„Petr,“ řekl jsem a čekal, co ona na to.
„Hned jsem tam.“
Konec. Tahle doba je příšerně stručná.
Viděl jsem ji přicházet. Ignorovala cestičku vysypanou sněhově bílými kaminky a šlapala bosýma nohama do čerstvě vysekané trávy. Přestože bylo po prázdninách, její pleť byla alabastrově bílá. Kolem obličeje se jí vlnily rudé vlasy. Krátké trávníkově zelené šaty jí ladily s očima. Snažil jsem se dívat se jí do očí, ne na holá stehna, ale nikdy jsem si na tuhle módu nezvykl a nejspíš mě nepřestane udivovat ani v budoucnu.
„Ahoj,“ zavolala a otevřela bránu.
„Dobrý den přeji,“ zamumlal jsem podle zvyku a až pak mi došlo, jak oficiálně to zní.
Pozvala mě dál. Zavřel jsem za sebou. Šli jsme mlčky za dům. Nacházela se tam obrovská terasa a bazén s možností zastřešení. Marcela si sedla na okraj bazénu a namočila si nohy. Sundal jsem si sandály a sedl si vedle ní. Voda byla docela teplá. Ale mně by nevadilo, ani kdyby byla ledová.
„Žiješ si na pěkně vysoké noze,“ podotkl jsem.
Pokrčila rameny. „Vždycky to tak nebylo. Takhle zuřivě podnikat táta začal, až když umřela máma.“
Vzal jsem ji za ruku. Nevěděl jsem, co jiného udělat. Jenže když se někdo jako já dotkne své kořisti – člověka, slyší všechno, na co v tu chvíli myslí. 'Jej, proč mu tohle říkám? Nikomu o ní neříkám!'
„Oba rodiče mi už zemřeli,“ řekl jsem.
„Žiješ sám?“
„Jo.“ Už pěkně dlouho.
„Kolik ti je?“
Eh, jak bych ti to jen řekl? Stoosmdesátčtyři? „Dvacetdva.“
„Aha.“ A pomyslela si: 'Sakra, je na mě starý'. Kdyby jen věděla, jak moc.
„Kolik je tobě?“
„Šestnáct.“
Usmál jsem se. „Jsi chytrá šestnáctka.“
Naklonila hlavu ke straně. „Jak jsi zahnal toho vlka?“ zeptala se.
Namočil jsem si dlaně do vody a zatoužil se pod ni ponořit celý a utéct před pravdivou odpovědí. Nakonec jsem řekl: „To nebyl obyčejný vlk.“
Nechápavě se na mě podívala.
„Přemýšlej,“ pobídl jsem ji.
Zakroutila hlavou. Byla unavená, ale vypadala, že už si na to zvykla. Míval jsem stejný problém.
„Tři noci v měsíci nemůžeš spát. Tři noci, kdy je měsíc v úplňku,“ poradil jsem jí.
„Ten zatracený měsíc přeci nemá s vlky nic...“ Zarazila se.
Přikývl jsem.
„Vlkodlaci neexistují.“
„Bohužel ano. Říkám ti to jen proto, že si na tebe jeden z nich zasedl. Nebo na tebe má zálusk. Mohl napadnout kohokoliv jiného, ale čekal na tebe. Nejspíš ho znáš.“
„Někdo, koho znám, mě chtěl proměnit ve vlkodlaka? Plánoval to?“ Jedním jediným pohybem si svlékla šaty a skočila do vody. Zatajil se mi dech. Když vynořila ohnivě rudou hlavu, vyhrkla: „To není možné.“
„No, nemusel to plánovat. Vlkodlakost je vlastně nemoc, je to určitý druh šílenství. Ti lidé opakovaně ztrácí sebe sama. Někteří to snáší lépe, jiní hůře. Pak se může stát, že narazí na pach, který odněkud znají, a jdou za ním. A pak se chovají... Prostě instinktivně.“
Doplavala ke mně a opřela si paže o okraj bazénu. Voda jí narovnala vlasy a ty jí následovaly jako plameny. „Co mám dělat?“
„Nechoď o úplňku ven.“
Ušklíbla se. „Ale když já nemůžu spát. Co mají vlkodlaci společného s mým spánkovým deficitem?“
Na tohle jsem jí nechtěl odpovídat.

Marcela
A zas byl fuč. Tentokrát mi stačilo jediné mrknutí. Co je zač? Duch? Pil by duch whiskey?
Pořádně jsem se nadechla a přeplavala bazén napříč. A pak znova. Voda mi dávala životodárnou sílu.
Asi po hodině jsem si lehla na terasu, zavřela oči a přemýšlela. Byl úplněk. Je pravděpodobnější, že mě honil vlkodlak, než že mě honil vlk. Vlci ve středních Čechách nežijí. A už vůbec ne v Jasově. Když připustím, že vlkodlaci existují, pak existuje i možnost, že máminy příběhy, nebyly pohádky, a proto jsem je nenašla v žádné knihovně ani knihkupectví ani antikvariátu, které jsem navštívila.

Tomáš pořád chyběl.
Já byla pořád unavená.
Míša se vyspala a to ji hodilo zpátky do pohody. Záviděla jsem jí.
„Más úkol na účto?“ zeptala se.
„Ne. Dáš mi ho opsat?“
„Já ho taky nemám. Vždycky si ho opisuju od tebe!“
A jo, má pravdu. „Tak ho sežeň od někoho jinýho!“
Míša zakroutila hlavou. „Ty jsi snad zamilovaná.“
Hodila jsem po ní knížkou. „Nemůžu spát!“
„Tak si sežeň prášky.“
Ha, ha. Jestli ještě někdy uvidím Petra, musím se ho zeptat, jestli nějaký speciální prášky exustujou. Žádné normální nefujnují, to už jsem zkoušela.
„Marcy?“ zeptala se Míša. Zněla zamyšleně.
„Hm?“
„Řekni, baví tě to tu?“
„Kde?“
„No... Tady, na týhle škole.“
„Já nevím, přiznala jsem. Táta se mnou moc nediskutoval. Prostě obchodka je nejlepší a basta.“
„Ale baví tě to?“
„Ne,“ uvědomila jsem si.
„Co bys chtěla dělat?“ zeptala se. Dokonce začala sama vypracovávat úkol.
„Hm...“
„No tak, řekni mi to,“ zaprosila.
„Budeš se mi smát.“
„Nebudu, slibuju.“
„Chtěla bych sbírat lidovou slovesnost a dávat ji dohromady, tak jako Karel Jaromír Erben.“
„Proto sbíráš pohádky?“ zamumlala. Zrovna něco vyťukávala do kalkulačky.
Sbírám je proto, že mi připomínají mámu. „Tebe to tu baví?“ zeptala jsem se jí.
„Jo. Není to divný? Baví mě to tu, ale úkoly opisuju od tebe.“ Postrčila ke mně svůj sešit. „Dnešek je výjimka. Nezvykej si,“ mrkla.
Poslední dvě hodiny byly nejhorší. Měli jsme tělák. Usínala jsem za běhu.
„Měla bys jít domů,“ prohlásila Míša klusající vedle mě.
„Mám moc zameškaných hodin.“
Byly jsme na běžeckém stadionu, který se nacházel nedaleko naší školy. Když jsme míjely tribunu pro diváky, zahlédla jsem tam černovlasého kluka. Upíral na mě tmavé oči. Zastavila jsem se.
„Co je?“ zeptala se Míša.
Podívala jsem se na ni, a pak rychle zpátky, ale už tam nebyl. „Asi už mi fakt hrabe,“ prohlásila jsem. Mrkala jsem. Tribuna byla prázdná.
Zamávala mi rukou před očima.
„No tak, děvčata!“ mával na nás tělocvikář. Váhavě jsem se zase dala do běhu.
„Cos viděla? Ducha?“ ptala se Míša. Tohle na ní bylo nejúžasnější, věřila by mi, i kdybych řekla: Ano, viděla jsem ducha.
„Ne... Já... Viděla jsem Petra. Ale co by tady dělal?“
„Kdo je Petr?“
Zatím jsem jí o něm neřekla. Její názor a pohled na kluky byl dost svérázný. „Potkala jsem ho, když jsi zvracela.“
Zamračila se. Bylo mi jasné, co ji tak rozladilo. Nezvrací často a když to na ni jednou přišlo, přišla o pohled na pěknýho kořena.
„On... Já ti nevím. Je takový... Tajemný.“ Nemohla jsem najít ta správná slova. To se mi nestává.
„Tajemní jsou nejlepší.“
„Ty mi nerozumíš. Mám z něj pocit zakázaného ovoce. Jako kdyby vedle mě někdo stál a říkal: Tohohle ne, Marcelo. S tímhle tě štěstí nečeká.“
„To zní nehorázně sexy.“
„Nerozumíš mi.“
„Ale rozumím. To ty si nerozumíš. Jsi slušňačka a chtěla bys slušňáka. Ale teď se objevil bad guy a slušňáci jsou pasé!“
Běžely jsme druhé kolečko a ještě nám jich osm zbývalo. Napadlo mě, proč jsem o tom nezačala mluvit až v desátém. Pak by Míša třeba měla vyražený dech a nemohla mi odpovídat. „Neštvi.“
„Ha há! Mám tě! Líbí se ti!“
„Ne! Neznám ani jeho příjmení! A potkala jsem ho jen třikrát.“
„Třikrát? Ty ses s ním viděla i potom?“
„Jo.“ Okolnosti jsem si plánovala nechat pro sebe. Ne, že bych Míše nevěřila, ale nechtěla jsem ji do toho zatahovat, dokud si sama nebudu jistá, o co sakra jde. „Potkala jsem ho... Na ulici.“
„Co tam dělal?“
Honil vlka. „Nevím.“
„Uvidíte se ještě?“
„Nevím,“ zopakovala jsem.
„Vzala sis od něj číslo?“
„Ne.“
Zatvářila se otráveně. „To jsem tě vůbec nic nenaučila? Přece! Když se ti někdo líbí, musíš si od něj vzít číslo! Když budeš pasivní, uteče ti!“
„Mno... Uklidní tě, když ti řeknu, že si nemyslím, že tenhle by se dal nahnat přes mobilní telefon?“ vydechla jsem. Dnešní běh mi dával zabrat.
„Ne. To mě jenom nažhaví,“ mrkla na mě a zastavila se, abychom se mohly napít. Předběhlo nás tak několik spolužaček.
„Koukej na ně,“ zakroutila Míša hlavou. „Hlavně na Pěnu koukej, jak jí přes tříčtvrťáky přetejká sádlo. Bože, to je hnus!“ V odsuzování lidí za jejich zevnějšek byla Míša machr. Hlavně když šlo o třídní šprtky.
„Můžeš jí doporučit nějakou supr dietu,“ prohlásila jsem.
„Ani náhodou,“ zálibně se prohlédla. „Komu bysme se pak smály?“
„No, já si myslím, že k tomu se vždycky někdo najde,“ zamumlala jsem a rozběhla se.

Seděla jsem na balkoně a říkala si: 'Jen jedna noc, už jen jedna noc'. Pak zaberu aspoň na chvíli.
Dneska byl měsíc schovaný za mraky. Světlo mi obstarávala jen lampa v pokoji. Zaslechla jsem kroky. Myslela jsem si, že patří tátovi, ale v balkonových dveřích se objevil Petr.
Nedivila jsem se, jen jsem unaveně odsunula od zahradního stolku druhou židli. Sedl si na ni. „Omlouvám se, že tě opět ruším,“ bezvadně artikuloval.
„Spíš by ses měl omluvit za to, jak vždycky zmizíš,“ zamumlala jsem.
Věnoval mi omluvný úsměv. „To my děláme.“
„Kdo my?“
Podíval se na zem. Dneska měl na sobě džínové tříčtvrťáky a bílozelenou košili. Zajel si prsty do vlasů a zůstal tak. Vypadal bezradně. Vypadal jako bezchybná socha.
„Existují upíři?“ zeptala jsem se.
„Ano.“ Hlas měl dutý. Takže pohádky existují.
„Duchové?“
Trochu se uvolnil. „Žádného jsem neviděl, ale nemůžu s jistotou tvrdit, že nejsou.“
„Démoni?“
„To nevím.“ Položil si ruce na opěrátka. Vlasy měl rozcuchané. Byl roztomilý. „Možná, že upíři jsou jistým způsobem démoni.“
„Elfové? Draci?“ Pokračovala jsem v seznamu fantasy oblud.
„Ne, ti jsou opravdu jen vymyšlení.“
„A co bohové a kouzelníci?“
Zakroutil hlavou. „Myslím, že ne.“
„Ok. Takže určitě existují vlkodlaci a jejich odvěcí nepřátelé – upíři. Je to tak?“
„Správně.“
„Fajn, do jaké skupiny patřím já?“
„Do té druhé.“ Ani nemrknul.
Ušklíbla jsem se. „Já nejsem upír. Nejím lidi.“
Pohodlně se opřel a vyťukával do dřeva neurčité staccato. „Jsi předurčená,“ zašeptal po chvíli.
„Předurčená? Co to znamená?“
„Znamená to, že jsi předurčená stát se upírem. Nemusíš se jím stát, ale pokud ano, budeš upírem vyššího řádu než ti, kteří nebyli předurčení.“
„To nevysvětluje, proč nespím.“
„Jako předurčená cítíš přítomnost vlkodlaků. Jako jejich budoucí nepřítel tvůj organismus nechce spát, ale jít do lesů a zabíjet.“
„Super, jen si skočím do kůlny pro sekeru a můžeme jít na to,“ ušklíbla jsem se. Tak zoufale jsem potřebovala vysvětlení, že jsem mu uvěřila. A zároveň jsem tomu věřila tak málo, že jsem o tom mohla vtipkovat. Pak mi došlo, že druhá věta zněla dvojsmyslně a zmlkla jsem.
Přestal s vyťukáváním a podíval se na mě. Tvář měl osvětlenou jen napůl. „Když tě kousne vlkodlak, zemřeš.“
„Vezmu si dvě sekery,“ prohlásila jsem, šťastná, že ten dvojsmysl přehlédl. Tomáš by ho nepřehlédl.
Zakroutil hlavou a vypařil se. Proč mi tohle dělá? Zjeví se tu uprostřed noci, řekně něco šíleně šokujícího a klidně si zmizí. Setřásla jsem ze sebe deku a vydala se na procházku setmělým domem. Nebyl strašidelný, moderní domy nejsou ani trochu strašidelné. Jsou studené jako led. A cítíte se v nich sami. Teda aspoň já se cítila sama. Cupitala jsem chodbou a otevřela dveře tátovy ložnice. Spal, jako když ho do vody hodí. Sedla jsem si k němu na postel a chvíli se na něj dívala. Takhle jsem si ho pamatovala z dětství. Klidného a uvolněného. Neměl v uchu handsfree a nikoho nekomandoval. Poslouchal mě. Fajn, neslyšel mě, protože spal, ale mohla jsem si aspoň vsugerovat, že mě poslouchá.
„Víš, tati,“ zašeptala jsem. „Už jsem velká holka. Už nepotřebuju ani mámu, ani tebe. Nevím, kdy se to stalo, ale je to tady.“
Rozhlédla jsem se po ložnici. Byla stejně prázdná jako jeho život. Postel, lampa, noční stolek, polička na knížky, místo obrazu plazmová televize.
„Měl bys jít dál, tati. Nikdy bys mi neuvěřil, kdybych ti to řekla, ale měl bys jít dál. Protože svět není takový, jaký se zdá. Je mnohem zajímavější. Na chvíli zůstaneš stát a už se nechytíš, už nedokážeš naskočit do toho rozjetého vlaku.“
Zachrápal a otočil se. Lehla jsem si vedle něj a zadívala se na stíny na stropě.
„Vlkodlaci a upíři, všechna ta stvoření z máminých pohádek, existují,“ zamumlala jsem, tentokrát spíš sama pro sebe. „Možná budu jednou z nich, co ty na to?“
Ticho.
„Hm. Myslím, že si toho ani nevšimneš. A až si všimneš, tak už bude pozdě.“
Dala jsem mu pusu na čelo a vykradla se ven.

Když začalo svítat, přepadla mě únava.
Zdálo se mi o ženě se zrzavými vlasy. Stála na vysoké hoře pod vzrostlými stromy a dívala se na kulatý měsíc. Za ruku držela malé černovlasé děvčátko.
„Co je to, mami?“ ptalo se děvčátko a ukazovalo na oblohu.
„Úplněk, Melanie,“ zamumlala žena a podrbala na hlavě světle šedivou vlčici, která jí seděla po boku.
K zrzce přišel Petr, objal ji zezadu kolem pasu a položil jí hlavu na rameno.
„Úplněk,“ zašeptal jí do ucha.
Zašeptal mi do ucha.
A pak se celý výjev rozplynul.

Mé snění přerušilo hlasité crrr. Zaklapla jsem budík a zahrabala se do peřin.
„Ty nejdeš do školy?“ zeptal se Petr. Seděl v houpacím křesle, kde sedávala máma, když jsem byla malá.
Podívala jsem se na budík. Bylo chvíli po desáté. „Nikam nejdu.“
„Usneš?“
„Už ne.“ Posadila jsem se a zírala na něj. „Co tady děláš?“
Pokrčil rameny. „Nemám na práci nic zajímavějšího.“
„Nechodíš do školy?“
„Čas od času.“
„Z čeho žiješ?“
„Mám ty správné akcie.“
Ten se má. „Posnídáš se mnou?“ Vstala jsem a sáhla do skříně pro nějaké oblečení.
„Co na to tvůj otec?“
„Už je pryč. Každý čtvrtek odjíždí do Prahy už v šest,“ řekla jsem. „Hospodyně přijde až kolem oběda.“
„Máte hospodyni?“ Připadalo mi, že se mi posmívá.
„Nestarej se. Tak co, posnídáš se mnou?“
„Tak dobře,“ souhlasil.
Šla jsem do koupelny a převlékla se. Pak jsem Petra vzala za ruku a vedla ho bludištěm v podobě našeho prázdného luxusního domu. Myslela jsem na to, že mi nedělá problém se ho dotknout, protože je o dost starší než já a nekouká na mě jako na holku, se kterou by si to chtěl rozdat. Cítila jsem se před ním v bezpečí, jako před sourozencem, kterého jsem nikdy neměla.
Pustil mou ruku a vrhl se ke kávovaru. „No ne! Ty máš tuhle italskou mašinku?“
Usmála jsem se. „Je k nezaplacení. Dáš si se mnou?“
„Latté,“ přikývl. Ještě jsem nepotkala kluka, který by pil Latté. Kde se vzal? A je vůbec heterosexuál?
Nasypala jsem do zásobníku potřebné inkredience.
„V Itálii je velice oblíbená. A Italové vědí, co dělají.“
„Mluvíš o nich, jak kdybys věděl, co říkáš,“ zamumlala jsem.
„Vždyť vím.“
„Kolik času jsi strávil v Itálii?“
„Dvacet let.“
Podívala jsem se na něj. Nečekala jsem, že se bude tvářit tak smutně.
„Buď jsi tam strávil celý život, nebo jsi starší.“ Dávala jsem mu možnost zalhat, protože jsem se bála, co se dozvím.
„To druhé.“ V očích měl očekávání.
„Proč mi to říkáš?“
„Protože bude lepší, když se to dozvíš dřív než později.“
Vzala jsem dvě hotová Latté a postavila je na stolek. Sedli jsme si proti sobě. „Hned mi bylo jasné, že nejsi z tohohle světa.“
„Opravdu?“ přimhouřil tmavé oči.
„Jo. Pořád jsi mizel. Jako ti upíři z máminých příběhů.“
Zasmál se.
„Co je?“
„Nic.“ Nevypadal tak.
Naklonila jsem hlavu ke straně. „Co jsi zač?“
Zmlknul. „Hádej.“
Nechtělo se mi hádat. Nebyl vlkodlak, a tak musel být upír. Nevadilo mi sedět v jedné místnosti s upírem, vadilo mi říct to nahlas. „Můžeš na světlo. Jak je to možné?“
Srknul si kafe. „Byl jsem předurčený.“
„Takže předurčení můžou na světlo. A pijí whiskey a kafe.“
Přikývl.
„Určitě umíš i něco dalšího.“
Zase přikývl. Na rtech měl známý pobavený úsměv.
„Řekni mi to,“ zaprosila jsem.
„Ne. Tuhle informaci nepotřebuješ.“
„A co když se rozhodnu stát se taky vyšším upírem?“ Konečně jsem řekla to slovo.
„To se nestane.“ Byl o tom skálopevně přesvědčený.
„To nemůžeš vědět,“ odporovala jsem.
„Chceš zabíjet lidi, abys přežila, Marcelo?“ Hlas měl studený jako led. Otřásla jsem se.
„Ne.“
„Pak se tomu budeš snažit vyhnout.“
„Jasně,“ vydechla jsem. Bylo mi na omdlení. No jo, upíři přeci pijí lidskou krev. Kafe a whiskey nestačí.

Petr
Když nevěděla, proti čemu stojí, byla ve větším nebezpečí. Proto jsem jí to řekl. Ne proto, aby se chtěla stát upírem.
„Zabiješ mě?“ zeptala se. Z jejího výrazu jsem nedokázal nic vyčíst a nebylo mi jasné, na co se ptá.
„Jak?“
„Vysaješ mě? To upíři dělají, ne?“
Aha. To byla hrozná otázka. Protože byla předurčená, voněla její krev velice lákavě. Jak upírům, tak vlkodlakům. Byla ve větším nebezpečí, než si dokázala představit. „Dělají. Ale já ti to neudělám. Nezasloužíš si smrt. Ani smrt zaživa.“
„Tak tomu říkáš? Smrt zaživa?“
Jo, přesně tak jsem tomu říkal. „Díval jsem se, jak mi všichni blízcí umírají, jak v mé zemi vládnou Rakušani, Němci, a pak Rusové. A já sám musel zabíjet, abych přežil. Tomu neříkám život.“
„Bože na nebi, kolik ti je?“ zeptala se. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekl. A nebylo mi jasné, proč věřím zrovna jí – zrzce z moderního paláce. Ale musel jsem jí to říct.
„Zemřel jsem v roce 1848.“
Mlčela.
„Slyšela jsi někdy o pražských svatoduších bouřích?“
Zakroutila hlavou. Dějepisu zřejmě neholdovala.
„Bojovali jsme za češství. Ale nic jsme nevybojovali.“
Zadívala se do své netknuté sklenice. Asi k tomu neměla co říct.
Měl jsem chuť 'zmizet', jak tomu říkala, ale nechtěl jsem ji naštvat.
„Co jsi dělal celou tu dobu?“ zeptala se. Asi jí nebylo jasné, co se dá s nekonečnem času dělat.
„Zas tak dlouhá doba to nebyla. Jako upír vyššího řádu máš povinnosti, které ti čas spolehlivě zaplní.“
Bez hnutí čekala na pokračování.
„Třeba se staráš o to, aby upíři nižšího řádu a vlkodlaci nedělali moc velký nepořádek.“
„Dostáváš za to plat?“ Její zelené oči byly smrtelně vážné, ale já se musel zasmát. Kdo by mi za to asi měl platit?
„Ne. Neděláme to kvůli penězům. Nutí nás k tomu naše samotná podstata. Víš, o čem mluvím. Nespíš,“ připomněl jsem jí.
Omotala prsty kolem sklenice s Latté a přikývla. Pak se konečně napila, ale nevypadala, že si tu sladce nehořklou chuť užívá. „Můžu s tou nespavostí nějak skoncovat?“
Jo, stát se upírem. Ale to jsem neřekl. Radši jsem zakroutil hlavou.
„Sakra.“
„Jsi naštvaná?“
„Já nevím. Jsi naštvaný, že nemůžeš být tam nahoře se svojí rodinou?“
Kdysi jsem byl naštvaný. Počkat, ještě před pár dny! „Teď zrovna ne.“
„Tak vidíš.“
Pak mě naplnil ten známý pocit, že se něco stane a jestli u toho nebudu, zbortí se svět.

Marcela
Náš rozhovor přerušil zvuk zvonku. Vstala jsem a přešla k telefonu u dveří do kuchyně. „Ano?“
„Marcy! To jsem já, Tomáš. Pusť mě dovnitř.“
Petr stál vedle mě a kroutil hlavou. „Tome, já jsem hrozně unavená. Jdi domů. Uvidíme se zítra ve škole.“
Chvíli bylo ticho. „Máte psy?“
„Ano,“ vyhrkla jsem. Neměli jsme psy, ale měla jsem vedle sebe kluka, co tvrdil, že je upír a tvářil se, jako kdyby ho štípla vosa.
„Lžeš. Jdu dovnitř.“
„Co? Tome, nedělej to!“ Ale už mi neodpověděl. Rozběhla jsem se chodbou do vstupní haly a ven. Proč tu musí být všechno tak daleko? Tomáš už stál na schodech. Vypadal zmateně, byl rozcuchaný a neměl brýle.
„Musím se ti omluvit,“ prohlásil.
„Omluvit?“ To jsem nečekala. „Za co?“
Znejistěl. „Ty nevíš?“
„Ne.“ Ale bylo by fajn, kdyby se omluvil za své oplzlé kecy a slíbil, že mě přestane tak uboze balit.
„Aha, tak... asi nic. Uvidíme se ve škole,“ vykoktal a utíkal pryč. Posadila jsem se z toho na schody. Co tímhle chtěl básník říci? Petr si sedl vedle mě. Na chvíli jsem na něj zapomněla.
„Chápeš to?“
„Ano,“ přitakal pobaveně.
„A řekneš mi to?“
„Radši ne. Vypadá to, že tak budeš víc v bezpečí.“
„O to ti nestojím,“ oznámila jsem suše.
„Na to ti kašlu. Já jsem tu ten starší a zkušenější.“
Strčila jsem ho do ramene. Líbilo se mi s ním. Věděl, jak na mě.
„Pojď, podnikneme něco šílenýho,“ navrhla jsem mu.
Zašklebil se. „Jak dlouho jsi spala? Čtyři hodiny? Usnula bys i na horské dráze.“
„Ty se mi směješ!“
„Ne, já tě posílám do postele.“
„Půjdeš tam se mnou?“ utahovala jsem si z něho. Tvářil se jako starostlivý starší bratr, kterého jsem vždycky chtěla.
„Asi budu muset.“ Bez varování mě chytil do náruče a nesl domem jako kdyby mých šedesát kilo živé váhy neznamenalo vůbec nic.
Napadlo mě začít ho tahat za vlasy, aby mě pustil. Nechci spát. Ještě mám mnoho nezodpovězených otázek. Ale než jsem se nadála, ležela jsem ve své posteli a on seděl v křesle a předčítal z knížky pohádku o Jasněnce a létajícím ševci.
A mně zase bylo pět a poslouchala jsem mámu, a pak mi bylo šest a už nebylo koho poslouchat. Nikdo mi nechtěl vysvětlit, kam šla, nikdo mi neřekl, co se stalo a jestli se ještě někdy vrátí.
Sbírala jsem pohádky, ale nikdy mi je nikdo nečetl. Máma je vyprávěla z paměti.
Po tváři mi tekly slzy, poprvé za asi tak deset let. Petr zaklapl knihu a sedl si na kraj postele. „Promiň,“ zamumlala jsem. Tohle se nemělo stát. Neznám ho a k tomu to není člověk. Ale držel mě tak lidsky a ochotně, že jsem plakala dál.

Petr
Viděl jsem, na co myslela. Viděl jsem její mámu, jak jí vypráví pohádku na dobrou noc. Pohádku, která nebyla pohádkou, byla příběhem z dávné doby.
Přemýšlel jsem, kde jsem tu rudovlasou ženu z Marceliných vzpomínek potkal. Ale za svůj život jsem poznal hodně lidi.
Slyšel jsem, jak si Marcela nadává za svoji slabost a nechápal jsem proč. Ztratila matku, když ji tolik potřebovala. Ztratila otce, který si s ní hrál a nahradil ho jiný, který nosil domů hodně peněz. A pak domov prodal a přestěhoval ji do tichého království smutku.
„Slibuji, že už ti nikdy nebudu číst,“ zašeptal jsem jí do bujných ohnivých kadeří. Voněly heřmánkem a to mě přivádělo k šílenství.
Pokusila se o smích, ale nepovedlo se jí to. „Ne. Já... Nemělo mě to tak sebrat,“ vydechla a zkameněla. Snažila se uklidnit.
„Nemůžu ti slíbit, že ti přestane chybět. Ale za nějaký čas budeš vzpomínku na ni chovat jkao nejvzácnější poklad, ne důvod k pláči,“ řekl jsem. Z vlastní zkušenosti.
Zhluboka se nadechla a upřela na mě uplakané oči. „Co jsi zač? Nějaký můj osobní anděl?“
Zakroutil jsem hlavou. To těžko.
„Já vlastně ani nevím, jestli umřela. Nikdo mi nic nevysvětlil. A já se neptala. Stokrát nic by umořilo koně.“
S tím musím souhlasit.
Vypletla se mi z náruče a zabořila se do polštářů. Čas odejít, Petře. „Dobrou noc,“ zamumlal jsem a zavřel za sebou dveře.

Marcela
Petr se několik dní neukázal. Není to hrubé říct někomu: Ty, hele, napadl tě vlkodlak! A já jsem upír! Tak se měj?
Je to hrubé! Je to nevychované.
Míša by řekla dechberoucí a nesmírně sexy.
Tupě jsem zírala na tabuli, okusovala tužku a myslela na jeho černé oči. Byly tak černé, že jste nerozeznali duhovku od čočky. Jak je to možné?
Na mém stole přistálo psaníčko. Ignorovala jsem ho. Míša mi ho sebrala, přečetla si ho a postrčila ho přede mě.

Večer mám volný byt, nevyužijeme to, Krásko? T.

Zakroutila jsem hlavou a pod Tomášův vzkaz připsala:

Můžeš si o mně nechat zdát, frajere. Nepolíbená.

Míša se zašklebila, vzala mi papírek, zmačkala ho a strčila ho Tomášovi do kapuce.
„Ten se naotravuje,“ zaskučela jsem a složila hlavu do dlaní.
„Hormony jsou svině,“ prohlásila Míša a vyplázla jazyk na Tomášova nahrbená záda. „Mimochodem, co Petr? Viděla jsi ho?“
„Hm. Asi před týdnem.“
„Kde?“ vyjekla nadšením. Profesorka se na nás přísně podívala. Sklonila jsem se nad sešitem a začala si opisovat zápis o podnikání fyzických osob.
„No...“ zarazila jsem se. Co jí mám říct? Že se zjevil u mě na balkoně a ráno v mém pokoji, a pak jsme posnídali v naší kuchyni? Že já kravka mu brečela do trička a od tý doby ho neviděla?
„Nenech se přemlouvat, Marcy,“ prosila.
„Slečno Watsonová,“ okřikla ji profesorka.
Míša jí věnovala zářivý úsměv. Na své anglické příjmení byla patřičně hrdá. Vůbec nezáleželo na tom, že její matka je prodavačka a její anglický otec vzal roha, jmenovala se stejně jako ta holka, co hrála Hermionu a to bylo hlavní.
Zakroutila jsem hlavou a otočila na další stránku.
„Už máš jeho číslo?“ sykla.
Povzdychla jsem si. „Ne.“
Míša si skousla ret. Asi polykala pěkně peprnou poznámku.
„Když on... Je jako duch. Zjeví se, kdy on chce. Objeví se, když to nejmíň čekám. Pochybuju, že má číslo. Pochybuju, že má peněženku nebo klíče od bytu.“
Vykulila oči. „On-se-ti-opravdu-líbí!“ šeptala s důrazem na každé slovo.
Obrátila jsem oči v sloup. „Ty všechno tak překroutíš!“
„Já? Já říkám, co vidím,“ culila se. Černé vlasy jí spadly do obličeje a vytvořily mezi námi clonu, takže jsem jí chvíli neviděla do obličeje.
„Máš ze mně srandu,“ odfrkla jsem si. „Super.“
„Hádáte se?“ obrátil se na nás Tomáš. „Jestli chcete, můžete přijít obě!“
Nejdřív jsem nechápala, o čem mluví. Pak jsem si vzpomněla na jeho pozvánku. Zatahala jsem ho za kapuci a přehodila mu ji přes hlavu. Papírek s mou odpovědí mu sklouzl do klína. „Nestarej se, psychologu!“
„Tak a mám toho dost. Slečno Mirovská, ukázněte své stoupence, nebo si to vyřiďte na chodbě.“
Zmlkla jsem. Míša vrhla na profesorku smrtelný pohled. To jí šlo. Z druhé strany třídy se ozval nezřízený Pěnin smích. Představovala jsem si, jak tu šprtku s velkým zadkem propichuju jehlicí a ona dělá puf stejně jako ta pěna.
Tomáš se přihlásil a zeptal se, jestli si jako fyzická osoba může založit firmu na sexuální služby. A rozhořela se dočista jiná debata. Taková, které jsme se s Míšou odmítly účastnit a dostaly tak příležitost vyřešit si naše záležitosti.
„Hormony jsou svině, Marcy,“ zopakovala. „Můžeš před nimi utíkat, ale vždycky tě dostihnou. Až tě Petr bude svírat v náručí a ty ho budeš prosit, aby se s tebou miloval, tak si na mě vzpomeneš.“
Zamrkala jsem a přestala psát. „Tak za prvé, proč bych ho měla prosit...“
„To se u těch tajemných stává, nečetla jsi Stmívání?“
„Ne.“
Podrážděně si odfrkla. „Taková ta pohádka o upírech!“
„Já vím, co je Stmívání!“
„Nebo Upíří deniky. Tam taky škemrá, aby se s ní vyspal.“
„Co máš pořád s těmi upíry?“ věnovala jsem jí podezřívavý pohled.
„Nic, jen jsou hrozivě sexy,“ povzdychla si. „Strašlivě moc. Koukni se na Damona. Ten jeho úšklebek... ah!“
Její pubertální výlevy jsem nebrala na vědomí. Pokračovala jsem v rozebírání jejího předešlého výroku. „Za druhé, kdyby k něčemu takovému někdy došlo, rozhodně při tom nebudu myslet na tebe. Miluju tě, zlato, ale... víš co, všechno má svý meze,“ dloubla jsme do ní prstem.
„Je skvělý, že nepopíráš, že to někdy budeš dělat. Už jsem se bála, že hodláš čekat do svatby,“ našpulila pusu, chvíli byla vážná. Pak jsme se obě rozesmály.

Po příchodu domů jsem hodila batoh na botník a šla rovnou do kuchyně. Naše hospodyně Markéta zrovna otevírala troubu. Místností se šířila libá vůně kuřete na paprice.
Markétě bylo asi šedesát a chodila k nám každý den na čtyři hodiny. Uklidila, uvařila, naobědvala se se mnou a běžela do supermarketu, kde brala večerní směny.
„Dobrý den!“ usmála jsem se na ni a vzala ze skříně dva talíře.
„Ahoj, Marcelko! Jak bylo ve škole?“ Bleskově začala nandávat na talíře brambory, kuře a oblohu.
„Hm, normálka. Tomáš mě pozval k nim domů. Udělal to tak nevybíravým způsobem, že by mu odolala asi i Pěna.“ Zamyslela jsem se. „No, dobře, ta afektovaná šprtka by tam asi šla.“
Markéta postavila na stůl talíře, sklenice s ledovým čajem a přistrčila k tomu všemu ještě salát. „Měla by sis na toho kluka dát pozor.“
„Dám si pozor na temné uličky,“ mrkla jsem na ni.
„Myslím to vážně. Tyhle typy...“
„Tyhle odmítnuté zakomplexované typy?“
„Nejsou bezpeční.“
Ach, proč mi tohle lidi říkají poslední dobou tak často?
„Jsi pěkná holka. Měla by sis dávat pozor, s kým se bavíš.“
„Možná... Možná že si neuvědomuju, že už nejsem malá holka. Neuvědomuju si, že mám větší prsa než moje kamarádky a že to není bezpečný s nimi chodit po světě. Neuvědomuju si, že už nejsem ve věku, kdy hrát si s klukama na písečku vůbec nic neznamenalo. Vím to, ale jak říkám, neuvědomuju si to.“ Posadila jsem se proti ní a nabodla na vidličku rozpálený brambor.
„Tohle by ti měla vysvětlit tvoje matka.“
„Nemám matku.“ City? Žádný.
„Tak tvůj otec.“
„No, však víte, on na mě moc nemluví. Většinou jenom: jdi do školy nebo zlepši si známky. Tvoje budoucnost je...“ ukázala jsem kamsi do dálky, protože jsem nemohla najít ta správná slově. Moje budoucnost byla nijaká.
Markéta do sebe házela oběd. Asi pospíchala. Já se v jídle nimrala.
„Běžte, já to nádobí umeju,“ řekla jsem.
Podívala se na mě nejistě.
„Neprásknu vás! Běžte! Vaše budoucnost je závislá na tom, jestli to stihnete. Moje budoucnost není závislá na ničem. Prostě běžte.“
Sebrala si věci a šla. Já shrábla zbytek jídla do koše a umyla nádobí. Pak jsem se přesunula do obýváku k televizi, koukala na kriminálky a dělala při tom úkoly. Kolem osmé jsem slyšela přijít tátu, ale nešla jsme za ním. Zavřela jsem se ve svém pokoji a začetla se do pohádek Boženy Němcové.

Stály jsme s Míšou ve frontě v kantýně a přemýšlely, co si koupíme.
„Ten tříbarevný koláč vypadá dokonale,“ prohlásila jsem.
Míša se zamračila. „Mám jen deset korun. To mi stačí akorát tak na rohlík a na pitíčko.“
„Už jsi zase bez peněz?“
„Ne, já jsem ještě pořád bez peněz.“
„Ale jak je to možné? Kdes je nechala? V klubu?“
„Ne, tam to za mě platí kluci.“
„Copak ti máma nedává výplatu? Myslela jsem, že býváš u nich na pokladně!“
Míša ze zakabonila. „Jestli mi z tý výplaty tenhle měsíc něco zbyde, koupím si za to možná tak Orbitky. Taky dobrý, budu mít svěží dech!“
„Nechápu to.“
„Co nechápeš? Jsem samý manko... Teda ne, schodek!“
„Kecáš!“
„Ne, nekecám. Kdybys seděla za pokladnou každý den jako já, taky bys byla unavená jak pes. Taky bys sem tam někomu blbě vrátila. Vždyť já už po třech hodinách vidím dvojmo!“
Zakroutila jsme hlavou. „Nebylo by pak lepší nedělat nic?“
„Bylo! Však já zdrhnu. Půjdu na vysokou do Hradce. Tam mi dají kolej.“
„Jestli tě tam vezmou,“ ozvalo se za námi.
Pěna.
„Ji vezmou, aby se na ni mohli dívat, zatímco tebe vezmou, aby měli s čím vytírat podlahu,“ řekla jsem jí mile.
„Jestli se s nejlepšími žáky vytírá podlaha, co se dělá s těmi nejbohatšími?“ zeptala se mě a dělala, že se zamýšlí. „Jo, vlastně, ti nejbohatší do školy vůbec nechodí, koupí si diplom v Plzni!“
Měla jsem chuť tý nechutný káče zakroutit krkem.
„Tak dost, tlusťoško, pustíme tě před nás, abys náhodou nepřišla o své zásoby tuku na zimu, když nás tak úpěnlivě prosíš,“ zpražila ji Míša a o krok ustoupila, aby kantýnské naznačila, kdo je na řadě.
„Přešla mě chuť,“ prohlásila Pěna a odkráčela.
„Určitě si myslí, jak je noblesní, když jde,“ ušklíbla jsem se.
„Jak se jí houpou špeky, to je vpravdě noblesní,“ zakřenila se Míša.
Koupila jsem nám dva tříbarevné koláče. Rozhodly jsme se Pěnu dál nepokoušet a zašít se v nějaké prázdné třídě. Volná byla ale jen počítačovka a tam se nesmí jíst. Tak jsme skončily na lavičkách na chodbě.
„Hele, Míšo, není to zakázaný sedět na pokladně, když ti ještě nebylo osmnáct?“
„Asi tak jako nalévání nezletilým.“
Takže? Nadzdvihla jsem obočí.
„Rodinný podnik, tam se to tak nebere,“ pokrčila rameny. „Ale jak říkám, zdrhnu. A najdu si nějakýho vražedně vyhlížejícího týpka, abych mámu naštvala.“
Usmála jsem se. „Jak vypadá takový vražedně vyhlížející týpek?“
„Hm...“ zamyslela se. „Má koženou bundu a řetězy.“
„No fuj, ten ale taky asi pěkně smrdí, ne?“
Nakrčila nos. „Asi jo.“
Kousla jsem si do koláče. Byl výborný. „Takovýho nechceš.“
„Ne. Jakýho chceš ty?“
Zase jsme si kousla a chvíli žvýkala.
„No tak, určitě nechceš Tomáše, to už víme.“
„Ne. Toho nechci. Já... O vzhledu jsem nepřemýšlela. Stačí, když se na něj podívám a řeknu si: wow!“ A to se mi zatím stávalo jen u kluků z televize. Nebo u Petra. „Ale vím, jaký musí být. Musí se ke mně chovat slušně, žádný sahání na zadek. A uznávat mě jako sobě rovnou, nepovyšovat se nade mě ani za mnou nedolejzat. A... taky by měl vědět, co dělá, být tak nějak o krok napřed, protože já jsem většinou o krok pozadu.“
„A pak ještě to hlavní,“ připomněla mi Míša.
„Jo. Musí mě mít rád.“
Tentokrát jsme se na sebe usmívaly jak dvě puberťačky, co zůstaly moc dlouho na sluníčku.

Profesorka nás pustila dřív z němčiny. Míša s Tomášem byli angličtináři a nechtělo se mi na ně čekat, takže jsem domů musela sama.
Šla jsem prosluněnou ulicí, našlapovala na jehlové podpadky a přemýšlela nad banálnostmi. Třeba nad tím, jak jsem ještě před dvěma roky chodila na základku na druhé straně města a většinou jsem nešla domů ale k Nikol do hájovny. A pak jsme utíkaly do lesů a hulákaly... No, jak na lesy! Náš svět byl menší a byly jsme si tak nějak blíž. Pak jsem šla na obchodku a Nikol na umělku a už jsme se tolik nevídaly. Poznala jsem Míšu a stala se mou nejlepší kamarádkou a rádkyní. Ale uvědomovala jsem si, že jsem došla do věku, kdy vám nejlepší kamarádka pařmenka a největší úhlavní nepřítelkyně šprtka nestačí.
Přecházela jsem ulici. Poslední teplé paprsky slunce mi tančily po kůži, ale neobtěžovaly se zabarvit ji do hněda. Málem jsem ztuhla uprostřed silnice. Na protějším chodníku stál vysoký černovlasý kluk v modré košili s vykasanými rukávy. Neodvážila jsem se mrknout, aby se nerozplynul.
Petr.
Těsně před ním jsem klopýtla, ale chytil mě a zářivě se na mě usmál. Bože, ten se směje líp než Simon Baker, proběhlo mi hlavou. Jeho dotek šířil teplo celým mým tělem.
„Ehm, ahoj,“ vykoktala jsem.
„Ahoj.“
„Co tu děláš, smím-li se zeptat?“ pokusila jsem se o úsměv, ale zároveň jsem se snažila prozkoumat, jestli mé botičky nedošly újmy.
„Já ani nevím. Něco mě sem táhlo.“ Vypadal, že to myslí vážně.
„Nevysvětlitelná záhada?“
Zakroutil hlavou.
„Tak... Proč jsi tady?“ zopakovala jsem svoji otázku.
„Kvůli tobě.“
„Jsem v nebezpečí? Už zase?“ Rozhlédla jsem se ulicí. Před chvílí mi připadala tichá a prozářená sluncem. Teď byla plná lidí opouštějících naši školu. Asi už zazvonilo.
„Jenom přede mnou,“ zamumlal tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli mu správně rozumím.
„No... Rozhodně jsem ráda, že tě zase potkávám,“ usmála jsem se a zrovna se chystala držet Míšiny rady o telefonním čísle, když jsem uslyšela její veselý hlas.
„Marceluše! Tys mi zdrhla a já musela zorganizovat panický útěk před Tomášem a jeho...“ zarazila se a zírala na Petra.
„Jeho co?“ otočila jsem se na ni. Určitě šlo o něco velice trapného a já ji chtěla trochu pozlobit.
„Ty jsi Petr!“ ignorovala mě.
Petr jí věnoval shovívavý úsměv.
„Jo. To je Petr. A tohle,“ ukázala jsem na trdlo v sexy topíku vedle mě, „je Míša. Moje spolusedící.“
„Ráda tě poznávám,“ odrecitovala. Udivilo mě, že tuhle frázi zná. Normálně říká: 'Tě bůh!' nebo 'Naaaajs tu mít jů'. Normálně je při seznamování ovlivněná alkoholem, to ji omlouvá.
„Měli bychom zdrhnout před Tomášem,“ prohlásila spiklenecky. „Ten prevít se mě pokusil zneškodnit Eurosmradem!“
Doufala jsem, že Petr neví, co to Eurosmrad je. Míša nás rozhodně vedla k autobusovému nádraží. „Tak si představ, co ten pitomec dneska provedl!“
Slovem pitomec rozumějte Tomáš.
„Normálně se přihlásil a zeptal se učitelky, jak se řekne anglicky ta nafukovací panna! Jakože jestli je to nějaká Air virgin! Neboli německy Luftpanne! Tyjo, já myslela, že spadnu pod stůl a uchechtám se tam k smrti. Luftpanne! Panne, to je nehoda, není? Vzdušná nehoda!“
„Je to blb,“ souhlasila jsem. Možná ještě větší, než jsem si myslela.
Podívala jsem se na Petra, který do té doby zasmušile kráčel vedle mě. Nemohla jsem si být jistá, ale vypadal ustaraně.
„Týjo,“ přerušila Míša mé přemýšlení. „Mně už to jede! Tak snad ho stihnu! Pane Potužník! Počkejte na mě!“ Pelášila pryč.
„Scházíš se se zvláštními lidmi,“ prohlásil Petr.
Zasmála jsem se. „Ona je normální. Jen má blbej den.“
„Jaký den máš ty?“
„Hm...“ zamyslela jsem se. „Docela dobrý, řekla bych. Potkala jsem tebe, takže... Fajn.“
Obočí se mu vyklenulo do výše. „Potkáváš mě ráda?“
„Jo. Chtěla bych tě potkávat častěji,“ špitla jsem.
Díval se na mě. „Rozmysli si to.“
„Já už si to rozmyslela.“
Zadíval se na rušnou ulici. „Ulehčuješ mi to.“
„Co?“
Zakroutil hlavou a usmál se. Líbilo se mi, když se smál. „Všechno.“
Přistoupila jsem k němu blíž a provrtávala se jeho tmavými duhovkami. Nevím, kde se ve mně ta troufalost vzala, ale zamumlala jsem: „Buď se mnou.“

Když odešla Markéta, zůstala jsem v domě sama. Šla jsem ven a posadila se na schody. Tam jsem to měla ráda. Neptejte se mě proč. Asi, že jsem mohla před nebezpečím zvenčí zaběhnout dovnitř, kde mi nehrozilo nic jiného než samota, která též nebyla příliš lákavá.
Potkáváš mě ráda-chtěla bych tě potkávat častěji-ulehčuješ mi to-všechno-buď se mnou. Hlava se mi točila. Cítila jsem, že dělám krok dopředu, který nejde vzít zpátky, že se vrhám do světa, který neznám a který mě sežere a nepustí ven. Věděla jsem, že dělám pitomost, když s ním chci být, ale taky jsme věděla, že to musím udělat, jinak se udusím.
Protože nechci studovat ekonomii. Nechci poznat Tomášův byt zevnitř. Nechci s Míšou pařit za zvuku R&B.
A Petr voněl neznámem a bezpečím zároveň. Byl touha a strach. Ohleduplnost a násilí. Cukr a sůl. Věčný život a okamžitá smrt. Byl román napsaný holou větou a árie o dvou prstokladech.

„Sakra!“ vydechla jsem, když se kolem mě rozhostilo ticho a tma. Bylo kolem šesté večer a jako vždycky jsem byla sama v obýváku, koukala na kriminálky a psala si úkoly.
„Držíš černou hodinku? To už se nedělá, Veverko,“ ozvalo se ode dveří.
Na chvíli jsem přestala dýchat.
„Haló, to jsem já, Petr!“ V jeho hlase jsem zaslechla pobavený úsměv.
„Tys mi dal. Asi nejde proud.“
„Celá ulice svítí,“ kývl k oknu, které bylo prozářeno pouličními lampami.
„Hm. Tak asi vypadly pojistky.“
„Kde je máte?“
„Jak to mám vědět?“
Ticho.
„Petře?“
Nebyl tam. Asi se odebral hledat naše pojistky. Super. Lehla jsem si na koberec a zadívala se na strop ozářený žlutavým světlem lamp. Někde v mém domě je upír. Hledá pojistky. Tyjo, za jeho života byly pojistky vynalezeny, není to tak? Asi ne. Pojistky už asi existovaly.
Mé myšlenky narušilo světlo zářivek a zvuk televize. Tak je asi našel.
Petr se posadil ke mně.
„Dík,“ řekla jsem.
Jen přikývl. „Jsi tu pořád tak sama.“
„Jo. Už jsem zvyklá.“
„Nebojíš se?“
Zamyslela jsem se nad tím. Samota mě štvala, ale že bych se bála? To snad ani ne. „Je to nuda, nic víc.“
„Nuda?“
„Jo, celý život je nuda. Někdy bych se chtěla propadnout do pohádky, tam se aspoň něco děje.“
„Nuda,“ zopakoval. Vypadal, že přemýšlí. „Nemusí to být nuda. Jsi živá, máš na výběr.“
Eh?
Usmál se. V očích měl třpyt, který jsem si nedokázala ničím odůvodnit. „Nebudeš se nudit. Něco vymyslíme.“

Školu jsem začala vnímat jako neskutečně banální záležitost. Ve škole bylo všechno při starém: Tomáš se snažil sahat mi na zadek, Míša těsně před zvoněním opisovala úkoly a já marně bojovala s účtem 343. Daně asi nikdy nebudou moje parketa.
Mimo školní budovu jsem veškerý čas trávila s Petrem. Bral mě do kina a do divadla, naučil mě střílet z luku a do ruky mi dával knížky, po kterých bych nikdy nesáhla, protože byly tlusté a neměly pěkný přebal. A rozhodně to nebyly pohádky.
Míša byla z Petra nadšená. Chtěla s ním chodit. Hrozně mě to šokovalo. Nemůže s ním chodit! Je to upír! Je mu 162 let! Na druhou stranu 162 let slibuje jisté zacházení ze staré doby, které jsem si nehorázně užívala.

Seděla jsem na schodech před domem, pila Mochito a snažila se do hlavy nacpat alespoň nějaké informace o rovnoměrném odepisování.
Najednou Petr seděl vedle mě. Puf! Jako kdyby vystoupil z ničeho.
„Co kdybych prostě neodepisovala? Nechci odepisovat,“ prskala jsem.
Podíval se mi přes rameno. „Rovnoměrné odepisování je to nejlehčí. Ještě tě čeká zrychlené.“ Věděl hodně věcí. Pořád mě to udivovalo.
„Bezva.“
„Teď máš alespoň kalkulačku, dřív se to počítalo z hlavy.“
Hm, to mi určitě pomůže. „Mluvíš jak stařec nad hrobem.“
„Přesně to jsem,“ ušklíbl se.
No jo, asi jo. Odhodila jsem sešit, ale zvedl ho a začal mi to vysvětlovat.

Dostala jsem jedničku z odepisování. Když jsem šla ze školy, chytil mě Tomáš kolem ramen a prohlásil, že to spolu musíme jít oslavit. Řekla jsem mu, ať si políbí boty, že je mi úplně jasné, jak by chtěl oslavovat. Ale nechtěl mě pustit.
Petr na mě čekal před školou a já nechtěla, aby mě s Tomášem viděl. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že bych je k sobě neměla pouštět. Asi proto, že Petr se ke mně choval pozorně, zatímco Tomáš byl hulvát.
„Už mám něco jinýho, Tomáši. Prostě mě nech jít,“ snažila jsem se ho od sebe odstrčit.
„Ále, to říkáš vždycky.“ Přitáhl si mě k sobě a podíval se mi do očí. „Řekni, pro koho se uchováváš? Ani nevíš, jak strašně jsi lákavá!“
Lákavá? „Pusťmě.“
„Ne.“
„Něco ti řekla,“ uslyšela jsem Petrův tichý hlas. „Pusť ji.“
Tomáš mě pustil. Jako kdyby nemohl jinak. A vrhl na Petra nenávistný pohled. Pak jeden věnoval i mně. Jako kdyby říkal: Pche, ty se paktuješ s upíry!
Když Tomáš zmizel za rohem ulice, zakroutila jsem hlavou. „Řekl, že jsem lákavá. Jsem snad nějaké jídlo? To už přehání!“
„Jsi velice lákavá,“ zamumlal Petr.
Věnovala jsem mu podezřívavý pohled. Nejez mě!
Zasmál se. „Měla by ses vidět. Pojď si někam sednout, potřebuji do sebe hodit nějaký alkohol.“
„Proč?“
„Drží chutě na uzdě.“
„Alkohol drží chutě na uzdě,“ zopakovala jsem. Ach, to je morbidní. „Co dělá kafe?“
„Otepluje krevní oběh.“
„Když jsi mrtvý, tak se to hodí,“ ušklíbla jsem se. Šli jsme ulicí. U umělecké školy jsem zahlédla Nikol s nějakým blonďákem. Petr mě vtáhl do koktejlbaru. Poručila jsem si to samé co on, ale dostala jsem džus.
„Co bys dělal, kdybys zemřel v šestnácti?“ napadlo mě. Šestnáctiletým se přeci nenalejvá.
„Dělal bych, že je mi osmnáct.“
„Máš občanku?“
„Ne, ale mám řidičák,“ vytáhl z kapsy peněženku a podal mi zelenorůžovou kartičku. Petr Hostovský, narozen 28. srpna 1988 v Praze. Měl pěknou fotku.
„Je pravý?“
„Jistě že... ne,“ lokl si Metaxy s ledem a zadíval se na servírku, která stála za barem a nepokrytě na něj zírala.
„Mám odejít?“
Tvář mu protnul zmatený výraz.
„Nezačneš ji balit? U toho být nepotřebuju.“
Vypadal, že nad tím přemýšlí. Nakonec se zatvářil ublíženě.

Petr
Nevěděla, co říká. Chtěla mi dát prostor. Ale stejně mě zraňoval její zjevný nezájem o to, jestli s někým chodím.
Jak bych mohl, když přede mnou sedí v květovaných bílých šatičkách a vlasy se jí kroutí kolem ramen?
Je jí šestnáct, připomínal jsem si neustále. Stejně jako ona si neustále připomínala, že už bych měl být dávno pod drnem. Dopil jsem skleničku a poručil si další. Bylo mi hrozně. Měl jsem hlad, ale nechtěl jsem ho poslechnout. Ne!
„Je to paradox, že v době, kdy jsou vlkodlaci nejméně nebezpeční, tedy asi týden před jejich opětovné proměnou ve vlka, se my cítíme tak mizerně.“
Servírka přede mě postavila další sklenici a zářivě se usmála. Má hlava si pohrávala s dohady, v kolik jí asi končí směna.
Marcela se na ni také dívala. Když servírka odešla, zeptala se mě: „Zabiješ ji?“
Nevydržel jsem to a dotkl se pod stolem její ruky. Potřeboval jsem slyšet, co si o tom myslí. 'Klid, Marcelo. Ať řekne cokoliv, zachovej klid, říkala si. Upíři tohle prostě dělají. Do pytle! Co to dělám? A jak to skončí?' Pustil jsem ji.
„Nevím,“ zamumlal jsem.

Bylo pozdě, ale ještě se tomu nedalo říkat noc. Vzduch byl horký až k zalknutí. Stál jsem na chodníku před barem a opíral se o stěnu protějšího činžáku. Hlavou se mi honily myšlenky na nikdy nekončící kolotoč nadšení a překvapení a strachu a následné smrti. Poddal jsem se tomu, nemohl jsem jinak.
Dveře se otevřely. Kráčela ke mně usměvavá hnědovlasá servírka. Odlepil jsem se od zdi a zapomněl na veškeré slušné vychování.
O dvě hodiny později protnuly vzduch dva výkřiky. První, když mi zatnula rozkoší nehty do zad. A druhý, když jsem se jí zahryzl do krku a pil, vyměňoval její život za svůj.
Nejhorší na tom byla rána. Puzení zmizelo a já byl zase rozumně myslící bytostí. Vzbudil jsem se v cizím domě v cizí ložnici vedle holky, kterou jsem zabil a cítil jsem krev a proklínal se za to, že je mi po fyzické stránce tak dobře.

Nemohl jsem za Marcelou jít po tom, co jsem uklízel následky svého nočního řádění.
Vůbec mě nenapadlo, že by mohla ona přijít za mnou.
Myslel jsem si, že zvoní soused nebo listonoška. „Co tu děláš?“
„Mám jít pryč?“
Měl jsem říct ano, protože měla kanýrkovou sukni nad kolena a blůzku s výstřihem, který by má mrtvá matka rozhodně neschvalovala. „Ne. Jen mi není jasné, kde ses tu vzala.“
„Měl jsi adresu na řidičáku.“
Aha. Pustil jsem ji dál. Můj byt nebyl tak dobře vybavený jako jejich vila, ale nevypadala, že by jí to vadilo. Sedla si na pohovku a vážně se na mě podívala. „Ta servírka ze včerejška je mrtvá.“
Neptala se, spíš mi oznamovala, že o tom ví. Podíval jsem se jinam a vyšel ven na balkon. Měl jsem krásný výhled na město. Přišla tam za mnou.
„Jak se můžu stát upírem? Asi bych se tomu radši vyhnula.“
„Vyhneš se tomu docela lehce. Je pravděpodobnější, že zemřeš, než že se staneš...“
„Jak?“ zopakovala.
Otočil jsem se k ní a opřel se o zábradlí. „Musela by ses napít krve vyššího upíra, a pak umřít.“
Nakrčila čelo. „To je hrozná představa.“
„Představa krve nebo smrti?“
Neodpověděla.
„Ta krev by ti chutnala Vzpomínám si na to. Bylo to jako...“ zmlkl jsem.
„Jako co?“ zajímala se.
Jako sexuální zážitek. „Bylo to omamné.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že veškeré mé zkušenosti z postele jsou spojeny s mou upíří stránkou. A to bylo smutné až na půdu.
Příliš se vyptávala. Vzpomínám si, že v roce 1848 jsem se vůbec nevyptával. Vzal jsem pušku a utíkal zpátky do boje.

Marcela
Procházely jsme s Míšou obchody s oblečením. Vlastně jsme si nechtěly nic koupit. Přesto jsme strávily několik hodin v kabinkách.
„Tak už se mi konečně svěř,“ zaúpěla, když jsme opouštěly poslední obchod v ulici.
Nechápala jsem, co po mě chce.
„Jak líbá?“
„Kdo?“
„Petr!“ obrátila oči v sloup, jakože to je snad jasný.
„Nevím.“ A pochybuji, že někdy někoho líbal. Když si vyhlížel tu servírku, nevypadal, že si potrpí na předehry.
„Netvrď, že s ním nechodíš!“
„Ne! To přeci nejde,“ tvrdila jsem. Ale když jsem to vyslovila nahlas, připadalo mi, že spíš přesvědčuji sama sebe než ji.
„A proč by to jako nešlo? Jsi s ním skoro každý den! Co budete dělat, až vám dojdou konverzační témata?“
Nedojdou, když z něj musím všechno tahat jak z chlupatý deky. „On je jen kámoš. Je mu 22. Jsem proti němu dítě.“ Navíc zabíjí lidi. Nemůžu přeci líbat někoho, kdo žije proto, že zabíjí.
„On to tak určitě nebere. Netrávil by s tebou tolik času, kdyby si na tebe nemyslel.“
On si na mě nemyslí. Jen mě přepravuje na to, že jednou možná budu jako on. To mě ale netrápilo. Nevěřila jsem tomu, že se stanu upírem.
„Holky moje!“ ozvalo se za námi. Byl to Tomáš. Vzal nás obě kolem ramen a zpíval Na tý louce zelený.
„Je opilej?“ zeptala jsem se.
Míša přikývla. „Nacucanej jak necky, viď, Tomášku?“ Přehodila si nákupní tašku do druhé ruky, aby od sebe Toma mohla pohodlněji odstrčit.
Podíval se na mě. „Miloval jsem tě a ty ses zapletla s tím...“ Zatajil se mi dech. „Dozorcem! Když mi něco přikáže, musím to udělat! Hrozný pocit. Opravdu hrozný!“
„Tomáši, běž domů. Marcy na tebe nemá náladu!“ řekla Míša a nehumánně ho přetáhla kabelkou.
„Já poběžím domů,“ zamumlala jsem a vymotala se z Tomášova objetí.

Petr
Říkala něco v tom smyslu, že jí to mělo dojít už tenkrát, když přišel. Nebo když řekl, že je lákavá. Že je Tomáš vlkodlak, který ji honil tenkrát v noc si ovšem Marcela uvědomila, až když mluvil o tom, jaký na něj mám vliv.
Poslouchal jsem ji jen napůl ucha. Dávno jsem věděl, co je Tomáš zač. Ale ona byla víc v bezpečí, když to netušila.
Tváře jí hořely, takže neodolatelně ladily s vlasy. Nadávala, střídavě si sedala a vstávala a hrozně mi připomínala veverku zrzečku.
„Já ho přetrhnu jako hada. Chtěl mě kousnout!“
„Nefňukej, Veverko,“ řekl jsem, ale jen se ještě víc naštvala.
„Měl jsi mi to říct!“
Nesouhlasil jsem. „Neříkej mu, že to víš. Ničeho nedocílíš.“
„Budu mít omluvu, až mu nakopu zadek,“ prohlásila. Zas ta silná slvoa.
Lehl jsem si na bílé dlaždice její verandy a zadíval se do mraků táhnoucích nebem. „Jestli toho nenechá, zadek mu nakopu já. Ale z toho se už nevzpamatuje. Ty se budeš držet doma.“
„Ne,“ odporovala tvrdohlavě.
„Tak to ho budu muset zabít.“
Zmlkla. Nemusel jse se na ni podívat, abych zjistil, jak to na ni zapůsobilo. Naklonila se nade mě. „Zabít Tomáše? To nejde. Je to můj... spolužák. Kámoš. Prudí, ale... zabít?“
„Vyhýbej se mu v době, kdy je chlupatý.“
Zamrkala, ale konečně se mnou souhlasila. „Tak jo.“
„Jsi v pohodě?“ Nevypadala tak.
„Na smrt nemám žaludek. Neříkej mi takovéhle věci.“ Smrt snášela o trochu lépe než jiní lidé, ale hůře než mrtví.
„Já jsem smrt.“ Smrt lidí, upírů a vlkodlaků. Kdo ví, možná jsem horší než oni.

Vyšší upíři mohou spát. Nespí v noci a taky toho nenaspí tolik jako lidé, ale na pročištění hlavy to stačí. Dřív jsem spal, když se mi chtělo. Teď tuhle příjemnou povinnost strkám do doby, kdy je Marcelka ve škole.
Můj život se motá kolem ní. Mohl bych si namlouvat, že s ní jsem proto, aby byla v bezpečí, ale to dělám proto, že mi na ní záleží.
Jsem upír, nemělo by mi záležet na nikom. Ona stárne a já ne. Ona žije a já ne. Já ji miluji a ona mě ne.
Co ty tomu řekla Karla?
Pořád ji vidím, jak mě vytáhla z trosek barykády. Windischgrätzovi vojáci byli všude, ale jako by ji neviděli. Nechápal jsem, jak je to možné, nechápal jsem, kde se v ní vzala ta síla.
Vím, co by řekla. Že nemáme právo na lásku, protože každý měsíc s každou naší obětí ztrácíme duši.

Tomáš
Vůbec si nevzpomínám na dobu, kdy jsem nebyl vlkodlakem. Je to nedílnou součástí mýho života.
Ale je to nuda. V poslední době jsem si pohrával s myšlenkou stvořit si družku. Markovi a Nikol to klape!
Vybral jsem si Marcy. Měla pěknej zadek, velký prsa a dlouhý vlasy. Co víc si přát? Snad jen zazobanýho tatíka. A toho měla taky.
Jenže se ve městě objevil ten popravčí a celý mi to zkazil.
Co se do toho plete, pitomec?
Nejhorší je, že když mi něco přikáže, musím poslechnout. Nějaká podivná síla zvenčí mě donutí.
Ale já ji dostanu. Já ji věděl první.

Michaela
O bednu, na které tančila neskutečně zlitá holka, se opíral neskutečně pěkný kluk. Nejdřív jsem viděla jeho hoperský boty, úzký džíny a triko z Housu. Pak jsem se dostala ke svalnatým pažím. Když jsem si mu podívala do obličeje, byla jsem neodvolatelně lapena silou jeho tmavých karmínových očí.
Odlepil se od bedny, přišel ke mně a bez jedinýho slova nebo úsměvu mě za zvuku nějakýho ploužáku vedl na parket.

Marcela
Bála jsem se jít do třídy. Sedla jsem si na zem, zády se opřela o skříňku a čekala na Míšu.
Kupodivu jsou nemyslela na Tomáše, ale na to, co by mi asi máma řekla, kdyby věděla, že trávím čas s klukem, který zabil minimálně 162 krát 12 lidí. Ale uvědomila jsem si, že nezáleží na tom, co by řekla. Nebyla se mnou, když jsem měla hnisavou angínu a nebyla se mnou, když mi začal růst zub moudrosti. Neměla právo mluvit mi do života.
Když mi Míša zamávala rukou před očima, lekla jsme se, jako kdyby mě přistihla při něčem špatném.
„Jsi naučená na test z literatury?“ zeptala se.
Vstala jsem a šly jsme do třídy. „Jo.“ Petr věděl o knížkách snad všechno.
„To je dobře. Já byla pařit, takže si vůbec nepamatuju, jestli jsem se učila. Zato si pamatuju na toho krásnýho týpka, se kterým jsem protančila noc. Ten ti byl krásnej... Skoro jako Petr!“
„Petr je podle tebe krásnej?“
„Není snad?“
„Petr je fakt kus. Ale slovo krásnej bych nepoužila.“ Na vraždění není nic krýsnýho.
Pokrčila rameny. „Až půjdeme příště kalit, tak ti tamtoho ukážu.“
Nebyla jsme si jistá, jestli s ní ještě někdy půjdu kalit. Posledně mi to převrátilo život vzhůru nohama.
Vešly jsme do třídy a posadily se do naší poslední lavice u dveří.
Tomáš seděl na své lavici, nohy měl na židli a vypočítavě si mě měřil. Stáhl se mi žaludek.
„Teda posledně jsi pěkně přebral, hochu,“ pustila se do něj Míša.
Ale zazvonilo, a tak slezl z lavice a otočil se ke mně zády.
Celý den na mě nepromluvil.

Jak se blížil úplněk, byla jsem čím dál unavenější. Všiml si toho dokonce i můj extrémně nevšímavý otec. Jeho výrok na toto téma mě trochu šokoval: „To máš po mámě.“
Za prvé bylo u nás slovo máma zakázáno nepsaným pravidlem. Za druhé mi blesklo hlavou: tohle je dědičné?
Zrovna jsme seděli u večeře a já se skoro zadávila bramborem.
„Už jsi velká holka, Marcelo,“ obrátil oči v sloup.
A co ty, tati, taky už jsi velký kluk? Pomyslela jsem si.
„Pořád kvůli tomu běhala po doktorech, ale nic s tím nezmohli.“
„A pak co?“ zeptala jsem se.
„Vzdala to. A umřela.“
Moje máma ale nemá žádný hrob.
„A pak zmizela.“
Vstal a odešel. Kdepak, můj táta nikdy nebude dost velký kluk.

Venku se ze dne na den citelně ochladilo. Skládala jsem letní oblečení do krabic a nahrazovala ho zimním.
„Je mi z toho hezky a smutně zároveň,“ prohlásil Petr. Lítostivě hleděl do krabice se sukněmi a šortkami.
„Je to smutné,“ prozradila jsem mu svůj názor.
Podíval se na mě, ale z černých hlubin jeho očí se nedalo nic vyčíst.
Zase se mi stáhl žaludek, ale jinak než pod Tomovými zabijáckými pohledy.
Dala jsem mu krabici do rukou. „V chodbě jsou vestavěné skříně. Dáváme je na nejvyšší polici. Mohl bys prosím...“
Přikývl.
Za chvíli do mého pokoje přiběhl můj otec a Petra táhl s sebou. „Tohohle jsem potkal, jak se nám hrabe ve skříni,“ kývl na mě, pak na Petra a věnoval mi naštvaný pohled.
Obrátila jsem oči v sloup. „To je Petr. Kamarád. Tys tu nebyl, tak jsem ho požádala...“
„Neměla by ses mě náhodou zeptat, než si začneš tahat do baráku kluky?“ utnul mě.
„Nemyslím. Byl tu už tolikrát... A ty sis toho vůbec nevšiml!“
Petr na mě mrknul a zmizel. Proč takhle nezmizel i před minutou? Nemusel se s tátou vůbec setkat!
„Co s tebou mám dělat?“ Vypadal, že to myslí vážně. Opravdu se ptá své dcery, co má dělat, když ji načapal ve svém domě se starším klukem.
„Nedělej nic. Jsme jen kámoši,“ řekla jsem.

Seděla jsem ve skříni. Schovaná před celým světem. Naposledy jsem tam seděla, když mi došlo, že je máma definitivně pryč, že už se nikdy nevrátí.
Teď mi došlo, jak moc Petra potřebuji, ale nikdy ho nebudu mít. Nikdy nebude můj. Vždycky bude těch holek, na kterých se krmí. Vždycky bude o 178 let starší.
Slzy se mi spouštěly po tvářích a já je polykala. Padaly mi na pokrčená kolena. Nesnažila jsem se je zastavit ani ztlumit vzlyky.
Hlavou mi proletělo, že svět je na dvě věci. Že už můžu jen brečet, a teď už k tomu mám dva důvody. A že nechci umřít.

Pršelo, a tak jsem se schovala pod stříšku obchodu s hračkami. Jak déšť sílil, přidávalo se ke mně stále více studentů naší školy. Když bylo jasné, že pršet jen tak nepřestane, vlezli jsme dovnitř. Sedla jsem si na malou židličku mezi asi pětileté děti a koukala s nimi na krtečka. Krteček byl jednou z mých nejoblíbenějších pohádek.
„Máš novýho frajera?“ ozvalo se za mnou. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na Tomáše. Shlížel na mě z výšky svých bezmála dvou metrů. Měl nové brýle. Vypadal v nich jako ušatý pan profesor.
„Jo, tenhle je nejlepší, nemá blbý kecy.“
„To bude tím, že je vymyšlenej, kotě.“
Pár dětí na mě vrhalo nevraživé pohledy. No, asi ještě neviděly, jak se dělají kalhotky s kapsama. Vstala jsem a šla se s Tomášem vybavovat mezi regály s panenkama. Byla jsem ráda, že na mě zase mluví, možná to mezi námi urovnám.
„Je mi moc líto, že jsi...“
„Vlkodlak,“ dořekl za mě s ledovým klidem.
„Přesně to.“
„Chceš taky?“
Co je to za pitomou otázku? „Ne.“
„Nebylo by to fajn? V tomhle městě moc vlkodlaků není, je to pěkná nuda!“
„Co? Tomáši, já nikdy nebudu...“
„Nebudu se tě ptát. A tím svým upírem se neoháněj. Až budeš jako já, bude to tvůj úhlavní nepřítel.“
Nevěřila jsem vlastním uším. „Zešílel jsi.“
„Ne, jen se mi líbíš. A pořád mi utíkáš. Ale vlkovi neutečeš.“
Sakra. „Nechtěla jsem, aby tě zabil. Ale jeslti mě hodláš připravit o život, udělám všechno, co můžu, abych tomu zabránila.“
Ten známý samolibý pohled, co mě dřív vytáčel, mě nyní děsil.
Rozběhla jsem se vstříc dešti.

Petr
Říkám vám to na rovinu, vlkodlaci jsou hrozná spřež. Neumí se ovládat, nepřemýšlí a nadělají hrozný nepořádek.
V okolí města jsem cítil celkem tři: Tomáše a dva, kteří chodili spolu.
Snažil jsem se najít Kamila, ale slehla se po něm zem. Chtěl jsem odtud zase odejít v domnění, že mě není třeba, ale pak jsem potkal Marcelku a věděl jsem, že už neodejdu.
Láska je totiž taky hrozná spřež. Stále na vás dotírá, nechce dát pokoj.

Myslím si, že Tomáš Marcele řekl něco, co neměl, protože když za mraky vysvitl úplněk, dělala všechno, co jsem jí nařídil: bez protestů zůstala doma.
Já šel na hlídku. Plížil jsem se tichými ulicemi a poslouchal své instinkty. Až bude na blízku vlkodlak, budou bít na poplach.
Ve chvíli, kdy jsem míjel klub, ve kterém jsem poprvé zahlédla Marcelu, se mi zježily chloupky v zátylku. Zkameněl jsem a zavětřil. Najednou se mi na krk zavěsila Marcelina kamarádka Míša. Její myšlenky svědčily o tom, že je hodně opilá. Tenhle podnik by měli zavřít.
„Jůůů, Petře,“ volala na celou ulici. „Já ti povím tajemství, chceš?“ Seskočila mi ze zad a zašklebila se na mě.
„Ne.“ Myslel jsem to vážně.
„Já ti ho stejně řeknu.“
Obrátl jsem oči v sloup. Na tohle nemám čas. Spíš by mě zajímalo, které nebezpečí mi uniká.
„Já si totiž myslím, že tě Marcy miluje, jenom o tom neví,“ zatvářila se smutně, ale záhy se rozzářila. „Tyjo, ale já teď mám taky přítele!“ Ukazovala za mě.
Aha, tak tady máme to nebezpečí. Jejího nového přítele jsem znal. Už pěkně dlouho.
Na to teď ale opravdu nemám čas. „Vezmi ji domů.“
Nevypadal, že mě rád vidí. Ale vypadal, že mě poslechne.
Šel jsem dál. Noc byla studená a dávala tušit, že to bude zlé.
Bylo to hodně zlé.
Ozvalo se tiché zavrčení. Vyrazil jsem za tím zvukem. Uháněl jsem tmou jako blesk (Marcela by řekla, že jsem zmizel), ale on taky. Odrazil jsem se od nízké zídky a skočil mu po krku. Smrdě ljako mokrý pes. Když jsem ten hrozný puch ucítil poprvé, skoro mě to porazilo. Za ty roky jsem si zvykl. Zaťal jsem mu prsty do delších chlupů na krku a snažil se ho zbrzdit. Ohnal se po mě tlamou plnou tesáků. Na obličeji mi přistály jeho sliny. To jsem nesnášel ze všeho nejvíc. Setřásl mě ze sebe a utíkal dál.
Nejsi první chlupatý zmetek, co si myslel, že mi uteče. Ty mi navíc neutečeš, pomyslel jsem si. Ale on běžel neomylkě k Veverčině království smutku.
Přeskočili jsme plot. O tvář se mi otřel jeho štětinatý ocas. Chňapnul jsem po něm. Klopýtnul, ale běžel fanatycky dál.
Ve chvíli, kdy si to namířil hlavou proti oknu, jsem začal věřit, že vlkodlaci ve vlčí podobě můžou přemýšlet jako lidi. Stupidní, ale lidi. Tohle by zvíře neudělalo. Prosmykl jsem se oknem za ním. Mířil přímo k Veverčině pokoji. Sakra.
Ale z jejích dveří už byly třísky.
Slyšel jsem rychlý tlukot jejího srdce. Cítil jsem její strach. A jeho touhu a předčasnou radost z vítězství.
Marcela měla tvář zmáčenou slzami a oči vykulené. Tiskla se ke zdi.
On na ni vrčel. Přikradl jsem se k němu z boku a přitiskl jeho čelisti k sobě. Pak jsem mu jako už tolika vlkům zvrátil hlavu dozadu a zlomil mu vaz. Křup.
Vždycky mě fascinovalo, že zůstali vlkem. Jestlipak skončili ve vlčím nebi? Ale mně je fuk, jestli existuje nebe. Nepřísluší mi.
Marcela se nepohnula. Nepokrytě zírala na vlčí tělo. „Opravdu je to... Tomáš?“ Jeho jméno vyznělo do ztracena.
„Promiň. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostane tak daleko. Musel být vlkodlakem dost dlouho.“ Měl jsem to poznat. Měl jsem ho zabít už před měsícem, když ji napadl.
„Zabil by mě... Bože.“ Upřela na mě zelené duhovky. Viděl jsem tam všechno, co jsem vidět nechtěl.
Klekl jsem si k ní a objal ji. 'Jak jsem byla naivní, on by mě opravdu zabil,' říkala si. Stiskl jsem ji pevněji. Byl to paradox, že jí zrovna v tuhle chvíli vlasy tak krásně voněly po heřmánku.
Trochu se odtáhla. Měl jsem její slzami zmáčenou tvář jen kousek od své.
„Přijde mi, že před tebou nějak často brečím,“ řekla a v duchu dodala: 'Nebo kvůli tobě.'
A já si v tu chvíli vůbec nepřipadal jako vrah. Na krátký okamžik jsem byl jen tuctový kluk, který váhá, jestli má políbit holku, které nikdy neřekl, jak moc ji miluje.
Na krátký okamžik jsem byl zas v roce 1848 a přemýšlel jsem, jestli je správné ukrást polibek dívce, kterou znám teprve měsíc.
Na krátký okamžik jsem byl šťastný.
Ale každá pohádka musí skončit. A tak, když jsem zaslechl blížící se kroky jejího otce, jsem ji jen zlehka pohladil po tváři a vyskočil oknem ven.

Marcela
Táta nechal vlka odvézt. Zavolal sklenáře a hospodyni. Kupodivu se na nic neptal. Já bych se určitě ptala, jak to zvíře zemřelo. Ale on byl jen nepříčetný, že se mi stalo to samé co Nikol a nikdo s tím nic nedělá.
Nemusela jsem do školy, a tak jsem utíkala do Petrova bytu. Znala jsem ho jen chvíli, ale dost na to, abych věděla, že tentokrát sám nepřijde.
„Děkuji,“ vydechla jsem vděčně hned mezi dveřmi. A chtěla jsem říct: Děkuji, že jsi upír, děkuji, že jsi zabil toho vlkodlaka. Ale nemohla jsem.
Usmál se. „Vždycky, Veverko.“