I. OKAMŽIKY: Kniha třetí

Prolog
Dobře, dejme tomu, že existují upíři a vlkodlaci. A pak ještě nějací Předurčení upíři, kteří se starají o jejich nenápadnost.
„Co je?“ zeptal jsem se. Normálně tak lekavá nebyla.
„Zrovna jsem na tebe myslela,“ zakuckala se lískovými oříšky. „Nikol mi říkala, že se policie zajímá o ty zmizelé holky.“
A sakra. „Proto ses lekla?“
Pokrčila rameny.
„Víš, že bych ti nikdy neublížil, viď, že to víš?“
Odhrnula mi vlasy z čela. Její dotyk nebyl ani váhavý ani vystrašený a dělal se mnou divné, dávno zapomenuté věci. „Já se tě nebojím, Petře Hostovský,“ vyslovila celé mé jméno.
Neměl jsem slov.




Nikol
Probudil mě zpěv ptáků. Pootevřeným oknem mi táhlo na záda, ale nebyla mi zima. Dneska bude hezky, napadlo mě. Posadila jsem se a z ramene mi sjela Markova ruka.
„Hm, hm,“ zabroumlal a nespokejeně se zavrtěl pod peřinou.
Vykoukla jsem z okna. Krajina byla zavalena bílou peřinou. Po nedaleké cestě chodily děti a táhly za sebou sáňky a boby.
Lehla jsem si zpátky k němu. Objal mě a pevně si mě k sobě přitiskl. Bylo mi hezky. Vůně parmezánu a soli mě naplnila štěstím a vzpomínkami na naši tajnou tichou, ale něžnou noc. Nechtěla jsem, aby někdy skončila, ale řekla jsem: „Musím vstávat.“
„Proč?“ zamumlal mi do vlasů.
Zvedla jsem hlavu a foukla mu do ucha. „Mám sraz s Marcy. Jdeme nakupovat dárky.“
Otevřel ty krásné temně fialové oči, které jsem tak milovala. „Tak brzy?“
„Jo. A budeme spolu celý den. Neviděly jsme se od té doby, co mě...“
„Vím, o jaký době mluvíš.“ Hlas měl podivně plochý. Jako vždycky když mluvil o mém pokousání. A romantika byla fuč.
Políbila jsem ho na čelo a zůstala tak, s nosem zabořeným do jeho světlých rozcuchaných vlasů. „Kdyby se to nestalo, nikdy bych tě doopravdy neměla. Nikdy bych tě doopravdy neznala. Neobjevila bych akvarely,“ zašeptala jsem.
Chvíli mě zlehýnka hladil po nahých zádech. „Tak běž za Marcy.“
Ještě jednou jsem ho políbila, tentokrát na rty, a šla hledat oblečení. Jeho rodiče už by měli být pryč, ale stejně, nikdy nevíte. A potkat potenciální tchýni ve spodním prádle není nic extra. To mi můžete věřit...

Marcela
Seděly jsme s Nikol v restauraci. Nákupní tašky jsme měly plné knížek a kosmetiky.
„Hlasuji pro pizu napůl,“ řekla Nikol a věnovala mi tázavý pohled.
Přikývla jsem. Když jsme si objednaly, řekla jsem: „Bývala jsi nerozhodnější.“
„Tys bývala veselejší.“
Pokrčila jsem rameny. „Asi na mě dolehla tíha osudu. A nebo nešťastná láska.“
„Na mě dolehla šťastná láska.“
Usmála jsem se. „Jak že se jmenuje? Marek? Párkrát jsem vás zahlídla.“
„Já tě celou tu dobu ani nezahlédla,“ zamračila se.
„Asi jsi měla oči jen pro něj.“
„A pro koho jsi měla oči ty?“
Pro vyššího upíra, co po týhle zemi chodí od první poloviny devatenáctýho století. Povzdychla jsem si. „Jsme jen kamarádi. Vždycky budeme.“ I když mi jeho prokletí zachránilo život? Co jsem to vůbec za člověka, že někoho soudím za to, kým je?
„Není to škoda?“ Hm, už ve druhý tídě mi viděla do hlavy.
Je škoda, že Petr zabíjí lidi Je škoda, že je de facto mrtvý. Taky je škoda, že jsem své srdce neudržela na levelu přátelství, jak jsem původně chtěla. „Není.“
Servírka před nás položila kulaté prkýnko s šunkovou pizou. Daly jsme se do jídla.
„Mluvme raději o tobě,“ řekla jsem. Celý den jsem se snažila dopracovat k otázce, kterou jí teď položím, ale neměla jsem odvahu.
„Co chceš vědět?“ Zakousla se do pizy a napila se coly.
„Napadl mě vlk,“ začala jsem. Můj povedený spolužák se snažil vtáhnout mě do svého světa šílenství. Pořád jsem to nerozdýchala. „Ale nestihl mě pokousat. Tebe ano.“
Odložila pizu a vážně se na mě podívala. „Ty to víš.“
Že se proměnila ve vlkodlaka? Jo, kupodivu mi to došlo.
„Není to tak zlé,“ řekla.
„Není? Neztrácíš sama sebe a tak?“
„Jo,“ povzdychla si. „Ale nejsem sama. Bez Marka by to asi bylo špatný, ale...“
„Marek je taky vlkodlak? On tě pokousal?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Ne, on ne. Jez a já ti to vysvětlím.“

Seděla jsem v kuchyni nad sklenicí s čajem, míchala ho a soustředila se na kroužky, které se vytvářely na jeho hladině.
Z tranzu mě vytrhla Petrova ruka. Mával mi jí před očima a halasil: „Nefňukej, Veverko!“
Plácla jsem ho do ruky a položila si hlavu na stůl. Naklonil se až těsně k mému obličeji. Vnímala jsem jeho ruku na svých ramenou a modlila se, aby ji tam nechal, a modlila se, aby ji dal pryč. To u mě poslední dobou bylo normální. „Ublížil ti někdo?“ zašeptal.
Jo, ty, protože nejsi z normálního světa. A Nikol už taky není z normálního světa. Do jakého světa patřím já? Vypadá to, že do žádného.
„Veverko...“
„Nikol a Marek jsou vlkodlaci,“ vyhrkla jsem.
Přitáhl si ke mně židli a sedl si na ni. „Ti dva, kteří chodí spolu.“
„Jo, chodí spolu,“ zamumlala jsem, ale má slova měla trochu jiný význam než jeho. Z čaje stoupala pára a srážela se na okrajích sklenice.
„Tak to už znáš všechny vlkodlaky v tomhle městě.“ Hm, to mě těší.
„Takže tu byli celkem čtyři.“
„Kdo je ten čtvrtý?“ zeptal se.
„Přeci ten, co pokousal Nikol. Myslím, že se jmenoval nějak na K... Ka...“
„Kamil.“ Chvíli mlčel. „Neříkala ti, kde je teď?“
„Její táta ho zabil. Normálně ho zastřelil. Napadlo mě, jak je to se stříbrnými kulkami?“
„Mýtus. Když jsou vlkodlaci vlci, můžeš je zabít jako obyčejné vlky,“ odpověděl mi automaticky, ale myšlenkami byl někde jinde.
„Tys Kamila znal.“
„Ano.“
„Myslela jsem, že upíři a vlkodlaci se nekamarádí.“ Zvedla jsem bradu ze stolu a usrkla trochu čaje. Když jsem ten smutek ze sebe dostala, bylo mi líp.
„Nebyli jsme přátelé. Jen jsme tak nějak udržovali mír. On byl... trochu prudší povahy, když byl ve vlčí podobě. Dohlížel jsem na něj.“
„Než se přestěhoval sem a pokousal moji kamarádku.“
„To mě mrzí, ale musel jsem...“ zarazil se. „Uklízet škody, které napáchal v Berouně.“
„Víš, co mě na tom zaráží nejvíc?“
Nevěděl.
„Že je tak šťastná. Víc než kdy dřív.“
„Jaký si to uděláš, takový to máš, neříká se to?“
Možná, že kdybych dokázala přijmout, co je Petr zač a co dělá, taky bych byla šťastná. Ale to se mi asi nikdy nepovede. „Lidi toho nakecaj,“ řekla jsem nakonec.
Zvedla jsem se a šla němě do svého pokoje. Následoval mě. Zavřela jsem za námi dveře, posadila se na zem do tureckého sedu a zády se opřela o pelest. Ukázala jsem před sebe. Vyslyšel mou prosbu a posadil se tam.
„Uděláš pro mě něco?“ Zahleděla jsem se do jeho hlubokých očí. Co skrývají? Vím, jaké dokážou být, ale nevím, co zažily.
Nejistě se usmál. Nejdřív chtěl slyšet, co po něm chci.
Dívala jsem se na něj. Na jeho pocuchané havranní vlasy. Na jeho obyčejné bílé tričko. Na jeho levisky s nízkým pasem. A věděla jsem, že chci vědět víc o tom, jak se z něj stal tak neodolatelný kluk.
„Řekni mi o sobě něco. Cokoliv. Na tom nezáleží. Přijde mi, že o mně víš kdeco, dokonce i jakou zubní pastu mám ráda. Ale já neznám ani velikost tvých bot.“
„46,“ usmál se. Oči mu svítily zájmem. Žaludek mi poklesl a srdce vyskočilo až do krku. Polkla jsem.
Naklonila jsem se k němu blíž a zamrkala. „Myslím to vážně. Jestli chceš, taky ti něco řeknu. Třeba... Já nevím... Že když jsem jednou běžela po škvárovým hřišti, zakopla jsem a měla černý kolena a protože jsem se bála dezinfekce, nevymyla jsem si je a povím ti, tu škváru jsem tam měla ještě před pěti lety, přísahám!“
Věnoval mi další andělský úsměv. „Vyrostl jsem v Praze poblíž Malé Strany v jedné měšťanské rodině. Můj otec byl účetní, jednu dobu pracoval třeba pro Hlávku, toho stavitele. Nebyli jsme ani bohatí, ani chudí. Já chtěl studovat češtinu, v té době se hodně mluvilo třeba o Rukopisech, ach, to byly časy...“ Na chvíli zmlkl. „Moje sestra se chtěla hlavně dobře vdát. Povedlo se jí to. Měla pět dětí. To už jsem ale byl... Někdo jiný.“
Neznala jsem žádného stavitele Hlávku a o Rukopisech jsem měla jen matné povědomí. Ale byla jsem ráda, že o tom se mnou mluví, a tak jsem rychle lovila z paměti nějakou vzpomínku, kterou bych mu mohla nabídnout. „Mám příšerný orientační smysl. Jednou jsem se ztratila u Nikol doma, normálně jsem jejímu tátovi vlezla do ložnice a vzbudila ho. Já ti se tak lekla, že jsem utíkala do lesa a křičela jak tur.“
„Tak to se divím, že se tady tak dobře vyznáš,“ ušklíbl se. Měl pravdu, v tomhle baráku by se ztratil i skaut.
„Teď jsem starší a chytřejší,“ taky jsem se zašklebila.
„Kolik ti bylo?“
„Dvanáct. Ale jsi na řadě.“
„Hm. Dvacet let jsem bydlel s Karlou. Pořád jsem se stýkal se svou rodinou. Málo, ale přece. Pak jsem odešel. Byl jsem tak nějak... Různě. Až do války. Tu jsem strávil ve Švýcarsku. Ne, že bych nechtěl bojovat, ale vzhledem k tomu, že každý měsíc potřebuji ženské tělo... No, fronta není dobrý nápad pro upíry, tak ti to povím.“
„To jsem ráda, nemám ráda řeči o válce,“ zamumlala jsem.
„Druhou světovou jsem strávil tady. Přesněji v Brně. Byl to děs.“
Přikývla jsem.
Usmál se. Můj žaludek udělal kotrmelec vzad. Soustřeď se, Marcelo, napomenula jsem se.
„Po válce to šlo. Chvíli. Zůstal jsem tu až do příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. Pak jsem strávil dvacet let v Itálii a do Čech se vrátil až po Sametové revoluci.“
„Byl jsi někdy v Americe?“
„Ne. Cestoval jsem jen po Evropě. Mně je svět za mořem tak nějak volný.“
„Hm, mně taky. Vlastně... Jsem byla jen v Německu,“ přiznala jsem.
Nevypadal, že mi to věří.
„Byla jsem tam se školou.“
„Máte peníze, proč jsi nikam nejela?“ nechápal.
„A s kým asi? Ještě mi není ani osmnáct.“
Zmlkl. „Ty jsi vlastně strašlivě zanedbaná.“
„Nejsem zanedbaná.“
„Vyrostla jsi sama. Pochop mě, já vyrostl se svou sestrou a pod neustálým dozorem své matky. Ani otec nezůstával pozadu. Neumím si představit...“
A už se k tomu dostáváme. „Vyrostla jsem s Nikol. A pak s Míšou. A vypadá to, že teď dospívám s tebou.“
„Ano,“ zamumlal. „Je to dobrý nápad?“ Vpíjel se do mě zkoumavým pohledem. Jako kdyby se ptal: Co chceš?
„Mně se ten nápad líbí,“ prohlásila jsem.
„V tom případě...“
„V tom případě co?“ bojovně jsem vysunula bradu.
„V tom případě se mi líbí také.“
„Můžu mít ještě jednu otázku?“ zeptala jsem se bojácně.
„Zkus to.“
Zírala jsem na jeho rty, jako kdybych je tím už teď mohla přimět k odpovědi. „Měl jsi... Předtím než... Měl jsi předtím dívku? Miloval jsi nějakou?“
„Ne,“ hlesl. Vypadal, že chtěl ještě něco dodat, ale zmlkl.
„Děkuju.“
„Odpověz mi na ni taky.“
Zašklebila jsem se. „Ne, já také nikdy nebyla zakoukaná do žádné holky! I když je pravda, že Míšu nade vše miluju!“
Zakroutil hlavou, ale nespouštěl mě z očí.
Odtáhla jsem se od něj a opřela si hlavu o pelest. „Ne,“ špitla jsem. „Asi to mám stejně.“

„Musím ti už konečně představit Viléma,“ brebentila Míša, když si vedle mě sedala do poslední lavice u dveří. Lavice před námi byla od jisté doby prázdná. Nikdo se neodvážil zabrat místo po klukovi, který beze stopy zmizel. Navíc po něm zbyly jakési fiktivní vlkodlačí deníky, které svědčily o tom, že mu posledních pár let kapalo na maják.
„Hm. Tak proč tě někdy nevyzvedne u školy?“ zeptala jsem se.
„Nevím, asi je taky ve škole.“
„Ty nevíš, kam chodí do školy?“
„Ne. My moc nemluvíme,“ zakřenila se.
„Co děláte?“ Možná na to nechci znát odpověď.
„Kalíme.“
„Viděla jsi ho někdy ve dne?“ ušklíbla jsem se.
Našpulila pusu. „Ne. Ale to je na tom nejlepší! Na nic se neptá a já se na nic neptám. Jen pijeme a tancujeme. Je to miláček.“
No jasně, všichni si s někým choďte. A pak choďte za mnou a vyprávějte mi o svých miláčcích. Já to vydžím. Jsem přeci tvrdá holka... Co brečela naposledy před osmi lety, a pak několikrát před dvěma měsíci.
Na lavici mi padl stín. Přisedla si k nám Pěna a věnovala nám ten nejošklivější úsměv, jaký jsem kdy spatřila.
„Co chceš, tlusťoško?“ vyjela na ni Míša. Kdyby mohla, namíchala by jí smrtelný koktejl a nalila jí ho rovnou do chřtánu.
Pěna ji ignorovala, dívala se na mě. „Viděla jsem toho tvýho kluka.“
„Nemám kluka,“ oznámila jsem jí a chtěla se zvednout a odejít. Nevím kam, třeba na záchod, hlavně pryč od téhle brécy. Dřív mě bavilo se s ní hádat. Teď jsem měla jiný starosti.
„Byla jsem v univerzitní knihovně ČVUT a on se tam něčím probíral...“
„A co já s tím? Může si dělat, co chce.“
„Takže s ním nechodíš? Víš, to jsem si oddychla, vypadá, že je opravdu chytrý. Holka, co si může koupit kohokoliv jinýho, se k němu nehodí...“
„Jsi trapná, Pěno,“ oznámila Míša ledovým hlasem a hodila po ní sešit.
„Au, ty jsi trapná. Mluvím na tebe?“
„Mluvíš na moji spřízněnou duši. Jestli máš nějakej problém s ní, máš ho i se mnou, rozumíš? A teď vystřel. Petr by si o tebe neopřel ani kolo.“
„To uvidíme,“ mrkla na mě a zvedla se k odchodu.
Projel mnou osten žárlivosti a nejistoty. Nenáviděla jsme se za to.
„Petr chodí na ČVUT?“ zeptala se Míša.
„Myslím, že momentálně nechodí nikam.“ Jen k nám domů.
„Nevěříš tomu, že by na tuhle Petr bral, že ne?“ utěšovala mě Míša.
„Mně je to fuk.“
„Kecáš, Mirovská! Mně! Nech toho, nebo si to začnu brát osobně.“
Věnovala jsem jí smutný pohled. „Když já ho miluju,“ zašeptala jsem. Tak tichounce, že to mohla slyšet jen ona. Do očí se mi draly slzy.
„Já vím,“ kývala hlavou a vzala mě kolem ramen. „Ale to nesmíš říkat mně, ale jemu.“
„Když já mu to nemůžu říct. On je... On není...“
On je mrtvý. On není člověk.
Kousla se do rtu. „Je tajemný jako hrad v Karpatech. Není to kluk, se kterým bys mohla být celý život.“
Přikývla jsem.
„Kašli na to, Marcy. Láska je zázrak, který se už podruhý neobjeví. Nemůžeš ho ignorovat. Vrátí ti to. A bude to horší.“
Horší než myšlenky na jeho ruce, co se mě jen letmo dotýkají, na jeho rty, o jejichž dotyku si můžu nechat zdát, ale nic víc, na jeho vůni, kterou bych poznala mezi tisíci jinými, ale nikdy mi nebude doopravdy patřit?
Co může být horší?

Eva
Když jsem přišla o Kamila, dost mě to sebralo. Celé prázdniny jsem nevzala do ruky štětec. Až v září mě k tomu profesoři donutili, ale nebylo to ono. Nebyla jsem to já.
Snažila jsem se dostat svůj smysl života zpátky, ale moc se mi to nedařilo.
Marek se na mě díval ustaraně, ale to bylo asi tak všechno, co dělal. Čtyřikrát v týdnu jezdil do Prahy na přednášky a žil dál svým napůl zevláckým a napůl šprtovským životem. Spolu s Nikol.

Nikol
Úplněk sice nevyšel na Štědrý den, ale když jsem rodičům řekla, že nebudu tři dny před Vánoci doma, tvářili se divně. Rozčilovalo mě lhát, opravdu jsem někdy měla sto chutí jít za nimi a říct: „Mami, tati, jsem vlkodlak! A můj kluk, ten, co mi ho schvalujete, protože se dobře učí, je taky vlkodlak!“
Byla jsem strašně ráda, že to ví aspoň Marcy. Že existuje někdo, ke komu můžu být upřímná.
Jinak jsem měla akorát Evu a k té jsem měla dost daleko. Dřív jsme také neměly kromě malování nic společného, ale teď to bylo ještě horší, protože Eva už nemalovala ráda.
„Ukápla ti tam modrá,“ řekla jsem Evě na Hledíkově hodině malby.
Normálně by vyváděla jak divá, ale tentokrát jen pokrčila rameny. A mně bylo jasný, že to s ní jde do jetele.

Marcela
Míša seděla za mým psacím stolem, hrála si se svými tentokrát světle nazrzlými vlasy, cucala bonbón a dělala, že se pekelně soustředí na příklady na účtování záloh.
Markéta zrovna nakukovala do pokoje. Když se za ní zavřely dveře, Míša sešit odstrčila a šibalsky se na mě usmála.
„Nejsem Pěna, nepotřebuju jedničku. Vzpomínáš si, jak si ta tlusťoška šla stěžovat, že dostala jedna mínus?“
„Jo,“ zapátrala jsem v paměti. Říkala: no to mi teda vysvětlete, za co ten mínus mám!“
Probírala jsem se knihovnou a narazila na jednu ze svých oblíbených knížek. Nacházela se v ní moje nejoblíbenější pohádka. Jmenuje se Myší sněm a napsal ji Václav Říha. Není o princeznách, které zachránily myši, ani o chasnících, kteří vyzráli nad myším králem a vysloužili si za to odměnu.
Je to trochu netradiční pohádka a je docela krátká:
Myši se sešly na půdě a hořce si stěžovaly, že domácí paní si pořídila trojbarevnou kočku, která celou noc se plíží tiše po bytě, hubí myši. Předseda potkan žádal, aby se přihlásili řečníci, navrhovali, jak kočce zabránit v tom vraždění.
Bylo podáno mnoho návrhů, až jedna mladá myška pravila:
„Pod vykýřem visí koňský postroj a na něm jsou rolničky. Navrhuji, abychom jednu rolničku uhryzly a pověsily ji kočce na krk. Když se kočka připlíží, rolnička zazvoní, aby myši věděly, že mají utéci.“
Celý sněm volal: „Výborně! Výborně!“
Uhryzly rolničku a zvolily komisi, aby se uradila, jak by se kočce rolnička na krk pověsila. Sněm se rozešel, ale ta komise se radí dodnes, nijak se uradit nemůže. *
Pohádka bez konce. Ale připomínala mi v mnohém můj život, protože můj životní příběh neměl konec a nebylo moc, co by se o něm dalo říct.
Našla jsem řešení, jak z problému ven: Petr byl mé řešení. Ale s ním bylo spojeno tolik neznáma, že mě to děsilo.
Byla jsem jako ty myšky: lapena uprostřed řešení a nemohla se dopídit toho, jak to celé skončí.
„Ta holka učení miluje. Na jednu stranu jí to závidím. Taky bych chtěla něco takhle milovat. Takhle bezvýhradně,“ vytrhla mě Míša z přemýšlení.
„A co Vilém? Toho snad nemiluješ?“
K mému překvapení jen zakroutila hlavou. „Já a Vilém, to není jako ty a Petr. My prostě jen... paříme.“
„Já a Petr,“ zamumlala jsem. „Vždyť toho o něm taky moc nevím. On je... hádanka. Skoro nemluví o tom, co bylo. Jestli je tohle ta láska proklamovaná v knížkách, tak ti povím, že můžeš být ráda, že jsi jí byla ušetřena, protože z takové lásky máš jen žaludeční vředy a slzy, potoky slz.“
„Nikdy jsem tě neviděla brečet.“
„Však já taky nebrečela, než jsem ho potkala.“
Míša si mě zkoumavě prohlédla. „Něco mi tajíš, Mirovská.“
Přikývla jsem. A ona nevyzvídala. To na ní byla druhá nejúžasnější věc: když šlo do tuhýho, nechala mě být.

Petr
Ty tři úplňkové noci před Vánoci jsem strávil s Marcelkou. Viděli jsme snad všechny díly Doktora House, co byly natočeny. I když možná přeháním, protože toho chlápka nemám rád.
Seděli jsme vedle sebe na pohovce a já se úzkostlivě snažil se jí nedotýkat. Poslední dobou její myšlenky křičely: 'Nemysli na něj, ty debilko, je to upír, nemůžeš s ním nic mít!' A to bylo ještě horší, než když na mě myslela jenom jako na bratra.
Já na ni myslel jako na svoji životní lásku, která se nikdy nesmíří s tím, co jsem zač. Děsil jsem se chvíle, kdy potká nějakého člověka, zamiluje se do něj a bude s ním mít velkou rodinu. Jednou se to stane a já s tím nic nenadělám.
Vypnula televizor a podívala se na mě. V očích měla nevyslovenou výčitku.
„Co je?“ vyrazil jsem ze sebe.
„Štveš mě,“ zamumlala. Oči se jí zavíraly a rty pohybovala z posledních sil. Skoro jsem jí nerozuměl. Ale slyšel jsem její myšlenky. Říkaly: 'Ne, štve mě, jak hrozně tě chci. Neměla bych tě chtít, nejsi dobrý!'
„Co chceš, abych udělal, Veverko?“
„Dal mi pusu,“ vyhrkla a zavřela oči. 'Donutil mě přiznat ti, co k tobě cítím. Jenže v tom je problém, že ty mě nikdy k ničemu nenutíš', říkala si v duchu. Byla šílená nespavostí, dokonale mimo.
Usnula den před Štědrým dnem těsně nad ránem. Odnesl jsem ji do jejího pokoje. Byla klidná a spokojená. Nutilo mě to být také klidný a spokojený. Na příjezdové cestě zastavilo nové Audi jejího otce. Vracel se ze služební cesty. Vracel se do svého království smutku.
Už dlouho přemýšlím, kde jsem mohl potkat jeho mrtvou ženu. Ale nemůžu na to přijít.

Na Štědrý Den jsem za ní nešel. Zůstal jsem doma a koukal na Burianovy filmy.
Ona přišla za mnou a koukali jsme spolu.
Zazvonil mi mobil, tak jsem se pro něj natáhl. 'Karla', blikalo na displeyi. Nechtěl jsem to zvednout a už vůbec ne před Marcelou.
„Klidně si to vem,“ pokrčila rameny.
„Já nechci,“ špitl jsem.
Tázavý pohled, takový co říká: chci to vědět, ale nebudu tě nutit, abys mi to vysvětlil.
Chtěl jsem jí to vysvětlit. „Karla je upírka, která mě proměnila. Kdysi jsme se pohádali a od té doby spolu komunikujeme minimálně.“
„Od jaké doby?“
„Od roku 1878.“
„To je dlouhá doba.“
Mobil nepřestával vyzvánět.
„Zvedni to. Třeba ti chce popřát pěkný svátky,“ ušklíbla se. Byla v náladě.
„Nestojím jí o to,“ prozradil jsem jí. Stál jsem jenom o ni, ale ona nestála o mě.
„Můžu to vzít já? Ta ženská by měla být už dávno mrtvá. Jak asi zní hlas ze záhrobí?“
Pak mi došlo, že takhle veselá a optimistická je Marcela proto, že se po týdnu konečně pořádně vyspala. Nepochyboval jsem o tom, že mobil opravdu vezme a začne se s Karlou vybavovat. „Ne, vezmu to já. Ty jsi na ni příliš živá.“
Přijal jsem hovor a šel do kuchyně. „Vzal jsi mi telefon!“ slyšel jsem překvapený Karlin hlas. Zavřel jsem oči a zoufale se snažil uniknout moci, kterou nade mnou měla. Veselý tón jejího hlasu vyzníval morbidně v kontrastu se vzpomínkami na léta našeho soužití. Karla se snažila potlačit moji individualitu a udělat ze mě většího netvora, než kterým jsem.
„Neměl jsem na výběr,“ snažil jsem se o co nejlhostejnější tón.
„Ale prosím tě. Pořád mi nechceš odpustit Viléma?“ Zasmála se. „Byla s ním zábava! I s tebou bývala zábava, vzpomeň si.“ Vzpomínal jsem na naše společné noci. Souložili jsme tak zuřivě, že jsme zdemolovali dům, který si pronajala. A když jsme spolu nespali, opíjeli jsme se a zabíjeli.
„Co chceš, Karlo?“ zeptal jsem se.
„Zábavu! Máš nějaké plány na svátky?“
„Nemám žádné plány spojené s tebou.“
„To je ale škoda, Petroneli,“ zasmála se.
„Užij si smrt, Karlo. Jednou tě o ni někdo připraví,“ řekl jsem, zavěsil a hodil mobil na stůl. Opravdu mi volala, aby mi nabídla sex? Tak to je na mě moc. Ona je čím dál tím horší!
Přišla Marcelka a posadila se na kuchyňský stůl. Jak byla nevinná a nezkušená oproti Karle. „Bojíš se jí,“ řekla. Stačilo jí pár měsíců, aby na první pohled poznala, jak mi je.
„Karla je zkáza horší než mor,“ zamračil jsem se. „Když vymýtili mor, přišla Karla.“
„Kolik jí je?“
„270.“
„Fíha. Je hezká?“
„Ty jsi hezčí,“ ujelo mi.
Oči se jí rozšířily údivem.
Podíval jsem se ven. Za oknem poletovaly malinkaté vločky sněhu. Jedna neznamenala nic, ale spolu s ostatními tvořila závěje, které dělaly radost všem dětem z okolí.
Psal se 24. prosinec 2010 a já si nadával, že jsem polichotil holce, kterou mám rád. Ani století a půl na Zemi mě nenaučilo, že chovat se jako idiot je ztráta času.

Nikol
Na Štědrý Den dorazily mé dvě starší sestry Irina a Lada a jejich manželé. Hned po proměně zpátky v člověka jsem se snažila dát do kupy, abych je dokázala vnímat. Potřebovala jsem k tomu klid, ale hájovna praskala ve švech. Čtyři lidi navíc jsou znát.
„Co je jí?“ zeptala se Irina otce. Můj sluch byl pořád ještě vlčí, takže jsem to slyšela přes dvoje dveře.
„Je zamilovaná,“ řekl táta.
„Zamilovaná už je dlouho,“ odporovala Irina. „Tím to nebude.“
Irina byla vždycky protivně všímavá. Taky pracuje na oddělení vražd. Ještěže už tu nebydlí.
„Dej na ni pozor, tati. V poslední době tu evidujeme několik zmizení. Většinou se jedná o mladé dívky.“
Chvíli bylo slyšet jenom tátovo chození po pokoji sem a tam. „Nesouvisí to s těmi vlky?“
Asi zakroutila hlavou. „To bysme našli těla. Zvíře po sobě neuklidí.“
To bych netvrdila. Já jsem docela čistotná.
Zazvonil telefon. Chňapla jsem po něm. „Nováková.“
„Štolpa,“ hlásil se mi Markův hlas.
„Toho neznám,“ prohlásila jsem.
Zasmál se. „Jak je ti?“
„Jde to.“
„Ale dře to.“
„Trochu,“ přiznala jsem.
„Mám přijet?“
„Ne, to nejde. Museli bysme sem přistavět další místnost.“
„Až tak?“
„Jo.“
„Nebylo nám samotným v lese líp?“
„Jo,“ zopakovala jsem. O hodně líp. Kolem přešla Irina a povzbudivě se usmála. „Musím končit. Odposlouchávají mě.“
Zasmál se. „Hezký večer, lásko.“
„Taky.“ Položila jsem sluchátko.
„Točí se s tebou místnost, malířko?“ zeptala se Lada.
„Točí se se mnou celý svět.“ Z mnoha důvodů.

Marcela
Seděla jsem v obýváku před plazmovou televizí, koukala na svůj oblíbený film a cpala se lískovými oříšky, kterých mi dal Petr k Vánocům celý pytel. Přemýšlela jsem o tom, co mi před chvílí řekla Nikol: že se v našem městě ztratilo podezřelé množství mladých holek. Prý, ať si dávám pozor.
Ha, ha, jejich vrah si ke mně domů chodí, kdy se mi zachce. To si teda dávám pozor.
Nadskočila jsem, když si sedl ke mně na pohovku.
„Co je?“ zeptal se. Normálně jsem tak lekavá nebyla.
„Zrovna jsem na tebe myslela,“ zakuckala jsem se oříšky. Tak proto mi učitelky ve školce říkaly, ať nemluvím s plnou pusou. „Nikol mi říkala, že se policie zajímá o ty zmizelé holky.“
Věnoval mi smutný pohled. „Proto ses lekla?“
Pokrčila jsem rameny. Spíš mě překvapil.
„Víš, že bych ti nikdy neublížil, viď, že to víš?“
Odhrnula jsem mu vlasy z čela, abych mu viděla do očí. Bože, jak mě ten pohled ničil a uspokojoval zároveň! „Já se tě nebojím, Petře Hostovský,“ vyslovila jsem celé jeho jméno. Bojím se mít tě ráda.
Usmál se. Smutně, ale krásně. Jenom pro mě. „Odjedu,“ řekl. To sloveso ve mně vyvolalo zmatek.
„Kam?“
„Nevím, asi do Prahy. Tam se snad nějaká zatoulaná turistka ztratí.“ Říkal to, jako kdyby to bylo úplně normální.
„Děláš, jako kdyby ti to nevadilo.“
„Lituji toho každý den svého neživota.“
Odtáhla jsem se od něj. Měla jsem pocit, že se v jeho blízké přítomnosti udusím.
„Marcelo, to není věc volby. Nemůžeš to pochopit. Nežiješ v tom. Je to... nutkání, kterému nelze odolat. Bojoval jsem s tím, ale takový boj se nedá vyhrát. V tu chvíli to nejsem já, jen můj pud sebezáchovy.“
Wow. Snažila jsem se roztřídit si to v hlavě. „Dobře. Vrátíš se?“
„Chceš, abych se vrátil?“
Měla jsem říct ne. Cítila jsem, že už bych ho nikdy dřív nespatřila a určitě bych si v budoucnu ušetřila hodně problémů. Ale takovou budoucnost už jsem si představit nedokázala. A tak jsem řekla: „Ano.“
„Pak se zcela určitě vrátím, Veverko.“
A zmizel 'po Petrovsku'.
Kam říkal, že pojede? Do Prahy? Kdyby tak potkal Pěnu a oddělal ji. Zarazila jsem se. Na co to myslím? Vyskočila jsem z gauče a běžela do koupelny, kde jsem si opláchla obličej studenou vodou.
Dívala jsem se na sebe do zrcadla a přemýšlela, kde se ve mně tyhle myšlenky berou. Jako by vyzařovaly z mé samotné podstaty. Možná už se taky měním v upíra. Jsem přece předurčená. Otřásla jsem se.
Ne. Tohle nechci.

Nikol
Markovi rodiče pracovali a Eva odjela do Prahy. Prý si potřebuje provětrat hlavu. Nikdo jí v tom nebránil, už proto, že od Kamilovy smrti společensky téměr nežila. Mělo by mi jí být líto, ale ona smutnila pro kluka, který mě pokousal a jí chtěl udělat to samé.
Marek se učil a já seděla v druhém koutě jeho pokoje a malovala.
„Lada nám včera oznámila, že je těhotná,“ řekla jsem.
Přestal psát a zkoumavě na mě hleděl. „Jakože čeká dítě?“
„Ne, asi koně,“ ušklíbla jsem se, vstala a posadila se mu na klín. Zamyšleně mi ťukal prsty do zad.
„Jaký máš názor na děti?“ zeptal se. Nechápala jsem, proč je najednou tak napjatý.
„Moje dítě by nejspíš v mé nepozornosti vypilo terpentýn nebo spolykalo křídy,“ odfrkla jsem si.
„Ty nechceš děti?“
„Ne. Nejsem mateřský typ. Navíc se měním ve vlka, nevšiml sis? Kam bych to dítě dala na tři dny v měsíci? Do kojeňáku?“
Trochu se uvolnil. „Víš, já se bojím, že vlkodlaci mít děti nemůžou. Co by bylo s dítětem ve chvíli, kdy by ses proměnila? Bylo by z něj vlče? To je divná představa.“
„Hm. Nedělej si s tím těžkou hlavu. Nechci děti. Vždycky budeme jen my dva. Tak jako to bylo v Sexu ve městě 2.“
„Já nejsem Božský.“
„Ale jsi,“ políbila jsem ho a usmála se. „Nejbožštější na světě.“
Zabořil mi nos do krku. „Mě ale trochu mrzí, že nebudeme mít děti,“ zamumlal mi do kůže. „Možná by o tom mohl něco vědět ten Dozorce, vyšší upír, o kterém mluvil Tomáš.“
„A kde ho chceš hledat? Ne, ne, žádný vlčata.“
Zasmál se.
„A Tomáš byl pitomec,“ dodala jsem. Jednou jsme na něj narazili v lese a už jsme se ho nezbavili. Za začátku to bylo fajn, říkali jsme si: fíha, další našeho druhu! Ale pak už byl jen otravný.
Podíval se na mě. „Jak ho Marcy zabila? Není lehký zabít vlka holýma rukama.“
„To nevím,“ přiznala jsem. „Myslela jsem, že ho zabil ten Dozorce.“
„Marcy ho zná?“ Jeho fialková kukadla přetékala zájmem.
„Nemám ponětí. Mluvila jen o Petrovi.“
„Co ti o něm říkala?“
Zamyslela jsem se. „Vlastně nic. Tráví s ním všechen volný čas, ale skoro o něm nemluví. A když ano, je smutná a rychle změní téma.“
„Tak to by mohl být Dozorce.“
„Hm, kašlu na to,“ zamumlala jsem a začala ho líbat a svlékat.

Eva
Toulala jsem se sváteční Prahou a hledala nějaký záchytný bod. Ale měla jsem pocit, že můj život je u konce.
Tohle nebyl jen nějaký bláznivý nápad pomatené malířky, byl to opravdový žal. Chyběl mi Kamil. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle zblbnu do nějakýho kluka. Kluci byli paka a byly jich mraky!
Rozhodla jsem se a zaplula do nočního baru na konci ulice.
U vysokého stolku vedle pultu stál černovlasý mladík. Upíral na mě uhelné duhovky. Nabízely naplnění a smrt. Kývnul na mě. Němá pozvánka.
Vykročila jsem k němu.

Nikol
Když se Eva nevrátila ze svého výletu do Prahy a nikdo se jí nedokázal dovolat, pomyslela jsem na sebevraždu. Ale Eva nebyla typ holky, co skočí z Nuseláku.
Marek byl bez sebe. Nikdy jsemho neviděla tak rozčileného. Ani, když zjistil, že Eva chodí s krvelačným vlkodlakem. Ale jeho mladší sestra teď byla fuč.
Když zazvonil telefon, sáhla jsem po něm. Byla to Marcela. Měly jsme se dneska sejít. „Nemůžu přijít. Eva zmizela,“ vysvětlovala jsem.
„Zmizela? Jen tak?“ divila se. Podle mě se nebylo čemu divit, říkala jsem jí přeci, že se tu ztrácí mladý holky. Ale je možné, že se Evě stalo něco v Praze.
„Nevíme. Právě jsem se chystala za Markem. Obvolává nemocnice. Určitě je šílený strachy.“
„Můžu nějak pomoct?“ nabídla se.
„Jo, pošlu ti Evinu fotku. Kdyžtak ji rozešli známým, jestli ji neviděli. Máš pořád ten samý email?“
„Ano. Tak přeju hodně štěstí.“ Zavěsila.

Marcela
Ráno po probuzení mi bylo hlady špatně. Vyhrabala jsem se z peři a jen v košili se vydala do kuchyně. Velký dům není vůbec praktický, věřte mi. Udělala jsem si kakao, posadila se k snídaňovému pultu a otevřela notebook. Přihlásila jsem se do mailu, který jsem si zřídila už na základní škole. Na obrazovku mi naskočila fotografie usměvavé blondýnky.
„Dobré ráno!“ pozdravil mě táta.
„Ahoj,“ zamumlala jsem, srkla si kakaa a rozeslala fotku s prosbou všem lidem v seznamu.
„Kdo to je?“ zeptal se táta, když vyndával ze špajzu nějaké housky. Jde pozdě, zase bude snídat v autě.
„Sestra Nikolina kluka. Ztratila se.“
Zamračil se. „Přestává tu být bezpečno.“
„Pro mě je tu bezpečno dost, odmítám se stěhovat,“ upozornila jsem ho, než k tomu stačil cokoliv říct.
Zmlkl. „Užij si volno.“ Odešel.
Jen vteřinu potom stál na jeho místě Petr a zíral na Evinu fotografii. „Já vím, co se jí stalo,“ zamumlal.
Čekal, jestli mu na to něco neřeknu, ale nevěděla jsem co.
„I ty víš, co se jí stalo. Co jsem jí udělal.“
V tu chvíli mi to došlo a já se zachovala zcela neadekvátně: začala jsem se smát. Musel si myslet, že jsem se zbláznila.
„Marcelo.“
Snažila jsem se přestat, ale nešlo to. „Tys-tys jel do Prahy, aby ses vyhnul holkám z našeho města a sbalil-sbali tam sestru vlkodlaka, která tu žije celý-celý život.“ Sbalil a zabil, uvědomila jsem si. Pak mě smích přešel.
Obrátil oči v sloup. To okoukal ode mě.
„Ty jsi ale vůl. Nemohl ses jí zeptat, odkud je?“
„Ne, Veverko, takhle to nefunguje.“
„Prostě ji vidíš a má to spočítaný?“
„Přesně tak.“
Zadívala jsem se na Evinu fotku. Vypadala na ní plná života. Teď už to nebyla pravda.
„Zlobíš se na mě?“ zeptal se Petr.
„Ne.“ Měla bych se na něj zlobit. Chtěla jsem. Ale došlo mi, že kdybych měla volit mezi životem téhle blondýny a Petrovým životem, vyberu si jeho. Protože on byl nejslušnější, nejhodnější a nejchápavější kluk, kterého jsem za svůj krátký život potkala. A jestli být s ním znamenalo překousnout pár mrtvých holek, co se nabízely v baru, tak to budu muset přežít. Protože život v jeho nepřítomnosti znamenal život plný vzpomínek a úvah o tom, co asi dělá. A to by nebyl žádný život.
Podívala jsem se na něj. Stál tam v zeleném svetru a džínách a černé vlasy mu jako vždycky padaly do očí. Opíral se o kuchyňskou linku, dělil nás jen snídaňový pult, ale on se tvářil, jako kdyby nás dělila přinejmenším celá zeměkoule. A možná to tak bylo, jen jsem si to odmítala přiznat.

Nikol
Vila, ve které Marcy žila, se mi vůbec nelíbila. Byl to moderní dvoupatrový dům s rovnou střechou a velikými okny. Sršela z něja samoty a chlad.
Branka byla otevřená, tak jsem se vydala přímo k domu. Tam jsem potkala Marcelina tátu. Pustil mě dovnitř a vysvětlil mi cestu do kuchyně. Šla jsem moderní halou sladěnou do zelena a krátkou bílou chodbou do šedivé kuchyně, které dominoval chrom a luxus.
Na kuchyňském pultu seděla Marcy, vedle sebe měla položený zavřený netobook. Proti ní stál vysoký tmavovlasý kluk. Podíval se na mě a já pocítila strach a podřízenost. Najednou jsem strašně moc chtěla být vlkem. Něco mi říkalo, že ve vlčí podobě nade mnou nemá moc. On je Dozorce, přesně jak řekl Tomáš.
„To je Nikol,“ řekla Marcy a seskočila z pultu. Měla na sobě noční košili s ovečkou. Ten kluk, asi Petr, nevypadal, že by ji tak viděl poprvé. Zůstala jsem stát nerozhodně mezi dveřmi.
„Promiň,“ smutně se usmál. „Nic s tím pocitem neudělám.“
„Jakým pocitem?“ zeptala se Marcy.
„Jsem z něj nervozní,“ řekla jsem. To ovšem byla slabá slova.
„Můžu jedině odejít,“ nabídl se.
Přikývla jsem. „Děkuji.“ Odstoupila jsem od dveří.
„Jen jednou se krátce podíval na Marcy a odešel. Bylo to, jako když povolíte nataženou gumu, tak jsem se uvolnila.
„On tě může přinutit k čemukoliv, viď?“ zeptala se Marcy zamyšleně.
„A tebe?“
„Ne. Mě ne.“

Marcela
Silvestr se blížil. Pomohla jsem Nikol s nákupem. U hájovny zastavilo obrovské terénní auto. Vystoupil z něj Marek. Vypadal ztrhaně. Bylo mi ho líto. Pořád se nevzdával naděje, že se Eva vrátí. Ale já věděla, že se to nikdy nestane.
„Ahoj, Marcy,“ pozdravil mě a políbil Nikol na tvář.
Stiskla mu ruku. Vyzařovala z nich nekonečná láska a pochopení. Přemýšlela jsem, co vyzařuje ze mě a z Petra. Pochopení určitě ne.
„Zdravím,“ zamumlala jsem.
„Nakupovaly jste věci na Silvestra?“ zadíval se na tašky s vekami, salámy a šampusem.
„Jo,“ usmála se Nikol.
„Eva milovala oslavy. Třeba přijde. Třeba...“
„Eva nepřijde, Marku. Už nikdy.“ Nevím, proč jsem to řekla. Snad, že mi ta jeho nesmyslná naděje lezla na nervy. Snad, že jsem věděla, jak strašně bolestný a unavný je život v nejistotě.
„Jak to víš?“ zeptala se Nikol. V očích měla hněv.
„Žádná z těch ztracených holek se nevrátila. Jsou mrtvé, to je jasné,“ vymlouvala jsem se, ale Nikol to poznala.
„No tak, Marcy, co o tom víš?“
Marek nic neříkal, jen se na mě strnule díval a tiskl Nikolinu ruku.
Podívala jsem se na špičky svých zimních bot. „Petr ji zabil.“
„Jak... zabil?“ Nikol se třásl hlas.
„Je to upír, tak jak myslíš, že ji zabil?“ Hlas mi prosakoval dušenou hysterií. Nenuťte mě říct to nahlas!
„Upír?“ zopakoval Marek. S upíry se nejspíš ještě nesetkal.
„Vy bájná stvoření se navzájem neznáte?“
„Petr je vyšší upír. Dozorce. Popravčí. Nemůžeš ho zabít, Marku,“ šeptala Nikol. Nepřesvědčila ho. „Zabil Tomáše a tebe zabije taky. Úplně klidně. Holýma rukama.“
Marek se na mě podíval. Odsuzoval mě. Nevydržela jsem to. Sebrala jsem se a vydala se sněhem domů. Křupal mi pod nohama. Sáhla jsem do závěje a udělala kouli. Zahnula jsem do ulice, která rozhodně nevedla domů, ale za Petrem. Za chvíli jsem stála před činžákem. Vystoupala schody. Zazvonila. A mrštila po něm koulí. „Pojď ven.“

Petr
Šla přede mnou a umanutě šlapala do kopce. Vítr si pohrával s jejími ohnivými vlasy. Pruhovaná šála za ní vlála. Na vrcholu jsem ji doběhl a zastavil. Byli jsme sami, přesně jak chtěla, nemusela kvůli tomu podnikat cestu kolem světa.
Vzala mě za ruce. Měla je stejně ledové jako já. Mrzlo, až praštělo.
„Kdy jsi pil naposledy kafe?“ zeptala se.
„Nevím. V zimě trochu švindluji, není to podezřelé.“
Chvíli se dívala na naše ruce. V hlavě měla prázdno. Přesně to chtěla: mít vyčištěnou hlavu, dívat se na mě bez předsudků, poslouchat jen své srdce. „Já...“
„Chtěla jsi se mnou mluvit o něčem důležitém,“ připomněl jsem jí.
Pustila moje ruce, jako kdyby věděla, že mě tím připravuje o výhodu čtení myšlenek. Ale nevěděla to. „Měli bysme si ujasnit náš vztah,“ řekla a upřela na mne své zelinkavé oči.
„Vztah,“ zopakoval jsem a zamyslel se: „Jaký máme vztah?“
„To já právě nevím. Petře, já... já se opravdu snažila do tebe nezamilovat. Říkala jsem si, že to nemůže být tak těžké. Nejsem ta pitomoučká holka ze seriálů o upírech. Neustále jsi mi připomínal, že jsi nebezpečný. Ale já v každém tvém slově a dotyku cítila nekonečnou lidskost. Větší než u jakéhokoliv člověka. A tak jsem si řekla: Ok, Marcelo, ale ten kluk je vrah.“
„Jsem vrah,“ vydechl jsem.
„Ano, jsi. Viděla jsem to na vlastní oči. Viděla jsem hrůzu v Nikoliných očích. Viděla jsem Markovu ztrátu. A stejně tě miluju. Je to hrozné a nelidské, ale je to tak. Miluju tě přes všechno zlo kolem tebe. A asi to tak bude pořád, s tím jsem smířená, ale...“
„Než budeš pokračovat,“ přerušil jsem ji, „měla bys vědět, že tě miluju od první chvíle, kdy jsem tě viděl tancovat s Míšou v tom klubu. Za celých 162 let, co chodím po téhle zemi, jsem nikoho neměl radši než svoji rodinu. Ale kvůli tobě bych se vzdal každé vzpomínky na ně všechny. Teď možná řekneš: Super, milujeme se, ale nemůžeme spolu být, zůstaneme u přátelství. Ale já nikdy nebyl tvůj přítel, já tě vždycky miloval a chci, abys to věděla.“
„Já to vím,“ špitla. „A nikdy bych tomu nevěřila, ale dokážu přijmout, co jsi zač. Ale zatím nedokážu přijmout smrt. Ať už lidskou nebo tu tvoji. Já nechci umřít.“ Hlas se jí lámal. Nechtěla přijít o život. Ale já ji nikdy nechtěl připravit o život!
„Vždyť ty nezemřeš, Veverko.“
V očích měla slzy. Moje ufňukaná Veverka.
Přitáhl jsem si ji do náruče a hladil ji po vlasech. Zase voněly heřmánkem. Myslela na to, že takhle je šťastná, takhle jí to stačí. A mně to stačilo také, protože na víc nebyla připravená.
Nezáleží na tom, co přijde. Vždycky budu s ní.



Ve druhém dílu ZTRACENÝCH HOLEK se dozvíte např...
… kam se poděla Marcelina matka
… kdo je Vilém a co po Míše chce
… jak moc nebezpečná je Karla