II. ZAMILOVANÍ: Kniha druhá

Prolog
Upíři a vlkodlaci.
Moje minulosti, která se s mou přítomností a budoucností mísí víc, než jsem si myslela.
Připravovali jsme si s Petrem ingredience pro čokoládový dort, když jsem ji uviděla. Stála uprostřed naší luxusní kuchyně a v krátkých zelených šatech vypadala jako groteskní přízrak z minulosti. Čas jí však nepřimaloval ani vrásku. Chytla jsem Petra za zápěstí a opřela se o kuchyňskou linku.
„Mami?“ vydechla jsem.
Pomoc, křičely moje myšlenky. Sama do sebe bych to neřekla. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co by bylo, kdybych se setkala se svojí domněle mrtvou matkou. A odpor, který mě zalil, byl překvapující.
Točí se mi z toho hlava.



Marcela
Prázdninové sluníčko se do terasy opíralo plnou silou. Lehla jsem si na břicho a listovala časopisem, který informoval o vysokých školách a studiu v zahraničí. Nechtěla jsem ani jedno, ale můj táta tím byl posedlý. „Vycestujete za vzděláním!“ nabádal mě veliký červený nápis. Znechuceně jsem si odfrkla a odhodila noviny stranou.
Petr je sebral. „Měla bys přemýšlet o tom, co bude za dva roky.“
„Taky bych se jako předurčená měla stát upírkou,“ ohradila jsem se. Nelíbilo se mi, když byl za jedno s mým tátou. Jenže tohle byla nepřiměřeně krutá poznámka.
„A upíři přece žijí věčně, tak proč myslet na budoucnost,“ pokračoval ve stejném duchu.
„Tak jsem to nemyslela.“
„To bude tím, že jsi vůbec nemyslela.“
Jůva, naštvala jsem ho. Sedla jsem si. „Prostě nechci jít na vysokou. Je to zločin?“
„Ne.“
Vypadal, že chce něco dodat.
„Je to nezodpovědné a hloupé,“ řekl na konec. Mhouřil oči, protože mu do nich svítilo sluce. Natáhla jsem se po něm a stáhla ho k sobě na zem.
„Chci být nezodpovědná,“ zašeptala jsem.
Položil mi ruce na tváře. Jeho teplota byla o něco nižší než moje, ale v horku léta to bylo příjemné. „Vysoká je fajn, opravdu.“ Oči mu hořely upříností a snahou přesvědčeit mě, že dělám velkou chybu, když odmítám vysokoškolské vzdělání.
„Poslouchej ho,“ ozval se z domu tátův hlas.
Petr se usmál a já se zašklebila. Položila jsem mu ruku za krk, přitáhla si ho blíž a zašeptala mu do ucha: „Ne.“
„Ale proč?“ zašeptal stejně nesmlouvavě.
Protože mě to nebaví. Má dáti-dal. Bitva na Bílé hoře se odehrála roku 1620. Definici akciové společnosti nejdeme v obchodním zákoníku. Kecy a nic z toho vás nepřipraví na chování šíleného vlkodlaka nebo chození s vyšším upírem. „Protože to vidím jak ztrátu času.“
Pustil mě, vstal a skočil do bazénu. Když se vynořil, doplaval ke břehu a položil si čelo na složené paže. Z havranních vlasů mu odkapávala voda.
„Aspoň tu košili sis mohl sundat.“
Podíval se na mě, rychle si košili rozepl a hodil ji po mě. Bílomodrá látka dopadla těsně vedle ručníku, na kterém jsem seděla. Na stehně mi přistálo pár kapek. Vyskočila jsem, rozběhla se a skočila za Petrem. Omotal mi paži kolem pasu a něžně si mě k sobě přitiskl. „Neštvi mě, Veverko.“
Zasmála jsem se. Položila jsem mu dlaň na prsa a pomalu klouzala k břichu, kde mě zastavila jeho ruka. „Nepokoušej mě, Petříku,“ zamumlala jsem a odtáhla se. Tím debata o mé vysokoškolské budoucnosti skončila.

Seděla jsem v Petrově bytě a koukala s ním na Hotel Modrá hvězda.
Petr miloval staré černobílé filmy. Ale svět není ani trochu černobílý. Svět je barevný, tmavý a světlý, má mnoho stran a je jen na nás, kterou z nich přijmeme za vlastní.
„Dneska nepřijdu,“ zašeptal a věnoval mi smutný hladový pohled.
Kousla jsem se do rtu. „Na tohle si nikdy nezvyknu.“
Hořce se usmál. „Zvykám si 163 let.“
Položila jsem mu dlaně na tváře, abych ho přinutila ke mně zdvihnout oči. „Miluji tě.“
„Běž, Marcelko,“ odvrátil černočerný pohled. „Utíkej.“
Když měl tyhle své upírské nálady, bylo lepší se s ním nehádat. Hlavně proto, že když jsem pak šla sama ulicí, dolehly na mě ještě větší tíhou.

Příštího rána jsem si přerovnávala knihovnu. Potřebovala jsem něco dělat, abych nemyslela na to, kde byl můj milovaný celou noc. Byl na lovu. Bohužel ne na lovu vlkodlaků. Byl na lovu potravy. Pořád jsem to nesla dost špatně. Vůbec nezáleželo na tom, že už jsem to absolvovala tolikrát. Ani na tom, že ani Petr to nedělal rád.
Zaťukal.
„Pojď,“ špitla jsem.
Vešel a posadil se k mému psacímu stolu. Sledoval mě čilýma trochu nejistýma očima. Vypadal neskutečně dobře. Vypadal 'najedeně'.
„Všechny ty pohádky jsou jenom iluze,“ promluvil konečně.
„Pohádky nejsou jenom iluze. Každá pohádka má v sobě nějaké ponaučení,“ odporovala jsem.
„Jako například?“
„Podej někomu prst a on ti sežere celou ruku.“
„Tak tuhle pohádku chci slyšet.“
Vyhověla jsem mu.
„Jeden had se rozstonal a byl tak slabý, že nemohl lovit potravu. Ležel na břehu močálu a hlady podřimoval. Žáby se divily, ce se s hadem stalo, sedly si kolem něho do kruhu a kvákaly. Had se probudil a pravil, že prý pokousal dcerušku jednoho kouzelníka a ten ho za trest zaklel, aby vozil žáby na procházku.
Žáby běžely to oznámit svému králi; král vyšel z bažiny, sedl si hadovi na krk a za ním se usadili na hadím hřebetě jeho dvořané, řadou podle svých hodností. Had se s nimi plazil po břehu a prosté žáby běhaly v houfu za hadem pěšky.
Králi se to líbilo, ale po chvíli se mu zdálo, že had leze pomalu. Had se vymlouval, že je sláb hlady, a král nařídil dodávat hadovi denně několik prostých žab na posilněnou. Když had zesílil, sežral krále i s jeho ministry.“*
„Hm, tomu říkám politika appeasementu,“ zamumlal Petr.
„Politika čeho?“
„To nic,“ zakroutil hlavou, „to je taková věc z minulosti.“
Kousla jsem se do rtu. Neměla jsem ráda tyhle jeho 'staré záležitosti', které podle něj byly tak zřejmé, že se neobtěžoval je vysvětlovat.
„Nemám v hlavě Dějiny Evropy. Nevím, co je to politika... neumím to vyslovit.“
Nepatrně se usmál. „Politika, která vedla ke druhé světové válce.“
„Fajn.“ Stejně mi nebylo jasné, co má politika společného s tím, že had snědl všechny výše postavené žáby z bažiny.
„Pojď sem, Veverko.“
Sedla jsem si mu na klín a chvíli si pohrávala s jeho vlasy. „Takže už spolu zase chodíme?“ zamumlala jsem. Nemyslela jsem na jeho stravovací návyky jako na nevěru. Brala jsem to tak, že jednu noc v měsíci nejsme spolu.
„Ano,“ řekl prostě a políbil mě na krk.

Protože byly prázdniny a já kromě vymetání antikvariátů a skupování starých pohádek neměla nic na práci, rozhodl se Petr vzít mě do Itálie. Seděli jsme na dece pod jediným stromem na naší zahradě a plánovali naši společnou cestu.
„Chtěla bys letět?“
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou a zakousla se do obří nektarinky.
„Rozmysli si to. Ve vlacích je plno opilců a různých dalších pobudů.“
„Nechci letět,“ zopakovala jsem a strčila mu do pusy svoji nektarinku. Ukousl si, přikývl a na papír si napsal:

Zjistit odjezdy vlaků

„Máš pěkné písmo.“
„Léta praxe,“ zašklebil se a pokračoval v plánování. „Takže, máme dva týdny,“ odmlčel se. Dva týdny jsme měli proto, že vždy týden v měsíci Petr musel věnovat vlkodlakům a týden svým... chutím. „Stihneme dvě města. Možná tři.“
„Chtěla bych jet do Florencie,“ zadívala jsem se na něj. Dva týdny. Sama s ním. Ve městě plném umění. Jak romantické.
„Dobře. Tam jsem nějakou dobu bydlel. To bude fajn.“ Petr strávil v Itálii dvacet let. Nemám ponětí, co dělal zrovna tam, co ho tam táhlo. Možná to konečně zjistím.
„A když už budeme v Itálii, neměli bychom opomenout Řím a Vatikán.“
„Vatikán? Tam je všechno tak svaté,“ zamumlal. „Bojím se, abychom tam nenarazili na Viléma. Pokaždé, když jsem byl ve Vatikánu, byl tam také Vilém.“
„Co špatného vidíš na setkání s Vilémem?“
„Chci být jen s tebou. Žádní upíři, ani vlkodlaci.“ Až na to, že tam budu právě s upírem, který už zabil několik vlkodlaků.
„Vilém tu zůstane s Míšou,“ řekla jsem. „A my si prohlídneme Svatopetrské náměstí.“
Pohladil mě po tváři. „A nejen to. Vatikán, co není jen Náměstí sv. Petra.“
„Správně,“ usmála jsem se.

Vilém
Nesnášel jsem léto. Slunce mělo sílu a zkracovalo noci. Převaloval jsem se na posteli a přepínal programy. Na jednom dávaly Buffy, přemožitelku upírů. Těm ksichtům jsem se dokázal smát celý den. Co ti američani nevymyslí!
Můj pokus o příjemně strávené odpoledne zmařily zprudka otevřené dveře. Uskočil jsem před náhlým světlem. Jsem rychlý, ale světlu se nevyrovnám.
Zastínil jsem si oči a podíval se směrem k viníkovi. Zrzavá upírka v zelených šatech ke kolenům zavřela dveře a zářivě se usmála.
„Mohla jsi zaklepat, Heleno,“ zpražil jsem ji odsuzujícím pohledem a tiskl si pěst na čelo v domnění, že mi přestane bušit v hlavě.
„To není žádná zábava,“ povzdychla si a posadila se na postel. Já se ani nehnul. Tahle ženská je nebezpečná.
„Co chceš?“
„Chci vidět svoji dceru.“
„Nebráním ti.“
Švihla po mě znechuceným pohledem. Kráva jedna namyšlená. Nikdy jsem se nedivil, že si s Karlou tak rozumí. Divil jsem se ale, že její dcera je natolik jiná, že popletla hlavu našemu svatému Petrovi. „Viděla jsem ji s ním.“
Přestal jsem si tlačit na čelo a podíval se na ni. Byla krásná, okouzlující a nebezpečná. Seděla na mé posteli a přemýšlela, jak je možné, že se její dcera zapletla s upírem. „Petr nevěděl...“
„Změnilo by to něco?“ skočila mi netrpělivě do řeči.
„Asi ne.“
„Co spolu mají?“
Opřel jsem se o zeď. Co spolu mají? Všechno a nic. Čím více jsem jejich vztahu přicházel na kloub, tím méně jsem ho chápal. „Fyzicky spolu nemají skoro nic. Oni se snad ani nelíbají,“ zamyslel jsem se. Helena se trochu uvolnila. Ale jen na chvíli. „Ale jeden pro druhého by skočili do ohně. Opravdu.“
Ušklíbla se. „Co ty o tom víš?“
No jo, já jsem jen upír nižšího řádu – svinstvo. „Doufám, že tě Veverka pošle do háje.“
Postavila se a narovnala. Vlasy jí sahaly až k zádům. „Jsem její matka.“
„Petr je její kluk.“
Zas ten pohrdavý pohled.
„Pýcha předchází pád, Heleno. Pamatuj si to.“
Odešla a 'zapomněla' za sebou zavřít dveře. Chtělo se mi klít. Sbíral jsem síly, abych vylezl ze svého úkrytu za postelí a doplazil se ke dveřím dost blízko, abych je zavřel, ale někdo to udělal za mě. Míša.
Měla na sobě jen šortky a vršek od plavek. Její čerstvě opálená kůže voněla sluncem.
„Co to bylo za ženskou?“ vyhrkla a natáhla ke mně ruku. Nechal jsem se vytáhnout na postel.
„Marcelina matka.“
Vykulila šedivá kukadla takovým způsobem, že jsem se divil, že jí nevypadla z důlků. „Ta je mrtvá.“
„Nevypadala tak. Nebo aspoň ne v tom smyslu, jak to myslíš ty.“
Z toho se posadila vedle mě. „Ona je upírka. Taková jako Petr, když může na světlo.“
„Přesně tak.“
„Ale proč šla za tebou?“
„Ptala se na Petra. Na jejich vztah.“
Míša zakroutila hlavou. „Ona proti Petrovi něco má?“
„Myslím, že toho má hodně.“ Budoucnost nevypadala růžově.
„Ach, já to snad radši ani nechci vědět.“
„Já taky ne, Miško,“ souhlasil jsem.

Petr
Marcelka stála na špičkách a natahovala se do nejvyšší police pro mouku. Přestože ležela celý den na slunci, její kůže byla bledá. Pozoroval jsem oblé křivky jejího těla, kadeře padající na ramena, chodidla v ladné poloze baletky. Chtěl jsem ji tak moc, že se to téměř nedalo snést.
Klid, Petře.
Vstal jsem a natáhl se pro mouku místo ní.
„Díky,“ usmála se. „Uděláme ten nejlepší dort pod sluncem.“
Její otec měl narozeniny a ona mu chtěla upéct čokoládový dort. Ne, že by to někdy předtím dělala. Dal jsem jí pusu na tvář a zahleděl se na recept v kuchařce.
Když tu mi Marcelka silně stiskla zápěstí a opřela se o kuchyňskou linku. Podíval jsem se, co ji tak vystrašilo.
Nebo přesněji kdo.
Tohle byla hrozná zrada a nespravedlnost přírody. Mé tělo mě dokázalo varovat před přítomností vlkodlaků a obyčejných upírů. Na můj druh ovšem nereagovalo.
„Mami?“ zašeptala. Pořád mě držela za zápěstí, takže jsem mohl slyšet všechen ten zmatek v její hlavě.
Helena vypadala jako Marcelina o deset let starší kopie. Jak jsem si toho mohl nevšimnout?
Marcela mi věnovala zoufalý pohled. Nechtěla vidět svoji matku. Nechtěla vědět, že ji opustila, aby se mohla stát upírkou. Co vůbec dělala celé ty roky? A ví, jak ublížila tátovi? Jak ublížila jí?
Princezno Jasněnko...
„Pst,“ zašeptal jsem k ní a doufal, že se trochu uklidní.
„Co-co tu děláš?“ zeptala se konečně. Nepoznávala svůj vlastní hlas. Ani já ho nepoznával.
Helena se podívala na mě. „Chtěla bych být se svojí dcerou chvíli o samotě, Petře.“
Marcela s ní být o samotě rozhodně nechtěla. Tiskla mi zápěstí tak bolestně, že kdybych byl člověk, dávno by mi rozdrtila kloub.
„Tvá přání pro mě nejsou prioritou, Heleno.“
„Setkal ses s ní?“ zašeptala Marcelka.
„Neuvědomil jsem si to,“ řekl jsem. Měl jsem jí to říct, nebyla by tak šokovaná.
„Chci jen mluvit se svou dcerou, Petře. Dala jsem jí život. Co bych jí asi tak mohla udělat?“
„Mohla bys ji o něj připravit.“ Vzpomněl jsem si na Karliny děti. Na Josefíninu nenávist.
Věnovala mi pohrdaný pohled. Takový, kterého by Veverka nikdy nebyla schopna. „Mohla bych o něj připravit tebe.“
Zakroutil jsem hlavou. „Já nežiju.“
„Jdi mi z cesty, Petře,“ udělala krok k nám.
„Ne,“ řekl jsem.
Marcela mě pustila a postavila se přede mě. „V tomhle domě nemáš právo absolutně na nic. Nemáš právo chodit sem, protože jsi ublížila mému otci. Mluvit se mnou, protože jsi mě opustila. Nemáš právo vyhrožovat mému příteli. On byl se mnou, když mi šlo o život. Kdes byla ty? S kým jsi chrápala?“
Mluvila s ní jako s děvkou a myslela to vážně.
„Veverko,“ zamumlal jsem.
Zakroutila hlavou.
Pak jsem ucítil Viléma a uslyšel Míšu. „Marcy! Míří sem tvoje...“ Zarazila se ve dveřích. „Matka.“
„Máte vytvořenou docela pohotovou informační síť,“ prohlásila Helena.
„Jděte si s tím k šípku, řekla jí Míša to, na co jsem myslel celou dobu, jen bych použil jiná slova. „Tahleta tvoje... matka,“ ukázala na Helenu, „chtěla Vilíka necht shořet.“
„Neshořel by. Nebylo tam přímé sluneční světlo,“ prohlásila Helena znuděně. Její triumfální návrat se nezdařil a nějaká osmnáctka si dovolila na ni otevřít pusu. To je den!
„Na to vám taky sere bílej tesák, paní.“ Míša poodstoupila ode dveří a ukázala ven, čímž dala Heleně jasně najevo, kde má bílého tesáka hledat. Helena se na nás ještě jednou podívala. Ten pohled říkal: já se vrátím. A pomalu odkráčela.
Marcela si sedla na dlažbu a zády se opřela o lednici.
„Tvoje matka vypadá jako tvoje starší sestra,“ utrousila Míša.
„Moje matka vypadá jako pěkná mrcha,“ zamumlala Marcela a upřela na mě zoufalé zelené oči. „Vypadám taky tak? Jsem jako ona?“
Klekl jsem si k ní a položil jí ruce na ramena. „Ne. Ty jsi ta nejlepší holka, kterou jsem za celý svůj život potkal. Nejhezčí, nejmilejší, nejmilovanější na světě. Jsem do tebe blázen. Co jsi mi to jenom provedla?“
Zabořila mi ruce do vlasů a naprosto samozřejmě přitiskla své rty k mým. Byly teplé, měkké a sladší než všechna krev na světě. Ale já v tu chvíli na celý svět zapomněl. Neslyšel jsem ani její myšlenky, anebo jen na nic nemyslela stejně jako já. Dýchal jsem rychleji a šimralo mě v žaludku.
Nechtělo se nám přestat. Bylo to jako na chvíli ochutnat kousek nebe. Líbal jsem ji. Opravdu jsem ji líbal! A hladil ji po zádech a tiskl si ji na prsa.
„Veverko,“ vydechl jsem.
„Hm?“ Líbala mě dál. Nebránil jsem jí.
Slyšel jsem Míšu kráčet po cestě k bráně. „Dobrý den!“ volala.
„Zlato...“ Věnoval jsem jí poslední políbení. „Jde sem tvůj otec.“
Usmála se a vypletla mi prsty z vlasů. „Líbáš skvěle,“ zašeptala a vstala. Utíkala za svým otcem a snažila se mu vysvětlit, že nesmí do kuchyně.
Proč?
Zíral jsem na hnědou dlaždici a snažil se to pochopit. Pak jsem na to přišel: Chtěli jsme péct čokoládový dort.

Líbali jsme se celou noc.
„Tohle je nejlepší noc mého života,“ svěřil jsem se jí. No, ta noc, kdy jsem pil její krev, byla srovnatelná.
„Líbí se mi, že už neříkáš neživota,“ zašeptala.
„S tebou je to život.“
„Pověz mi, co víš o mámě.“
Povzdychl jsem si. „Potkal jsem ji před sedmi lety. Promiň, nedošlo mi...“
„Neomlouvej se. Jen mi řekni, co víš.“
„Moc toho není,“ pokrčil jsem rameny. „Karla mi ji představila jako svoji spřízněnou duši. Bylo mi to fuk. Nezajímala mě ani Karla, ani Helena.“
Mlčela. „Je to fuk.“
Pokračovali jsme v líbání.

Marcela
Nechala jsem Petra spát. Vlastně to bylo poprvé, co jsem ho viděla spát. Vypadal nezvykle bezstarostně.
Cupitala jsem tichým domem. Když se rozdrnčel telefon, málem mi to zastavilo srdce. Doběhla jsem do obýváku a sáhla po sluchátku. „Mirovská!“
„Marcelo? Tady Nikol.“
„Děje se něco?“
„Ne. Ano. Já nevím.“
„Proč mi voláš?“
„Protože se s Markem nemůžu usmířit. Opravdu mě naštval.“ Vzpomněla jsem si na jeho dubnový incident s Petrem.
„Tak se s ním neusmiřuj.“
„Ale já chci! Miluju ho!“
Jej. „Tak za ním jdi a začni ho líbat.“
„Skvělá rada,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se.
„Fuj, tohle nesnáším.“
„S kým tam jsi?“ ptala se Nikol.
„S matkou.“
„Co? Ta je mrtvá!“
„To jsem si taky myslela.“ Ale nebyla mrtvá. Stála přede mnou mladistvá a svěží. Měla moje vlasy a můj nos, ale nosila ho výš než já.
„Fíha, mám zavěsit?“
„Ne!“ Nechtěla jsem s ní být úplně sama. Bála jsem se, že mě kousne, tak jako Karla pokousala své děti. Ne, že by jí v tom mohlo zabránit, že držím telefonní sluchátko.
„Marcelo, nechovej se jako dítě,“ přikazovala. Stejně jako posledně. Tak jsem si ji nepamatovala. V mých vzpomínkách se na mě smála a četla mi pohádky.
„Měj se, Nik. Dej mu pusu a bude to dobrý.“ Zavěsila jsem.
„Kde je Petr?“ zeptala se.
Ach, vůbec mi nemusíš děkovat, že jsem kvůli tobě odložila svůj hovor s kamarádkou! „Ty to nevíš?“
„Ne.“
Hm, nejvíc tě naštvu, když ti neodpovím. „Co chceš?“
„Za prvé se mi nelíbí, jak se ke mně chováš, mladá dámo.“
„Hm, to se ti líbit nemusí. Mně se taky nelíbilo, že jsi odešla, stejně jako se mi nelíbí, že ses vrátila a čekáš, že ti za to budeme líbat nohy.“
„Jsem tvoje matka!“
„To něco znamená?“ Byla jsem naštvaná. Hodně.
„Myslela jsem si, že tě tvůj otec vychová.“
„Vychoval. Ale ty ne. Děvko!“
„Jsem děvka asi tolik jako Petr.“
„Jemu to dokážu odpustit, protože jeho miluju. Tebe ne. Nepřibližuj se ke mně, to je jediné, co od tebe chci.“
Její pohled byl chladný a odměřený.
„Nechováš se jako máma. Proto se ani já nechovám jako dcera.“
Zmizela. Jediné mrknutí a byla pryč. To mi dělával Petr, když jsme se poznali.
Sedla jsem si na schody a myslela na svou usměvavou maminku. Kam se poděla?
Ze schodů scházel táta. „Dobré ráno!“
Neodpověděla jsem.
„Je ti něco?“
Zakroutila jsem hlavou.
„Budu celý den pryč,“ sklonil se a dal mi pusu na čelo.
„Pozdravuj své obchodní partnery,“ zamumlala jsem.
„Jasně.“
„Tati?“ vzhlédla jsem k němu. Pořád to byl pěkný chlap. Navíc nechutně bohatý. „Proč sis celé ty roky nikoho nenašel?“
Posmutněl. „Po tvé matce? To nejde. Ona byla... Jedinečná. Nikdo druhý takový není.“
Jestli byla jedinečná, tak ta jedinečnost nějakým způsobem umřela. Možná je dobře, že neví, že cosi, co bývalo jeho ženou, chodí po zemi.
„Byla panovačná?“ zeptala jsem se.
Zarazil se. „Někdy. Ale nemyslím si, že se tak někdy chovala před tebou.“ Jeho pohled byl podezřívavý.
„Chovala se ke mně jinak než k ostatním?“ nechápala jsem.
„K tobě se chovala jako matka,“ pokrčil rameny. „K ostatním lidem už tolik ne. Byla to velice silná osobnost. Co si usmyslela, to měla.“
„To se ti líbilo?“ nakrčila jsem nos, jako kdybych cítila něco hodně nelibého.
Pokrčil rameny. „Miloval jsem ji.“
Pořád ji miluje. Jenže jeho žádný happy end nečeká.

Helena
Vyškrábala jsem se na střechu vily, kde moje rodina žila po mém odchodu.
Ta vila odpovídala prázdnotě, kterou jsem v sobě nosila celé desetiletí.
Ze dveří zrovna vyšel Jan a pokračoval ke garáži. Při pohledu na to, jak se pohybuje, se mi sevřelo srdce. Myslela jsem si, že už to mám za sebou, ale ta šílená láska tam pořád byla. Přitiskla jsem si prsty na spánky a bojovala s touhou jít za ním a začít ho líbat.
Ne, to mu nemůžu udělat. On teď žije jiný život. Beze mě. Říkají mi to ty roky, které se na něm podepsaly, zatímco mě tu zanechaly takovou, jaká jsem byla před deseti lety.
Nastartoval a odjížděl pryč. I já odešla.

Marcela
„Petříku,“ zašeptala jsem mu do ucha a vtiskla mu krátký polibek na rty. Na co jsem čekala tak dlouho? Líbání s ním bylo tak přirozené jako třeba dýchání! Bez toho, aby otevřel oči, ke mně vztáhl paže a připoutal mě jimi k sobě. Chvíli mě rozespale líbal a mně bylo hrozně... roztomile!
„Ne, ne, dneska nebudeme vstávat, Veverko!“ zamumlal, ale jeho rty neopustily ty mé ani na vteřinu.
„Vlastně...“ vydechla jsem a trošku se od něj odtáhla, „jsem slíbila Míše, že za ní přijdu do obchodu.“
Zamyslel se nad tím. „Ty mě odsud vlastně vyhazuješ.“
„Ne, jen tě žádám, jako svého kluka, abys bys mě tam dovezl.“
Otevřel oči a chvíli mě pozoroval. „To zní, jako kdybys věděla, že mám auto.“
„Jistěže máš auto.“
„Nikdy jsi mé auto neviděla.“ V tom měl pravdu. Když jsme někam vyrazili, šli jsme buď pěšky nebo jeli autobusem.
„Máš řidičák a plno peněz,“ vypočítávala jsem.
Mlčky si prohrábl vlasy. To dělal, když byl nejistý. „Jo, mám auto.“
„Jaký?“
„Hádej,“ zasmál se.
„Červený.“
„Ty budeš hádat barvu? Tak to jsem nečekal.“
„Nevyznám se v autech.“
„Evidentně.“
„Neštvi,“ vtiskla jsem mu rychlý polibek. Ať žijí ženské zbraně.
„Tak zkus aspoň značku.“
„To tu budeme ještě zítra,“ odporovala jsem.
Zakroutil hlavou a sáhnul pod polštář pro tričko. „Tak pojď, ukážu ti svoji 'káru'.“

Můj otec preferoval drahá auta mafiánského vzezření. Černý lak a kouřová skla, to bylo jeho. V takových autech jsem se vozila celý život.
Oproti tomu Petrovo auto bylo medově oranžové, téměř do hněda, velké a neuvěřitelně roztomilé. Schovával ho přede mnou v jedné z garáží asi dvě minuty chůze od jeho bytu. Tvář se mi automaticky roztáhla do úsměvu.
„Líbí se ti?“ zeptal se Petr.
„Jistě, že se mi líbí. Je bonbózní! Tak krásně kulaté.“
„Kia Sportage. Výkonná, s nízkou spotřebou.“
„Nerozumím ti,“ oznámila jsem mu. Příliš cizích slov. „Ale je úžasná. Říkáš jí nějak?“
Zašklebil se. „Ne. To já nedělám. Nepojmenovávám věci.“
„Já bych ji pojmenovala. Kia Sportage, to je divný.“
Otevřel mi dveře. Zaplula jsem do černé sedačky. Ve vteřině seděl vedle mě a startoval. „Proč vlastně nejedeme do Itálie Kiou?“ Přejela jsem prstem po vestavěném CD přehrávači.
„To by nebyla taková zábava,“ zamumlal.
„Mně přijde Kia dost zábavná,“ odporovala jsem.
„Řeknu ti to asi tak, Italům by taky přišla zábavná. Nechci o Kiu přijít.“
„Jasně.“ V Itálii se tolik krade? Nevěděla jsem, jestli mu to mám věřit. Stiskla jsem Play a prostor naplnila písnička od Coldplay. „Mimochodem, ráno jsem mluvila se svou matkou.“
Málem zapomněl zastavit na červenou. Prudce šlápl na brzdu. „Co?“
„No... Telefonovala jsem s Nikol a ona tam najednou stála. Vyhodila jsem ji. Petře, já s ní nechci mluvit. Možná bych měla, protože je to moje matka. Ale já jí tak nějak nedokážu odpustit, že nás opustila kvůli světu, který tebe tak ničí.“
Semafor se zbarvil do zelena a Kia se rozjela. Chvíli se Petr jen díval na cestu a mlčel. Těsně před odbočkou z města zamumlal: „Tohle záleží na tobě, Marcelko. Můžeš s ní mluvit. Nemusíš s ní mluvit. Řiď se jen tím, na co jsi sama připravená.“
„To kdybych věděla,“ špitla jsem.
Petr projel kolem značky hlásající, že se nacházíme ve vesnici, kde žila Míša.
„Vyzvedneš mě v pět?“ zeptala jsem se.
„Já a Kia?“
„Jo, ty a Kia.“
„Tak v pět.“
Zastavil před obchodem s nápisem

Bio výrobky Kolouch.

Dala jsem mu pusu na tvář a utíkala ke dveřím. Do nosu mě ihned uhodila slaná vůně kozího sýra. „Jak tady v tom smradu můžeš vydržet, Watsonová?“ Zašklebila jsem se na Míšu. Toto léto měla černé vlasy s červenou ofinou. Seděla za pokladnou a malovala si na staré účtenky.
„To takhle nesmrdí pořád. Teď to přivezli.“
„Viděla jsi to auto?“ ukázala jsem na prázdný plac před jejich obchůdkem a posadila jsem se se skříženýma nohama na pult.
„Hm. To je Petrovo?“
„Jo.“
„Nezvyk, co? Jsi zvyklá na temný odstíny.“
„Je to úžasný auto. Úžasný jako Petr.“
Obrátila oči v sloup. Nechápala moji permanentní zamilovanost. Ještě nepotkala toho pravého. A pochybovala jsem, že ten pravý se objeví právě tady v tomhle smradu. Kdepak, Míšin pravý by se nikdy neukázal v obchodě, jako je tenhle. V takovém zdravém obchodě plném mléčných výrobků, mouky a šátků z přírodních materiálů.
„Máš vůbec nějaký volno?“ zeptala jsem se jí.
Přikývla. „Každej druhej den. Máma se asi uhodila do hlavy. Co tvoje máma?“
Kousla jsem se do rtu. „Nevím. Nechci to vědět.“
„No, jen si říkám, že tvoje reakce na ni je... nezvyklá. Víš co, myslela sis, že je mrtvá...“
„Ale ona je mrtvá.“
„Víš, jak to myslím,“ nenápadně nakoukla do skladu, jestli nás někdo neposlouchá.
„Hele, kdyby chtěla, mohla s námi přeci zůstat i tak. Petr je taky upír a přitom je se mnou.“
„Petr už je tu dost dlouho na to, aby se naučil ovládat. Umíš si to představit, mít najednou chuť na vlastní dceru? Co to pro ni muselo být?“
„To máš z těch seriálů? Ty seriály lžou, Míšo.“
„A co když ne?“
Pak jsem ke své matce byla nespravedlivá, to se mi snažila říct. „Neměla se tím stát.“
„Táta o tom ví?“
„Ne. Nemůžu mu o tom říct. Prostě nemůžu.“ A vlastně už jsem mu to všechno řekla. Jenže spal.
„Ale o tý Itálii jsi mu už řekla, ne?“ změnila téma.
„Jo,“ zamračila jsem se při vzpomínce na škemrání a přesvědčování, že jsem dost stará, abych jela se svým klukem do ciziny. „Bylo to peklo, ale vyplatilo se to.“
„Takže pojedete? Kam?“
„Do Florencie a do Říma.“
„Pěkné,“ pokývala hlavou. „Kdyby Vilém mohl přes den ven, možná bych ho taky čas od času vyvenčila. Být upírem, to je hrozně nepraktická věc. To bych se snad radši oběsila.“
„Ty, taková sova?“
„Noční život není všechno.“
To mě překvapilo. Vypadá to, že nám Míša pomalu ale jistě dospívá.

Vilém
Pozdě v noci jsem Petra přepadl v jeho bytě. „Čau, strejdo,“ zubil jsem se na něj, protože jsem věděl, že ho tím štvu.
„Čau, pakoni,“ otituloval mě.
„Čím to, že nejsi u své milované?“ rozvalil jsem se mu na gauči. Já gauč neměl. Mně stačila postel. Pro upíra je postel nejdůležitějším zařízením v bytě.
„Musím zabookovat pokoje ve Florencii a v Římě,“ řekl opatrně. Určitě se bál, že tam za nimi přijedu. Ale mě teď Itálie nelákala. Byla rozpálená a přeplněná turisty.
„Florencie? Hmmm, pozdravuj Francescu,“ zasnil jsem se. Francesca byla dcera jeho bytné. Někdy kolem roku 1970. Byla to krásná hnědovláska oblých tvarů.
„Zbláznil ses? Francesce už bude padesát! Nemůže se na mě pamatovat.“
„Na tebe ne, ale na mě ano,“ zašklebil jsem se.
„Ty jsi opravdu vůl. Co jsi s ní měl?“
„Ehm.“
„Lžeš.“
Nelhal jsem. A právě proto jsem změnil téma. „Proč ji tam bereš?“
„Já ani nevím,“ přiznal. „Asi jí chci ze sebe ukázat trochu víc. Asi ji opravdu miluji.“
„Nebojíš se, že tě právě tam chytí tvůj pravidelný záchvat je-tu-moc-velký-klid-stěhuju-se?“
„Bojím. Ale myslím, že mám ještě dost času.“
„Kolik?“
„Rok, řekl bych.“ Nepřemýšlel nad tím. Asi se to opravdu dalo odhadnout.
„Co potom?“ zajímal jsem se.
Položil si hlavu do dlaní. „Potom budu muset jít.“
Hrozný úděl předurčených.
Podíval se na mě. „Zůstaneš tu?“
„Jo. Je tu sranda,“ prohlásil jsem, i když poslední dobou už tu taková sranda nebyla.
„Děkuju.“ Co bych neudělal pro rodinu, že?

Ležel jsem v trávě a díval se na bezhvězdné nebe. „Život ve městě je suck,“ řekl jsem, sedl si a vytáhl z kapsy krabičku cigaret.
„Ty kouříš?“ divila se Míša. Seděla na opěrátku lavičky a klimbala nohama. Vypadala tak bezstarostně, až byla k nakousnutí.
„Jen, když jsem ve stresu.“ Zapálil jsem si.
„Řekneš mi, proč jsi ve stresu?“
Řeknu, protože mi dáváš i jinou možnost. „Helena možná odejde. Možná ale nezapomene o tom, co se tu děje, spravit Karlu. A ta přijde. Určitě.“
„A co se tu děje?“
Potáhl jsem z cigarety. Bože, to je svinstvo. „Petr se zamiloval, to se děje. Karla se vždy chovala, jako kdyby byl její, jako kdyby na něj měla právo. A on si dovolil to zpochybnit a opustit ji. Dokud byl sám, byla tu naděje, že se vrátí. Ale teď už se nevrátí. Potkal holku, na kterou čekal víc než jedno a půl století. Petr není typ kluka, který by opustil svoji životní lásku, a Karla to ví.“
Míša se kousla do rtu a zadívala se někam mezi stromy. „Co s tím Karla udělá?“
Ach, na to jsem neznal odpověď. Karla byla nevyzpytatelná sobecká mrcha. Mohla by udělat cokoliv. „Možná přesvědčí Marcelu, aby Petra nechala.“
Ušklíbla se a pohodila havrannými vlasy. „Marcy je do něj blázen.“
Zaposlouchal jsem se do zvuků noci ve městě. Řeka, autobusy, zpěv opilců. „Andělé taky nepotřebuji karimatku!“ křičel někdo. Měl jsem chuť na jeho krev. Krev opilých lidí chutnala jako nejlepší víno, jaké jste kdy pili. Párkrát jsem s Karlou vyrazil na hon... Ale to je její příběh. Karla byla krutá, silná a nic ji nedokázalo zastavit při honbě za něčím, co si usmyslela. „Myslím si, že Karla přijde Marcelu zabít.“
Míša mi věnovala vystresovaný pohled.
Škoda, že už se nelíbáme.

Petr
Líbání vám o člověku řekne víc než slova. Už první dotek rtů vám napoví, jestli je sebevědomá nebo stydlivá. Jestli si potrpí na hloubku nebo na něžnosti. Z toho, co dělají její ruce, vyčtete, jak moc vás chce mít blízko. A když přestane a podívá se vám do očí, vyčtete z nich, jak moc vás miluje.
Přemýšlel jsem o líbání, když se na balkoně mého bytu objevila Helena. „Vítej,“ usmál jsem se. Dneska mě nikdo nenaštve.
„Jaké úmysly máš s Marcelou?“ vypálila.
„Jen ty nejlepší.“
Nedíval jsem se na ni, pozoroval jsem ruch ulice, ale cítil jsem vlnu hněvu, kterou v ní má slova vyvolala.
„A ty?“
„Cože?“
„Jaké s ní máš úmysly? Nedovolím ti...“
„Nechci jí ublížit!“ utnula mě.
„Ne?“ Nevěřil jsem jí ani slovo.
„Ne. Ale vypadá to, že už má přítomnost jí... leze na nervy.“
„Neměla ses vracet. Ne tak pozdě.“
„Dřív to nešlo.“ Její hlas zněl překvapivě rezignovaně.
„Co jsi dělala? Honila s Karlou opilce? To je jedna z jejích oblíbených zábav.“
„Vůbec nevíš.“
Odešla. Dokonce dveřmi. A zase byl klid. Takový, který mě dusil.

Helena
Někdy se člověk dostane do situace, kdy se musí rozhodnout, jestli obětuje své bližné nebo sám sebe.
Když je odvážný, rozhodne se obětovat se.
Říká si: vyřeším tu situaci a vrátím se.
Ale co když na něj už nikdo, dočista nikdo nečeká?
Pak si uvědomí, že mnohem odvážnější je obětovat své bližné. Protože bez nich jeho život za nic nestojí.