II. ZAMILOVANÍ: Kniha třetí

Prolog
Žila v moderním studeném domě. Tyhle novodobé krabice jsem nesnášela. Po světě chodila hrdě ale s nosem přilepeným k chodníku.
Nechápala jsem, co na ní Petronel vidí.
Běžela po bílé cestičce a vlasy za ní prostě vlály. Akvamarínová blůzka jí příliš odhalovala bujnou hruď. Seprané tříčtvrteční džíny ji zbytečně srážely. Veškerá kultura žádná. Rozrazila branku a pokračovala ulicí do centra. Sledovala jsem ji do starého zděného domu.
'Hostovský', přečetla jsem si na dveřích, které odemykala.
„Tak tady Petronel bydlí?“ usmála jsem se na ni a zavřela za sebou dveře. „Nikdy jsem tu nebyla. Provedeš mě, Marcelo?“
Provedeš mě svým nicotným životem? Prozradíš mi, na co jsi ho nachytala?
Život je přesně takový, jaký si ho uděláte. A to platí i po smrti.


Marcela
Ležela jsem na koberci, rovnala si záda a sledovala stíny na stropě. Ticho protnulo zaklepání na balkonové dveře. Posadila jsem se, abych dosáhla na kliku, a otevřela. Petr si ke mně klekl a začal mě líbat. Rty měl měkké a teplejší než já. Jeho ruce mi putovaly po zádech k bokům. Položila jsem se zpátky na zem a jeho stáhla s sebou. Opíral se o paži, aby mě nemačkal a nepřestával mě líbat. Moje prsty mu sklouzly po krku k límečku a pomalu rozepínaly knoflíčky černé košile. Po chvíli mi ruce sklouzly po jeho nahé hrudi k pásku u kalhot. Bleskově mě chytl za zápěstí a zarazil se, rty pořád přitisknuté k mým, oči přivřené slastí. Zkameněli jsme.
„Musím ti něco říct, Veverko.“
Ta věta chvíli visela ve vzduchu. Když jsem se konečně odvážila nadechnout, uvědomila jsem si, že jsem ve stresu. Chytla jsem ho za pas u kalhot a přitáhla si ho blíž. Dopadl na mě plnou vahou a drtil mi pánevní kosti, ale kašlala jsem na to.
„Ššš,“ konejšil mě, opustil mé rty a políbil mě na spánek. Jeho dlaň mi něžně putovala po čele a po vlasech k bradě, krku a rameni, kde se zastavila.
Konečně se na mě podíval. Topila jsem se v černých hlubinách a čekala, co řekne.
„Víš, co jsem zač,“ začal.
Přikývla jsem. Byl upír vyššího řádu. Mohl na světlo, ale měl na starosti ostatní bájná stvoření. Která chodí po zemi.
„Víš, že dělám jisté věci, které dělat nechci.“
Např. spí s mladýma holkama a vysává je. „Co se děje, Petře? Prostě to vysyp.“
Odtáhl se a posadil se na paty. Najednou byl nesvůj a vystresovanější než já před chvílí. „Já už to tu nevydržím,“ zašeptal.
„Co nevydržíš?“ Chytla jsem ho za ruku, vytáhla se do sedu a doufala, že se neděje nic zlého.
„To ticho. Ten poklid. Nic se tu neděje. Nebyl jsem stvořen, abych tu s tebou chytal lelky, i když bych moc chtěl. Musím pryč. Aspoň na nějakou dobu.“
Hm, moc jsem to nechápala. „Odcházíš?“
Vytáhl z kapsy papírek s několika číslicemi. Uvědomila jsem si, že do té doby jsem neměla jeho telefonní číslo. Nepotřebovala jsem ho. Byl pořád se mnou.
„Já tomu nerozumím. Kam půjdeš?“
„To nevím. Půjdu, kam mě nohy ponesou.“
„Půjdeš za nebezpečím.“
Přikývl.
„Necháš mě tady.“
Najednou mě držel v náručí. „Nemůžeš jít se mnou. Musíš dodělat ročník. Chtěl jsem počkat do prázdnin, ale nejde to.“
„Kdy se vrátíš?“
Zbytečná otázka. Neví ani, kam půjde, jako by mohl vědět, kdy se vrátí?
„Vrátím se,“ slíbil.

Opravdu byl pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit. Došlo mi to, až když jsem se v sobotu ráno probudila a on neseděl na mé posteli a neusmíval se na mě. Neseděl se mnou u snídaně. Nepřišel za mnou k bazénu. Nepochválil mě, že jsem si k obědu dala řecký salát. Nestrkal mi do ruky úkol z účetnictví, který jsem určitě měla plný chyb. Večer mi nečetl z jinak dost nudných Povídek malostranských.
Zhasla jsem a slzami promáčela celý polštář, takže jsem si musela dojít pro jiný.
Celou neděli jsem nepromluvila. Jen, když se mě táta zeptal, co mi je. Nelhala jsem mu. „Petr musel na nějakou dobu odjet.“
Přikývl a dál se cpal míchanými vajíčky. Teď by ho měli vidět jeho makléři.

V pondělí ráno jsem zaplula do své lavice a připadala si jako stín.
Míša to poznala. „Jsi skoro průsvitná, Marcy.“
„Tos vystihla.“
„Tradiční otázka: Kdo ti to provedl?“
„Petr.“
„Co s ním?“
„Je fuč.“
Zarazila se. „Fuč?“
„Zeptej se na to Viléma, prosím.“
„OK.“
Chvíli jsme byly ticho.
„Viděla jsem Nikol s Markem.“
Zarazila jsem se. „Jako lidi-Nikol s Markem?“
Zašklebila se. „Jo.“
Zamyslela jsem se. O Nikol jsem už asi rok nic neslyšela. Bylo to tak, že buď zavolala ona mně, nebo jsme se neviděly. Já ji nikdy nikam nepozvala, protože jsem měla pocit, že bych tím uškodila jejich vztahu. Tak trochu chodím s klukem, který zabil sestru jejího kluka. „Jak vypadali?“
„Líbali se jak diví.“
Přikývla jsem. „To jsem ráda.“
„Ty, hele, když tu Petr není, nechceš jít do toho novýho klubu, co otevřeli?“
Zakroutila jsem hlavou. „Ne. Ještě ne.“
Věděla jsem, že musím trochu žít, abych na Petra pořád tak nemyslela. Ale ještě bylo moc brzo.
To je, jako kdyby umřel.
Ale on neumřel.
Sakra, Marcelo, vzpamatuj se!

Po škole jsem vytáhla Petrovo číslo a asi hodinu na něj zírala, než jsem se odhodlala sáhnout po mobilu a zavolat mu. Zvedl mi to takřka okamžitě.
„Marcelko!“
„Ahoj,“ vydechla jsem a opřela se zády o zeď, abych udržela stabilitu. Chyběl mi. Neviděla jsem ho dva dny a chyběl mi jako nikdy, protože se mi ještě nestalo, že bych nevěděla, kdy ho uvidím příště. „Nevolám nevhod?“
„Ty nikdy nevoláš nevhod. Můžeš volat pořád. Vlastě by se mi líbilo, kdybys mi volala neustále.“ V pozadí jsem slyšela neidentifikovatelný šum.
„To nejde,“ řekla jsem. „Kde jsi?“
„Neřeknu ti, kde jsem, Veverko.“ I přes telefon jsem v jeho hlase slyšela úsměv.
„Proč ne?“
„Není to bezpečné.“
„Čím míň lidí ví, kde jsi, tím míň upírů tě bude otravovat? Myslela jsem, že chceš, aby tě otravovali.“
„Upíři a vlkodlaci jo, vyšší upíři... Po těch už tolik neprahnu.“
„Řekl jsi Vilémovi, kde jsi?“
„Ne.“
Zasmála jsem se. Měl Viléma rád, ale když ho delší dobu neviděl, vůbec se nezlobil. „Proč tě Vilém tak štve?“
Chvíli byl ticho. Pak zamumlal: „Musím si dávat pozor na pusu, když jsem s ním.“
„Nevěříš mu?“ nechápala jsem.
„Hm... Jak v čem. Hlavně je tu pár věcí z minulosti, o kterých neví a já se nikdy neodhodlal mu o nich říct.“
Teď jsem chvíli mlčela já. „Nejspíš jsi o nich neřekl ani mně.“
„Nikdy jsem je neřekl nahlas.“ Slyšela jsem jeho nejistotu a touhu změnit téma.
„No, nejspíš se mě to netýká.“
„Ani trochu.“
Ticho. Tedy, ne úplné ticho, šum v pozadí dokonce trochu zesílil. Co to je? Řeka? Takhle to zní, když se valí hodně vody.
„Jak ses dneska měla?“ Okamžik změny tématu.
„Hmmm, ani nevím. Nebyla se mnou sranda.“
„Nefňukej, Veverko.“
„Nefňukám. Jsem silná nezávislá mladá... dívka.“ Možná, že kdybych na konci toho prohlášení nezakolísala, zbaštil by mi ho.
„To jsi, jen to nevíš. Naučila ses, že ti pořád stojím za zády.“ Zasmál se, ale smutně.
„No, tak se to odnaučím,“ prohlásila jsem.
Na chvíli mi bylo dobře. Na chvíli. Než jsem zavěsila.

„Víš, co bych moc chtěla?“ zamumlala Míša uprostřed hodiny Managementu.
„Schopnosti managera?“ zopakovala jsem, co jsem si zrovna psala do sešitu.
„Ne, chtěla bych umět posunout čas. Uvědomuješ si, že za rok touhle dobou budeme po maturitě, možná už i přijatý na vysokou a hlavně: budeme mít tříměsíční prázdniny?“
Ne, neuvědomuju. „Jak si představuješ vysokou?“ zeptala jsem se.
„Hm,“ dala si tužku do pusy a zahryzla se do ní, jakože strašně přemýšlí nad zápisem na tabuli. „Budu chodit jen na ty hodiny, který se mi budou líbit. A na koleji poznám plno nových lidí a uděláme si partu a budeme chodit kalit. Domů budu jezdit jen jednou za měsíc,“ vypočítávala. „Možná až za dva.“ Najednou se zarazila. „Ne, za jeden. Michelle by bylo smutno. I tak jí tam bude smutno.“
Kdybych ji neznala, opravdu bych jí uvěřila, že jí v celým baráku nejvíc záleží na psovi.
„A co Vilém?“ zeptala jsem se.
„Vilém si najde nějakou jinou roštěnku,“ prohlásila. Nevypadala, že jí to vadí.
Přestala jsem psát a sjela ji zkoumavým pohledem. „On tu bude i za deset, dvacet, sto let a pořád bude stejný. Není to divná představa?“
Míša pokrčila rameny. „Neplánuju se s ním vídat. Prostě si řekneme: bylo nám dobře, tomu alkoholu, co jsme vypili, taky, měj se hezky, pa.“ Zvedla ke mně oči. „Já si neplánuju blízkou budoucnost s upírem. To ty.“
Měla pravdu. „No jo,“ špitla jsem.
„Jak to vidíš dál?“
„Nevidím.“
Věnovala mi podezřívavý pohled. „Existují jen tři možnosti. Život, smrt a život po smrti. Kterou si vybereš?“
„Bože, o čem se to bavíte?“ otočila se na nás Pěna, která byla nucena sednout si do Tomášovy bývalé lavice před námi, protože v její lavici přímo před katedrou seděla Nela a dopisovala si písemku.
„O jednom seriálu,“ odbyla ji Míša a rukou jí naznačila, ať se zase otočí a vzorně opisuje.
„Jste jetý.“
Jo, jsme jetý.
„Odpověz mi,“ šťouchla do mě Míša.
„Chtěla bych nějakou čtvrtou možnost. Třeba ten stroj času. Zmrazila bych ho těsně předtím, než Petr odešel.“
Bylo nám hezky. V srpnu jsme byli v Itálii a chodili spolu za ruku po Florencii, obdivovali Michelangelovy sochy a z hlučných ulic utíkali do malého hotelového pokoje.
Vzpomínám si, jak jsem za námi zavřela dveře a opřela se o bílou zeď. Brebentila jsem něco o obchodu s maskami, který se nacházel přes ulici.
Petr mi položil ruce na ramena, sklonil se ke mně a umlčel mě svými polibky. Zajela jsem mu rukou pod tričko a sklouzla po jeho pevném břichu k zádům a šinula se nahoru k ramenům, až jsem ho donutila přitisknou se ke mně blíž.
Jeho rty mi sklouzly po čelisti ke krku a chvíli tam setrvaly.
„Sluníčko svítí. Proč na sluníčku tak pěkně voníš, Veverko?“ zašeptal potichu. Nebyla to otázka, spíš zoufalé zaklení.
Otočila jsem hlavu a políbila ho na ucho. „Co bys rád, Petříku?“ zeptala jsem se.
Objal mě pažemi kolem boků a vytáhl si mě výš. Omotala jsem nohy kolem něj a přitiskla se k němu pevněji. Políbil mě na rameno.
„Hmmm,“ vydechla jsem a myslela jen na vůni mandlového mýdla, které jsme měli v malé bílé koupelně.
Zabořila jsem mu nos do vlasů, zavřela oči a čekala na bolest. A bolest přišla. Vždycky, když se do mě zakousl, měla jsem pocit, že mi upadne rameno. Zaťala jsem mu nehty do zad a z úst mi unikl silně nespokojený zvuk.
„Šššš,“ klidnil mě. Pak se mi zatmělo před očima. Prostě jako když najednou zhasnete a před sebou máte jen jediný pevný bod. Mohla jsem vnímat jen jeho tělo a tisknout se k němu jako klíště.
Žaludek se mi zhoupnul a srdce bilo jako zvon. Měla jsem pocit, že se mi všechna krev nalila do oblasti pánve a vaří se tam na sto stupňů. Rozkoš, pomyslela jsem si.
Ale to bych za nic na světě nepřiznala.
Snažila jsem se nadechnout, ale mé tělo se tomu bránilo. „Nemůžu,“ vydechla jsem a Petr ke mně vzhlédnul. Rty měl zbrocené mou krví a oči rozšířené touhou.
„Marcelo!“ Ze vzpomínek mě vytrhl Míšin podpatek. Šlápla mi na nohu.
„Au,“ vyjekla jsem a snažila se z mysli zahnat Petrův 'upírský' obličej. Neudržela jsem se a podívala se na své pravé rameno, na kterém se rýsovaly dvě malé nenápadné jizvičky.
„Bože, co zas děláte? To nemůžete být chvíli v klidu?“ otočila se na nás Pěna.
„Ne,“ sykly jsme obě najednou.

Cesta ze školy byla prosluněna paprsky počátku léta. Sluníčko mi svítilo přímo za krk. Cítila jsem, jak se mi zpocené tričko lepí k zádům. Zrychlila jsem, abych byla dřív doma a bylo mi ještě hůř.
Ulice byly prázdné až na vysokou, ale přesto křehkou blondýnku s rovnými vlasy do pasu, které kolem její hlavy vlály jako svatozář. Když mě míjela, neohlédla se. A mě popadl naprosto nesmyslný neopodstatnělý vztek. Měla jsem chuť zabíjet. Tohle už jsem párkrát zažila, ale nebylo to tak zlé.
Najednou jsem utíkala. Utíkala jsem jako o život. Utíkala jsem sama před sebou. Před tím, kdo jsem a kým bych se v budoucnu mohla stát.
Asi bych o tom Petrovi měla říct. Určitě by přijel. A pak zase odjel. A to už bych znovu nevydržela.
Byla jsem nebezpečná svému okolí. Jediné místo, kde jsem mohla být sama, byl Petrův byt. 'Hostovský,' stálo na dveřích. Stáhl se mi žaludek. Odemkla jsem a vstoupila dovnitř.
Vonělo to tam Petrem. Zavřená okna nepustila dovnitř ani trochu čerstvého vzduchu. Bylo mi hrozně. Chtěla jsem se otočit na podpatku a zdrhnout, ale na rameno mi zaťukal něčí prst. Vylekala jsem se, protože jsem na chodbě neslyšela žádné kroky, a zapištěla jsem.
„Klid, šlečno,“ odpověděl mi dívčí trochu znuděný hlas. Hleděla jsem do tváře přibližně stejně staré dívce s alabastrově bílou pletí a vyhaslýma černýma očima. Rovné hnědé vlasy jí padaly přes bílou halenku až k pasu tmavých kalhot. „Hledám Petronela,“ ukázala na jmenovku na dveřích. „Pořád používá své příjmení? Je to blázen.“
„On... už tu není,“ řekla jsem a v duchu jsem přemýšlela, co je ta holka zač.
„Musel odejít, co? To je na tom nejhnusnější, nemůžeme zůstat na jednom místě. Nemůžeme si vybudovat domov.“ Rozhlédla se po chodbě. Byly jsme tam samy, ale stejně mě postrčila zpátky do bytu a zavřela za námi dveře.
„Myslela jsem si, že nejhnusnější je to každoměsíční zabíjení,“ řekla jsem. Tahle holka je vyšší upírka a odněkud Petra zná.
„Mě zabíjení neštve. Spíš mě štve, že tu jsem, i když jsem o to vůbec nestála. Škoda, že vražda rodičů je hřích.“
„Vy jste Josefína,“ svitlo mi. Petr přeci říkal, že ji Karla proměnila proti její vůli.
Usmála se. „Říkal vám o mně? Asi vás má opravdu rád. No, on si to zaslouží. Ale měla byste vědět, že moje matka o vás ví a bojím se, že to tak nenechá.“
„Co je jí do toho?“ odvětila jsem kysele.
Zasmála se. „Vůbec nic, ale to ji nezajímá. Asi nevíte, jak to tenkrát bylo, co?“
Mlčela jsem.
„Petr moji matku odkopl a to nikdo jiný neudělal. Vyvraždila celou jeho rodinu a jediný, koho ušetřila, byl Vilém a toho proměnila v upíra.“
Údivem jsem otevřela pusu.
„Celou tu dobu byl Petr sám a ona si myslela, že se vrátí. Ale teď se zamiloval. Nezáleží na tom, že jste dcera matčiny nejbližší přítelkyně. Chce vás vidět mrtvou stejně jako všechny ostatní, které Petr miloval.“
„Zabila... Ona zabila jeho matku a sestru a...“
„A zabije i vás,“ rozhlédla se po bytě. „Měla byste někam zmizet.“
Věnovala jsem jí pochybovačný pohled.
„Myslím to vážně.“
„Věřím vám, ale jestli chce Karla přijít, tak prostě přijde, stejně jako přišla moje matka. Vy si tak nějak chodíte, kam chcete, ať o to stojím nebo ne, na to už jsem si zvykla.“
„Zvykla?“ přimhouřila oči. „Nelíbí se vám to, ale Petr za to stojí, nemám pravdu?“
Usmála jsem se, a záhy zesmutněla. „Není tu.“
„Vrátí se. Snad se vrátí dřív, než má matka ztratí nervy,“ zamumlala.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Zkuste to.“
„Odezní někdy ta chuť zabíjet, kterou mám jako předurčená?“
Zamyslela se. „Já chtěla vždycky zabít jen svoji matku. Ale než mě to stačilo ovládnout, přeměnila mě.“
„O důvod víc zprovodit ji ze světa, ne?“
Usmála se. „Nemůžu ji zabít. Ublížila bych svému bratrovi. Ale něco vám povím: chuť zabíjet nikdy doopravdy neodejde. Nikdy.“
Pak skončím v pekle. „A sakra.“
Naklonila hlavu ke straně. „Proto jste sem přišla? Chtěla jste před tím utéct?“
Mlčela jsem.
„Utíkejte, dokud můžete. Každý den lidství je poklad.“ Pak se na mě vážně podívala. „Už jste přemýšlela o tom, že vás Petr promění a prožijete spolu věčnost?“
Údivem jsem otevřela pusu.
„Aha, tak asi ne. Kdo o tom nechce slyšet? Vy nebo on?“
„Myslím, že oba.“
„Hm, tak to je zlé,“ prohlásila.
„Co je zlé?“ nechápala jsem.
„Takhle nemůžete být šťastní.“
„Vy jste tak šťastná?“ Odpověď jsem znala.
„Já se vzdala lásky. Možná jsem milovala příliš a možná málo. Strávit s někým věčnost, to není lehké rozhodnutí.“
Ne, to není.
„Jestli vám můžu radit, zůstaňte s ním. Přinejmenším tím naštvete moji matku a to mě velice rozveselí.“
V jednu chvíli tam byla, a pak se otevřely dveře, do bytu zavál průvan a já tam stála sama.

Doma mě přivítala Markéta s výbornou svíčkovou. Měla jsem hlad jako vlk, takže jsem si přidala.
Během jídla jsme nemluvily. Markéta si počítala hadiny, které minulý měsíc strávila v našem domě, abych věděla, o kolik peněz si říct tátovi. Já přemýšlela o Josefíně a o tom, co říkala.
Karla vyvraždila Petrovu a Vilémovu rodinu. Petr se jí bál, ale Vilém na to nevypadal. Nejspíš s ní i nějakou dobu žil. Napadlo mě, jestli o tom vůbec ví. Petr přeci říkal, že Vilém neví všechno. Ale jak by si mohl nevšimnout něčeho takového jako vyvraždění členové nejbližší rodiny?
Snažila jsem se pospojovat to málo, co mi Petr řekl o své minulosti. Když Karla vyvraždila jeho rodinu a z jeho synovce udělala upíra, začala žít s Vilémem. A ten si začal žít po svém. Možná si celé století na svou rodinu ani nevzpomněl, a pak už je nehledal, protože nebylo možné, aby si ho někdo pamatoval.
Mohla bych se na to Viléma zeptat.
Mohla bych se na to zeptat Petra.
Věděla jsem, že se na to nezeptám. Přišlo mi to příliš osobní. Příliš bolestné. Nic, o čem bych se chtěla bavit po telefonu.
Spíš bych Petrovi měla říct o Josefíně a o jejím varování.
Ale věděla jsem, že o tom mu taky neřeknu. Určitě by se vrátil a nějakou dobu tu byl, a pak zas odešel. Nechci se znovu loučit.
Když jsme v létě stáli u kašny na Náměstí sv. Petra, obklopeni Berniniho bělostnými sochami, držel mě v náručí a byl tak blízko, že jsem slyšela každý jeho nádech.
Políbil mě na čelo a zašeptal: „Chtěl bych si tě vzít. Moc bych chtěl.“
Svatba? Proběhlo mi hlavou. Nikdy jsem nepomýšlela na svatbu. Na bílé šaty, oltář a hostinu pro nejbližší přátele ženicha a nevěsty.
Zadíval se mi do očí a zastrčil mi za ucho neposednou kudrnu. „Nikdy nebudeš oficiálně moje žena,“ zamumlal smutně.
Nemohli jsme jít na radnici a říct si 'ano'. Ne, že bysme neměli nohy, nebo neuměli mluvit. Ale nemůžete si vzít někoho, kdo oficiálně zahynul v roce 1848. Vytáhla jsem se na špičky a dlouze ho políbila. „Pojď, vezmeme se neoficiálně.“ vzala jsem ho za ruku a táhla ho do Baziliky sv. Petra.
„Počkej, Veverko,“ zarazil mě.
Zmátl mě.
„Jestli si máme vzít, znám lepší místo. Svatý Petr je příliš honosný. Svatý Petr byl postaven pro papeže, ne pro upíry, co milují bláznivé holky.“
„A kam tedy půjdeme?“
„Do svatého Klimenta.“
Svatý Kliment je malý kostelíček, kde mimo jiné najdete ostatky známého Cyrila ze Soluně. „Tumba di San Cirillo,“ ukazoval malý nahrbený dědula na mramorovou truhličku.
„Mám to tu rád,“ pokrčil Petr rameny a zavedl mě k oltáři. „Konstantin udělal mnohé pro náš jazyk a vzdělanost. Vždycky jsem se tu cítil blíž domovu.“
„Já jsem doma tam, kde jsi ty.“
A tak jsme se vzali.
Najednou jsem strašně potřebovala slyšet Petrův hlas. Odložila jsem vidličku a rozběhla se do předsíně. Ze školního batohu jsem vytáhla mobil a namačkala číslo.
„Petříku?“ vydechla jsem.
„Víš, zlato, zrovna teď...“ Slyšela jsem ránu. A další.
„Já nic nepotřebuju. Jen... že tě miluju. Pozabíjej je a vrať se zpátky, jo?“ Co to říkám?
„Oh... Jistě.“
Další rána. A pak už jen Markétin překvapený hlas. „Koho má pozabíjet?“
Zakroutila jsem hlavou a položila mobil na botník. „Nikoho. To je jen takový náš... soukromý vtip. Petr odjel a já jsem smutná.“ Měla bych si dávat pozor na pusu. Velký pozor.
Vrátila jsem se ke svému rozrýpanému jídlu a snažila se ho do sebe co nejrychleji naházet.
„Pořád se nechceš napsat nikam na vysokou?“ zeptala se zničehonic Markéta. Na jednu stranu jsem si oddychla, že zapomněla na můj výrok o zabíjení, na druhou stranu jsem se naštvala na tátu. Určitě jí nařídil, ať do mě hučí.
„Pořád nechci.“
„A co chceš dělat?“
„Pracovat. Poznávat skutečný svět. Škola je iluze.“
Pochybovačně přimhouřila oči. „Pracovala jsi někdy?“
„Ne,“ přiznala jsem.
„Tak to tě to brzo přejde.“
Pro ni to byla hotová věc. Vymáchám si čumák ve špatně placené práci a ráda přilezu za tatínkem, aby sponzoroval má vysokoškolská studia.
Ale já cítila, že tak to nedopadne. Nevěděla jsem, jak to dopadne, ale takhle ne.
Odnesla jsem špinavý talíř do dřezu a běžela do obýváku.

Začala jsem trpět bolestmi hlavy a možná i vidinami. Každé ráno, když jsem šla do školy a odpoledne, když jsem šla ze školy, jsem potkávala světlovlasou vysokou ženu. Nedívala se na mě, šla hrdě ulicí, zabočila někam za roh a rozplynula se jako zapomenutý sen.
„Slečno, Mirovská, posloucháte mě?“ podívala se na mě naše třídní. Stála přímo přede mnou a já si toho vůbec nevšimla.
„Jistě, paní profesorko,“ vyhrkla jsem automaticky a narovnala se. Široké ramínko tílka mi sjelo na stranu a profesorka do něj zabodla zrak.
„Co to tam máte, Marcelo?“ zadívala se na jizvy po Petrových kousancích.
Zašimralo mě v žaludku a doufala jsem, že se nečervenám. „Mateřské znaménko,“ plácla jsem to první, co mě napadlo.
Vzala to na vědomí. „V kolik máme zítra sraz?“ položila mi kontrolní otázku. Neměla jsem ponětí, v kolik máme zítra sraz. Myslela jsem na svou bolest hlavy. A taky na tu krásnou blondýnu, kterou potkávám. Asi chodí ve stejnou dobu do práce.
Míša mi pod lavicí na stehno prstem kreslila osmičku. „V osm,“ řekla jsem.
Třídní se otočila a pokračovala ve výčtu, co všechno nesmíme na zítřejší exkurzi do vodárny dělat: skákat do filtrů v domění, se si zaplaveme v bublinkové koupeli, hrabat se v písku v mylné představě, že tam je proto, abychom z něj postavili hrad, ani plivat do čisté vody v marné naději, že voda nateče k sousedovi, který nám ukradl boty. Ha ha.
„Odkud máš tu jizvu, Marcy?“ zamumlala Míša a sjížděla mě podezřívavým pohledem. Míša věděla, že je Petr upír. A věděla, co upíři dělají. Určitě si myslela, že se na mě krmí. Ale tak to nebylo.
„Není to tak, jak si myslíš,“ zamumlala jsem.
„Co si myslíš, že si myslím?“
Ozval se zvonek hlásající velkou přestávku. Sakra, zrovna teď. „Myslíš si, že mi Petr ubližuje.“
Drapla mě za zápěstí a táhla mě do nejbližší volné třídy. „A ne snad? Kousnul tě! Jsi ještě člověk, když tě kousnul?“
Obrátila jsem oči v sloup. „Jistěže jsem člověk. Aby ses stala upírem, musíš se napít upíří krve, a pak umřít. Já neumřela.“
„Ne, neumřela, ale jsi v tom jejich světě hrozně hluboko. Tvoje máma je upírka. Chodíš s upírem. Necháš se od něj kousat.“
„Není to špatný.“
„Cože? Že to není špatný? Je to týrání!“
Ničemu nerozuměla. „Není to týrání. Je to...“ zarazila jsem se. Mám jí to říct? Když to prožívám, je to nezapomenutelné a krásné a správné, ale slova z toho udělají něco špinavého. „Je to oboustranné.“
Zarazila se. „Oboustranné? Jakože když on pije z tebe, ty piješ z něj?“
Mlčela jsem. Mlčení je přeci taky souhlas.
Míša se opřela o lavici. „No fuj.“
„To jsem si myslela taky.“
„A?“
„Jak jsem řekla, není to špatné.“
„Necítíš se jako jídlo?“ Dívala se na mě jako na okousané jablko.
„Cítím se jako všelicos, ale jídlo... ne.“
„Jak to chutná?“ zeptala se. Nevypadala, že by to chtěla zkusit, ale ani nevypadala zhnuseně. Spíš zvědavě.
„Jako láska.“ Jako sex. Takhle si představuju sex. Ne, že bych si ho někdy nějak barvitě představovala.
Pohodila nezvykle oříškově hnědými vlasy. Byla to její původní barva. „Stejně. Ohlodává tě! Cítí se aspoň provinile?“
„Cítí všelicos. Taky to cítím.“
„Ach, já to nechci slyšet!“ zašermovala si rukama před obličejem a posunula mi ramínko trička tak, aby jizvy zakrývalo. „Pojď, koupíme si nanuka. Potřebuju zchladit. Tohle vedlo mě zabije.“
Prázdniny byly za dveřmi.

Při exkurzi mě několikrát přepadla chuť shodit Pěnu do jedné z filtrovacích nádrží. Ne, že by mě ten den provokovala, ale provokovala mě celé předešlé tři roky, a má vrozená touha zabíjet se kvůli tomu podvědomě soustředila hlavně na ni.
Jen jsem se zakousla do tváře a poodešla o kousek dál. Zírala jsem do bublinek a myslela na Berniniho Říční fontánu na Piazza Navona. V noci byla krásně osvětlená. Stáli jsme tam s Petrem a v záři fontány si prohlíželi naše snubní prstýnky.
I teď jsem se podívala na svůj prstýnek. Obyčejný zlatý kroužek s rýhou, která měla symbolizovat nekonečnost naší lásky. Možná taky nekonečný život. Míša má pravdu, jsem v tom moc hluboko.
„Ještě držíš smutek?“ zamumlala mi do ucha a zvonivě se zasmála.
Zakroutila jsem hlavou.
„Tak to s námi zítra vyrazíš kalit.“ Zněla rozhodně a já se nechtěla hádat. Souhlasila jsem.

Na blonďatou ženu jsem narazila i cestou k novému klubu na kraji Jasova. Měla na sobě seprané džíny a obyčejné bílé tílečko, ale stejně vypadala skvěle. Byl to ten typ, co by si na sebe mohl vzít pytel od brambor a pořád byl oslňoval.
Zaplatila jsem vstup a ponořila se mezi ostrá světla a hlasitou muziku. Klub byl laděn do stylu 'Rebelové' a šedesátá léta. Stěny byly barevné a dekorace byly poskládány z jednoduchých geometrických tvarů. Očima jsem hledala Míšu. Stáli s Vilémem na baru a hecovali se, kdo spolkne kostku ledu. Blázni.
„Zdravím,“ usmála jsem se na ně.
„Čau, teto,“ zašklebil se Vilém a povzbudivě mě vzal kolem ramen.
„Ahoj, Viléme,“ pozdravila jsem ho a rozhlédla se po mladých lidech svíjejících se pod vlivem alkoholu v rytmu starých šlágrů Michala Davida. „Tohle by se Petrovi nelíbilo.“
„No tak, Marcelo. Uvolni se. Kdo ví, kde je Petrovi konec. Až se vrátí, budeš zase jeho malá hodná Veverka. Teď se paří.“
Věnovala jsem mu pochybovačný pohled.
„V čem je problém?“ zeptal se.
Podívala jsem se na Míšu. Ta pochopila. „Jdu pro pití.“
„Takže?“ nadzdvihl obočí.
„Ta chuť zabíjet,“ zamumlala jsem. O přízraku v podobě vysoké blondýny jsem se raději nezmínila.
Vilém pokrčil rameny. „To je u předurčených normální. Polovina lidí ve vězeních jsou předurčení.“
Wow, to by mě nenapadlo. Ale teď to není důležité. „Je to horší a horší.“
Položil si ruku na rameno a zahryzl se do rtu. Po chvíli řekl: „Já nejsem předurčený. Měla bys to říct Petrovi.“
To vím i bez něj. „Já nemůžu. Nechci ho vidět.“
„Eh, to bych nečekal.“
Zakroutila jsem hlavou. „Nerozumíš mi. Já... Já už se s ním nechci znova loučit. Nemůžu.“
Míša mi do ruky strčila panáka zelené a já ho naráz vypila.
„Co je jí?“ podívala se na Viléma.
„Má depku z Petra. Měl by se vrátit. Hodně rychle.“
Míša obrátila oči v sloup. „Aspoň se jí zahojí ty jizvy.“
„Jizvy?“ nechápal Vilém. „Jaké jizvy?“
Míša mi z ramene strhla moji flitrovanou párty blůzku a postrčila mě ramenem k němu. „Tohle kdybys mi udělal, tak končíš, zlato, to ti garantuju.“
Vilémovi spadla čelist. „Vzájemné pití krve? Teda, já věděl, že to myslíte vážně, ale až tak?“ Oči mu podivně zasvítily. Zračila se v nich... Úcta? Ve Vilémových očích? Je to možné?
„Ah, já bych se pozvracela,“ pohodila Míša rukou a slupla popcorn, který byl na baru volně k odběru.
Vilém ji sjel takřka odsuzujícím pohledem. „To neříkej. Jde o obrovský projev lásky. Když to uděláme, navždy nás to změní. Vlastně nás to k tomu druhému připoutá.“
Míša se zářivě usmála a prohlásila: „Nechci, aby ke mně byl kdokoliv připoutaný. Chci být svobodná.“ Zavlnila se v rytmu 'Dávej, ber' a vmáčkla se do davu tancujících.
Vilém kývl k východu. Následovala jsem ho. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Od něj to znělo přehnaně starostlivě.
„Jo.“ Jsem v relativním pořádku. Když pominu tu ženskou a tu chuť zabíjet a to, že tak hrozně prahnu po jednom vyšším upírovi, po kterém bohužel taky prahne jedna vyšší upírka. Už pár desítek let.
„Řekni mi něco o Karle, Viléme.“ Opřela jsem se o zeď nehledě na to, jak byla špinavá.
Zadíval se před sebe a propadl se do vzpomínek. „Když jsem ji uviděl poprvé, myslel jsem si, že se ke mně z nebe snesl anděl. Až později jsem zjistil, že v Karle není pranic andělského. Udělala to za bílého dne. Odvedla mě do prázdného parku, dala mi napít své krve a zabila mě. Pak už jsem její zlaté vlasy nikdy neviděl v záři slunce. To byl pohled...“
„Ona je blondýnka?“ Představovala jsem si ji spíš jako malou svůdnou černovlásku s dlouhýma řasama, takže mě ani nenapadlo, že ta ženská, kterou vidím každé ráno, by mohla být Karla. Měla jsem chuť uhodit se do čela. Josefína mě před ní přeci varovala! Měla jsem si všimnout, že mě sleduje.
„Jo, blondýnka. Taková... Křehká a přitom silná.“
„Vysoká a silná, ale přitom máš pocit, že ji odvane jemný větřík.“
„Jo,“ zadíval se na mě. Jeho karmínové duhovky mě připoutaly na místě. „Setkala ses s ní.“
Přemýšlela jsem, jestli mu to mám zapřít. „Já... popravdě nevím. Poslední dobou potkávám jednu blondýnu...“
„Je to ona. Takhle nikdo jiný nepůsobí. Nikdo jiný není tak rozporuplný.“ Vilém neměl strach, když o ní mluvit. Určitě nevěděl, že Karla zabila jeho matku.
„Co mám dělat?“
Od vchodu se ozval Míšin smích.
Podíval se na ni, na chvíli šel k ní a něco jí pošeptal. Přikývla a vklouzla zpátky do klubu. „Doprovodím tě domů.“

Můj otec seděl na gauči před vypnutou televizí, prsty ťukal do svého pokrčeného kolena.
„Tati?“ stoupla jsem si před něj a čekala, až se vrátí do tohoto světa.
„Zahlédl jsem Helenu,“ zamumlal.
V hlavě se mi zformulovaly dva otazníky: Zbláznil se? Nebo je má matka zpátky?
„Co mi k tomu řekneš?“ Nespouštěl mě z očí.
„Já?“
„Ano, ty. Kdo jiný? Nevypadáš, že bys pochybovala o mém duševním zdraví. Už nějakou dobu mi lžeš. O Petrovi, o sobě. Nejspíš i o Heleně.“
Sakra.
„Mluv se mnou, Marcelo.“
„Já ti nemám co říct, tati. Nevím, co jsi viděl.“
„Viděl jsem Helenu a vypadala stejně svěže jako ten poslední den.“ Byl si tím jistý. A já byla v tahu. Můžu mu lhát. Chci mu dál lhát?
„Taky jsem ji viděla,“ zašeptala jsem.
Zamrkal. Asi čekal, že to budu popírat. Možná chtěl, abych to popřela. „Kdy?“
„Před rokem. Byla tady. Vyhodila jsem ji.“ Čekala jsem, že na mě začne křičet, ale neudělal to.
„To je všechno?“
Ne. „Jo.“
Sledoval mě. Připadala jsem si jako pod mikroskopem. „Proč jsi mi to neřekla?“
Zašklebila jsem se. „Prosím tě! Nevěřil bys mi! Jen bych tě rozrušila. Ona... Odešla.“
„Odešla,“ zopakoval.
Taky jsem odešla. Najednou pro mě v místnosti nebylo dost vzduchu. Myslela jsem si, jak jsem nenápadná, jak to na mě nikdo nemůže poznat. Že cedím pot a lži. Mýlila jsem se. „Já... se vyspím v Petrově bytě,“ špitla jsem a zdrhla dřív, než mě mohl zastavit.

Šla jsem temnou ulicí a své kroky vedla neomylně k Petrovu bytu. Přespím tam. Lehnu si do jeho postele a ucítím ho všude kolem sebe. To byl plán.
Než se zvrtnul.
Vyběhla jsem schody do patra, odemkla a chtěla za sebou zabouchnout, když mi v tom zabránila něčí bledá ruka.
Karlina ruka.
Nacpala se do bytu a zářivě se na mě usmála.
„Tak tady Petronel bydlí?“ zeptala se a zavřela za sebou dveře. Jako kdyby mi naznačovala, že tudy se ven nedostanu. „Nikdy jsem tu nebyla. Provedeš mě, Marcelo?“ Vypadala, že to myslí vážně.
O krok jsem couvla a zastavila se o stolek v obýváku.
„Ale no tak, já vím, kdo jsi a ty víš, kdo jsem já. Nebudeme dělat, že to není pravda.“
„Co chcete?“ vyhrkla jsem. Zněla jsem vyrovnaněji, než jsem se cítila.
„Jen krátký pokec,“ nevinně se usmála. Tohle byl ten úsměv, kterým u sebe Petra udržela celých dvacet let, tím jsem si byla jistá.
„Pokec?“ A krátký? Co tím chce říct, že už mám jen pár minut života? Ach, proč jsem nezavolala Petrovi, jak mi radil Vilém? Možná by tu teď byl a tuhle hrůzami opředenou ženskou něčím ťafnul.
„Jo, pokec. Neříká se to tak dneska?“
Přimhouřila jsem oči.
Jen jsem ji rozesmála. „Teď vypadáš jako tvá matka. Vždycky, když mi nevěří, nasadí tenhle výraz.“
„Vy i moje matka se můžete jít vycpat,“ prohlásila jsem.
„Helena říkala, že jsi s ní pěkně vyběhla. To od tebe bylo hloupé. Ona by tě dneska určitě zachránila.“
„Potřebuju zachránit?“
Další pobavený úsměv.
Trhla jsem sebou a rozběhla se ke dveřím, u kterých stála. Nevím, co mě to napadlo. Proti vyšší upírce jsem neměla pražádnou šanci.
Drapla mě za loket a hrubě mnou pohodila o zeď. Prudce jsem vydechla a nasadila rozhněvaný pohled.
„Jsi silná holka. Řekla bych, že Petronel sáhne spíš po nějaké princezničce, kterou může chránit před bubákem pod postelí. On byl vždycky tak roztomile ochranářský,“ andělsky se usmála.
„Mě vůbec nezajímá, jaký byl Petr 'vždycky',“ zchladila jsem ji. „Teď z vás má větší strach než z ďábla a to je jediné, co mě zajímá. Jestli si myslíte, že vás budu prosit o život, nebo že on vás bude prosit o život, tak to jste se šeredně spletla!“
Na tváři mi přistála facka. „Kazíš mi zážitek z lovu,“ setřela mě.
Z 'lovu'? Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela.
„Tak se mi líbíš. Pěkně svolná.“
Vzpamatovala jsem se a z plna hrdla jí plivla do toho jejího bezchybného ksichtíku.
O krok ustoupila a otřela si tvář. „Tak to asi ukončíme,“ zamumlala nahněvaně.
Sunula jsem se podél zdi do kuchyně. Sjela mě znuděným pohledem.
Sáhla jsem po obyčejné skleněné váze na jídelním stolku a mrštila jí po Karle. Uhnula; váza narazila na zeď a na zem se vysypaly střepy.
„Jsi divoká. Je pravda, že zpočátku byl Petronel také divoký. Pak zkrotl.“
„A pak od vás odešel.“
„Stejně jako od tebe. Nebo ty ho tady někde vidíš?“
„Mezi námi dvěma je rozdíl.“
„Řekla bych, že je jich víc,“ prohlásila. Souhlasila jsem s ní.
„Mluvím o tom, že ke mně se Petr vrátí, k vám ne.“
„Tím bych si nebyla tak jistá.“
„Ale já si jsem jistá. Jsem si jistá jeho láskou. Cítila jsem ji.“
Ihned poznala, na co narážím. „Vzájemné pití krve.“
„Já vím, jak moc mě miluje.“
Jestli se doteď ovládala, dál už nemohla. Vrhla se na mě a začala mě škrtit. „Ty nicotná osmnáctko! Myslíš si, že máš právo a schopnosti získat něco, co já nemám? Opravdu si to myslíš?“
Nemohla jsem myslet, neměla jsem k tomu dostatek vzduchu. Snažila jsem se ji ze sebe sundat, kopala jsem kolem sebe, brečela, ale to všechno zbytečně.
Smrt udušením je nejspíš ta nejhorší na světě.
Hlavně proto, že se díváte svému vrahovi přímo do očí. Lapete po dechu, doufáte, že povolí, ale on je odhodlaný dotáhnout to až do konce.
Když už jsem skoro nic nevnímala a začala jsem pociťovat cosi jako úlevu, zaslechla jsem klapnutí dveří.
Zahlédla jsem bujné zrzavé kadeře, a pak Karlin stisk opravdu povolil. Z posledních sil jsem se odplazila pod stůl a opřela se o zeď. Pokrčila jsem kolena a hlavu si dala mezi ně. Snažila jsem se dostat do plic co nejvíc vzduchu. Viděla jsem rozostřeně, zvuky, které jsem slyšela, jsem nedokázala správně zařadit. Svět se se mnou točil, bylo mi na zvracení.
Po chvíli se to zlepšilo.
„Chtěla jsi zabít moji dceru! Po tom, kolik jsem toho pro tebe udělala!“ To byl hlas mé matky.
Vykoukla jsem zpod stolu. Karlinu vysokou postavu zakrývaly Heleniny kanárkově žluté šatičky. Moc toho z nich nezbývalo. Ani z Karliných. Ty dvě se nejspíš mlátily hlava nehlava.
„Jsi má služebnice, Heleno,“ slyšela jsem Karlu, ale má matka ji umlčela. Zvedla ji z podlahy a švihla s ní do zrcadlové skříně v Petrově ložnici. Hlavou mi proběhlo, že až se Petr vrátí, zajedeme do Ikey pro nový nábytek.
Pak jsem omdlela.

Zdál se mi sladký sen. Slyšela jsem Petrův hlas. Ne z telefonu. Naživo. „Veverko,“ šeptal mi přímo do ucha. „Probuď se, Veverko.“
Probudit se? Ani náhodou.
„Prosím tě, Marcelko. Nechci tě vést do nemocnice. Mysleli by si, že jsem tě...“
Sakra, tohle není sen! Donutila jsem se otevřít oči. Pořád jsem viděla špatně a v hlavě mi bušilo, ale byla jsem živá a to bylo hlavní. „Petříku,“ zašeptala jsem.
„Veverko! Co se tu stalo? Co ti udělaly?“
Zamrkala jsem a posadila jsem se. „Karla se mě pokusila zabít. Ale objevila se moje matka a... zachránila mě.“ Poslední slova mi nešla z pusy.
Byt byl dočista zdemolovaný. Nábytek se podobal třískám na zátop, všude se válelo sklo, na zdích se červenala krev.
„Jak to dopadlo?“ zeptala jsem se.
Jeho oči byly starostlivé.
„Karla zdrhla, co?“
Zakroutil hlavou.
„Ne? Takže je mrtvá?“ Co je špatně? Co mi uniká?
„Obě jsou mrtvé.“
Moje matka je mrtvá. Teda, pro mě byla mrtvá od mých šesti let, ale stejně. Chtěla mě zachránit, zachránila mě, a teď je mrtvá.
„Jak?“ vysoukala jsem ze sebe.
„Já nevím. Nejspíš se zabily navzájem.“
Co řeknu tátovi? Mám mu vůbec něco říkat? Jistěže ano. Má naději, že je máma naživu, ale ona už naživu není. Už zase je mrtvá. Tentokrát doopravdy. Najednou mě Petr držel v náručí. Nechápala jsem, co ho k tomu vedlo, ale pak mi začal do cípu modré košile otírat slzy. „Ježiš,“ vydechla jsem. „Kde jsou teď?“ Nikde jsem neviděla těla.
„Vilém se o ně postaral. Je mi to líto. Měl jsem tu být. Neměl jsem chodit pryč.“
„To je blbost. Kde ses tu vůbec vzal?“
„Vilém mi volal, že je Karla v Jasově.“
Vzhlédla jsem. Ten Vilém, to je ale bonzák. To bych do něj neřekla. „Takže zase odejdeš?“ Ne! chtělo se mi křičet, nechoď nikam! Protože nikdo nevoní jako ty, nikdo mě tak nedrží jako ty, nikdo mě tak nemiluje.
Něžně mě políbil. Břicho mi naplnili zapomenutí motýlci a máchali křídly tak vehementně, že se málem probili ven. „Já už nikam nepůjdu,“ zašeptal. „A když, tak půjdeš se mnou, slibuji.“
Omotala jsem mu ruce kolem krku a už mě dočista nic nebolelo, ani hlava, ani ztuhlý krk.
„Jak se cítíš?“ vydechl a upřel na mě starostlivé černé uhlíky.
„Nechci domů.“
Rozhlédl se. Nikdy jsem u něj nespala. Dneska k tomu navíc nebyla nejlepší příležitost. Ale já nechtěla tátovi vysvětlovat, proč si masíruju krk a vyčesávám z vlasů třísky. Navíc mě nečekal.
„Postel zůstala relativně neporušená,“ zamumlal Petr.
Srdce mi bilo jako splašené.
„Dojdi si do koupelny a já tam zatím trochu uklidím, ano?“
Přikývla jsem a vymanila se z jeho laskavého objetí. Trochu mě bolela záda, ale jinak jsem přežila docela bez újmy.
Sprcha ze mě spláchla poslední známky nepohodlí. Nemyslela jsem na to, že mě před chvílí málem zabila Petrova bejvalka. Ani na to, že moje matka se pro mě obětovala. Věděla jsem, že na chmury budu mít času habaděj. Teď jsem dokázala myslet jenom na to, že je Petr zpátky. Už žádné telefonáty.
Dotyky.
Opustila jsem sprchový kout a zadívala se na sebe do zrcadla. Udělám to? Opravdu to udělám? Vyjdu ven a budu s ním kompletně?
Asi jsem se zbláznila.
Sáhla jsem pro ručník a vytřela se do sucha. I vlasy jsem si prohrábla. Stejně byly vlhké. Když jsem jen v ručníku vešla do ložnice, byla perfektně uklizená. Střepy zmizely, boj připomínala jen popraskaná skříň.
Petr stál u okna a spouštěl žaluzie. Z ulice vrhaly na zeď žlutavé pruhy.
„Nedáš si něco?“ zeptal se.
Tebe. „Nemám hlad,“ řekla jsem.
„Půjdeš si hned lehnout? Asi bys měla. Nejspíš máš otřes mozku...“
„Možná lehký otřes mozku. To asi zažil každý.“
„To je fuk. Bál jsem se o tebe.“
„Chyběl jsi mi. To bylo horší.“ Zadívala jsem se na něj. Byla jsem si jistá, že nějak pozná, co po něm chci, že to nějak vycítí. Tyhle věci jsem mu většinou nemusela říkat. Nevím jak, ale většinou poznal, co po něm chci dřív, než jsem to vyslovila.
„Taky jsi mi chyběla.“ Hlas mu přetékal upřímností.
Posadila jsem se na postel a odmotala ze sebe ručník. Stydět se před Petrem? Dávno ne.
„Asi...“ znejistěl. „Asi bych ti měl půjčit něco na spaní,“ polkl a švihl pohledem ke skříni.
„Nebudu potřebovat nic na spaní Petříku,“ zamumalala jsem. Dívala jsem se mu přímo do očí a čekala, až pochopí. Pochopil.
Stál tam a jeho tmavá silueta byla ozářena pouličními lampami. Stál tam a byl stejný jako toho dne, kdy jsem ho potkala na baru v Háčku. Ale já byla jiná. Byla jsem dospělejší. Byla jsem připravená na lásku. A věřila jsem mu.
Natáhla jsem k němu ruku a stiskla mu konečky prstů.
„Nemůžu s tebou spát, Veverko,“ zašeptal. Hlas měl roztřesený.
„Proč ne?“ Dívala jsem se do hlubokých tůní jeho vystrašených očí.
„Jsi zraněná.“
„Jsem v pohodě.“
„Máš za sebou traumatizující zážitek, nemyslíš jasně, budeš toho litovat,“ pokračoval.
„Nebudu,“ stála jsem si na svém.
„Mohl bych tě zabít. Nikdy jsem to s člověkem nedělal bez zabíjení.“
Nebála jsem se. „Napiju se tvé krve.“
Hlasitě polkl a zakroutil hlavou. Ale nebyl dost přesvědčivý.
„Ale no tak, Petře. Celou tu dobu jsme směřovali k téhle chvíli,“ nadzdvihla jsem se na kolena, abych ho měla blíž. Aby ze mě viděl víc.
Zlehka se bříšky prstů dotkl mé tváře. Ruka se mu třásla. Tak jsem ho nikdy dřív neviděla. „Nedovolím to.“
„Jak to chceš udělat?“
„Zmizím.“
„Mohl jsi zmizet celé ty tři roky. Ale byl jsi pořád se mnou,“ připomněla jsem mu.
„Máš pravdu,“ zašeptal a sklonil se k dlouhému polibku, který trval celou noc až do rána.



Ve třetím dílu ZTRACENÝCH HOLEK se dozvíte např...
… kam až dojde Petrova a Marcelina láska
… jestli je nebezpečí jménem Karla opravdu zažehnáno
… jak to dopadne s Míšou a Vilémem
A to už bude konec ;-)